Vous êtes sur la page 1sur 46

Dětství je drama

Hledání cesty k pravému já

Alice Millerová

Nakladatelství Lidové noviny


2001

I. DRAMA DĚTSTVÍ
A JAK JSME SE STALI PSYCHOTERAPEUTY

Všechno raději než pravdu

Zkušenost nás učí, že v boji s duševními chorobami máme natrvalo k dispozici pouze jediný
prostředek: emocionálně se dobrat pravdy jedinečné a neopakovatelné historie svého dětství.
Lze se někdy zcela osvobodit od iluzí? Každý život je jich plný, zřejmě proto, že pravda se
často jeví jako nesnesitelná. A přece je pravda pro nás tak nezbytná, že za její ztrátu platíme
těžkými chorobami. Proto se pokoušíme v dlouhodobém procesu objevit svoji vlastní osobní
pravdu, která vždycky bolí, než nám daruje prostor pro novou svobodu – pokud se ovšem
nespokojíme s intelektuálním poznáním. Potom však opět zůstáváme v oblasti iluzí.
Svoji minulost nemůžeme ani v nejmenším změnit, škody, jež jsme utrpěli v dětství,
nemůžeme vymazat. Můžeme však změnit sebe, můžeme se „vyspravit“, získat zpět ztracenou
integritu. Můžeme to udělat tak, že se rozhodneme povšimnout si poznatků o minulém dění,
jež jsou uloženy v našem těla, a dostat je do vědomí. Tato cesta je určitě nepohodlná, avšak
pouze ona nám dává možnost opustit konečně to neviditelné a přesto tak kruté vězení dětství a
změnit se z nevědoucí oběti minulosti v zodpovědného člověka, jenž zná svůj příběh a žije
s ním.
Většina lidí dělá pravý opak. O svém příběhu nechtějí nic slyšet, a proto také nevědí, že na ně
v základě stále působí určujícím vlivem, protože žijí v nevyřešené, vytěsněné dětské situaci.
Nevědí, že se obávají a snaží se vyhnout nebezpečí, jež jim kdysi skutečně hrozilo, ale dávno
už jim nemůže ublížit. Jsou hnáni nevědomými
Vzpomínkami stejně jako potlačenými pocity a potřebami, jež často určují zkresleným
způsobem veškeré jejich aktivity tak dlouho, dokud zůstávají nevědomé a nevyjasněné.
Vytěsnění kdysi utrpěného brutálního zneužívání žene kupříkladu mnohé lidi k tomu, že ničí
životy druhých i své vlastní životy, že zapalují domy cizinců, mstí se a nazývají to dokonce
„vlastenectvím“, aby skryli sami před sebou pravdu a necítili zoufalství trýzněného dítěte. Jiní
v tomto týrání, jež kdysi zakusili na vlastní kůži, sami aktivně pokračují, například ve
flagelantských klubech, v krutých kultech všeho druhu nebo v prostředí sadomasochistů, a
považují to za osvobození. Ženy si dávají propichovat bradavky a věší si do nich kroužky,
nechávají se s nimi fotografovat do novin a hrdě vyprávějí, že při proceduře nepociťovaly
žádnou bolest a že je to baví. O upřímnosti těchto výpovědí nelze pochybovat, protože tyto
ženy se musely velmi brzy naučit necítit bolest. Co by tedy dnes neudělaly pro to, aby necítily
bolest malého děvčátka, jež bylo kdysi sexuálně zneužíváno otcem a muselo si namlouvat, že
je to baví? Žena, která byla jako dítě sexuálně vykořisťována, popírá svou dětskou realitu a
naučila se nepociťovat bolest, je neustále na útěku před minulostí – s pomocí mužů, alkoholu,
drog nebo podávání výkonů. Neustále potřebuje „podněty“, aby se nezačala „nudit“, ba nesmí
připustit ani vteřinu klidu, v níž by zakusila palčivou osamělost své dětské skutečnosti,
protože se tohoto pocitu bojí víc než smrti – což by se změnilo jen tehdy, kdyby se naučila, že
oživování a uvědomování dětských pocitů nezabíjí, nýbrž osvobozuje. Co však nezřídka
skutečně zabíjí, je odmítání pocitů, jejichž vědomý prožitek by nám mohl odhalit pravdu.
Vytěsnění dětského trápení neurčuje jen život jednotlivce, ale i společenská tabu. Běžné
životopisy to ilustrují nanejvýše zřetelně. Čteme-li například biografie slavných umělců,
začíná jejich život pokaždé zhruba kolem puberty. Předtím zažíval umělec „šťastné“,
„spokojené“ nebo „bezstarostné“ dětství, někdy také dětství „plné odříkání“, případně „plné
podnětů“, ale jak probíhalo toto dětství v jednotlivostech, to, zdá se, naprosto nikoho
nezajímá. Jako kdyby v dětství netkvěly kořeny celého života. Chtěla bych to ilustrovat na
jednoduchém příkladu:
Henry Moore píše ve svých vzpomínkách, že jako malý chlapec směl matce masírovat záda
olejem na revmatické bolesti. Když jsem si to přečetla, získala jsem náhle k Moorovým
sochám zcela osobní přístup. Jeho ležící obrovské ženy s malými hlavami jsem najednou
spatřila očima malého chlapce, který v perspektivě zmenšuje matčinu hlavu a zvětšuje záda,
jež vidí zblízka a zažívá jako něco obrovského. To může být mnohým uměleckým kritikům
naprosto lhostejné. Pro mne je to však znamení, jak silně přetrvávají dětské zážitky
v nevědomí a jaké možnosti výrazu si mohou nalézt, umožní-li jim dospělý člověk, aby se
svobodně projevily.
Tato Moorova vzpomínka je nevinná a mohla přetrvat. Konfliktní zážitky každého dětství
však zůstávají v temnotách. A v těchto temnotách se skrývají i klíče k pochopení celého
pozdějšího života.

Chudák nadané dítě

Dříve jsem se musela často sama sebe ptát, budeme-li vůbec kdy schopni pochopit, jak
obrovská je ona osamělost a opuštěnost, jíž jsme byli – nebo jsme – jako děti vystaveni.
Mezitím jsem zjistila, že to možné je. Nemám zde na mysli děti, které byly evidentně
zanedbávány a které s tímto vědomím dospěly. Zůstává totiž ještě velký počet lidí, kteří
přicházejí k terapeutovi s představou šťastného a bezpečného dětství, v němž vyrůstali. Jedná
se většinou o pacienty s velkým možnostmi a dokonce talenty, jež později rozvinuli, a kteří
byli také za své nadání a výkony často chváleni. Téměř všechny tyto děti byly již v prvním
roce života bez plenek a ve věku od jednoho a půl roku do pěti let velmi šikovně pomáhaly
pečovat o své malé sourozence.
Podle běžného mínění by tito lidé – pýcha svých rodičů – měli mít silné a stabilní
sebevědomí. Opak je však pravdou. Všechno, čeho se dotknou, dělají dobře či přímo skvěle,
jsou obdivováni nebo se jim závidí, sklízejí úspěch všude, kde si zamanou, ale nic nepomáhá.
V pozadí číhá deprese, pocit prázdnoty, sebeodcizení, nesmyslnosti existence – vždy, jakmile
přestane působit droga grandiozity, jakmile nemají vrch, jakmile ztratí jistotu „hvězdy“ nebo
jakmile je prostě najednou přepadne pocit, že ve srovnání s nějakým ideálním vzorem
zklamali. Tehdy se jich příležitostně zmocňuje úzkost nebo silné pocity viny a hanby. Jaké
jsou příčiny tak hluboké poruchy u těchto nadaných lidí?
Již při první konzultaci vám záhy dají na srozuměnou, že měli chápavé rodiče, nebo alespoň
jednoho z nich, a pokud se jim někdy nedostávalo ze strany okolí potřebného porozumění,
zavinili si to údajně sami, protože se nedokázali správně vyjádřit. Své první vzpomínky
předkládají bez jakéhokoli soucitu s oním dítětem, jímž kdysi byli, což je tím nápadnější, že
tito pacienti mají nejen vyslovenou schopnost introspekce, ale umějí se i snadno vcítit do
druhých lidí. Jejich vztah k citovému světu vlastního dětství však charakterizuje nedostatek
úcty, sklon k sebekontrole, manipulace a tlak na výkonnost. Nezřídka se objevuje také
pohrdání a ironie, jež mohou hraničit až s výsměchem a cynismem. Dále se všeobecně
setkáváme s naprostým nedostatkem skutečného emocionálního porozumění a akceptování
vlastního dětského osudu, stejně jako s totální nevědomostí o opravdových potřebách, jež by
nesouvisely s výkonností. Původní drama se podařilo tak dokonale zvnitřnit (internalizovat),
že iluze krásného dětství mohla být zachráněna.
Nežli vylíčím duševní klima tohoto typu dětství, chtěla bych nejprve formulovat některé
předpoklady, z nichž vycházím.
1. Nejpůvodnější potřebou dítěte je, aby bylo od prvopočátku chápáno, akceptováno a
respektováno jako to, čím je.
2. „To, čím je“ zde znamená: emoce, pocity a jejich vyjádření, a to již od kojeneckého
věku.
3. V atmosféře úcty a tolerance vůči pocitům dítěte se ve fázi osamostatňování dítě může
vzdát symbiózy s matkou a učinit tak první kroky k získání autonomie.
4. Aby se tyto předpoklady zdravého vývoje naplnily, museli by rodiče těchto dětí
vyrůstat v podobném klimatu. Takoví rodiče by svému dítěti zprostředkovali pocit
jistoty a bezpečí, v němž by se upevnila jeho důvěra.
5. Rodiče, kteří jako děti takové klima nepoznali, jsou neuspokojení, tj. hledají po celý
život to, co jim jejich vlastní rodiče nebyli v pravý čas schopni poskytnout: nějakou
bytost, která by se jim plně věnovala, chápala je a brala vážně.
6. Toto hledání nemůže přirozeně dosáhnout uspokojivého výsledku, neboť se vztahuje
k určité neodvolatelně minulé situaci, totiž k době bezprostředně po porodu.
7. Člověk s neukojenou a nevědomou – protože nepřiznanou – potřebou je vystaven
nutkání, aby svoji potřebu přece jenom uspokojil nějakou náhradní cestou, dokud
nepozná svůj vytěsněný životní příběh.
8. Většinou se k tomu nejlépe hodí vlastní děti. Novorozenec je vydán rodičům všanc na
život a na smrt. Protože celá jeho existence závisí na tom, zda si získá náklonnost
rodičů, dělá vše, aby ji neztratil. Od prvního dne života napne všechny své síly tímto
směrem, tak jako rostlinka, jež se otáčí za sluncem, aby přežila.
V průběhu dvaceti let své terapeutické činnosti jsem se neustále setkávala s tímto typem
dětského osudu, který se mi jeví jako příznačný.
1. Vždy zde figurovala v základě emocionálně hluboce nejistá matka, jejíž citová
rovnováha závisela na určitém chování nebo určitém způsobu bytí dítěte. Tato
nejistota mohla jak dítěti, tak celému okolí zůstat velice dobře skryta za tvrdou,
autoritativní, ba přímo totalitární fasádou.
2. K tomu přistupuje podivuhodná schopnost dítěte tuto potřebu matky nebo obou rodičů
intuitivně, tedy také nevědomě vytušit a uspokojit, to znamená převzít funkci, jež mu
byla nevědomě přidělena.
3. Takto si dítě zajišťovalo „lásku“ rodičů. Cítilo, že je někdo potřebuje, což dávalo jeho
existenci oprávněnost. Schopnost přizpůsobení se buduje a zdokonaluje nejen tou
měrou, jak se tyto děti stávají matkami (důvěrníky, utěšiteli, rádci, oporami) svých
vlastních matek, nýbrž i tím, že přejímají odpovědnost také za své sourozence a
vytvářejí si nakonec zcela zvláštní sensorium pro nevědomé signály potřeb druhých
lidí. Není divu, že si později často volí povolání psychoterapeuta. Koho jiného, kdo by
neměl tuto zkušenost, by také zajímalo, co se děje v nevědomí těch druhých, a kdo by
tomu obětoval celé dny? Avšak ve vzniku a zdokonalování tohoto diferencovaného
sensoria, jež kdysi pomáhalo dítěti přežít a jako dospělého jej nutí k volbě jeho
zvláštní profese, tkví i kořeny poruchy. Ta ho pak také opakovaně žene k tomu, aby
prostřednictvím náhradních osob uspokojoval své potřeby, jež zůstaly v dětství
nenaplněny.
Ztracený svět pocitů

Rané přizpůsobení kojence vede k tomu, že potřeby dítěte – tedy potřeba úcty, ohlasu,
porozumění, sdílení a zrcadlení – musejí být vytěsněny. Totéž platí pro citové reakce na těžká
zklamání, což vede k tomu, že určité vlastní emoce (například žárlivost, závist, hněv, pocit
opuštěnosti, bezmoci a úzkosti) nesmějí být prožity ani v dětství, ani později v dospělosti. Je
to tím tragičtější, že zde máme před sebou jedince schopné prožívat velmi diferencované
pocity. Všimneme si toho, když tito lidé popisují nějaké zážitky z dětství, jež nebyly zatíženy
žádnými úzkostmi nebo bolestmi: většinou se jedná o zážitky z přírody. V přírodě směli cítit,
aniž by tím rodiče zraňovali, znejisťovali, omezovali jejich moc a ohrožovali jejich
rovnováhu. Je však velice nápadné, že tyto nanejvýše pozorné a citlivé děti, které si zcela
přesně pamatují, jak například ve věku čtyř let objevily sluneční světlo v zářící sklenici,
mohly v osmi letech při pohledu na svoji těhotnou matku „vůbec nic nevidět“ a neprojevovat
žádnou zvědavost, že při narození sourozence nebyly „vůbec“ žárlivé, že ve věku dvou let, za
okupace, když byly ponechány samy sobě, dokázaly přestát vstup vojáků do domu a několik
domovních prohlídek bez pláče, klidně a „velice způsobně“. Vyvinulo se zde jakési „umění
nepřipouštět si pocity“, neboť pocity může dítě prožívat jen tehdy, má-li nějakou osobu, která
je přijímá i s těmito pocity, chápe je a doprovází. Pokud toto chybí a pokud dítě riskuje, že
ztratí lásku matky nebo náhradní osoby, není schopno prožívat ani ty nejpřirozenější citové
reakce pouze „samo pro sebe“, tajně, nýbrž musí je vytěsnit. Zůstávají však uloženy v jeho
těle jako informace.
V celém jeho pozdějším životě budou tyto pocity ožívat jako připomínka minulosti, ale
původní souvislost zůstane nesrozumitelná. Neboť rozluštit jejich smysl lze teprve tehdy,
podaří-li se spojit původní situaci s intenzivními pocity zažívanými v současnosti. Nové
odkrývací terapeutické metody vycházejí právě z této zákonitosti a umožňují nám ji využít.
Jako příklad uveďme pocit osamělosti. Nikoli pocit dospělého člověka, který se cítí osamělý a
proto polyká prášky, bere drogy, chodí do kina, vyhledává známé, telefonuje kvůli ničemu jen
proto, aby překlenul prázdnotu. Ne. Mám na mysli původní pocit malého dítěte, které nemá
žádnou z těchto možností rozptýlení a jehož signály, verbální či preverbální, rodiče
nezachytili. Nikoli proto, že by to byli vysloveně zlí rodiče, nýbrž proto, že byli sami
neuspokojeni a odkázáni na určitou, pro ně nutnou odezvu u dítěte, sami v podstatě děti,
hledající nějakého „použitelného“ člověka. Neboť jakkoli to zní paradoxně – dítě je
použitelné. Dítě nemůže utéci, tak jako kdysi vlastní matka. Dítě lze vychovávat, aby se stalo
takovým, jakým ho chceme mít. U dítěte si můžeme zjednat úctu, můžeme mu připisovat své
vlastní pocity, můžeme se shlížet v jeho lásce a obdivu, můžeme se vedle něj cítit silní,
můžeme ho svěřit cizímu člověku, pokud nás příliš zatěžuje, a konečně se můžeme cítit
v centru pozornosti, neboť dětské oči sledují matku na každém kroku. Pokud žena musela u
své matky tyto potřeby potlačit a vytěsnit, pak může být jakkoli vzdělaná, a přesto budou tyto
potřeby ve vztahu k vlastnímu dítěti vystupovat z hlubin nevědomí a domáhat se uspokojení.
Dítě to zřetelně cítí a velice brzy rezignuje na možnost vyjadřovat vlastní potřeby.
Pokud se však později u dospělého vynoří v terapii rané pocity opuštěnosti, propukají
s takovou intenzitou bolesti a zoufalství, že je nám naprosto jasné, že tito lidé svou bolest
nepřežili. K tomu by bývali potřebovali ve svém okolí nějakého empatického, vciťujícího se
průvodce, který jim však chyběl. Proto museli všechno popřít. Ovšem říci, že nic takového
vůbec neexistovalo, by znamenalo zpochybňovat empirické zkušenosti získané během terapie.
Ranému dětskému pocitu opuštěnosti například se lze bránit pomocí různých mechanismů.
Vedle jednoduchého popření se většinou setkáváme s neutuchajícím a vyčerpávajícím bojem,
jehož cílem je uspokojení vytěsněných a mezitím zvrácených potřeb pomocí symbolů (drog,
skupin, kultů všeho druhu, perverzí). Často se setkáváme s intelektualizacemi, neboť
poskytují velmi spolehlivou ochranu, která ovšem může mít zhoubné následky, pokud režii
zcela převezme tělo – jako je tomu v případech těžkých omemocnění (viz mé úvahy o
Nietzschově chorobě v knihách Der gemiende Schlüssel, 1988, a Abbruch der
Schweigemauer, 1990).
Všechny tyto obranné mechanismy jsou provázeny vytěsněním původní situace a příslušných
pocitů.
Přizpůsobení se rodičovským potřebám vede často (ale ne vždy) k vývoji jakési „nepravé
osobnosti“ nebo toho, co se často nazývá falešným Já. Člověk si vyvine postoj, v němž
ukazuje pouze to, co se po něm žádá, až se s ukazovaným ztotožní. Pravé Já se nemůže
vyvinout a diferencovat, protože ho nelze prožít. Pochopitelně si tito pacienti stěžují na pocity
prázdnoty, nesmyslnosti a vykořeněnosti, neboť jejich prázdnota je reálná. K vyprázdnění,
ochuzení a částečnému „usmrcení“ možností skutečně došlo. Integrita dítěte byla narušena,
čímž se odřízlo vše živé a spontánní.
V dětství mívají tito lidé sny, v nichž cítí, že jsou částečně mrtvi. Chtěla bych uvést dva
příklady takových snů:

Moji malí sourozenci stojí na mostě a házejí do vody krabici. Vím, že v ní ležím mrtvá, ale
přesto slyším, jak mi buší srdce, a v tu chvíli se pokaždé probudím.

Tento opakující se sen zhušťuje nevědomé agrese (závist a žárlivost) vůči malým
sourozencům, jimž byla Lisa vždy pečlivou „matkou“, spolu s „usmrcením“ vlastních pocitů,
přání a nároků pomocí převrácení v opak. Kurt (27) měl tento sen:

Vidím zelenou louku, na níž stojí bílá rakev. Mám strach, že v rakvi leží matka, ale přesto
otevřu víko. Naštěstí v ní není matka, ale já.

Kdyby býval měl Kurt jako dítě možnost vyjádřit své zklamání z matky, tj. prožít si svoje
pocity hněvu a vzteku, zůstal by naživu. To by však vedlo k odepření mateřské lásky, což je
pro dítě totožné se smrtí. Dítě tedy „usmrtí“ svůj vztek, a tím i kus své duše, aby si matku
udrželo.
Z nesnadnosti prožít si a rozvinout pravé pocity vyplývá trvalost tohoto pouta, jež dítěti
neumožňuje odpoutat se. Rodiče totiž našli ve falešném Já dítěte hledané potvrzení, náhradu
za jistoty, které jim samým chybí, a dítě, jež si nemohlo vybudovat žádnou vlastní jistotu, se
stává na rodičích nejprve vědomě a později nevědomě závislé. Nemůže se totiž spolehnout na
vlastní pocity, nemá s nimi žádnou zkušenost, nezná své skutečné potřeby, je samo sobě
v nejvyšší míře odcizeno. Za této situace se nedokáže od rodičů emancipovat a je pak i
v dospělém věku trvale odkázáno na potvrzování ze strany osob představujících „rodiče“ –
tedy partnera, skupin a především vlastních dětí. „Dědici“ rodičů se stávají potlačené,
vytěsněné vzpomínky, které nás nutí, abychom své pravé Já skrývali i sami před sebou. Tak
následuje po osamělosti v rodičovském domě pozdější odcizení sobě samému.

Hledání pravého Já

Jak zde může pomoci psychoterapie? Nemůže nám vrátit naše ztracené dětství a nemůže ani
změnit nebo zrušit určitá fakta. Traumata nelze vyléčit iluzemi. Ráj preambivalentní
harmonie, v nějž doufá tolik poraněných, je nedosažitelný. Avšak prožitek vlastní pravdy a
postambivalentní vědění o ní umožňuje na vyšším stupni návrat k vlastnímu citovému světu –
bez ráje, ale se schopností truchlit, jež nám vrací životaschopnost.
K bodu obratu dospívá terapie tehdy, když se lidé doberou emocionálního poznání, že
všechna „láska“, již si získali za cenu takového úsilí a sebeobětování, neplatila tomu, kým ve
skutečnosti byli, že obdiv k jejich kráse a výkonům platil kráse a výkonům, nikoli však dítěti,
jímž byli. V terapii procitá malé osamělé dítě dosud skryté za těmito dosaženými výsledky a
ptá se: „Co by se stalo, kdybych před vámi stálo zlobivé, ošklivé, vzteklé, žárlivé a zmatené?
Co by se stalo s vaší láskou? Ale tím vším jsem byl také. Má to snad znamenat, že vaše láska
vlastně neplatila mně, nýbrž tomu, kým jsem se snažilo být? Tomu slušnému, spolehlivému,
chápavému a hodnému dítěti, jež vpodstatě ani dítětem nebylo? Co se stalo s mým dětstvím?
Neoloupili jste mne snad o ně? Nemohu se už přece vrátit. To, co jsem ztratilo, nezískám
nikdy zpět. Od začátku jsem bylo malý dospělý. Nezneužili jste prostě mých schopností?
Tyto otázky se pojí s velkým smutkem a dávnou, kdysi potlačenou bolestí, ale vždy vedou
k vynoření určité nové instance (jakési nástupkyně oné matky, která nikdy neexistovala) –
totiž empatie s vlastním osudem, jež se zrodila právě z tohoto smutku. Jednomu pacientovi se
v takové fázi zdálo, že před třiceti lety zabil dítě a nikdo mu je nepomohl zachránit. (Před
třiceti lety začalo být jeho okolí nápadné, že se uzavřel do sebe, byl zdvořilý a způsobný, ale
přestal projevovat jakákoli citová hnutí.)
Nyní se ukazuje, že pravé Já se po desetiletích mlčení může díky nově získané schopnosti cítit
znovu probudit k životu.
Jeho projevy teď už nejsou bagatelizovány, zesměšňovány či shazovány, i když se ještě
dlouho nevědomě přecházejí nebo se na ně prostě nedbá. Děje se to přesně týmž sotva
postižitelným způsobem, jak to dříve dělali rodiče s dítětem, kdy dítě ještě pro své potřeby
nemělo žádný jazyk. Ani když už bylo velké, nesmělo přece říci, ba ani pomyslet: „Smím být
smutné nebo šťastné, pokud mne něco rozesmutní nebo obšťastní, ale nemám vůči nikomu
povinnost být veselé a nemusím své starosti, úzkosti nebo jiné pocity potlačovat podle potřeb
druhých. Smím zlobit, a nikdo z toho neumře, nikoho z toho nerozbolí hlava, smím se vztekat,
když mne zraňujete, aniž bych vás tím ztratilo, milí rodiče.“
Jakmile dospělý začne brát své momentální pocity vážně, uvědomí si, jak s pocity a potřebami
zacházel dříve a že to byla jeho jediná šance na přežití. Pociťuje úlevu, když si u sebe
uvědomí věci, jež byl dosud zvyklý nemilosrdně likvidovat. Stále zřetelněji cítí, že má dosud
sklon chránit se tím, že se posmívá svým citům, že je ironizuje, pokouší se je sám sobě
vymlouvat, bagatelizuje je nebo si je vůbec neuvědomuje, případně si je uvědomí až po
několika dnech, když už dávno odezněly. Postupně si začíná všímat, jak násilně hledá
rozptýlení, jestliže je dojat, otřesen nebo smutný. (Když šestiletému dítěti zemřela matka, teta
mu řekla: „Buď statečný a neplač, jdi teď do pokojíčku a pěkně si hraj.“) V celé řadě situací
se pacient sice stále ještě zažívá z pohledu druhých, neustále se sám sebe ptá, jak asi působí,
jaký by měl být, co by měl cítit. Celkem vzato se však již cítí mnohem volněji.
Když už jednou přirozený proces terapie začal, pokračuje nyní dále. Nemocný začíná
vyjadřovat sám sebe, přestává se podřizovat, ale na základě svých dětských zkušeností
nemůže uvěřit, že je něco takového možné, aniž by tím byl ohrožen na životě. Na základě
starých zkušeností očekává a obává se odmítnutí a trestu pokaždé, když se vzbouří a zasazuje
se za svá práva, aby nakonec vždy zažil úlevný pocit, že podstoupil riziko a dokázal stát na
svém. Může to začít úplně nevinně. Člověk je překvapen pocity, které by si nejraději vůbec
neuvědomoval, jenomže už je pozdě, senzorium vlastních hnutí již bylo uvolněno, není
návratu. A najednou ono dříve okřikované dítě smí sebe sama prožívat tak, jak by mu to nikdy
nepřišlo na mysl.
Muž, který až dosud nikdy nekladl žádné nároky a neustále jen vyhovoval nárokům druhých,
se najednou rozzuří, protože terapeut si „už zase“ vzal dovolenou. Nebo ho zlobí, že vidí u
terapeuta jiné pacienty. Co to má znamenat? To přece není žárlivost! Něco takového on vůbec
nezná… A přesto – „Co tady mají co pohledávat? Copak k němu vlastně ještě chodí jiní lidé
než já?“ Až doteď si to vůbec neuvědomoval. Žárliví směli být jen ostatní, on nikdy. A nyní
se ukazuje, že pravé pocity jsou silnější než předpisy dobré výchovy. Naštěstí. Zpočátku však
není snadné objevit pravé příčiny hněvu, protože ten se nejprve obrací proti lidem, kteří nám
chtějí pomoci, například proti terapeutům a vlastním dětem – proti lidem, kteří nám
nenahánějí tolik strachu a kteří hněv sice vyvolávají, nejsou však jeho původci.
Zprvu je velmi zraňující, když si uvědomíme, že nejsme jen dobří, chápaví, velkorysí,
ovládající se a především bez vlastních potřeb, když právě na tom až dosud stála naše
sebeúcta. Pokud si však chceme skutečně pomoci, musíme tuto konstrukci sebeklamu opustit.
Nejsme vždycky tak provinilí, jak se cítíme, ale ani tak nevinní, jak bychom rádi věřili. To
však nevíme, dokud jsme plni zmatku, dokud neznáme své pocity a vlastní příběh.
Konfrontace s realitou nám pomůže odstranit iluze, jež stály v cestě pohledu do minulosti,
čímž se mnohé objasní. Pokud v současnosti objevíme nějaké skutečné provinění, měli
bychom se za ně omluvit. To nám poskytne svobodu k tomu, abychom se zbavili nevědomých
a neoprávněných pocitů viny z dětství. Neboť krutost, kterou jsme zakusili, jsme sami
nezavinili, a přesto jsme za ni cítili odpovědnost.
Tento úporný, destruktivní a ireálný pocit viny lze zpracovat jen tehdy, pokud ho nezastíráme
novými, skutečnými proviněními v současnosti.
Mnozí lidé přenášejí krutost, již kdysi zakusili, na jiné, a získávají tak idealizovaný obraz
rodičů. Zůstávají pak v podstatě malými a závislými dětmi, dokonce i v pokročilém věku.
Nevědí, že by k sobě i k ostatním mohli být upřímnější a opravdovější, kdyby si připustili
staré pocity z dětství.
Čím více dřívějších pocitů si dokážeme připustit a prožít, tím jsme silnější a ucelenější.
Získáváme tak schopnost vystavit se pocitům nejútlešího dětství a prožít si svoji tehdejší
bezmocnost, což opět posiluje naši jistotu.
Je něco úplně jiného, chováme-li k někomu ambivalentní pocity jako dospělí lidé, nebo
zažíváme-li sama sebe – po celé dlouhé historii, jež předcházela – náhle jako dvouleté dítě,
které je v kuchyni krmeno hospodyní a zoufale přemýšlí: „Proč je máma každý večer pryč?
Proč ze mne nemá radost? Co je na mně tak špatného, že chodí raději k jiným lidem? Co
dělat, aby zůstala? Jen neplakat! Jen neplakat!“
Jako dítě nedokázal pacient své úvahy takto formulovat, ale teď najednou se stal zároveň
dospělým člověkem i dvouletým dítětem a byl schopen hořce plakat. Nebyl to očistný pláč,
nýbrž integrace jeho dávné touhy po matce, kterou až dosud neustále popíral. V následujících
týdnech prožil mučivý vztek na matku, která byla úspěšnou dětskou lékařkou, ale vlastnímu
dítěti nedokázala poskytnou žádný trvalý vztah. „Nenávidím ty věčně nemocné chcípáky,
kteří mi tě, matko, pořád kradli. Nenávidím i tebe, protože jsi za nimi chodila raději než za
mnou.“ Mísily se zde pocity bezmoci s dlouho zadržovaným vztekem na nedostupnou matku.
Díky tomuto zážitku vyjasnění a ospravedlnění silných emocí pak zmizely symptomy, jež
pacienta dlouho trápily a jejichž smysl se nyní dal snadno dešifrovat. Jeho vztahy k ženám
ztratily svůj otevřeně mocenský charakter, časem zmizelo i nutkání dobývat je a opouštět.
Všechny pocity bezmoci, vzteku a vydanosti na pospas jsou v průběhu terapie prožívány
s intenzitou, jež byla do té doby nemyslitelná. Pomalu se otevírají dosud uzamčené dveře
k vytěsněným vzpomínkám. Pamatujeme si jen na to, co jsme vědomě prožili. Jenomže citový
svět dítěte, jehož integrita byla narušena, je sám o sobě již výsledkem určitého výběru, během
nějž bylo vše podstatné vyloučeno. Teprve terapie poprvé umožní vědomý prožitek těchto
dávných pocitů, provázených raně dětskou bolestí z nemožnosti pochopit. Pokaždé lze
považovat téměř za zázrak, že pod tak důkladnou přetvářkou, popíráním a sebeodcizením
může přesto ještě přežít a vynořit se tolik osobního, otevře-li se přístup k pocitům. A přesto
by bylo zavádějící, kdybychom předpokládali, že za falešným Já se vědomě skrývá nějaké
vyvinuté pravé Já. Dítě totiž neví, co skrývá. Kurt to formuloval následovně: „Žil jsem ve
skleněném domě, kam matka směla kdykoli nahlédnout. Ve skleněném domě však nelze nic
schovat, aniž by se člověk neprozradil – jen pod podlahu. Jenomže pak to nevidí ani on sám.“
Dospělý může prožívat své pocity pouze tehdy, pokud měl jako dítě chápavé rodiče nebo
někoho náhradou za ně. Lidem, kteří byli v dětství zneužíváni, něco takového chybělo, takže
nemohou být zaskočeni emocemi, neboť si připouštějí pouze takové pocity, které povoluje a
schvaluje jejich vnitřní cenzura, nastoupivší místo rodičů. Za takovou kontrolu se však platí
depresí a vnitřní prázdnotou. Pravé Já nemůže komunikovat, protože zůstalo v nevědomém,
tudíž nedostatečně vyvinutém stavu, v jakémsi vnitřním vězení. Styk s vězeňskými dozorci
ovšem živému vývoji neprospívá. Teprve po svém osvobození se začíná pravé Já artikulovat,
růst a rozvíjet vlastní kreativitu. A tam, kde dříve zela jen obávaná vnitřní prázdnota nebo
velikášská fantazie, se začíná otevírat nečekané bohatství živých obsahů. Není to návrat
domů, neboť domov nikdy neexistoval. Je to nalezení domova.

Situace psychoterapeuta

Často slýcháme tvrzení, že ten či onen psychoterapeut trpí poruchou citového života.
Dosavadní úvahy měly ozřejmit, do jaké míry lze toto tvrzení opřít o doložená fakta.
Terapeutova senzibilita, jeho schopnost vcítění a mimořádná vybavenost „anténami“ jej již
v dětství přímo předurčovala k tomu, aby byl využíván – ne-li přímo zneužíván – potřebnými
osobami.
Teoreticky samozřejmě existuje možnost, že dítě vyrůstá u rodičů, kteří nemají podobné
zneužívání zapotřebí, vnímají tedy dítě takové, jaké je, chápou je, snášejí jeho pocity a
respektují je. V takovém případě si dítě vyvine zdravé sebevědomí. Jen těžko však lze
předpokládat,
1. že by si později vybralo povolání psychoterapeuta,
2. že by si vytvořilo a vyvinulo odpovídající sensorium pro pocity druhých v té míře,
jako se to děje u „využívaných“ dětí,
3. že by někdy – na základě vlastních zážitků – mohlo skutečně pochopit, co to znamená
„zradit“ pravé Já.
Domnívám se tedy, že schopnost k povolání terapeuta nám dává právě náš osud, ale jen za
předpokladu, že se nám v průběhu vlastní terapie otevře možnost žít s pravdou o vlastní
minulosti a že se zbavíme nejhrubších iluzí. Znamená to vyrovnat se s vědomím, že jsme
museli uspokojovat nevědomé potřeby rodičů na úkor vlastní seberealizace, abychom
neztratili to málo, co jsme měli. Dále to znamená, že dokážeme prožít své rozhořčení a
smutek, vyvolaný neschopností rodičů uspokojit naše primární potřeby. Pokud jsme toto
zoufalství a z něj vyplývající bezmocný vztek nikdy neprožili a v důsledku toho také nikdy
nezpracovali, ocitáme se v nebezpečí, že budeme tuto nevědomou situaci svého dětství
přenášet na pacienta. Nebylo by totiž divu, kdyby tyto potřeby dohnaly terapeuta k tomu, aby
si na místo rodičů dosadil nějakou slabší bytost, kterou má k dispozici. To lze nejsnadněji
praktikovat s vlastními dětmi, s podřízenými a s pacienty, kteří čas od času bývají na
terapeutovi závislí jako děti.
Pacient s „anténami“ nasměrovanými k terapeutovu nevědomí na ně bude okamžitě reagovat.
Okamžitě se začne „cítit“ autonomně a bude tak reagovat vždy, jakmile si všimne, že pro
terapeuta je důležité, aby co nejrychleji dovedl své pacienty k autonomii a sebejistotě. I to
pacient dokáže, dokáže všechno, co se od něho očekává. Taková „autonomie“ však ústí do
deprese, protože to není skutečná autonomie. Skutečné autonomii předchází zážitek závislosti.
Teprve vně hluboce ambivalentního pocitu dětinské závislosti lze nalézt pravé osvobození.
Terapeutovy potřeby potvrzování, odezvy, pochopení a úcty uspokojuje pacient tehdy,
přináší-li mu takový „materiál“, který se hodí k naučené terapeutově výzbroji, vyhovuje jeho
koncepcím a také jeho očekávání.
Terapeut tak provádí stejný druh nevědomé manipulace, jíž byl sám kdysi vystaven jako dítě.
Vědomou manipulaci dávno prohlédl a osvobodili se od ní. Naučil se stát za svými názory a
prosazovat je. Ale nevědomou manipulaci neprohlédne dítě nikdy. Je to vzduch, který dýchá,
žádný jiný nezná a připadá mu proto jako jediný normální.
Co se stane, pokud ani jako dospělí, ani jako terapeuti nepoznáme nebezpečnou kvalitu tohoto
vzduchu? Budeme mu bezmyšlenkovitě vystavovat i ostatní a tvrdit, že to děláme pro jejich
dobro.
Čím jasněji se nám daří nahlédnout do nevědomé manipulace dětí rodiči a pacientů
terapeutem, tím naléhavěji si uvědomujeme nutnost uvolnit vytěsněné obsahy. Nejen jako
rodiče, nýbrž i jako terapeuti musíme emocionálně poznat svou minulost. Musíme se naučit
prožívat a objasňovat své dětské pocity, abychom neměli zapotřebí manupulovat pacienty
svými teoriemi a umožnili jim stát se tím, čím jsou. Teprve tento bolestný zážitek a přijetí
pravdy o sobě samých nás zbaví marné naděje , že ještě někdy najdeme chápavé, empatické
rodiče – například v pacientovi – a zmanipulujeme je (chytrými výklady) tak, aby nám byli
k dispozici.
Toto pokušení bychom neměli podceňovat: zřídkakdy nebo téměř nikdy nám zřejmě vlastní
rodiče nenaslouchali s takovou pozorností, jako to většinou dělá pacient, a nikdy před námi
neotevřeli své nitro s takovou upřímností, jak to někdy dělají pacienti. Abychom nepropadli
této iluzi, v tom nám může pomoci ochota truchlit nad vlastním životem. Rodiče, jaké jsme
kdysi potřebovali – empatické a otevřené, chápající a pochopitelné, dostupné a použitelné,
průzračné, jasné, bez nepochopitelných rozporů, bez zneklidňující „třinácté komnaty“ –
takové rodiče jsme nikdy neměli. Každá matka může být empatická pouze tam, kde se
osvobodila od svého dětství, a musí reagovat neempaticky do té míry, v níž ji popírání
vlastního osudu svazuje neviditelnými pouty. Totéž platí i pro otce.
Co však existuje, jsou takové děti: inteligentní, bystré, pozorné, vysoce citlivé, a protože
zaměřené výhradně na spokojenost rodičů, tedy i dostupné, použitelné a především průzračné,
jasné spolehlivé, manipulovatelné tak dlouho, dokud jejich pravé Já (jejich citový svět)
zůstává v podzemí průhledného domu, v němž jsou nuceny žít… někdy až do období puberty,
a nezřídka až do doby, kdy se stanou samy rodiči.
Robert (31) nesměl být jako dítě nikdy smutný a plakat: jinak cítil, že svoji milovanou matku
činí nanejvýše nešťastnou a nejistou, neboť „veselost“ byla vlastnost, která jí jako dítěti
zachránila život. Dětské slzy otřásaly její rovnováhou. Toto nanejvýše citlivé dítě však
vnímalo celou nepřiznanou vnitřní propast své matky, jež byla jako dítě v koncentračním
táboře a nikdy o tom nemluvila. Teprve když syn vyrostl a mohl jí klást otázky, vyprávěla, že
byla jedním z osmdesáti dětí, které se musely dívat, jak jejich rodiče šli do plynových komor.
Žádné z dětí neplakalo!
Její syn se po celé dětství snažil být veselý a mohl své pravé Já, své pocity a tušení prožívat
pouze v nutkavých perverzích, které mu až do analýzy připadaly jako cosi cizího,
zahanbujícího a nepochopitelného.
Proti tomuto druhu manipulace jsme v dětství zcela bezbranní. Tragické je, že také rodiče jsou
tomuto dění vydáni napospas, a to tak dlouho, dokud se zdráhají nahlédnout svůj vlastní
příběh. Nevědomě se tragika dětství rodičů prosazuje nadále ve vztahu k vlastním dětem,
pokud její vytěsnění zůstává nevyřešeno.
Další příklad to ilustruje ještě zřetelněji: otec, kterého jako dítě často děsily úzkostné stavy
jeho matky, čas od času propadající schizofrenii, aniž by mu někdo vysvětlil, oč jde, vyprávěl
své milované dcerce s oblibou strašidelné historky. Z jejího strachu si dělal legraci a nakonec
ji pokaždé uklidňoval větou: ten příběh jsem si jen vymyslel, nemusíš se bát, jsi přece u mne.
Pomocí strachu tak mohl dítě manipulovat a zároveň si připadat silný. Vědomě se mu sice
chtělo poskytnout něco dobrého, něco, co jemu samému chybělo, totiž uklidnění, ochranu a
vysvětlení, nevědomě na ně však přenášel úzkost svého dětství, očekávání neštěstí a
nezodpovězenou (dětskou) otázku: Proč mne člověk, kterého mám rád, tolik děsí?
Zřejmě každý člověk v sobě nosí „třináctou komnatu“, kterou sám před sebou více či méně
skrývá a v níž jsou uloženy rekvizity jeho dětského dramatu. Jedinými lidmi, kteří budou mít
k této komůrce zcela jistě přístup, jsou jeho děti. S vlastními dětmi do ní vstupuje nový život:
drama pokračuje. Samo dítě však nemělo možnost svobodné hry s těmito rekvizitami, jeho
role mu splývala s jeho životem, nekázalo si ani podržet žádnou vzpomínku na tuto „hru“
v pozdějším životě, leda snad s pomocí terapie, jež mu jeho roli mohla zpochybnit. Tyto
rekvizity občas dítěti naháněly hrůzu, nedovedlo si je totiž spojit s vědomou vzpomínkou na
jinak důvěrně známou osobu matky nebo otce. Vyvinulo si proto symptomy. V terapii se pak
může jako dospělý těchto symptomů zbavit, jakmile se mu ve vědomí vynoří pocity, jež se za
nimi skrývají: pocity hrůzy, zoufalství a vzpoury, nedůvěry a bezmocného vzteku.
Pacienti nemají žádné záruky, že jejich terapeuti jimi nebudou nevědomě manipulovat. Ani
žádný terapeut není proti nevědomé manipulaci vyzbrojen jednou provždy. Pacient však má
možnost terapeuta na manipulaci upozornit, pokud ji objeví, nebo jej opustit, jestliže ji
terapeut odmítá vidět a trvá na své neomylnosti. Ani moje doporučení nikoho nezbavují úkolu
přistupovat kriticky jak k těmto metodám, tak k terapeutům, kteří je používají.
Čím lépe se vyznáme ve svém životním příběhu, tím lépe prohlédneme manipulace, kdekoli
se vyskytnou. Často nám však v tom brání naše dětství. Naše stará, nenaplněná touha po
dobrých, čestných, chytrých, uvědomělých a odvážných rodičích nás může svádět k tomu, že
přehlížíme terapeutovu nepoctivost či nevědomost. Hrozí nám nebezpečí, že budeme příliš
dlouho tolerovat manipulaci, pokud se nepoctiví terapeuti budou tvářit a prezentovat jako
obzvláště čestní a zralí. Jestliže iluze příliš vyhovuje našim potřebám a naší nouzi, potrvá
déle, než ji prohlédneme. Jakmile si však plně uvědomíme své pocity, dříve či později tuto
iluzi opustíme ve prospěch léčivé pravdy.

Zlatý mozek
V knize Listy z mého mlýna Alphonse Daudeta jsem našla povídku, která může působit trochu
podivně, ale s mými úvahami se v mnohém shoduje. Na závěr této kapitoly o využívaném
dítěti bych chtěla zkráceně reprodukovat její obsah.
Bylo jednou jedno dítě se zlatým mozkem. Rodiče to zjistili náhodou, když si poranilo hlavu a
místo krve mu z hlavy vyteklo trochu zlata. Začali dítě pečlivě hlídat a zakázali mu si hrát
s ostatními dětmi, aby je někdo neokradl. Když chlapec vyrostl a chtěl odejít do světa, matka
mu řekla: „Tolik jsme pro tebe udělali, také bychom se měli podílet na tvém bohatství.“ Tu
vzal syn velký kus zlata ze svého mozku a dal ho matce. Spolu s jedním přítelem si pak díky
svému bohatství žil na vysoké noze, ale přítel ho jednou v noci okradl a utekl. Muž se tedy
rozhodl, že od nynějška své tajemství nikomu neprozradí a začne pracovat, neboť jeho zásoby
se neustále ztenčovaly. Jednoho dne se zamiloval do krásné dívky, která jej také milovala, ale
stejně tak milovala i krásné šaty, jichž od něj dostávala velké množství. Muž se s ní oženil a
byl šťasten, žena však za dva roky zemřela a on vydal za její pohřeb, který musel být
velkolepý, poslední zbytky svého majetku. Když jednou zesláblý, chudý a nešťastný bloumal
po ulici, spatřil ve výloze nějakého obchodu pěkné střevíce, jež by přesně padly jeho ženě.
Zapomněl, že manželka už nežije – možná proto, že jeho vyprázdněný mozek už nemohl
pracovat -, a vešel do krámku, aby je koupil. V tom okamžiku se však zhroutil a prodavač ho
na podlaze našel mrtvého.
Daudet, jež sám zemřel na onemocnění míchy, na konci povídky píše: „Tento příběh působí
vymyšleně, je však pravdivý od začátku do konce. Existují lidé, kteří za ty nejnepatrnější věci
v životě musí zaplatit svou substancí a míchou. Jejich bolest je nekonečná. A pak, když je
utrpení unaví…“
Nepatří snad mateřská láska k těm „nejnepatrnějším“, ale také nejnezbytnějším věcem
v životě, za něž mnozí lidé – paradoxně- musí zaplatit ztrátou vlastní životachopnosti?

II. Deprese a grandiozita – dvě formy popření

Osudy dětských potřeb

Každé dítě zcela legitimně potřebuje, aby si jej matka všímala, chápala je, brala je vážně a
respektovala. Je odkázáno na to, aby mohlo v prvních týdnech a měsících života matkou beze
zbytku disponovat, používat ji a zrcadlit se v ní. Nejkrásněji a nejnázorněji to vystihuje jedno
Winnicottovo přirovnání: matka hledí na miminko, jež drží v náručí, miminko hledí na tvář
matky a nachází v ní samo sebe…za předpokladu, že se matka skutečně dívá na onu
jedinečnou, malou a bezmocnou bytost a nikoli na svá vlastní očekávání, úzkosti a plány,
které již pro dítě připravuje a promítá si je do něj. V takovém případě nenachází dítě
v matčině tváři svůj obraz, nýbrž obraz matčiných potřeb. Ono samo zůstává bez zrcadla a
bude ho po celý svůj život marně hledat.

Zdravý vývoj

Aby mohla žena poskytnout dítěti to, co bude potřebovat pro celý život, je bezpodmínečně
nutné, aby nebyla od novorozence oddělena. Hormonální výlev, probouzející a „živící“ její
mateřský instinkt, následuje totiž bezprostředně po narození, a díky narůstající důvěře mezi
matkou a dítětem pokračuje i v dalších dnech a týdnech. Je-li dítě od matky odloučeno, jak
bylo ještě před nedávnem běžnou praxí téměř na všech klinikách a k čemu dochází na celém
světě z pohodlnosti a nevědomosti dodnes, zmešká se velká šance pro matku a dítě.
Úzká smyslová vazba, odborně „bonding“, tj. zrakové a hmatové pouto mezi matkou a
dítětem po porodu, dává oběma pocit sounáležitosti a jednoty, který by se měl v přirozeném a
ideálním případě vyvíjet již od početí a růst spolu s dítětem. „Bonding“ poskytuje dítěti
bezpečí a jistotu, nutné k tomu, aby mohlo matce důvěřovat. Matce pak dopomáhá
k instinktivní jistotě, která jí umožňuje chápat signály dítěte a odpovídat na ně. Tuto prvotní
oboustrannou důvěru nelze už nikdy dohnat, a chybí-li, je už od počátku mnohé znemožněno.
Vědecké zkoumání rozhodujícího významu „bondingu“ * je zatím v počátcích. Lze však
doufat, že si tento význam uvědomují nejen porodníci na speciálních klinikách, nýbrž i ve
větších všeobecných nemocnicích, a že to bude záhy ku prospěchu všem. Žena, jež tuto
prvotní vazbu se svým dítětem zažije, je vystavena menšímu nebezpečí, že bude své dítě
zneužívat, a měla by být schopnější ochránit je i před zneužíváním ze strany otce.

((* poznámka pod čarou


Z mnoha informativních příruček k tomuto tématu (Janus, Leboyer, Odent, Stern) považuji za
nejužitečnější pro nastávající rodiče Bybywatching Desmonda Morrise (nakl. Jonathan Cape,
Londýn 1991.))

Avšak i žena, jíž její vlastní vytěsněný příběh zabraňoval, aby něco takového se svým dítětem
prožila, může dítěti později pomoci tento nedostatek zvládnout, pokud se díky terapii a díky
uvolnění vytěsněných obsahů o významu takového nedostatku dozví. Bude schopna vyrovnat
i následky těžkého porodu, jestliže je nebagatelizuje a jestliže si je vědoma, že dítě, jež bylo
na začátku života těžce traumatizováno, potřebuje o to více náklonnosti a pozornosti, aby
zvládlo úzkost z toho, co se právě stalo.
Pokud má dítě to štěstí, že vyrůstá u zrcadlící matky, která je dostupná, tj. „ k dispozici“ pro
vývoj dítěte, pak ve vyrůstajícím dítěti postupně vzniká zdravý pocit jeho Já. V optimálním
případě poskytuje toto přátelsky afektivní klima a porozumění pro potřeby dítěte právě matka.
Ale i nepříliš vřelé matky mohou zdravý vývoj umožnit už jen tím, že mu nebrání. V takovém
případě může totiž dítě získat to, co jeho matce chybí, u jiných osob. Různé průzkumy
dokládají neobyčejnou schopnost zdravého dítěte využít jakékoli, byť sebenepatrnější citové
„potravy“, každého podnětu ve svém okolí.
Zdravým pocitem Já rozumím nezpochybnitelnou jistotu, že zakoušené pocity a přání patří
k vlastnímu Já. O této jistotě se nepřemýšlí, prostě je tu, tak jako tep, jehož si nevšímáme,
dokud je v pořádku.
Tento nereflektovaný, samozřejmý přístup k vlastním pocitům a přáním poskytuje člověku
jistotu a sebeúctu. Smí prožívat své pocity, smí být smutný, zoufalý nebo potřebovat pomoc
bez obav, že tím někoho znejistí. Smí se bát, je-li ohrožen, smí se zlobit, nemůže-li uspokojit
svá přání. Nejenže ví, co nechce, ví také co chce, a smí to vyjádřit nezávisle na tom, bude-li
za to milován nebo nenáviděn.

Porucha

Co se stane, jestliže matka není schopna dítěti pomoci? Co se stane, když nejen nedokáže
uhodnout a naplnit potřeby dítěte, ale cítí se sama ve svých potřebách neuspokojena, jak tomu
často bývá? V takovém případě se bude naprosto nevědomě pokoušet uspokojovat tyto
potřeby prostřednictvím dítěte. To nevylučuje silnou citovou vazbu. Takto kořistnickému
vztahu k dítěti chybějí životně důležité komponenty jako spolehlivost, kontinuita a stálost, jež
dítě tolik potřebuje, dítě tu především postrádá prostor, v němž by mohlo prožívat své emoce,
své pocity. Vyvine si pak něco, co potřebuje matka a co mu v daném okamžiku sice
zachraňuje život (tj. „lásku“ matky nebo otce), ale co mu později může po celý život bránit,
aby se stalo samo sebou. V takovém případě přirozené potřeby, které jsem popsala výše a
které patří k věku dítěte, nemohou být integrovány, nýbrž jsou odštěpeny nebo vytěsněny.
Takový člověk bude později, aniž by o tom věděl, žít ve své minulosti.
Lidé, kteří u mne hledali pomoc kvůli depresím, měli většinou nanejvýše nejisté a často i
depresívní matky. Na dítě, buď jediné nebo zpravidla první, hleděly tyto matky jako na svůj
majetek. To, co matka kdysi nedostala od své matky, může najít u dítěte: dítě je jí k dispozici,
lze u něj hledat odezvu, nechá se kontrolovat, je na matku zcela soustředěno, nikdy ji
neopustí, zahrnuje ji pozorností a obdivem. Když ji svými nároky přetěžuje (jako ji kdysi
přetěžovala vlastní matka), není již tak bezbranná, nenechá se tyranizovat, může dítě
vychovávat, aby nekřičelo a nezlobilo. Konečně si může zjednat ohledy a respekt nebo
vyžadovat péči o svůj život a své blaho, které jí vlastní rodiče zůstali dlužni. Lze to nejlépe
znázornit na konkrétním příkladě.
Teprve v terapii si Barbara (35) prožila do té doby potlačované úzkosti, související s událostí,
která ji vyděsila. Jako desetiletá se jednoho dne vrátila ze školy, bylo to právě v den
matčiných narozenin, a našla matku, jak leží se zavřenýma očima na podlaze v obývacím
pokoji. Myslela si, že matka je mrtvá, a dala se do zoufalého křiku. V tu chvíli otevřela matka
oči a řekla téměř nadšeně: „Dalas mi ten nejkrásnější dárek k narozeninám, teď vím, že mne
má někdo rád.“ Soucit s matčiným dětským osudem dceři po desetiletí bránil, aby pocítila
krutost tohoto činu. V terapii pak na něj mohla adekvátně reagovat hněvem a rozhořčením.
Barbara, sama matka čtyř dětí, si na matku vzpomínala jen matně, dokázala si však přesně
vybavit neustálý soucit, který k ní cítila. Zpočátku ji líčila jako citlivou, vřelou ženu, která ji
velmi záhy „zasvěcovala do svých problémů“, starostlivě pečovala o své děti a obětovala se
pro rodinu. Musela mít schopnost se dobře vciťovat do pocitů druhých, neboť v prostředí
sekty, v níž rodina žila, za ní lidé často přicházeli s prosbou o radu. Na dceru byla prý matka
mimořádně hrdá, oznamovala pacientka. Nyní je matka stará a nemocná a pacientka si dělá
vleklé starosti o její zdraví, často se jí zdává, že se matce něco stalo, a budí se s pocity silné
úzkosti.
Díky emocím, jež se postupně vynořovaly, se obraz matky pozvolna měnil. Především když
přišly na řadu vzpomínky na období výchovy k čistotě, prožívala pacientka svoji matku jako
osobu panovačnou, náročnou, kontrolující, manipulující, zlou, chladnou, hloupou, úzkoprsou,
umíněnou, neustále dotčenou, přehánějící a neupřímnou. Prožitek a vyjasnění tohoto dlouho
zadržovaného vzteku vyvolal v dceři vzpomínky na dětství, jež skutečně poukazovaly na
podobné rysy. Nyní mohla Barbara začít objevovat skutečnost a byla schopna zkoumat
oprávněnost svého hněvu. Došla k názoru, že se k ní matka skutečně chovala chladně a zle,
kdykoli se vůči ní cítila nejistá. Starala se prý o ni s úzkostlivou pečlivostí, neboť se tak
mohla bránit závisti, již vůči dceři pociťovala. Protože matka byla jako dítě také pokořována,
musela si zjednat respekt u dcery.
Postupně se tyto dva různé obrazy spojily v obraz člověka, jenž ve své slabosti, nejistotě a
zranitelnosti musel pro své potřeby použít vlastní dítě. V základě zůstala tato navenek dobře
fungující matka pro své dítě sama dítětem. Dcera naproti tomu přejala chápající,
pečovatelskou roli, dokud u vlastních dětí neobjevila své dosud opomíjené potřeby, které se
snažila uspokojit jejich prostřednictvím.

Iluze lásky

Chtěla bych nyní rozvést některé myšlenky, jež vyplynuly v průběhu let z mé práce. Tato
činnost zahrnovala i četná kratší setkání s lidmi, kteří se mnou hovořili nanejvýše jednu nebo
dvě hodiny. A právě u těchto krátkých setkání vystupovala tragika jednotlivých osudů
mimořádně zřetelně. To, co se označuje jako deprese a co je pociťováno jako prázdnota,
nesmyslnost existence, úzkost z chudoby a osamělost, se mi stále znovu jeví jako tragika
ztráty sebe sama, příp. odcizení svému pravému Já, jehož kořeny se skrývají v dětství.
V praxi se setkáváme s různými smíšenými formami a nuancemi této poruchy. Pro větší
přehlednost se pokusím vylíčit dvě extrémní formy, přičemž jedna je podle mého názoru
rubem druhé: grandiozitu a depresi. V okázalé grandiozitě neustále číhá deprese a za
depresívní náladou se často skrývají potlačovaná tušení našeho tragického příběhu.
Grandiozita je vlastně obranou proti depresi a deprese obranou vůči hluboké bolesti nad
ztrátou pravého já, způsobeného popíráním skutečnosti.

Grandiozita jako sebeklam

Skvělý, „grandiózní“ člověk je všude obdivován, a tento obdiv také sám potřebuje, nemůže
bez něj žít. Všechno, co podnikne, musí dělat skvěle, a také to dokáže (do něčeho jiného by se
totiž nepustil). I on sám se obdivuje – pro své vlastnosti: pro svoji krásu, inteligenci, nadání,
své úspěchy a výkony. Běda však, když něco z toho ztroskotá – katastrofa těžké deprese
neustále číhá za dveřmi. Všeobecně se považuje za přirozené, trpí-li depresí nemocní či staří
lidé, kteří hodně ztratili, popř. ženy v klimaktériu. Existují však i osobnosti, které jsou
schopny ztrátu krásy, zdraví, mládí nebo milovaného člověka unést, sice se smutkem, ale bez
deprese. A naopak: existují velice talentovaní lidé, kteří trpí těžkými depresemi. Proč?
S depresemi se nesetkáme tam, kde pocit vlastní hodnoty koření v pravosti vlastních pocitů, a
nikoli ve vlastnictví určitých kvalit.
Zhroucení důvěry ve vlastní hodnotu ukazuje u „grandiózního“ člověka v celé nahotě, do jaké
míry vlastně takový člověk visel ve vzduchu, na „vzdušném balóně“ (sen jedné pacientky),
který sice za dobrého větru stoupal vzhůru, ale najednou se v něm objevila díra a teď leží jako
kousek roztrhané látky na zemi. Nic vlastního, skutečně osobního, co by později mohlo
poskytnout oporu, se nevyvinulo. Neboť nebezpečně blízko pocitu hrdosti na dítě se skrývá
pocit studu, nesplňuje-li dítě požadavky, které se na ně kladou.

((pod čarou:
V jedné terénní studii z Chestnut Lodge bylo roku 1954 zkoumáno rodinné prostředí 12
pacientů s manicko-depresívní psychózou. Výsledky této studie potvrzují ve vysoké míře
moje poznatky o etiologii deprese, k nimž jsem došla zcela jinými cestami. „Všichni pacienti
pocházeli z rodin, které si připadaly sociálně izolované a okolím nedostatečně akceptované.
Nasadily proto všechny síly, aby zvýšily svoji prestiž u sousedů díky konformitě a
mimořádným výkonům. V tomto úsilí připadla vždy zvláštní role dítěti, které později
onemocnělo. Mělo zachraňovat rodinnou čest a lásky se mu dostávalo jen do té míry, do jaké
bylo svými mimořádnými schopnostmi, nadáním, krásou etc. (zdůrazněno mou – A.M.)
schopno naplňovat ideální požadavky rodiny. Pokud na nich ztroskotalo, bylo potrestáno
totálně chladným přístupem, vypovězením z rodinného svazku a jistotou, že své rodinné
příslušníky úplně znemožnilo.“ (citováno podle M. Eicke-Spenglerové, 1977, str. 1104). Se
sociální izolací rodin jsem se setkala i u svých pacientů; nebyla to však příčina, nýbrž
důsledek neuspokojenosti rodičů.
Konec poznámky pod čarou))

Tragické iluze, že obdiv rovná se láska, se grandiózní člověk nedokáže zbavit bez terapie.
Nezřídka bývá této náhražce zasvěcen celý život. Dokud neporozumíme někdejšímu dítěti
s jeho potřebou úcty, pochopení a respektu a dokud tyto potřeby nebudeme smět vědomě
prožít, bude boj o symbol lásky pokračovat. Jedna pacientka prohlásila, že jí připadá, jakoby
se až do nynějška neustále pohybovala na chůdách. Nemusí snad člověk, který se neustále
pohybuje na chůdách, trvale závidět těm, kdo při chůzi používají vlastních nohou, i když mu
připadají menší a „průměrnější“ nežli on sám? A nemusí v sobě nést nahromaděnou zlost na
ty, kdo způsobili, že se už bez chůd neodvažuje vyjít? V podstatě zdravému člověku závidí, že
se nemusí neustále namáhat, aby si zasloužil obdiv, že se nemusí snažit, aby působil tak či
onak, nýbrž si může klidně dovolit být takový, jaký je.
„Grandiózní“ člověk není nikdy skutečně svobodný, protože je neustále závislý na obdivu
ostatních a tento obdiv je vázán na vlastnosti, funkce a výkony, jež se mohou kdykoli zhroutit.

Deprese jako opak grandiozity

U skupiny mně známých pacientů byla deprese nejrůznějšími způsoby propojena


s grandiozitou.
1. Někdy nastoupila deprese tehdy, když se v důsledku těžkých onemocnění, invalidity
nebo stárnutí jejich grandiozita zhroutila. Tak se např. pomalu uzavíral zdroj vnějších
úspěchů u jedné neprovdané a stárnoucí ženy. Zoufalství ze stárnutí se vztahovalo
v první řadě k výpadku sexuálních kontaktů, v hloubce se však ozýval strach
z opuštěnosti, kterému tato žena již nedokázala čelit žádným dalším výbojem.
Všechna její náhradní zrcadla se rozbila, a ona zde zase stála bezmocná a zmatená
jako kdysi před tváří své matky, v níž nenacházela sebe, nýbrž jen matčin zmatek.
Podobně mohou prožívat stárnutí i muži, i když jim občas navrátí mládí nová
zamilovanost, vnášející do počínající stařecké deprese manické fáze.
2. V tomto fázovitém střídání grandiozity depresí a naopak se projevuje jejich
příbuznost. Jedná se o dvě stránky téže medaile, kterou bychom mohli označit jako
falešné Já a která byla těmto lidem kdysi skutečně udělena za určité výkony. Tak se
může např. herec v průběhu úspěšného večera zrcadlit v očích nadšeného publika a
zažívat pocity božské velikosti a všemocnosti. A přesto se následujícího rána mohou
objevit pocity prázdnoty, ztráty smyslu, ba dokonce i hanby a zloby, pokud štěstí
předešlého večera nekoření výhradně v tvořivé činnosti, ve hře a schopnosti výrazu,
nýbrž převážně v náhradním uspokojení staré potřeby odezvy a zrcadlení, potřeby být
viděn a chápán. Je-li jeho kreativita od těchto potřeb relativně oproštěna, nebude mít
náš herec příštího rána žádnou depresi, ale bude se cítit životaschopně a zaměstnávat
se už jinými obsahy. Pokud však úspěch předešlého dne sloužil k popření dětské
frustrace, pak přinese – jako každá náhražka – pouze chvilkové ukojení. Skutečného
uspokojení nelze dosáhnout, neboť jeho čas je nenávratně pryč. Někdejší dítě již
neexistuje, někdejší rodiče také ne. Ti nynější – pokud jsou ještě naživu – mezitím
zestárli a stali se závislými, neovládají už syna násilím, snad se i radují z jeho úspěchů
a z jeho občasných návštěv. Přítomnost mu sice poskytuje úspěch a uznání, ty však
nemohou být ničím více, nežli čím jsou: nemohou vyhojit starou ránu, která se
nezacelí, dokud se bude popírat a zakrývat iluzí, tj. opojením z úspěchu. Deprese nám
sice naši ránu ukazuje, ale teprve smutek nad tím, co bylo ztraceno, ztraceno
v rozhodující době, vede ke skutečnému zajizvení.

((pozn. pod čarou


Jako příklad zdařilého zvládnutí problému pomocí truchlení lze uvést následující slova Igora
Stravinského: „Jsem přesvědčen, že u mne spočívalo celé neštěstí v tom, že otec mi byl
vnitřně vzdálen a ani matka mi žádnou lásku neposkytla. Když nečekaně zemřel můj starší
bratr a matka ani tehdy nepřenesla své city, jež k němu chovala, na mne, a také otec zůstal
stejně rezervovaný jako dříve, rozhodl jsem se, že jim jednoho dne ukážu. Ten den přišel a
odešel. Mimo mne si na ten den, jehož jediným očitým svědkem jsem už jen já, nikdo
nepamatuje.“ Zcela protikladné je vyjádření Samuela Becketta: „Lze říci, že jsem měl šťastné
dětství… ačkoli jsem ke štěstí neměl nijak zvláštní nadání. Moji rodiče udělali vše, co může
učinit dítě šťastné. Ale přesto jsem se často cítil velice osamělý.“ (Oba citáty pocházejí ze
stati H. Müller-Braunschweigové z roku 1974). U Becketta bylo dětské drama zcela
vytěsněno. Idealizace rodičů se sice pomocí popření udržela, ale nekonečná osamělost
beckettova dětství našla svůj výraz v jeho dramatech.))

3. Stává se, že se někomu podaří udržet iluzi trvalé náklonnosti a použitelnosti rodičů (jejíž
nepřítomnost v útlém dětství popírá, stejně jako popírá své citové reakce) neustálými
mimořádnými výkony. Takový člověk většinou bývá schopen zabraňovat hrozící depresi
stupňující se brilancí a ohromovat tím jak své okolí, tak i sebe sama. Nezřídka si také volí
partnera, jenž do manželství vnáší silně depresívní rysy, nebo alespoň nevědomě přejímá a
podporuje depresívní složku grandiozity. Tak se deprese ocitá mimo něj. Takový člověk se
stará o „nebohého“ partnera, chrání ho jako dítě, cítí se silný a nepostradatelný a získává o
jeden opěrný sloup víc v budově své osobnosti, jež nemá žádné pevné základy a je odkázána
na pilíře úspěchu, výkonu, „síly“ a především popření vlastního dětského citového světa.
Ačkoli se deprese z vnějšího pohledu od grandiozity diametrálně liší a celým svým naladěním
jaksi více odpovídá tragice ztráty sebe sama, přesto obě vykazují mnoho společných rysů.
Lze pozorovat následující:
1. falešné Já, jež vedlo ke ztrátě pravého Já;
2. křehkost sebeúcty, která nekoření v jistotě o vlastním cítění a chtění, nýbrž v možnosti
realizace falešného Já;
3. perfekcionismus;
4. popření pocitů, jimiž se pohrdá;
5. kořistnické vztahy;
6. velká úzkost ze ztráty lásky, proto též velká přizpůsobivost;
7. odštěpená agrese;
8. náchylnost k dotčenosti;
9. náchylnost k pocitům hanby a viny;
10. neklid.

Deprese jako popření pravého Já

Depresi tedy lze chápat jako přímý signál ztráty pravého Já, spočívající v popření vlastních
emocionálních reakcí a pocitů. Toto popírání začalo ve službách životně nutného
přizpůsobení, vyvolaného strachem ze ztráty lásky v dětství. Proto deprese poukazuje na
velmi rané zranění. Již na začátku, v kojeneckém věku, nastal výpadek určitých afektivních
oblastí, jež by bývaly vedly ke stabilnímu sebevědomí. Existují děti, které nesměly svobodně
prožívat ani své nejranější pocity, jako např. nespokojenost, zlost, vztek, bolest, radost
z vlastního těla, ba dokonce ani pocit hladu. Občas se setkáváme s matkami, které hrdě
vypravují, že naučily své kojence potlačovat hlad a – s pomocí malých rozptýlení – klidně
čekat až na dobu krmení.
Znala jsem dospělé s takovými kojeneckými zkušenostmi, doloženými v dopisech, kteří nikdy
s jistotou nevěděli, zda mají skutečně hlad, nebo si to jen „namlouvají“, a trpěli úzkostí, že by
mohli hlady omdlít. Patřila k nim také Beatrice. Nespokojenost a zlost dětí probouzely v její
matce pochyby o ní samé v roli matky, tělesné bolesti dětí u ní vyvolávaly úzkost a uvolněná
radost z vlastního těla v ní probouzela buď závist, nebo pocity studu „před druhými“. Matčiny
úzkosti tak naprosto předznamenaly citový život dítěte. Beatrice se záhy naučila, že nesmí
cítit, pokud se nechce vystavit riziku ztráty matčiny „lásky“.
Jestliže jsme zahodili klíč k pochopení vlastního života, musejí pro nás příčiny deprese –
stejně jako utrpení, nemoci a uzdravení – nutně zůstat tajemstvím.
Jistý psychiatr, jehož knihu mi poslal jeden pacient, je přesvědčen o tom, že zneužívání,
zanedbávání a vykořisťování v dětství rozhodně nemůže být dostačujícím důvodem pro
pozdější psychická onemocnění. Domnívá se, že to, že někdo zůstane ušetřen katastrofálních
důsledků zneužívání nebo se uzdraví rychleji než ostatní, musí být způsobeno úplně jinými,
iracionálními příčinami. Musí zde působit nějaká „milost“, říká.
A potom líčí příběh pacienta, jenž strávil první rok života se svou svobodnou matkou
v extrémní chudobě a byl jí pak odebrán úřady. Chlapec přecházel z jednoho ústavu do
druhého a všude byl krutě týrán. Když se ale stal psychiatrickým pacientem, lepšil se jeho
stav mnohem rychleji než stav jeho druhů, v jejichž životním příběhu bylo méně
spektakulárního utrpení. Jak se mohl muž, který zakusil v dětství a mládí tolik krutosti, tak
rychle zbavit svých symptomů? Byla to boží milost?
Mnoho lidí miluje tento druh vysvětlení a vyhýbá se rozhodujícím otázkám. Neměli bychom
se však ptát, proč Bůh nebyl ochoten pomoci i jiným pacientům tohoto psychiatra, a dokonce
ani tomuto muži tenkrát, když byl v dětství nemilosrdně bit? Byla to opravdu boží milost, co
mu pomohlo jako dospělému, nebo je vysvětlení mnohem jednodušší?
Jestliže měl tento muž matku, která byla navzdory bídě schopna poskytnout mu v prvním,
rozhodujícím roce života skutečnou lásku, ochranu a bezpečí, mohl pozdější týrání zpracovat
lépe než někdo, jehož integrita byla narušována od prvního dne života, kdo neměl žádné
právo na vlastní život a kdo se musel od začátku učit, že jediný smysl jeho existence spočívá
v tom, aby „obšťastňoval“ svou matku.
To byl také osud mé pacientky Beatrice. Nebyla v dětství brutálně týrána, ale jako kojenec se
musela naučit neplakat, nebýt hladová a nemít žádné potřeby, aby její matka, „byla šťastná“.
Nejprve trpěla anorexií a později, v dospělosti, těžkými depresemi.
Nekritické lpění na tradičních představách o lásce a morálce se velmi dobře hodí k zastírání či
vytěsňování reálných fakt vlastního příběhu. Avšak bez svobodného přístupu k těmto
skutečnostem zůstanou kořeny lásky odříznuty. Není divu, že pak apely na laskavé, velkorysé
a shovívavé mezilidské vztahy zůstávají nevyslyšeny. Nemůžeme skutečně milovat, dokud je
nám zakázáno vidět pravdu o svých rodičích a vychovatelích, ale i o sobě samých. Můžeme
jen předstírat, že milujeme. Takový pokrytecký postoj je však opakem lásky. Mate a klame,
ale především vyvolává v druhém člověku bezmocný vztek, který se musí vytěsnit, nesmí být
vědomě prožit, a proto působí destruktivně. Zvláště je-li člověk závislý na víře v údajnou
lásku.
Mnoha lidem by pomohlo k větší poctivost, to znamená také k menší destruktivitě, kdyby tyto
jednoduché psychické zákony uznali i náboženští vůdci. Místo aby je ignorovali, měli by se
trochu lépe porozhlédnout po lidském světě a všimnout si, kolik škod způsobuje pokrytectví
v rodině, ve veřejném životě a v celé společnosti.
Dopis, který mi napsala Vera a z něhož na její přání část cituji, je zřetelným příkladem
zmatku, způsobeného právě pokrytectvím. Příběh Maji, který následuje, ukazuje naopak, jak
lze dospět ke spontánní lásce k vlastnímu dítěti, podaří-li se uvolnit to, co jsme v minulosti
vytěsnili.
Vera (52) mi napsala:

Celá desetiletí jsem byla závislá na alkoholu a zbavila jsem se svého návyku ve skupinách
Anonymních alkoholiků. Za toto osvobození jsem byla tak vděčná, že jsem se 11 let
zúčastňovala všech jejich srazů a pokoušela se potlačovat jakékoli kritické výhrady. Odmítala
jsem brát na vědomí dokonce i začátek plíživé choroby – roztroušené sklerózy, a také stále
častěji se objevující depresívní nálady. Nyní, po třech letech terapie vím, proč se objevily tyto
hrozivé symptomy, proč se možná dokonce musely objevit, abych konečně vzala vážně své
pocity a signály.
Na skupinových sezeních mne vždycky rozčilovalo, když se hovořilo o ‚bezpodmínečné‘ lásce,
již nám údajně projevovali všichni členové skupiny. Svou podrážděnost jsem si vysvětlovala
tím, že jsem neměla žádnou zkušenost opravdové lásky, protože se mi jí jako dítěti nikdy
nedostalo, a proto jsem v sobě nemohla vybudovat důvěru, že nějaká láska vůbec existuje.
Tak nás alespoň poučovali. Chtěla jsem takovým ujištěním věřit, protože jsem po lásce tolik
hladověla. A mohla jsem jim věřit, protože pokrytectví bylo každodenním chlebem, jímž mě
matka krmila; nic jiného jsem neznala. Teď je mi to však jasné: bezpodmínečnou lásku
bezpodmínečně potřebuje jen dítě. A dávat ji můžeme a máme jen dítěti. To znamená, že dítě,
které je nám svěřeno, milujeme a akceptujeme, ať dělá cokoli, ať křičí nebo se pobaveně
směje. Ale milovat bezpodmínečně nějakého dospělého, ať by dělal cokoli, to by vedlo k tomu,
že bychom se pokoušeli milovat i chladného masového vraha nebo notorického lháře, kdyby
se stal členem naší skupiny. Jsme toho schopni? A máme to dělat? Proč? Komu to prospěje?
Tvrdíme-li, že bezpodmínečně milujeme nějakého dospělého člověka, dokazujeme tím pouze
svou zaslepenost a nepoctivost, nic víc.

Vera má pravdu. Jako dospělí nepotřebujeme žádnou bezpodmínečnou lásku, ani od našich
terapeutů ne. Je to dětské přání, jež nemůže být nikdy později splněno. Kdo nad touto dětskou
ztrátou nikdy netruchlil, hraje si s iluzemi. Od svých terapeutů potřebujeme poctivost, respekt,
důvěru, empatii, porozumění a schopnost vyjasňovat si vlastní pocity, aniž by nás jimi
zatěžovali. A to také můžeme dostat. Jestliže nám však někdo slibuje „bezpodmínečnou“
lásku, měli bychom se před ním mít na pozoru. Za to, že nalezla něco, co nemohla najít
dlouhá léta, vděčí Vera své rozhodnosti najít pravdu a nenechat se už déle klamat. Na této
cestě ji podpořily zkušenosti s vlastním tělem.
Maja (38) mne vyhledala několik týdnů po narození svého třetího dítěte a vyprávěla, jak
svobodně a živě se s kojencem cítí na rozdíl od obou předchozích případů, kdy si neustále
připadala přetížená, svázaná, využívaná a „vykořisťovaná“ dítětem, bouřila se proti jeho
oprávněným nárokům, a přitom měla pocit, že je špatná – stejně jako v depresi oddělená sama
od sebe. Možná, jak se domnívala, to byla revolta proti nárokům její matky, která se projevila,
až když měla sama své vlastní děti. Nyní se však nic takového neobjevilo. Láska, o niž tehdy
tak namáhavě usilovala, k ní nyní přilétla sama od sebe. Zažívá teď jednotu s dítětem i sama
se sebou. Potom se rozhovořila o své matce následujícími slovy:

Byla jsem perla v koruně své matky. Matka říkávala: na Maju je spolehnutí, ta vždycky
všechno zvládne. A také jsem vždycky všechno zvládla, vychovala jsem její malé děti, aby se
ona sama mohla věnovat profesionální kariéře. Byla stále slavnější, ale šťastněji nevypadala.
Jak často jsem toužila během těch mnoha večerů, aby byla doma; sourozenci plakali,
konejšila jsem je, ale já jsem neplakala nikdy. Kdo by také potřeboval nějaké ubrečené dítě?
Matčinu lásku jsem si zasloužila jedině tehdy, když jsem byla pilná, chápavá a ovládala jsem
se, když jsem nezpochybňovala její jednání a nedávala jí najevo, jak mi schází – to všechno
by omezovalo její svobodu, kterou tolik potřebovala, a obrátilo by se proti mně. Nikomu tehdy
ani nepřišlo na mysl, že ta pracovitá, klidná, hodná Maja je tak osamělá a tolik trpí. Co mi
zbývalo, než být hrdá na svou matku a pomáhat jí?
Perly v matčině koruně musejí být tím větší, čím hlubší je prázdnota v jejím srdci. Moje matka
potřebovala perly, protože celá její aktivita sloužila v podstatě k tomu, aby v sobě něco
potlačila, snad nějakou touhu, nevím…Možná by na to přišla sama, kdyby měla to štěstí, že by
se stal něčím víc než matkou v biologickém smyslu. Tolik se přece namáhala a byla tak
svědomitá. Ale radost spontánní lásky jí nebyla dopřána.
A jak se to všechno opakovalo s Petrem! Kolik otupujících hodin prosedělo mé dítě s děvčaty,
která je chodila hlídat, abych mohla napsat diplomovou práci, jež mne odváděla ještě dál od
sebe i od něj? Jak často jsem ho opouštěla a nevšímala si, jak mu ubližuji, protože jsem nikdy
nesměla prožít svou vlastní opuštěnost? Teprve teď začínám tušit, co muže být mateřství bez
koruny, perel a svatozáře.

Jeden německý ženský časopis, který se v sedmdesátých letech snažil otevřeně diskutovat o
tabuizovaných tématech, otiskl dopis čtenářky, jež vylíčila tragický příběh svého mateřství
s neskrývanou upřímností. Zprávu uzavírají následující věty:

A pak to kojení! Přikládala jsem si kojence špatně, takže mi brzy rozkousal bradavky. Bože,
jak to bylo nepříjemné. Ještě dvě hodiny, a bude to tu zas; už jen hodinu…teď hned…Když
jsem ho pak měla u sebe a on pil, často jsem plakala a klela. Bylo to tak hrozné, že jsem
nemohla nic jíst a dostala jsem čtyřicetistupňovou horečku. Směla jsem ho pak odstavit a
okamžitě se mi ulevilo. Nějakou mateřskou lásku jsem dlouho vůbec nepociťovala. Kdyby dítě
zemřelo, byla bych jen ráda. A přitom ode mne všichni čekali, že budu šťastná. Přítelkyně,
které jsem v zoufalství zatelefonovala, mi řekla, že láska přijde postupně, jak se budu dítětem
pořád zabývat a budu stále s ním. To ale není pravda. Náklonnost se u mne vyvinula teprve
tehdy, když jsem začala chodit znovu do práce a vracela jsem se domů, kde jsem nacházela
malého jako jakési rozptýlení a hračku. Upřímně řečeno, s pejskem by to bylo stejné. Ž teď,
když dítě pomalu roste a vidím, že ho mohu vychovávat, že na mě lpí a naprosto mi důvěřuje,
se u mne začíná vyvíjet něžná náklonnost a jsem šťastná, že ho mám (zdůrazněno mnou,
A.M.). To všechno jsem vám napsala proto, že mi prostě připadá dobré, aby konečně někdo
řekl, že žádná mateřská láska jako taková neexistuje – o nějakém mateřském instinktu ani
nemluvě.“ (čas. Emma, červenec 1977).

Postatou tohoto problému je, že autorka dopisu nemohla doopravdy prožít ani svou vlastní
tragiku, ani tragiku svého dítěte, protože na začátku tohoto příběhu by se muselo ocitnout její
vlastní, emocionálně nepřístupné dětství. Její pesimistické tvrzení je proto zavádějící a
nesprávné. Něco takového jako „mateřská láska a mateřský instinkt“ samozřejmě existuje,
můžeme to pozorovat i u zvířat, která netrpěla lidským zacházením. Také ženy přicházejí na
svět s instinktivním „programem“, jenž jim umožňuje milovat jejich děti, chránit je a
podporovat, živit je a mít z nich radost. Často však býváme o tyto instinktivní schopnosti
oloupeni, a sice tehdy, když nás v dětství naši rodiče využívali, aby uspokojili svá přání.
Naštěstí, jak dokazuje příběh Johanny, můžeme tyto schopnosti znovu získat, jakmile jsme
ochotni připustit pravdu.
Johanna (27) začala se svou odkrývací terapií krátce předtím, než otěhotněla. Byla dobře
připravena na průběh porodu, „bonding“ se zdravým novorozencem ji těšil a měla radost, že
je schopna kojit. Ale najednou, bez jakéhokoli zjevného důvodu, jí ztvrdly a rozbolely se
bradavky. Johanna musela ulehnout s vysokou horečkou, zatímco dítě krmila ošetřovatelka
z lahve.
V horečnatých snech se jí stále znovu a s mnoha detaily vracely scény sexuálního zneužití ze
strany obou rodičů a jejich sousedů v době, kdy jí byly tři měsíce. Tento věk se dal zjistit,
protože rodina se později přestěhovala. Díky větší obeznámenosti s vlastními pocity byla
Johanna schopna v plném rozsahu prožít vztek z oklamání i rozhořčení ze znásilnění v tak
útlém věku. Nejvíce ji teď rozběsňovalo poznání, že byla tak těžce poškozena ve schopnosti
následovat svůj instinkt. To pociťovala jako nejtěžší zločin svých rodičů. Později řekla:
„Oloupili mne o mé mateřské city ve věku tří měsíců. Zprvu jsem nedokázala své dítě kojit, i
když jsem si to tolik přála.“
Uplynulo hodně času, než Johanna byla schopna konfrontace se svými rodiči ve vnitřním
dialogu a než dokázala vyjádřit zlobu a pobouření, uložené v jejím těle, dožadovat se svých
práv a zpracovat znásilnění. Ale ještě před začátkem tohoto procesu vedla již pouhá ochota
připustit neuvěřitelnou pravdu k poklesu teploty a vyhojení prsů Johanna byla opět schopna
kojit své dítě, které se rychle vzdalo lahve, ačkoli to ošetřovatelka považovala za „naprosto
vyloučené“.
Johanna se těšila ze svého mateřství i svého štěstí, že je schopna lásky, že smí milovat
nevinnou bytost, chránit ji, živit, uklidňovat, pečovat o ni a také o její potřeby. Toto štěstí
však bylo opakovaně narušováno fázemi pochybností, zda nedělá všechno špatně, zda toto
štěstí nebude mít špatný konec, zda se své radosti smí takto „oddávat“. Protože předtím
studovala psychologii, ptala se nyní sama sebe, zda netrpí nějakým nutkáním, zda dítě
z egoismu nerozmazluje atd. Trýznivou sebekritiku navíc podporovaly rady přátel, kteří se
domnívali, že dítěti je od počátku třeba vymezit jisté hranice, aby se naučilo být samo, jinak
z něj vyroste tyran. Ačkoli Johanna takové názory odedávna odmítala, v případě vlastního
dítěte se jí nedařilo uniknout nejistotě.
Terapie jí opakovaně navracela orientaci a Johanna také opakovaně objevovala, jak je pro ni
důležité milovat a dávat svoji lásku bez obav najevo, aniž by musela mít strach, že její láska
bude zneužita, oklamána a znásilněna. To jí dalo pocit, že je zase celistvá – jako před
traumatizací, k níž došlo tak záhy. Ve svých vnitřních konfrontacích s rodiči jim často říkala:

Miluji Michaela, chci ho milovat. Moje duše potřebuje tuto lásku, tak jako moje tělo
potřebuje vzduch. Jsem však často vystavena nebezpečí, že tuto potřebu potlačím, potřebuji
k tomu všechnu svou energii i svůj intelekt, jen abych se ‚osvobodila‘ od lásky, kterou
podezírám, že je ‚falešná‘. Proč? Jak jste mne k tomu dovedli? Tak záhy jste mě naučili, že
malé dítě si nezaslouží žádný respekt, že není žádná osoba, že to je v nejlepším případě jen
věc, s níž si lze hrát, ale kterou lze také po libosti ohrožovat, zneužívat a týrat, aniž by za to
někdo nesl sebemenší odpovědnost. Právě toto vaše poselství mne tak často znepokojuje a
působí mi pocity stresu a přetíženosti, ale někdy se stále ještě neodvažuji pocítit svůj hněv
proti vám a zaměřuji jej na dítě. Je tak snadné si myslet, že mi teď Michael brání svobodně
žít, protože mne neustále potřebuje. Není to však on. Jakmile se mu podívám do očí a vidím
v nich jeho nevinnost a opravdovost, vím, že ho už zase používám jako obětního beránka za
vás. Milované dítě se učí od začátku, co je to láska. Zanedbané, nemilované a vykořisťované
dítě se to nesmí naučit nikdy. Já to ale chci vědět, a pomalu se to s Michaelem učím, každý
den znovu, navzdory vašemu poselství. Vím, že jednoho dne budu vědět s jistotou, že jsem
schopna lásky.

Johannin zápas o její pravé pocity zachránil nejen budoucnost jejího dítěte, nýbrž i její vlastní
budoucnost. Annin příběh naproti tomu ukazuje, co se bez takového zápasu (bez terapie)
může přihodit člověku, jenž byl v útlém dětství sexuálně zneužíván. Anna, padesátiletá žena,
mi několik dní před smrtí napsala:

Dnes mě navštívily moje dospělé děti a já jsem si poprvé v životě zvědomila, že mne vždycky
milovaly a že jsem tuto lásku nikdy, až do dnešního dne, nepocítila. Často jsem je opouštěla
s nejrůznějšími muži, a vlastně jsem před láskou ke svým dětem neustále utíkala. Prchala
jsem před svými pravými pocity k sexuální rozkoši s muži, kteří mi působili tolik bolesti a
nikdy mi nedali to, co jsem opravdu potřebovala: lásku, pochopení a přijetí. Jako kojence
mne můj otec navykl na to, abych hledala rozkoš ve spojení s bolestí a vztekem a abych se
bála touhy po opravdové lásce a potlačovala ji, tedy abych se vyhýbala lidem, kteří jsou jí
schopni. Nebyla to snad perverze? Nikdy jsem jí nedokázala uniknout, po celý život. A teď,
když to vím, je pozdě.

Pozdě skutečně bylo, protože Anna sice dokázala prožít vztek a pobouření, ale pouze vůči
svým partnerům. Svého otce „milovala“ a respektovala stejně jako předtím, jak mi napsala.

Depresívní fáze v průběhu terapie

Grandiózní typ vyhledá terapii pouze tehdy, dožene-li ho k tomu depresívní rozladěnost.
Dokud se daří zahánět depresi grandiozitou, nevykazuje tato forma poruchy žádný viditelný
bolestivý tlak – kromě případů, kdy psychoterapeutickou pomoc musejí vyhledat rodinní
příslušníci (partneři nebo děti), trpící depresemi a psychosomatickými poruchami.
V terapeutické práci se s grandiozitou setkáváme v její smíšené podobě, kdy je provázena
depresí. S depresí se naopak setkáváme téměř u každého pacienta, ať již ve formě
manifestního obrazu choroby, nebo v jednotlivých fázích depresívní rozladěnosti. Tyto fáze
mohou mít různé funkce. Společné jim je to, že zmizí, jakmile smějí být prožity a objasněny
připomenuté pocity a staré situace.

Signální funkce deprese

Stává se, že pacientka přijde se stížnostmi na depresi a rozplývá se v slzách, ale ordinaci
opouští s úlevou a bez deprese. Možná si směla poprvé prožít dlouho zadržované pocity
hněvu na matku, poprvé pocítila smutek nad tolika uplynulými roky neprožitého života nebo
vztek nad tím, že terapeutka bude mít zas dovolenou a ona se s ní bude muset rozloučit.
Nehraje roli, jakého druhu byly tyto pocity, nejdůležitější je, že mohly být prožity a umožnily
tak přístup k vytěsněným vzpomínkám. Deprese ohlásila svou blízkost, ale také svůj ústup.
Současný podnět umožnil průlom pocitů, po jejichž prožití depresívní nálada zmizela. Taková
nálada může signalizovat, že vytěsněné části Já (pocity, fantazie, přání, úzkosti) se posilují,
aniž by byly kompenzovány únikem do grandiozity.

„Převálcovat se“

Existují hluboce zranění lidé, kteří pokaždé, kdykoli se dostanou velmi blízko ke svému nitru,
kdykoli se cítí dobře a připadá jim, že je někdo chápe, zorganizují nějaký večírek nebo něco
podobného, v daném okamžiku naprosto lhostejného, kde si opět začnou připadat osamělí a
přetížení. Po několika dnech si už zase stěžují na sebeodcizení a prázdnotu a nejasně cítí, že
znovu ztratili přístup k sobě samým. Nevědomě, ale aktivně navodili stavy, na nichž mohli
pomocí opakování ukázat, jak se jim vedlo v dětství: kdykoli dítě nacházelo samo sebe ve hře,
kdykoli bylo „při sobě“, začalo se po něm chtít, aby podávalo výkony, aby dělalo něco
„rozumnějšího“, a jeho vznikající svět tyk byl „převálcován“. Pravděpodobně na to pacienti
již jako děti reagovali depresívní rozladěností, neboť normální reakci, v tomto případě zřejmě
vztek, nemohli riskovat. Když si dospělý dopřeje čas na zpracování takového napomínání
v současnosti, může se díky procitnuvším pocitům dostavit revolta a ukáže se i vytěsněná
potřeba (zůstat při sobě). Deprese pak mizí téměř automaticky: její obranná funkce již není
zapotřebí. Také nevědomě účelové jednání (tzv. agování) ztrácí v takovém okamžiku svoji
funkci, protože už smíme vědět, co vlastně potřebujeme. V tomto případě možná čas pro sebe
a žádné rozptylování na večírcích.

„Otěhotnět“ silnými afekty

Depresívní fáze někdy trvají týdny, dokud se neprovalí silné emoce z dětství. Zdá se, jakoby
deprese tyto emoce zadržovala. Jsou-li prožity, pocítí člověk novou vitalitu, dokud mu další
depresívní fáze nezvěstuje něco nového. Tyto stavy bývají popisovány zhruba následovně:
„Přestávám se cítit, jak je to možné, že se sám sobě zase tak ztrácím? Nemám už přístup ke
svému nitru. Všechno je tak beznadějné… Nikdy se to nezlepší. Nemá to smysl. Toužím po
své dřívější vitalitě.“ Potom může následovat výbuch vzteku, provázený silnými výčitkami a
obžalobami. Jsou-li tyto obžaloby oprávněné, nastupuje velká úleva. Jsou-li však
neoprávněné, protože byly přesunuty na nevinné osoby, potrvá deprese tak dlouho, dokud se
neobjeví možnost objasnění.

Střet s rodiči

Existují také momenty depresívní rozladěnosti, jež nastupují poté, co se člověk vzepřel
nárokům rodičů (např. požadavkům výkonu), které dosud vytěsňoval, ale zatím se od nich
skutečně neosvobodil. Dostane se pak opět do slepé uličky nesmyslné přetíženosti, kterou si
způsobil sám, a teprve nová depresívní rozladěnost jej na ni upozorní. Slýcháme např. taková
slova: „Předevčírem jsem byl šťastný, práce mi šla tak snadno od ruky, naučil jsem se na
zkoušky víc, než jsem si naplánoval na celý týden. Řekl jsem si, že svého dobrého
rozpoložení musím využít a že si večer udělám ještě jednu kapitolu navíc. Pracoval jsem celý
večer, ale už bez chuti, a druhý den mi to nešlo vůbec, připadal jsem si jako ten největší idiot,
hlavu jsem měl úplně děravou. Nechtěl jsem vůbec nikoho vidět, bylo to jako deprese, které
jsem míval dříve. ‚Listoval jsem‘ zpátky a našel jsem místo, kde to začalo. Zkazil jsem si
radost, když jsem chtěl do sebe cpát víc a víc. A proč? V tu chvíli mne napadlo, jak moje
matka říkávala: ‚Udělal jsi to tak hezky, mohl bys zkusit ještě tohle.‘… Popadl mne vztek a
nechal jsem knihy být. Najednou jsem uvěřil tomu, že sám od sebe poznám, až budu mít zase
chuť procovat. A také jsem to samozřejmě poznal. Ale deprese zmizela ještě dřív – tehdy,
když jsem si uvědomil, že jsem se zase jednou převálcoval.“

Vnitřní vězení

Depresívní rozladěnost, jež se samozřejmě může projevovat, příp. skrývat i


v psychosomatických chorobách, zná z vlastní zkušenosti pravděpodobně každý. Když jsme
pozorní, není těžké vysledovat, že se vynořuje a omezuje spontánní vitalitu téměř pravidelně
tehdy, jestliže jsme potačili nějaký vlastní impuls nebo nežádoucí emoci. Pokud např. dospělý
člověk nesmí při ztrátě někoho blízkého plně prožít svůj smutek, ale snaží se na bolest
zapomenout pomocí různých rozptýlení, nebo jestliže sám před sebou potlačuje rozhořčení
nad chováním idealizovaného přítele ze strachu, aby ho neztratil, musí s největší
pravděpodobností počítat s depresívní rozladěností (nemá-li neustále k dispozici nějaký
grandiózní způsob obrany). Současná situace jej totiž upozorňuje na dřívější závislost, již
vytěsnil. Jestliže si této souvislosti začne všímat, může depresi zužitkovat; může se od ní totiž
dozvědět cennou pravdu o sobě.
Dítě takovou možnost nemá, protože zatím nedokáže prohlédnout mechanismus sebepopírání.
Na druhé straně je dítě bez podpory empatického okolí na rozdíl od dospělého reálně
ohroženo intenzitou svých pocitů. Ale i dospělý se může svých emocí bát jako dítě, dokud si
neuvědomí příčinu svého strachu. S takovou citovou intenzitou se znovu setkáme jen
v pubertě. Avšak vzpomínka na bolesti puberty, na nemožnost pochopit a zařadit vlastní
impulsy, se v naší paměti udržela většinou lépe nežli první traumata, jež se často skrývají za
obrazem idylického dětství nebo dokonce za téměř dokonalou amnézií dětství.
Z tohoto důvodu zřejmě dospělí lidé nevzpomínají na období puberty se stejnou nostalgií jako
na své dětství. V oné směsici touhy, očekávání a úzkosti ze zklamání, jež u tolika lidí
doprovází svátky, na něž se pamatují z dětství, se zřejmě zrcadlí hledání tehdejší citové
intenzity. Ale právě proto, že jsou dětské pocity tak silné, nemůže jejich vytěsnění zůstat bez
závažných následků. Čím silnější je vězeň, tím tlustší musejí být zdi, jež ztěžují nebo dokonce
znemožňují pozdější emocionální růst.
Pokud jsme učinili opakovanou zkušenost, že průlom intenzívních raných pocitů,
poznamenaných specifickou kvalitou neporozumění, může uzavřít období delší depresívní
rozladěnosti, pak se postupem času mění také náš způsob zacházení s nežádoucími pocity,
především s bolestí. Zjišťujeme, že se už nemusíme nutkavě řídit dřívějším schématem
(zklamání – potlačení bolesti – deprese), neboť máme i jinou možnost, jak naložit se svým
selháním: připustit si svoji bolest a prožít ji. Teprve na této cestě se nám otevírá emocionální
přístup k dřívějším zážitkům; tj. k dosud skrytým částem našeho Já a našeho osudu. Jeden
pacient vyjádřil tento stav věcí v závěrečné fázi terapie následovně:
„Nové pochopení mi nepřineslo žádné krásné a příjemné pocity, nýbrž ty, jimž jsem se
nejvíce bránil: pocity, v nichž jsem sám sebe zažíval jako někoho podlého, malého, zlého,
bezmocného, poníženého, náročného, dotčeného nebo zmateného, ale hlavně smutného a
osamělého. Ale právě po těchto zážitcích, kterým jsem se tak dlouho vyhýbal, jsem získal
jistotu, že jsem ze svého života něco pochopil zevnitř, něco, co bych nenašel v žádné knize.“
Tento pacient vlastně popsal proces emocionálního poznání. Výklady terapeutů, kteří nikdy
neobjevili pravý příběh svého dětství, mohou tento proces narušovat, znesnadňovat,
prodlužovat, ba dokonce mu bránit nebo ho redukovat na intelektuální vědění. Pacient je totiž
záhy ochoten vzdát se své radosti z objevů a vlastního výrazu, jen aby se přizpůsobil
konceptům terapeuta – ze strachu, že přijde o jeho náklonnost, pochopení a empatii, na něž
čekal celý život. Že tomu tak nemusí být vždycky, tomu se na základě dětských zkušeností
s rodiči zdráhá uvěřit. Jestliže však svému strachu povolí a přizpůsobí se, sklouzne léčba do
oblasti falešného Já, přičemž pravé Já zůstane skryto a nevyvinuto. Je proto neobyčejně
důležité, aby terapeut neformuloval z vlastní potřeby souvislosti, jež pacient právě objevuje
pomocí svých vlastních pocitů. Jinak se terapeut chová jako přítel, který by přinesl vězňovi do
cely dobré jídlo právě ve chvíli, kdy měl příležitost celu opustit a strávit první noc sice
v nejistotě a o hladu, ale již na svobodě. Protože tento krok do nejistoty vyžaduje již sám o
sobě hodně odvahy, může se stát, že vězeň zmešká svou šanci, zůstane ve vězení a bude se
utěšovat jídlem a „bezpečím“.
Respektuje-li však terapeut pacientovu potřebu objevovat, může si pacient poprvé vědomě
prožít nějakou starou, nikdy nepřiznanou situaci, vnímat ji v celé její tragičnosti a začít nad ní
truchlit. K dialektice práce s truchlením ostatně patří, že tyto zážitky sice na jedné straně
napomáhají k sebenalézání, zároveň je však potřebují jako předpoklad.
Opakem deprese uvnitř poruchy je grandiozita. Proto může být pacient od deprese na čas
osvobozen, pokud mu terapeut nebo terapeutická skupina umožní, aby se podílel na jejich
vlastní grandiozitě, tzn. aby se do jisté míry jakožto jejich součást také cítil velký a silný.
Porucha tak na určitou dobu získá jiné předznamenání, nicméně trvá. Osvobození od obou
forem poruchy však bude sotva možné bez schopnosti hluboce truchlit nad někdejší dětskou
situací.
Schopnost truchlit, tj. vzdát se iluze o vlastním „šťastném“ dětství a procítit plný rozsah
utrpěných traumat, vrací depresívnímu člověku životaschopnost a kreativitu; grandiózního
člověka osvobozuje od námahy a závislosti na jeho sisyfovské práci. Je-li někomu v průběhu
dlouhého procesu umožněno prožít skutečnost, že nikdy nebyl milován jakožto dítě, jímž byl,
nýbrž že ho rodiče pouze „potřebovali“ kvůli jeho výkonům, úspěchům a kvalitám, a že této
údajné „lásce“ obětoval celé dětství, povede u něj toto poznání k velkým vnitřním otřesům.
Jednoho dne však takový člověk pocítí přání skoncovat s marným úsilím. Objeví v sobě
potřebu žít své pravé Já a přestane se chovat tak, aby si zasloužil lásku, onu „lásku“, jež mu
v podstatě nic nedává, protože platí falešnému Já, jehož se právě začíná vzdávat.
Osvobození od deprese nevede k nějaké trvalé veselosti nebo k naprosté absenci utrpení,
nýbrž k životu, tj. ke svobodě prožívat spontánně přicházející pocity. K pestrosti života patří,
že tyto pocity nemusí být vždy veselé, „krásné“ a „dobré“, nýbrž vyjevují celou škálu lidství,
tj. i závist, žárlivost, zlobu, pobouření, zoufalství, touhu a smutek. Avšak této otevřenosti a
svobody připustit si vlastní pocity, ať nám zjevují cokoli, nelze dosáhnout, pokud byly její
kořeny v dětství odříznuty. Přístup k pravému Já tak získáme teprve tehdy, když už se
nemusíme bát citového světa svého dětství. Jestliže si je prožijeme, přestává nám být cizí a
neohrožuje nás. Je nám důvěrně známé a nemusí se skrývat za vězeňskými zdmi iluze. Víme,
kdo a jak způsobil naše trauma, a právě toto vědomí nás osvobozuje. A nakonec nás osvobodí
i od starých bolestí.
Četné rady, jak „zacházet“ s depresívními pacienty, vykazují zřetelně manipulativní charakter.
Mnozí psychiatři se domnívají, že pacientovi je třeba ukázat, že jeho beznaděj nemá
racionální základ, nebo že by si měl uvědomit svoji přecitlivělost. Takový postup by podle
mého názoru podpořil falešné Já a emocionální přizpůsobivost, tj. v podstatě i depresi. Jestliže
něco takového nechceme, musíme vzít vážně všechny pacientovy pocity. Právě jeho
přecitlivělost, jeho stud, jeho sebeobviňování (jak často depresívní pacient ví, že reaguje
přecitlivěle, a jak si to sám vyčítá!) spřádají červenou nit starých pocitů a skutečného,
skrytého nářku, i když on sám zatím neví, k čemu se doopravdy vztahují.
Čím jsou tyto pocity nerealističtější, čím méně se hodí k nynější skutečnosti, tím zřetelněji
naznačují, že reagují na neznámé situace, jež mají být teprve odkryty. Pokud však pacient
příslušný pocit neprožije, nýbrž se z něho jen „vymluví“, k odkrytí nedojde a deprese může
triumfovat.
Čtyřicetiletá Pia, které bylo v dětství těžce ubližováno, si po dlouhé depresívní fázi provázené
myšlenkami na sebevraždu konečně mohla pomocí přenosu
((pozn. pod čarou: Přenosem se v odborné terminologii rozumí vztah mezi pacientem a
terapeutem, vznikající zpravidla během léčby, kdy pacient na terapeuta nevědomě přenáší své
minulé vztahy, pocity a potřeby (pozn. red.) – konec poznámky pod čarou))
prožít svůj prudký, dlouho potlačovaný hněv na otce. Zprvu nenásledovala žádná viditelná
úlevy, nýbrž jen období plné smutku a slz. Na konci tohoto období Pia prohlásila:

Svět se nezměnil, obklopuje mne tolik zla a nízkosti a vidím to ještě ostřeji než dříve. A přesto
– poprvé cítím, že život opravdu stojí za to. Možná proto, že mám dojem, že poprvé žiji svůj
vlastní život. A že to je napínavé dobrodružství. Nyní však lépe rozumím svým sebevražedným
úmyslům, zvláště z doby svého mládí – připadalo mi tehdy tak zbytečné žít dál – vlastně proto,
že jsem žila jakýsi cizí život, který jsem vůbec nechtěla a který bylo tak snadné odhodit.
Sociální aspekt deprese

Lze si položit otázku: Vede přizpůsobivost nutně k depresi? Neznáme snad dostatečný počet
příkladů, kdy emocionálně přizpůsobiví lidé žijí docela spokojeně? Takové příklady možná
existovaly v minulosti. V kulturách, jež přežívaly v uzavřených hodnotových systémech,
nebyl sice přizpůsobený člověk autonomní a neměl ani nějaký vlastní, individuální pocit
identity, jenž by mu poskytoval oporu, tuto oporu mu však poskytovala skupina. Samozřejmě
se i zde vyskytly výjimečné osobnosti, jimž něco takového nestačilo a které byly natolik silné,
že se ze skupiny vymanily. Dnes však je taková homogenita skupiny ve srovnání s jinými, jež
mají jiná měřítka, sotva možná. Jedinec musí hledat oporu sám v sobě, nechce-li se stát
hříčkou různých zájmů a ideologií.
Dnes sice existuje velký počet skupin, které se nazývají terapeutické a které toto „posílení“
člena považují za svou terapeutickou úlohu. Někteří lidé na nich mohou být dokonce
chorobně závislí, protože skupina zprostředkovává pocit jistoty a podporuje iluzi, že potlačené
dětské potřeby lásky, porozumění a bezpečí mohou být přece jen (totiž právě touto skupinou)
uspokojeny. Avšak ani taková „droga“ nás deprese nezbaví natrvalo, dokud jsou dětské pocity
potlačovány. Spočinutí v pravém Já, tj. přístup k vlastním skutečným potřebám a pocitům a
možnost jejich vyjádření, je pro jednotlivce nutností, chce-li žít bez deprese a závislosti.
Rovněž v přizpůsobeném dítěti dřímají síly, jež takovému přizpůsobení vzdorují. V pubertě se
mnozí mladiství přiklánějí k novým hodnotám, které se často střetávají s hodnotami, jež
vyznávají rodiče. Vytvářejí si nové ideály a snaží se je uskutečnit. Nekoření-li však toto
hledání ve vnímání vlastních opravdových potřeb a citů, bude se mladý člověk přizpůsobovat
novým ideálům podobně, jako se dříve přizpůsoboval rodičům. Znovu se vzdá svého pravého
Já a bude je popírat, aby si získal uznání a lásku skupiny vrstevníků nebo partnera. Nic z toho
však depresi doopravdy nezaplaší. Ani jako dospělý není totiž tento člověk sám sebou; nezná
sám sebe ani se nemá rád; pouze dělá vše pro to, aby jej někdo miloval stejně, jak to kdysi
naléhavě potřeboval jako dítě, a doufá, že toho konečně dosáhne pomocí přizpůsobivosti.
Tento vývoj bych chtěla znázornit na dvou následujících příkladech:
1. Paula (28) toužila odpoutat se od své patriarchální rodiny, v níž byla matka podřízena
otci. Vdala se za „slabého“ muže a zdálo se, že si všechno zařídila úplně jinak než její
matka. Její manžel si nechá líbit, že jeho žena spí v bytě s cizími muži. Ona sama si
zakázala pocity žárlivosti a něhy a chtěla by se stýkat s co nejvíce muži, aniž by se na
ně citově vázala, aby se mohla cítit stejně nezávislá jako muž. Paulina potřeba
„pokrokovosti“ však jde tak daleko, že se svými přáteli, mají-li k tomu chuť, nechává
trápit a ponižovat a vytěsňuje přitom všechny pocity ublíženosti a zloby, protože se
domnívá, že se tím osvobozuje od předsudků a že je moderní. Udržela si tak v těchto
vztazích nevědomě nejen vlastní dětskou poslušnost, ale také poddanství své matky.
Protože trpěla těžkými depresemi a závislostí na alkoholu, začala s odkrývací terapií,
díky níž procítila důsledky tohoto poddanství matky na sobě samé. Tato přímá vnitřní
konfrontace s matkou jí umožnila, aby přestala nevědomě a nutkavě přenášek matčiny
postoje na své partnery a aby se konečně naučila milovat ty, kdo byli její lásky hodni.
2. Amar (40), původem Afričan, vyrůstal sám s matkou; otec mu zemřel jako velmi
malému chlapci. Matka trvá na dodržování určitých forem a neumožní dítěti, aby
jakýmkoli způsobem pocítilo, tím méně vyjádřilo své dětské potřeby. Na druhé straně
mu však až do puberty pravidelně masíruje penis, údajně na radu lékařů. V dospělosti
opouští Amar matku i její svět a ožení se s Evropankou, pocházející navíc ze zcela
jiných kruhů než jeho rodiče. Máme připisovat náhodě nebo jeho neomylnému
instinktu, vycházejícímu z příběhu jeho dětství, uloženého hluboko v nevědomí těla,
že jej tato žena bude v nejvyšší míře mučit, ponižovat a zbavovat jistoty a že se jí ani
nevzepře, ani ji nedokáže opustit? Toto mučivé manželství představuje, stejně jako
první příklad, pokus o vymanění se ze sociálního systému rodičů prostřednictvím
jiného systému. V dospělosti se sice Amar dokázal osvobodit od matky svého mládí,
zůstal však emocionálně vázán na nevědomý obraz matky svého dětství, kterou mu až
do doby, než si dokázal prožít své tehdejší pocity, musela nahrazovat manželka.
V terapii pro něj bylo strašlivě bolestné, když si uvědomil, v jaké míře jako dítě matku
obdivoval a zároveň se jí ve své bezmoci cítil zneužíván, jak ji miloval i nenáviděl a
byl jí přitom vydán napospas. Prožitek těchto emocí však vedl k tomu, že se své ženy
přestal bát a poprvé se ji odvážil vidět takovou, jaká skutečně byla. Dítě se musí
přizpůsobit, aby si udrželo iluzi lásky, náklonnosti a blahovolnosti. Dospělý již
takovou iluzi k přežití nepotřebuje. Může odložit svou zaslepenost a poté, co
prohlédne, sám určovat své jednání.
Jak grandiózní, tak depresívní člověk naprosto popírají realitu svého dětství a žijí tak, jako
by se dostupnost rodičů ještě dala zachránit: grandiózní v optimistické iluzi úspěchu,
depresívní vždy s úzkostí, že přijde o náklonnost vlastní vinou. Ani jeden z nich si však
nepřipouští pravdu, že se jim v minulosti nedostalo lásky a že žádné úsilí světa tuto
skutečnost už nikdy nezmění.

Pověst o Narcisovi

Pověst o Narcisovi líčí tragiku ztráty pravého Já, tzv. narcistické poruchy. Narcis, jenž
pozoruje svůj odraz na vodní hladině, je zamilován do své krásné tváře, na niž byla jeho
matka zcela určitě hrdá. Také nymfa Echo odpovídá na volání chlapce, do jehož krásy je
zamilována. Nymfino volání Narcise klame. Klame jej i jeho zrcadlový obraz, který
odráží toliko jeho dokonalou, velkolepou část, ne však ostatní stránky. Např. jeho
odvrácená strana a jeho stín mu zůstávají skryty, nepatří k milovanému zrcadlovému
obrazu, jsou uzavřeny do závorek.
Toto stádium nadšení lze srovnat s grandiozitou, stejně jako je následující stádium –
sebestravující touha po sobě samém – srovnatelné s depresí. Narcis nechtěl nic jiného, než
být krásným chlapcem. Proto totálně popřel své pravé Já a toužil splynout se svým
krásným odrazem. To však vedlo k tomu, že se vzdal sebe sama, tzn. ke smrti, případně –
jako v Ovidiově verzi – k proměně v květinu. Tato smrt je logickým důsledkem fixace na
falešné Já. Neboť to, co nám umožňuje žít, co prohlubuje naši existenci a dopřává nám
rozhodující pochopení, nejsou jen „krásné“, „dobré“ a příjemné pocity, nýbrž právě ty
nepohodlné, společensky nepřijatelné emoce, před nimiž bychom nejraději utekli:
bezmoc, hanba, závist, žárlivost, zmatek a smutek. V rámci terapie lze tyto pocity prožít,
pochopit a zařadit. V tom smyslu je prostor terapie zrcadlem vnitřního světa, který je
nohem bohatší než pouhá „krásná tvář“. Narcis je zamilován do svého krásného obrazu,
ale ani grandiózní, ani depresívní „Narcis“ se nedokáže zamilovat doopravdy. Jeho
nadšení pro falešné Já mu znemožňuje nejen lásku k druhým, ale navzdory všemu zdání i
lásku k jedinému člověku, kterého úplně a důvěrně zná – k sobě.

III. ĎÁBELSKÝ KRUH POHRDÁNÍ


Pokořování dítěte, pohrdání slabším a jak je to dál

Příklady z běžného života

Během jednoho prázdninového pobytu kroužily moje myšlenky kolem tématu „pohrdání“ a
pročítala jsem si nejrůznější poznámky, které jsem si na toto téma zapsala již dříve. Tato
senzibilizace pravděpodobně způsobila, že jsem mohla jeden banální a běžný výjev, nijak
nápadný, prožít silněji než jindy. Své úvahy bych chtěla uvést právě popisem tohoto výjevu,
neboť na něm mohu bez nebezpečí indiskrétnosti ilustrovat názory, jež jsem získala v průběhu
své práce.
Na procházce přede mnou šli mladí manželé, oba velcí a urostlí lidé, kolem nichž pobíhal
malý, asi dvouletý chlapeček a kňoural. (Takové situace jsem zvyklí posuzovat z hlediska
dospělých; nyní se ji však záměrně snažím vylíčit na základě dětského zážitku). Rodiče si
zrovna koupili u stánku zmrzlinu na špejli a s požitkem ji olizovali. Chlapeček chtěl také
takovou zmrzlinu. Matka mu milým hlasem řekla“ „Tumáš, kousni si ode mě, celou nesmíš,
byla by na tebe moc studená.“ Jenomže dítě si kousnout nechtělo a napřahovalo ruku po
špejli, kterou mu matka odtahovala. Dalo se tedy do pláče, a vzápětí se celá situace
zopakovala i s otcem. „Na, myšáčku,“ řekl laskavě otec, „kousni si.“ „Ne, ne,“ křičelo dítě,
rozběhlo se, chtělo se soustředit na něco jiného, ale znovu se vrátilo a se závistí a smutkem se
dívalo nahoru, kde si oba dospělí spokojeně a solidárně pochutnávali na zmrzlině. Celá
situace se zopakovala několikrát: znovu mu jeden z rodičů nabídl, aby si ukouslo, znovu
natáhlo dítě ručičku po špejli, načež se dospělá ruka se svým bohatstvím odtáhla.
Čím více dítě plakalo, tím více se rodiče bavili. Smáli se a doufali, že svým smíchem
rozveselí i dítě: „Podívej, vždyť o nic nejde, proč tady hraješ takové divadlo.“ V jednu chvíli
se dítě posadilo na zem zády k rodičům a začalo za sebe házet malé oblázky ve směru, kde
stála matka, potom však náhle vstalo a neklidně se ohlíželo, jestli mu snad rodiče neodešli.
Když otec důkladně olízal celou špejli, dal jí dítěti a šel dál. Chlapeček špejli dychtivě olízl,
pak se však na ni podíval a zahodil ji. Znovu ji chtěl zvednout, ale neudělal to, a jeho tělíčkem
otřásl hluboký, osamělý vzlyk. Potom poslušně odcupital za rodiči.
Připadalo mi evidentní, že chlapeček nebyl frustrován ve svém „orálním pudovém přání“,
protože měl několikrát možnost si ukousnout, ale přesto byl neustále frustrován a
traumatizován. Rodiče nejen že nepochopili, že chtěl držet v ruce stejné dřívko jako ostatní,
ba co hůře, smáli se mu, posmívali se jeho potřebě. Stál proti dvěma obrům, kteří se ještě
navzájem podporovali, hrdi na svou důslednost, zatímco on byl se svou bolestí úplně sám,
kromě „ne“ zjevně ještě neuměl nic říci a ani svými gesty (jež byla velmi výrazná) nedosáhl u
svých rodičů pochopení. Neměl žádného advokáta. Jak nespravedlivá je ostatně tato situace,
kdy dítě stojí přede dvěma silnějšími dospělými jako před nějakou zdí; a tomu, že si dítě
nesmí jednomu rodiči na druhého ani postěžovat, říkáme „důslednost ve výchově“.
Lze si položit otázku, proč se tito rodiče chovali tak neempaticky. Proč ani jednoho z nich
nenapadlo, že by buď měl jíst rychleji, nebo by mohl půlku zmrzliny zahodit, a dítěti dát
poživatelný zbytek i se špejlí? Proč se oba tak smáli, jedli tak pomalu a tvářili se, že se jich
zjevné zoufalství jejich dítěte vůbec nedotýká? Nebyli to nějací zlí nebo chladní rodiče, otec
mluvil s chlapečkem velmi laskavě. A přesto projevili nedostatek empatie, alespoň v tomto
okamžiku.
Tuto hádanku lze objasnit jen tehdy, dokážeme-li si představit i je samotné jako nejisté děti,
které mají konečně nějakou slabší bytost, v jejíž přítomnosti se mohou cítit silnější. Které dítě
nezažilo, že si někdo dělal legraci např. z jeho strachu slovy: „Něčeho takového se přece
nemusíš bát.“ Dítě se potom cítí zahanbeno a poníženo, že nedokázalo odhadnout nebezpečí,
a při nejbližší příležitosti předá své pocity nějakému ještě menšímu dítěti.
S těmito zážitky se setkáváme ve všech odstínech a nuancích. Všechny mají společné to, že
strach slabého a bezmocného dítěte dává dospělému pocit síly, a zároveň i možnost
manipulovat strachem (druhého), což s vlastním strachem udělat nemůže.
Není pochyb o tom, že chlapeček zinscenuje za dvacet let, nebo ještě dříve, se svými
sourozenci, náš příběh se zmrzlinou znovu, ale určitě bude jejím vlastníkem on, zatímco ten
druhý se stane oním bezmocným, závistivým, nemohoucím malým tvorem. Kterého už
konečně nebude muset nosit v sobě, nýbrž bude jej moci odštěpit a umístit ven, mimo sebe.
Pohrdání menším a slabším je nejlepší ochranou proti průlomu vlastních pocitů bezmoci, je to
výraz odštěpené slabosti. Silný člověk, který ví o své slabosti, protože ji prožil, nemusí
opovržlivě demonstrovat svoji sílu.
Pocity bezmoci, žárlivosti a opuštěnosti zakouší dospělý člověk mnohdy až na vlastním dítěti,
protože on sám neměl v dětství šanci prožít je vědomě. Již dříve jsem vylíčila pacienta, jenž
musel nutkavě dobývat, svádět a opouštět ženy, dokud si neprožil svůj vlastní pocit
opuštěnosti, který mu způsobovala matka. V té době si také vzpomněl, jak se mu rodiče často
smáli, a poprvé vědomě prožil tehdejší pocity pokoření a ponížení. To všechno mu až do té
doby zůstávalo skryto. Podobných neprožitých bolestí se lze „zbavit“ tak, že je delegujeme na
vlastní dítě, a to přibližně stejným způsobem, jako ve výše vylíčené scéně se zmrzlinou:
„Vidíš, my jsme velcí, my smime, pro tebe je to ‚moc studené‘, teprve až vyrosteš, budeš si
moci nerušeně užívat jako my.“
Dítě nepokořuje, že někdo odmítá uspokojit jeho pudové přání, nýbrž pohrdání jeho osobou.
Utrpení je navíc posíleno tím, že se rodiče svou demonstrativní „dospělostí“ nevědomě na
dítěti mstí za to, co kdysi zraňovalo je. V jeho zvědavých očích se setkávají s vlastní
pokořující minulostí a brání se proti ní mocí, kterou mezitím získali. Ani při nejlepší vůli se
nemůžeme osvobodit od vzorců, jimž jsme se v útlém věku naučili os svých rodičů. Zbavíme
se jich jen tehdy, když si dovolíme procítit a plně vnímat to, co jsme si pod tlakem těchto
vzorců vytrpěli. Teprve tehdy v celé šíři pochopíme, jak destruktivní tyto vzorce byly, i když
se s nimi často setkáváme dodnes.
V mnoha společnostech jsou malá děvčátka diskriminována navíc i právě proto, že jsou
děvčátka. Poněvadž ale ženy disponují mocí nad novorozencem a kojencem, přenášejí bývalá
děvčátka opovržení, jímž trpěly, na své dítě v jeho nejútlejším věku. Dospělý muž pak
idealizuje matku, protože každý člověk lpí na představě, že byl skutečně milován, a pohrdá
ostatními ženami, na nichž se může mstít, místo aby se pomstil matce. A tyto dospělé
ponižované ženy nemají zase většinou žádnou jinou možnost, jak se zbavit svého břemene,
nežli je naložit na vlastní dítě. To vše se může odehrávat ve skrytosti a beztrestně; dítě o tom
přece nebude nikde vyprávět, snad jen později formou nějaké perverze nebo nutkavé neurózy,
jejichž řeč je však příliš nejasná na to, aby matku prozradila.
Pohrdání je zbraní slabšího a ochranou proti pocitům, jež nám připomínají náš vlastní příběh.
U kořene každého opovržení, každé diskriminace se skrývá více či méně vědomá,
nekontrolovaná, skrytá a společností tolerovaná (s výjimkou vraždy nebo těžkých ublížení na
těle) moc dospělého člověka nad dítětem. Co dělá dospělý s duší svého dítěte, je mu zcela
ponecháno na vůli, zachází s ní, jako by byla jeho majetkem – podobně jako se to děje
občanům totalitního státu. Dospělý člověk však nikdy není něčemu vydán napospas
v takovém rozsahu jako kojenec rodičům, kteří neuznávají jeho práva. Dokud se nedokážeme
vcítit do utrpení malého dítěte, zůstane toto zneužívání moci normálním lidským údělem a
nikdo si toho nevšimne, nebude to brát vážně, bude se to vesměs bagatelizovat, vždy´t jsou to
přece „jenom děti“. Z těchto dětí však za dvacet let vyrostou dospělí, kteří pak všechno oplatí
vlastním dětem. Ze všech sil sice budou bojovat proti „krutosti ve světě“, ale přesto se jí
budou nevědomky dopouštět na svém okolí, protože se v sobě nesou povědomí krutosti,
k němuž nemají přístup, povědomí, jež zůstává skryto za idealizacemi krásného dětství a žene
je do destruktivního jednání.
Je naléhavě nutné, by toto „dědictví“ destruktivity, předávané z generace na generaci, bylo
zrušeno pomocí emocionálního uvědomění. Člověk, který pohlavkuje, bije nebo vědomě
uráží, ví, že druhému ubližuje, i když neví, proč to dělá. Jak často však naši rodiče (a ani my
sami) netušili, jak bolestně, jak hluboce a dlouhodobě zranili klíčící Já svých dětí… Je velké
štěstí, jestliže si toho naše děti všímají a smějí nám to říci, jestliže nám dávají šanci vidět naši
nedbalost a chyby a odpustit nám je. Teprve pak jsou schopny setřást pouta moci,
diskriminace a opovržení, předávaná z generace na generaci. Stane-li se pro ně raná bezmoc a
zloba vědomým zážitkem, nebudou se už muset bránit bezmoci zneužíváním vlastní moci…
Ve většině případů však člověku zůstává jeho vlastní dětské utrpení emocionálně skryto, a
právě proto vytváří nepoznaný zdroj nového, někdy velmi subtilního pokořování v příští
generaci. K dispozici jsou nám zde nejrůznější obranné mechanismy, jako např. popření
(vlastního utrpení), racionalizace („jsem svému dítěti povinován výchovou“), přesunutí
(„nikoli můj otec, nýbrž můj syn mi ubližuje“), idealizace („otcovy rány mi jen prospěly“)
atd., ale především mechanismus přeměny pasívního utrpení v aktivní chování. Následující
příklady ilustrují, jak nápadně podobně si lidé zastírají svůj dětský osud, ačkoli jejich
osobnosti a stupeň vzdělání vykazují podstatné rozdíly.
Zhruba třicetiletý syn řeckého zemědělce, majitel malé restaurace v západní Evropě, mi
s hrdostí vypravuje, že nepije alkohol, za což prý vděčí svému otci. Když se jednou ve věku
patnácti let vrátil domů úplně opilý, otec ho tak zmlátil, že se nemohl týden pohnout. Od té
doby se mu alkohol tak zprotivil, že ho nemůže vzít do úst ani kapku, i když by k tomu měl
díky své profesi dostatek příležitostí. Když jsem se dozvěděla, že se hodlá brzy oženit, zeptala
jsem se, jestli bude své děti také bít. „Samozřejmě,“ odpověděl, „dítě vychováte jen bitím, to
je ta nejlepší metoda, jak se zjednat respekt. V přítomnosti svého starého otce bych např.
nikdy nekouřil, ačkoli on sám kouří – to je výraz mé úcty k němu.“ Tento muž nepůsobil ani
hloupě, ani nesympaticky, nebyl však příliš vzdělaný. Mohli bychom se tudíž oddávat iluzi, že
právě vzdělání je účinným prostředkem proti procesu duševní destrukce.
Jak je tomu však s touto iluzí u dalšího příkladu, v němž bude řeč o vzdělaném člověku?
Nadaný český spisovatel předčítá v 70. letech v jednom západoněmeckém městě ze svého
díla. Následuje diskuse s publikem, během níž mu lidé kladou otázky, týkající se jeho života,
na které nenuceně odpovídá. Ačkoli se v osmašedesátém angažoval, těší se teď poměrně velké
svobodě a může také často jezdit na západ, říká. Líčí vývoj své země v posledních letech.
když je dotázán na své dětství, vypráví s rozzářenýma očima o nadaném a mnohostranném
otci, který jej duchovně podporoval a byl mu opravdovým přítelem. Jen otci mohl ukázat své
první povídky. Otec na něj byl velmi pyšný, a pokud jej bil, což dělal dost často, když si na
něj matka stěžovala, oceńoval, že jeho syn nepláče. Protože za slzy se dostávaly rány navíc,
naučilo se dítě své slzy polykat a bylo hrdé, že obdivovanému otci poskytuje svou statečností
tak velký dar.
Tento muž mluvil o pravidelných výprascích jako o té nejnormálnější věci na světě (jíž pro
něj samozřejmě také byly) a nakonec prohlásil: „Vůbec mi to neuškodilo, připravilo mne to
naopak na život a naučilo zatínat zuby. Proto jsem také dosáhl takového úspěchu ve své
profesi.“ A proto, mohli bychom dodat, se dokázal tak dobře přizpůsobit komunistickému
režimu.
Na rozdíl od citovaného českého spisovatele vypráví filmový režisér Ingmar Bergmann
v jednom televizním pořadu zcela vědomě a s mnohem větším (i když pouze intelektuálním)
pochopením souvislostí o svém dětství, jež bylo, jak prohlásil, příběhem sestávajícím
z pokořování; pokořování představovalo hlavní prostředek jeho výchovy. Tak např. když se
pomočil, musel celý den nosit červené šatičky, aby to všichni viděli a on se musel stydět. Byl
mladší ze dvou synů protestantského pastora. V televizním interview vylíčil scénu, která se
v jeho dětství odehrávala častěji: Starší bratr dostává od otce rány na hřbet. Matka ošetřuje
krvácející bratrova záda chomáčky vaty. On sám sedí a dívá se.
Bergmann to vypráví bez zjevného rozrušení, téměř chladně. Vidíme ho, jak jako dítě sedí a
přihlíží. Určitě neutekl, nezavřel oči, nekřičel. Máme dojem, že se tato scéna sice opravdu
odehrála, že je však zároveň jakousi krycí vzpomínkou na to, co se dělo i jemu samotnému.
Neboť nelze předpokládat, že by takový otec bil jenom bratra.
Někteří lidé jsou dlouho přesvědčeni o tom, že rodiče pokořovali pouze jejich sourozence.
Teprve během odkrývací terapie jsou schopni se rozpomenout na pocity vzteku a bezmoci, ale
také hněvu a pobouření a prožít, jak pokoření a opuštění se cítili, když je jejich milovaný otec
bil.
Bergmann však měl kromě přesunutí a popření ještě jinou možnost, jak se vyrovnat se svým
utrpením – točil totiž filmy a delegoval tak potlačené emoce na diváka. Lze si představit, že
jako filmoví diváci máme možnost zakusit pocity, jež on, jakožto dítě svého otce, nesměl
prožívat otevřeně, ale přesto je má v sobě uloženy. Sedíme před filmovým plátnem jako tehdy
onen malý chlapec, jsem konfrontováni s brutalitou, jíž trpí „náš bratr“, a nejsme ji schopni
ani ochotni autenticky procítit. Odmítáme ji. Jestliže pak Bergmann s lítostí oznamuje, že až
do roku 1945 nedokázal prohlédnout nacionální socialismus, ačkoli v době hitlerismu často
jezdíval do Německa, zdá se mi, že je to logickým důsledkem jeho dětství. Brutalitu přece
důvěrně znal, žil v jejím ovzduší od malička. Co ho na ní mohlo překvapovat?
Proč jsem uvedla tři příklady mužů, kteří byli biti? Nejedná se o mezní situace? Hodlám se
snad zabývat důsledky tohoto bití? Ne, nehodlám. Můžeme klidně předpokládat, že se jednalo
o křiklavé výjimky. Zvolila jsem však tyto příklady jednak proto, že mi nebyly svěřeny jako
tajemství, nýbrž byly vyprávěny veřejně, především ale proto, abych ukázala, že i ty nejhrubší
formy týrání zůstávají skryty díky sklonu dítěte k idealizaci. Není zde žádný soud, žádný
advokát, žádný rozsudek, všechno zůstává skryto v temnotě minulosti, a pokud vyjdou najevo
nějaké skutečnosti, pak se objevují pod názvem dobrodiní“. Je-li tomu tak i v nejkřiklavějších
případech tělesného týrání, jak potom máme rozeznat týrání duševní, které je tak jako tak
méně viditelné a zůstává mnohem spornější? Kdo by se opravdu vážně zabýval tak subtilními
způsoby ponižování, jaké jsme viděli na příkladě chlapečka se zmrzlinou na špejli? Na světlo
dne však tyto způsoby vystupují bez výjimky ve všech terapiích dospělých, kteří se již naučili
připouštět si své pocity. To, že rodiče využívají dítě pro své potřeby, vede k nejrůznějším
druhům sexuálního i nesexuálního zneužívání a ponižování, které pak musí někdejší dítě jako
dospělý (často již sám jako otec či matka) namáhavě odkrývat v terapii.
Otec, který vyrůstal v puritánském prostředí, trpí za určitých okolností ve svých sexuálních
vztazích zábranami, a např. teprve při koupání své malé dcerky se poprvé skutečně odváží
prohlédnout si ženské genitálie, pohrát si s nimi a pocítit při tom vzrušení. Matka, jež byla
jako malé děvčátko sexuálně zneužívána a děsila se pohledu na vztyčený penis, si vypěstovala
úzkost z mužských genitálií. Taková matka může za určitých okolností zvládnout svůj strach
teprve prostřednictvím vlastního syna. Může např. dítě po koupání „osušovat“ takovým
způsobem, že u dítěte vyvolá erekci, která už pro ni není nebezpečná a neohrožuje ji. Může
také až do puberty bez obav chlapce masírovat, aby mu „uvolnila předkožku“. Pod ochranou
nezpochybnitelné lásky, jíž každé dítě zahrnuje svou matku, může pokračovat ve svých
skutečných, váhavých sexuálních výzkumech, které byly tak záhy přerušeny.
Co to však znamená pro dítě, je-li takto zneužíváno rodiči, kteří trpí sexuálními zábranami?
Každé dítě hledá něžné doteky a je šťastno, když se mu jich dostane. Zároveň se však cítí
znejistěno, pokud v něm vyvolávají pocity, jež by na jeho vývojovém stupni spontánně
nenastoupily. Nejistotu dítěte navíc zesiluje to, že jeho vlastní autoerotické sklony jsou ze
strany rodičů trestány zákazy nebo pohrdavými pohledy.
Vedle sexuálních forem znásilňování dětí existují i jiné, jako je např. indoktrinace, jež bývá
základem jak „antiautoritativní“, tak i tzv. „dobré“ výchovy. U obou forem výchovy se
nerespektují skutečné potřeby dítěte na odpovídajícím vývojovém stupni. Jakmile k dítěti
přistupujeme jako k majetku, s nímž máme určité záměry, jakmile se jej tímto způsobem
zmocníme, je jeho živý růst násilně přerušen.
Patří k samozřejmostem naší výchovy, že často nejprve odřízneme živé kořeny a dodatečně se
pak jejich přirozenou funkci pokoušíme nahradit uměle. Tak se např. podváže dětská
zvědavost („určité otázky se nekladou“), a později, když už přirozený popud k učení chybí, se
dítěti vnucují doučovací hodiny, protože neprospívá. Podobné příklady můžeme najít
v chování narkomanů. Lidé, kteří jako děti potlačili intenzívní pocity, se často snaží nalézt
ztracenou identitu vlastních zážitků pomocí drog nebo alkoholu – alespoň na krátkou dobu.
(viz. A.M., Am Anfang war Erziehung, str. 133-168).
Abychom se vyhnuli nevědomému znásilňování a diskriminaci dítěte, musíme si jich být
nejprve vůbec vědomi. Teprve zvýšená citlivost pro jemné a subtilní způsoby pokořování
dítěte nám pomůže vytvořit si respekt k dítěti, který dítě potřebuje ke svému duševnímu růstu
od prvního dne života. Nabízejí se různé cesty, jak k této senzibilizaci dospět, např.
pozorování situací s cizími dětmi, v nichž se pokoušíme vcítit se do dítěte, ale především
vyvíjení empatie s vlastním osudem.

Pohrdání v zrcadle terapie

Lze předvést příběh, který neznáme? Jakkoli se to zdá nemožné, děje se to neustále, často ve
formě zaslepeného, skrytě účelového jednání (agování), které však zůstává neúčinné.
Abychom takový příběh pochopili a zpracovali, potřebujeme vhodný nástroj. Svůj příběh pak
objevujeme kousek po kousku v prožívání vlastních pocitů a potřeb, pokud je akceptujeme a
jsme schopni je prohlásit za oprávněné.
Totéž platí i pro terapeuta. Na seminářích nebo jednotlivých supervizích dostávám často
otázku, jak zacházet s „nežádoucími“ pocity, např. se zlostí, kterou pacient v terapeutovi
občas probouzí. Citlivý terapeut tuto zlost samozřejmě pocítí. Otázka zní: má ji potlačit, aby
pacienta neodradil? Pak ovšem pacient potlačenou zlost cítí a je zmaten. Má ji tedy terapeut
vyjádřit? V takovém případě svým jednáním pacienta vyděsí.
Otázku, jak zacházet se zlostí a dalšími nežádoucími pocity, si totiž nemusíme vůbec klást,
vyjdeme-li z předpokladu, že všechny pocity, jež pacient v terapeutovi vyvolává, patří k jeho
neuvědomělému pokusu odvyprávět mu svůj příběh a zároveň ho před ním skrýt, tzn. ochránit
sám sebe. Pacient nemá možnost vyprávět svůj příběh jinak, nežli právě tímto neuvědomělým
způsobem, kterým to dělá. Potud patří všechny pocity, jež se v terapeutovi vynořují, tedy i
zlost, k tomuto zašifrovanému příběhu a on je nesmí odmítat. Musí být schopen připustit své
pocity a objasnit si je. Teprve pak se dozví, do jaké míry mu tyto pocity, jež v něm vyvolává
pacient, připomínají jeho vlastní vytěsněný příběh, a bude se snažit tuto část zpracovat i u
sebe. Totéž platí i pro poradce, kteří pracují s narkomany a dalšími oběťmi sexuálního a
fyzického zneužívání v dětství. Obvykle připouštějí jen náznak vlastní úzkosti a vzápětí ji
hermeticky uzavřou sami před sebou za pomoci abstraktních teorií, ideologií, bagatelizování
nebo autoritářského vystupování.

Narušená artikulace pravého Já v nutkavém opakování

Nově získaná schopnost připouštět si své pocity uvolňuje v pacientovi dlouho vytěsňované
staré potřeby a přání, která však nelze uspokojit beztrestně, nebo která nejsou v realitě
uspokojitelná prostě proto, že se vztahují k situacím z minulosti. Tento druhý případ lze
demonstrovat na příkladě neodkladného, nutkavého přání mít dítě, jež mj. vyjadřuje i touhu
po nějaké použitelné matce, jak jsem se pokusila vylíčit výše. Existují však i potřeby, jež
mohou a mají být bezpodmínečně uspokojeny v současnosti a které se pravidelně vynořují
v terapiích. Patří mezi ně např. ústřední potřeba každého člověka svobodně se projevovat, tj.
moci navenek vystupovat jako to, čím jsem – slovy, gesty, chováním, každým opravdovým
projevem, z nichž první je výkřik kojence. Lidé, kteří jako děti museli skrývat své pravé Já
před druhými i sami před sebou, pociťují velmi silné nutkání zbořit dřívější přehrady, i když
je toto první vystoupení spojeno s velkým strachem.
První krok nevede nutně k osvobození, nýbrž k opakování úzkostí dětské konstelace, tzn.
k zážitku pocitů trýznivého studu a bolestné odhalenosti, jež toto „ukazování se“ provázejí.
Tyto úzkosti z odhalení připomínají dřívější úzkosti. Pokud je prožijeme, pochopíme a
posléze i objasníme v souvislosti s dřívější situací, ukáže se, nakolik byly oprávněné. Jestliže
však k této vnitřní práci nedojde, bude pacient s jistotou náměsíčníka i nadále vyhledávat lidi,
kteří stejně jako jeho rodiče (i když z jiných důvodů) nemají možnost jej pochopit. A právě u
nich bude hledat porozumění, bude chtít učinit nemožné přece jen možným.
V určitém stádiu terapie se Linda (42) zamilovala do staršího, inteligentního a citlivého muže,
který však ve všem – kromě erotiky – zavrhoval a odmítal cokoli, co nebyl schopen
intelektuálně pochopit. Právě tomuto člověku psala dlouhé dopisy a snažila se mu vysvětlit,
jakým směrem až doteď v terapii postupovala. Podařilo se jí přehlédnout všechny signály jeho
neporozumění a zdvojnásobila své úsilí, dokud si nakonec neuvědomila, že našla zase jen
náhražku otce, a právě proto se nedokázala vzdát naděje, že bude přece jen pochopena.
Procitnutí jí zprvu přineslo trýznivé, palčivé pocity studu, které trvaly delší dobu. Jednoho
dne řekla: „Připadám si tak směšná, jako bych mluvila do zdi a čekala, že mi odpoví; jako
nějaké hloupé dítě.“ Zeptala jsem se: „A Vy byste se smála, kdybyste viděla dítě, které se
musí se svým trápením svěřovat zdi, protože nikoho jiného nemá?“ Zoufalý pláč, jenž po
těchto mých slovech následoval, otevřel pacientce přístup k části její dřívější reality,
sestávající z nekonečné osamělosti. Zároveň se postupně zbavila i trýznivých, zničujících
pocitů studu.
Teprve mnohem později si Linda mohla dovolit pochopit zážitek „zdi“ v souvislosti
s příběhem svého života. Tato žena, která se jinak dokázala vyjadřovat neobyčejně jasně, mi
po určitou dobu všechno vyprávěla tak chaoticky a překotně, že jsem neměla šanci pochopit
jednotlivé detaily, pravděpodobně stejně jako kdysi její rodiče. Zažívala okamžiky náhlé
nenávisti a vzteku a vyčítala mi lhostejnost a nechápavost. Skoro mne už nepoznávala, i když
jsem byla stále stejná. V kontaktu se mnou teď narážela na cizotu své matky, která strávila
první rok života v kojeneckém ústavu a nedokázala vlastnímu dítěti poskytnout pocit
blízkosti.
Dcera to věděla již dlouho, ale byla to pro ni pouze intelektuální informace. Soucit s matkou jí
navíc bránil v tom, aby vnímala a pociťovala své vlastní potřeby. Obraz „ubohé matky“ jí
zcela zablokoval vlastní pocity. Teprve zároveň s výčitkami – nejprve vůči mně, pak vůči
matce –se vynořilo nesmírné zoufalství, které v ní zanechala nikdy nenaplněná touha po
kontaktu. Vytěsněné vzpomínky na vzdálenou, nedostupnou matku se v dceři proměnily
v pocit stěny, jež ji bolestně oddělovala od ostatních lidí. Spolu s prudkými výčitkami se
nakonec Linda zbavila i nutkavého opakování, spočívajícího v tom, že se stále znovu
vydávala napospas partnerům, kteří ji nechápali a na nichž si připadala beznadějně závislá.

Pohrdání v perverzi a nutkavé neuróze

Vyjdeme-li z toho, že celý emocionální vývoj člověka (a jeho rovnováha, jež na něm spočívá)
závisí na tom, jak jeho rodiče zažívali již v prvních dnech a týdnech projevy jeho potřeb a
pocitů a jak na ně reagovali, musíme předpokládat, že se právě zde nastavují první výhybky
pozdější tragédie. Jestliže se matka nemohla stát zrcadlem svého dítěte a těšit se z jeho bytí,
nýbrž zaměřila se na nějaké „zdánlivé bytí“, došlo zde k prvnímu výběru: odlišovalo se
„dobré“ od „špatného“, „ošklivé“ od „krásného“, „správné“ od „nesprávného“, a dítě si tento
výběr uvědomovalo a osvojovalo. Na tomto pozadí pak docházelo k další internalizaci
hodnotových postojů rodičů.
Takový kojenec pak nutně zjistí, že je v něm něco, co jeho matka nemůže „potřebovat“, Např.
se od dítěte očekává, že se co nejdříve naučí ovládat tělesné funkce, údajně proto, aby
nenaráželo ve společnosti, ale vlastně jen proto, aby neoživilo vytěsněnou zkušenost rodičů,
kteří se sami jako děti museli bát, že „narazí“.
Ve svých denících popisuje Marie Hesseová, matka básníka Hermanna Hesseho, jak ve věku
čtyř let rodiče zlomili její vůli. Když jsou Hermannovi čtyři roky, začíná mimořádně trpět
jeho vzdorovitostí, s níž bojuje se střídavým úspěchem. Jako patnáctiletého posílají rodiče
Hermanna do ústavu pro slabomyslné a epileptiky ve Stettenu, aby konečně „zlomili jeho
vzdor“. V otřásajícím, zuřivém dopise ze Stettenu píše Hermann Hesse svým rodičům mj.
„Kdybych byl pietista a ne člověk, směl bych snad doufat ve vaše porozumění.“ Slibovali mu,
že „když se polepší“, bude z ústavu propuštěn, a chlapec se tedy „polepšil“. V jedné pozdější
básni věnované rodičům se znovu vynořuje popření a idealizace: Hermann se v ní obviňuje,
že „svým chováním“ ztěžovat rodičům život.
Tento pocit viny, tíživý pocit, že nesplnili očekávání rodičů, pronásleduje některé lidi po celý
život. Je silnější než jakýkoli rozumový závěr, že dítě se přece nerodí proto, aby uspokojovalo
potřeby rodičů. Těchto pocitů viny se nelze zbavit žádnou argumentací, protože mají svůj
původ ve velmi útlém věku, odkud čerpají celou svou intenzitu a vytrvalost. Lze je jen
pomalu odstraňovat v průběhu odkrývací terapie.
Tato zřejmě největší rána – že nás rodiče nemilovali jako to, čím jsme byli – se nezhojí bez
schopnosti truchlit. Lze ji buď (s větším či menším úspěchem) odmítnout (jako např.
v grandiozitě a depresi), nebo neustále rozdírat nutkavým opakováním. S touto druhou
možností se setkáváme v nutkavé neuróze a v perverzi. Pohrdavé reakce rodičů na chování
dítěte registruje dítě jako nevědomé vzpomínky v sobě, ve svém těle. Hrůzu a údiv, odpor a
hnus, poboření a rozhořčení, úzkost a paniku vyvolávaly v matce často ty nejpřirozenější
funkce, jako např. autoerotické aktivity, hledání a objevování vlastního těla, pomočování a
pokakávání, zvědavost nebo zlost při zklamání a selhání. I později zůstanou všechny tyto
zážitky spojeny se zděšenýma očima matky, i když se budou přenášet na jiné osoby. Ženou
pak někdejší dítě k nutkavým úkonům a perverzím, v nichž se rané traumatické situace sice
smějí opakovat, ale pro dotyčného mají zůstat nerozpoznány.
Vypráví-li pacient analytikovi o svých tajných sexuálních nebo autoerotických způsobech
uspokojení, musí si většinou vytrpět úplná muka. Samozřejmě to může udělat i neosobně,
prostě podat čistou informaci, jako by mluvil o cizím člověku. Takové sdělení mu však
nepomůže prolomit samotu, ani ho nepřivede k realitě jeho dětství. Teprve je-li ochoten
připustit si a prožít tyto pocity hanby a úzkosti, zjistí, jak se mu asi jako dítěti vedlo. Kvůli té
nejnevinnější věci se cítil sprostý, špinavý nebo totálně zavrženíhodný. Sám je překvapen tím,
jak dlouho tento vytěsněný pocit hanby přetrvával, jak dlouho měl své místo vedle jeho
tolerantních a pokrokových názorů na sexualitu. Teprve tyto zážitky pacientovi ukazují, že
jeho raná přizpůsobivost nebyla výrazem zbabělosti, nýbrž představovala skutečně jedinou
šanci a možnost, jak této úzkosti před zničením uniknout.
Může působit vlastní matka tak hrozivě? Ano, pokud byla odjakživa hrdá na to, že je
maminčina hodná holčička, která se od šesti měsíců nepočůrávala, od jednoho roku
nepokakávala, ve třech letech se stala „maminkou“ ještě mladšího sourozence atd. Ve svém
vlastním kojenci teď matka spatřuje nikdy neprožitou, odštěpenou část svého já, jehož
průlomu do vědomí se obává, a zároveň ono nezvládnutelné miminko, svého sourozence, o
nějž se musela tak záhy starat a na nějž smí teprve nyní, ve vlastním dítěti, hledět se závistí a
možná i s nenávistí. Pravidelně tedy drezíruje dítě pohledy. Dítě roste a nemůže jinak, než žít
svoji pravdu, navzdory všemu ji nějak vyjádřit, třeba i skrytě. Tak se člověk může dokonale
přizpůsobit požadavkům svého okolí a vyvinout si falešné Já, ale ve své perverzi nebo
nutkavé neuróze přitom přece jen nechat přežít – za cenu trýzně – kus svého pravého Já. Toto
pravé Já však „žije“ za stejných okolností, příp. ve stejných podmínkách jako kdysi dítě u
zděšené matky, jejíž obraz byl mezitím vytěsněn. Perverze a nutkání inscenují vždy stejné
drama: pudové uspokojení je možné toliko za předpokladu zděšené matky, tzn. orgasmu lze
dosáhnout jenom v ovzduší sebeopovržení (např. s nějakým fetišem) a kritika se může
prosadit pouze v (zdánlivě) absurdních, podivně znepokojivých a nutkavých představách.
Nic nás neuvede do skryté tragiky nevědomého vztahu dítěte a matky bez láskyplného pouta
„bondingu“ lépe, než spoluprožitek destruktivní síly nutkavého opakování a naslouchání jeho
němým, nevědomým sdělením v znovuoživeném starém dramatu.
Dvaatřicetiletý Michael, trpící perverzí, v sobě nosil nevědomou vzpomínku na matčinu
odmítavost a neustále se obával odmítnutí ze strany druhých lidí, aniž by věděl proč. Děla
věci, které byly v jeho prostředí a v jeho společnosti zakázány a jimiž se pohrdalo a obával se
trestu. Kdyby společnost najednou jeho druh perverze posvětila (jak se v některých kruzích
také děje), asi by musel své nutkavé projevy změnit, ale neosvobodil by se tím. Neboť to, co
chtěl svým jednáním vyprovokovat, nebylo povolení toho či onoho fetiše, nýbrž pohled
udivených, zděšených očí. A tyto oči spatřil i u svého terapeuta. Musel jej proto provokovat
všemi možnými prostředky, aby ho znechutil, udivil a zhnusil, protože mu nebyl schopen
vylíčit slovy, co se stalo na počátku jeho života.
Tato provokativní sdělení mu však nebyla nic platná, dokud trvala blokáda pocitů z dětství,
jež mu zakrývala souvislosti. Po prožití vytěsněných pocitů, po průlomu tragických
vzpomínek se Michael mohl vzdát slepého, sebedestruktivního jednání, na jehož místo
nastoupil opravdový, hluboký a nezakrytý smutek. Michael už se nemusel dopouštět žádných
přepjatostí, protože si směl prožít své trauma. Zde se s veškerou zřetelností ukazuje, na jak
nejistou půdu se vydáváme, pokoušíme-li se objasnit pudové konflikty pacientovi, jenž byl od
nejútlejšího dětství drezírován k tomu, aby necítil. Jak lze prožívat pudová přání a pudové
konflikty bez emocí? Co znamenají bez pocitů hněvu, opuštěnosti, žárlivosti, osamělosti a
zamilovanosti?
V posledních deseti letech jsem dostala mnoho dopisů od čtenářů, kteří mi psali, že byli jako
malí chlapci zřejmě sexuálně zneužíváni, svedeni a emocionálně vykořisťováni dospělými
muži, ale tuto skutečnost nikdy jako takovou nerozpoznali, neboť byli zaslepeni vytěsněnými
vzpomínkami z dětství. Pochyby a „podezření“ se u nich dostavily až poté, co si přečetli moji
knihu Du sollst nicht merken. Poprvé v životě se odvážili zpochybnit chování i charakter
pachatelů. Až do té doby je nikdy nenapadlo, že byli podvedeni a zneužiti ve své touze po
lásce a náklonnosti, protože utrpěné bezpráví necítili; pocitům se totiž museli odnaučit už
v dětství. Jediná cesta, která jim zbyla, byla idealizace svůdce, velkého přítele, zachránce,
učitele a mistra, a závislost na určité formě sexuálního chování, drogy nebo obojího najednou.
Také boj za společenskou akceptaci určitých – sexuálních i nesexuálních – druhů závislosti je
jednou z mnoha cest, jak se vyhnout konfrontaci s vlastním příběhem.
Existuje mnoho lidí, jejichž potřeba ochrany, péče a něhy a jejichž touha po lásce byly
sexualizovány již záhy. Tito lidé žijí s různými formami sexuální fixace, aniž by se kdy
zaměřili na svůj příběh. Přidávají se k různým skupinám, nekriticky přijímají teorie
potvrzující jejich fixaci a jsou přesvědčeni, že s ostatními sdílejí vědecky podložený názor, ale
ve skutečnosti jen nevědomky krášlí svůj vytěsněný příběh. Dokud si tak počínají, poškozují
druhé stejně, jako byli kdysi poškozeni oni sami, aniž by si s tím dělali nejmenší starost.
Domnívám se, že budoucnost (terapii) jich samotných i jejich obětí ohrožují všechny druhy
ideologií. Tito lidé by měli být spíše informováni o tom, že je možné odhalit svůj vlastní
příběh, zpracovat ho a osvobodit se od fixací, které mohou být pro druhé i pro ně samotné
zničující. Je až neuvěřitelné, jak často se pseudo-pudové jednání zhroutí, jakmile pacient
začne prožívat svá opravdová pudová přání.
Z jednoho článku o hamburské čtvrti nevěstinců St. Pauli (časopis Stern, 8.6.1978) jsem si
vypsala následující větu: „Pociťuješ zde svůdnou a zároveň absurdní mužskou touhu být
hýčkán ženami jako kojenec, ale zároveň je ovládat jako paša.“ Tento „mužský sen“ nejenže
není absurdní, nýbrž je výrazem nejopravdovějších a nejlegitimnějších potřeb kojence. Náš
svět by určitě vypadal jinak, kdyby většina kojenců dostala šanci používat matku jako paša a
být hýčkána, než aby se musela příliš brzy začít starat o matčiny potřeby.
Autor článku se vyptával stálých hostů, co jim v těchto podnicích působí největší potěšení, a
shrnuje odpovědi následujícími slovy: „Dostupnost, to, že se děvčata dávají všanc: že se jim
nemusí dokazovat láska jako nějaké případné přítelkyni. Že nezůstávají žádné závazky, žádná
duševní dramata ani výčitky svědomí, když touha pomine. ‚Zaplatíš a můžeš jít.‘ Dokonce (a
právě) to ponižující, co takové setkání v sobě také (a právě) pro muže obsahuje, může
vystupňovat vzrušení – o tom se ale moc nemluví.“ (Zdůrazněno mnou – A.M.)
Ponížení, pohrdání vlastní osobou a sebeodcizení připomínají opovržení v primární situaci a
vytvářejí v nutkavém opakování stejně tragické podmínky jako kdysi. Potud představuje
nutkavé opakování jistou šanci. Lze je odstranit, pokud tuto připomínku přijmeme a
zpracujeme v odkrývací terapii. Jestliže však šance zůstane nevyužita a výpověď nutkavého
opakování i nadále ignorována, může se nutkání udržet v různých variantách po celý život,
aniž by bylo pochopeno.
Něco nevědomého nelze odstranit proklamacemi nebo zákazy. Lze si jen vypěstovat
dostatečnou citlivost, abychom to poznali, vědomě prožili a dostali tak pod kontrolu. Matka
nemůže své dítě respektovat, dokud nepocítí, jak ho mohou ponižovat např. její ironické
poznámky, jimiž se pouze snaží zakrýt vlastní nejistotu. Nemůže ovšem cítit, do jaké míry si
její dítě vedle ní připadá pokořeně, poníženě a bezcenné, když ona sama si tyto pocity nikdy
vědomě neprožila, nýbrž snažila se je zaplašovat ironií.
Něco podobného lze pozorovat u většiny psychiatrů, klinických psychologů a terapeutů.
Nepožívají sice slov jako špatný, špinavý, zlý, egoistický, zkažený, ale mluví spolu o
„narcistických“, „exhibicionistických“, „destruktivních“ pacientech, pacientech „v regresi“
nebo s hraničními poruchami, aniž by si všimli, že těmto slovům podkládají pohrdavý
význam. Není vyloučeno, že svým abstraktním slovníkem, objektivizujícím postojem a
dokonce i vytvářením teorií a vášnivou zálibou v diagnostikování se ani příliš neliší od
opovržlivých pohledů matek, jež jsou v nitru stále ještě tříletými přizpůsobenými holčičkami
a chlapečky.
Nezřídka se stává, že se terapeut nechá pohrdavým postojem pacienta svést. Kupř. k tomu,
aby si uhájil svou vlastní nadřazenost pomocí teorií. Avšak pacientovo pravé Já nás za naše
hradební příkopy navštívit nepřijde. Bude se před námi skrývat stejně jako před zděšenýma
očima matky. Pokud však budeme díky zvýšené citlivosti schopni vytušit za každým
opovržlivým postojem pokračování příběhu dítěte, jímž kdysi pohrdali, nebudeme se muset
cítit dotčeni a přestaneme se vnitřně schovávat za teorie. Znalost teorie je důležitá. Teorie by
však pro terapeuta neměla mít defenzívní funkci a neměla by se stát nástupkyní přísných,
kontrolujících rodičů.

„Zkaženost“ v dětském světě Hermanna Hesseho jako příklad konkrétního „zla“

Bez konkrétních a názorných příkladů lze jen velice těžko vylíčit, jak se člověk vyrovnává
s opovržením, jež se týkalo jeho smyslovosti a životní radosti. Samozřejmě bychom mohli na
základě nejrůznějších teoretických modelů znázornit „obranu proti cítění“, nezprostředkovali
bychom však emocionální atmosféru, jež nám tuto nouzi citově přibližuje, tj. umožňuje
čtenáři, aby se do ní vcítil. U čistě teoretických znázornění zůstáváme emocionálně „mimo“,
můžeme „ty druhé“ posuzovat, zařazovat je, seskupovat, pojmenovávat, klasifikovat,
diagnostikovat a diskutovat o nich odborným jazykem, jemuž nerozumějí. Jestliže tento jazyk
odmítáme, potřebujeme příklady.
Neboť pouze na konkrétním životě lze ukázat, jak nějaký člověk prožíval konkrétní „zlo“
(zlobení) svého dětství jako „zlo samo“. Toliko na jednotlivém životním příběhu lze procítit,
jak nedostatečně může dítě prohlédnout nátlak rodičů, i to, že se tato slepota může bez terapie
za určitých okolností protáhnout na celý život, i když se dospělý opakovaně snaží z tohoto
vnitřního oslepujícího vězení uniknout.
Tento vskutku komplikovaný stav věcí jsem se rozhodla vylíčit na příkladě Hermanna
Hesseho. Jeho příběh má zároveň tu výhodu, že již vešel ve známost, navíc prostřednictvím
spisovatele samého.
V úvodu svého Demiana líčí Hermann Hesse dobrotu a čistotu rodičovského domu, v němž
není ani místa, ani pochopení pro lež, k níž se dítě uchýlilo z noze. (Není těžké rozeznat, a
autor to také nepřímo přiznává, že se v tomto románě jedná o jeho vlastní rodiče.) Dítě tedy
zůstává se svým hříchem samo a cítí se zkažené, zlé a zavržené, ačkoli mu nikdo nic nevyčítá
a všichni (protože o té „strašné věci“ nevědí) se k němu chovají mile a přátelsky.
V této situaci se ocitli mnozí z nás. Ani idealizující líčení podobně „čistých“ domovů nám
není cizí a zrcadlí jak dětský úhel pohledu, tak i skrytou krutost výchovného stylu, který tak
dobře známe.
„Jako téměř všichni rodiče,“ píše Hesse v Demianovi, „ani ti moji nenapomáhali procitajícím
pudům života, o nichž se nikdy nemluvilo. S nevyčerpatelnou svědomitostí pomáhali pouze
mým beznadějným pokusům popírat skutečnost a snaze i nadále prodlévat v dětském světě,
který se stával stále neskutečnějším a prolhanějším. Nevím, jestli v tom rodiče něco zmohou,
a nic těm svým nevyčítám. Byla to moje věc, vyrovnat se sám se sebou a najít si vlastní cestu,
ale stejně jako většina dobře vychovaných dětí jsem si v tom počínal špatně. (Zdůrazněno
mnou – A.M.)
Dítěti se zdá, že rodiče žádná pudová přání nemají. Disponují prostředky a možnostmi, jak
své sexuální aktivity utajit, zatímco dítě je vystaveno rodičovské kontrole.
(pozn. pod čarou: Hesse píše ve své povídce Dětská duše: „Dospělí se tvářili, jako by svět byl
dokonalý a oni sami skoro nějací polobozi, zatímco my chlapci jen zmetkové a vyvrhelové.“
„…Již po několika dnech, po několika hodinách docházelo opakovaně k něčemu, co nemělo
být, k něčemu ubohému, zarmucujícímu a zahanbujícímu. Stále znovu jsem vzdor těm
nejpevnějším a nejvznešenějším rozhodnutím a slibům náhle a nevyhnutelně upadal do hříchu
a ničemnosti, zpět do všednosti a obyčejnosti!…Proč tomu tak bylo? Vedlo se jiným jinak?“ –
konec pozn. pod čarou)
V povídce Dětská duše líčí Hesse s nesmírnou něhou a porozuměním pocity jedenáctiletého
chlapce, který z pokoje milovaného otce ukradl několik sušených fíků, aby měl u sebe něco,
co patřilo otci. Ve své osamělosti je trýzněn pocity viny a zoufalství, jež jsou nakonec
vystřídány nejhlubším pokořením a hanbou, jakmile je „špatný skutek“ odhalen.
Přesvědčivost, s níž Hesse tento zážitek líčí, opravňuje předpoklad, že se pravděpodobně
jedná o reálnou událost ze spisovatelova dětství. Toto tušení potvrzuje záznam jeho matky
z 11. listopadu 1889: „Hermannova krádež fíků objevena!“ (Zdůrazněno mnou – A.M.)
Z deníkových záznamů matky a z rozsáhlé korespondence obou rodičů s různými členy
rodiny, jež byla uveřejněna roku 1966, lze vysledovat bolestný chlapcův příběh. Jako mnoho
jeho vrstevníků byl Hesse pro své rodiče těžko snesitelný nikoli navzdory, nýbrž právě kvůli
bohatství svého vnitřního světa. Často se stává, že právě nadání dítěte (emocionální intenzita,
hloubka prožitků, zvědavost, inteligence a bystrost, jež samozřejmě zahrnuje i kritiku)
konfrontuje rodiče s konflikty, před nimiž se odedávna snažili bránit pomocí pravidel a
předpisů. Tyto předpisy je proto třeba zachránit i na úkor vývoje dítěte. A nyní dochází k oné
zdánlivě paradoxní situaci, že i rodiče, kteří jsou na své nadané dítě hrdí a dokonce je
obdivují, musejí ve své vnitřní nouzi právě to nejlepší, protože nejopravdovější v něm
odmítat, potlačovat a dokonce ničit. Na dvou výrocích matky Hermanna Hesseho lze
ilustrovat, jak toto destruktivní dílo souvisí s údajně láskyplnou péčí:
1. (1881) „Hermann začíná chodit do školky; jeho prudký temperament nám působí
velké starosti.“ (1966, str. 10) Dítěti jsou tři roky.
2. (1884) „S Hermánkem, jehož výchova nás stála tolik bolesti a námahy, se to nyní
rozhodně zlepšilo. Od 21. ledna do 5. června byl trvale v chlapeckém internátě a trávil
u nás jen neděle. Choval se tam poslušně, ale pobledl a zhubl a domů se vracel
posmutnělý. Přesto byl účinek jednoznačně dobrý a blahodárný. Nyní ho zvládáme
mnohem snadněji.“ (Zdůrazněno mnou – A.M.) (1966, str. 13/14) Dítě je sedmileté.
Ještě předtím (14. listopadu 1883) píše otec, Johannes Hesse: „S Hermannem, jenž platí
v chlapeckém internátě téměř za vzor všech ctností, se čas od času téměř nedá vyjít. Jakkoli
by to pro nás bylo pokořující, vážně se zabývám myšlenkou, zda ho nemáme dát do ústavu
nebo k nějakým cizím lidem. Jsme na něj příliš nervózní, příliš slabí a celý náš domácí režim
není dost disciplinovaný a pravidelný. Nadaný je, zdá se, na všechno: pozoruje Měsíc a
mraky, improvizuje na harmoniu, tužkou i perem kreslí nádherné obrázky, a pokud chce, také
hezky zpívá a zrýmovat dokáže cokoli.“ (Zdůrazněno mnou – A.M.) (Viz Hermann Hesse,
Kindheit und Jugend, 1966, str. 13.)
V silně idealizovaném obraze dětství a rodičů, jak je vylíčil v Hermannu Lauscherovi,*)
*(pozn. pod čarou: „Pokud se ještě někdy čas od času mého srdce dotkne dětství, je jako
obraz ve zlatém rámu, malovaný teplými barvami, na němž rozeznávám pouze množství
bohatě olistěných kaštanů a olší, nepopsatelně skvostné světlo dopoledního slunce a kulisu
nádherných hor. Všechny hodiny mého života, v nichž mi bylo dopřáno krátce spočinout
v klidu a zapomenout na svět, všechny osamělé toulky přes krásná pohoří, všechny okamžiky,
kdy mi nějaké nenadálé nepatrné štěstí nebo láska bez žádostivosti daly zapomenout na
včerejšek i zítřek, nedokáži popsat lépe než přirovnáním k tomuto zelenému obrazu počátku
svého života.“ (Ges. Werke I, 1970, str. 218) – konec pozn. pod čarou)
opustil Hesse ono osobité, rebelantské, „zlobivé“ a pro rodiče obtížné dítě, jímž kdysi byl.
Nedokázal pro tento důležitý kus sebe sama najít v sobě místo, musel ho vypudit. Jeho velká,
opravdová touha po pravém Já zůstala nenaplněna.
Že Hessemu nechyběla ani odvaha a talent, ani hloubka prožitků, dokazují jeho díla a mnohé
z jeho dopisů, především rozhořčený dopis patnáctiletého Hermanna ze Stettenu. Avšak
z otcovy odpovědi na tento dopis, z matčiných zápisků a z výše citovaných míst z Demiana a
z Dětské duše jasně vyplývá, do jaké míry se mu dusivá tíha jeho vytěsněného dětského
příběhu stala osudnou. Navzdory velkému čtenářskému ohlasu, úspěchu a Nobelově ceně
trpěl Hesse ve zralém věku tragickým, bolestným pocitem odtrženosti od svého pravého Já,
který lékaři stručně označují slovem deprese.

Matka prvních let života jako médium společnosti

Kdybychom někomu oznámili, že v nějaké jiné společnosti by jeho perverze nepředstavovala


vůbec žádný problém, poněvadž naše společnost je nemocná, tísní nás a vyvolává nutkavé
tlaky, příliš bychom mu nepomohli, protože by se jako dějinná, jedinečná bytost cítil
opomenut a nepochopen, a jeho skutečnou tragédii by tento výklad mohl dokonce i
bagatelizovat. Neboť to, co musí pochopit, je jeho osobní příběh, jenž se mu vnucuje
v nutkavém opakování. Tento příběh byl spoluurčen společenskými tlaky, ty však netkví
v psychice jako nějaké abstraktní vědění, nýbrž jsou v ní zakotveny prostřednictvím
nejranějších emocionálních zážitků dítěte s rodiči. Proto je nelze uvolnit pomocí slov, nýbrž
pouze pomocí prožitků, a sice nikoli skrze korigované prožitky dospělého člověka, nýbrž
především prožitkem dávného strachu z opovržení od vřele milovaných rodičů a následných
pocitů rozhořčení a smutku. Pouhá slova, i kdyby to byly ty nejbystřejší interpretace, nás
nezbavují rozpolcenosti mezi intelektuálními spekulacemi a věděním těla, pouze ji prohlubují.
Z tohoto důvodu nemůžeme žádného závislého osvobodit od jeho závislosti tím, že mu
řekneme, že ji zavinila naše nemocná společnost. Taková vysvětlení závislí rádi přijímají a
věří jim, protože jsou tak ušetřeni pravdy a bolestí, jež s sebou pravda nese. Tím, co
dokážeme sami prohlédnout, neonemocníme – může to v nás vyvolat pouze rozhořčení, hněv,
smutek nebo pocity bezmoci. Onemocnět však můžeme tím, co prohlédnout nedokážeme –
tlaky společnosti, které jsme do sebe vstřebali prostřednictvím pohledů rodičů a jichž se
nezbavíme ani četbou, ani vzděláním. Jsou to nevědomé vzpomínky na tlaky a perverze, jež
se projevovaly v rodičovských způsobech týrání. Neboli jinými slovy: Mnozí pacienti jsou
velmi inteligentní, čtou články a celé knihy o absurditě zbrojení, o drancování planety, o
prolhanosti diplomacie, o aroganci a manipulátorství moci, o přizpůsobivosti slabých,
bezmoci jednotlivce, a dělá jim to starosti. Ale to, co nevidí, protože to nemohou vidět, je
absurdita a rozporuplnost chování jejich rodičů v době, kdy oni sami byli ještě úplně malými
dětmi. Tento postoj svých rodičů si pamatovat nemůžeme, protože hněv a bolest jsme tehdy
museli vytěsnit. Jakmile se tyto pocity vynoří a mohou být dány do souvislosti s dřívějšími
situacemi, nastává obrat. Někdejší interakce a tím i rodičovské tlaky se postupně začínají
rýsovat před očima.
Potlačování svobody a tlak na přizpůsobení nezačíná až v kanceláři, v továrně nebo ve straně,
nýbrž v prvních týdnech života. Tento tlak se později vytěsní a zůstává svou povahou
nepřístupný jakékoli argumentaci. Neboť na podstatě přizpůsobivosti nebo poslušnosti se nic
nezmění, vymění-li se pouze její objekt.
Politická angažovanost se může živit z nevědomého hněvu týraného, uvězněného,
využívaného, utiskovaného a vydrezírovaného dítěte. V boji např. proti politickým
protivníkům lze tento hněv částečně kompenzovat, aniž bychom se museli vzdávat idealizace
konkrétní blízké osoby z našeho útlého dětství. Stará poslušnost se může přesunout na
vůdcovské typy nebo různá uskupení.
Pokud ovšem můžeme prožít deziluzi a následný smutek, většinou to nevede ke ztrátě
společenské nebo politické angažovanosti, nýbrž pouze k osvobození od nutkavého
opakování, tj. k jasnějšímu, cílevědomějšímu a vědomému jednání bez sebepoškozování.
Vnitřní nutnost neustále si vytvářet nové iluze a lži, abychom nemuseli prožít vlastní pravdu,
mizí, jakmile byla tato pravda jednou prožita. Tehdy pochopíme, že jsme se celý život obávali
něčeho a odmítali něco, k čemu už vůbec nemůže dojít, protože k tomu už došlo, a sice na
začátku našeho života, když jsme byli zcela bezbranní.
Terapeutického účinku (ve formě přechodného zlepšení) lze dosáhnout tehdy, když přísné
pacientovo „svědomí“ může být „nahrazeno“ tolerantním „svědomím“ terapeuta nebo
skupiny. Smyslem terapie však není korigovat osud pacienta, nýbrž umožnit mu setkání
s vlastním osudem a smutek nad ním. Pacient musí mít možnost najít v sobě své dřívější
vytěsněné pocity, aby mohl vědomě prožít nevědomou manipulaci a opovržení rodičů a
osvobodit se od nich. Dokud musí vystačit s tolerancí terapeuta nebo skupiny, zůstávají v něm
opovržlivé pohledy rodičů navzdory získaným znalostem i dobré vůli beze změny, sice
zatlačené do nevědomí, ale přesto registrované v každé buňce těla. Budou se projevovat
v pacientových vztazích k druhým lidem i k sobě samému a mučit jej, přesto však zůstanou
nepřístupné jakémukoli zpracování. Nevědomé obsahy jsou neměnné a nadčasové – teprve
v uvědomění se skrývá počátek změny.

Osamělost pohrdajícího
Pohrdání, jež pacient dává najevo, může mít v jeho životním příběhu různé předchůdce,
nicméně jejich společnou funkcí je obrana proti nežádoucím emocím. Ta může odpadnout až
tehdy, když tyto pocity dokážeme prožít, např. zoufalství a hanbu nad naší neopětovanou
dětskou láskou, ale především zlobu nad nedostupností rodičů. Dokud cítíme pohrdání a
přeceňujeme výkon („on nedokáže to, co já“), nemusíme zažívat smutek, že jsme byli
milováni jen tehdy, pokud jsem podávali výkony. Ale tím, že se tomuto smutku vyhýbáme,
zůstáváme v nitru sami pro sebe kýmsi opovrženíhodným. Neboť vším, co na mě není
velkolepé, skvělé a chytré, musím opovrhovat. A tak zůstávám v osamělosti svého dětství:
pohrdám bezmocí, slabostí, nejistotou, krátce řečeno bezmocným dítětem v sobě i v druhých.
Malé, bezmocné, bezbranné, ale také nepohodlné nebo nezvládnutelné dítě, vydané na pospas
druhým, je i nadále vystaveno pohrdání. Dokládá to také série Hansových snů.
Hans (45), jenž kvůli trýznivým nutkavým stavům musel vyhledat již druhého terapeuta, se ve
snu neustále viděl na rozhledně, jež stála v močálu na kraji jeho oblíbeného města. Odtamtud
se sice mohl sice těšit výhledem na město, ale cítil se smutný a opuštěný. V rozhledně byl sice
výtah, ale ve snu často vznikaly problémy se vstupenkou, nebo se Hans na věž nemohl dostat
přes nějakou překážku. Ve skutečnosti v tom městě žádná taková rozhledna není, ve snu však
jednoznačně patřila k Hansově vnitřní krajině a byla mu dobře známa. Sen se často opakoval
a vždy byl provázen pocity opuštěnosti. V průběhu terapie se však nakonec rozhodujícím
způsobem změnil. Nejprve Hanse překvapilo, když se mu jednou zdálo, že už sice vstupenku
má, ale že věž mezitím zmizela a s ní i možnost rozhledu. Místo toho však spatřil most,
spojující tuto močálovitou krajinu s městem. Mohl tedy do města dojít pěšky a neviděl sice
„všechno“, zato však „některé věci zblízka“. Hans, jenž trpěl fóbií z výtahů, pocítil určitou
úlevu, neboť jízda výtahem mu ve snu naháněla velký strach. Svůj sen si vykládal tak, že již
možná není odkázán na to, aby měl přehled, aby vždy viděl všechno, byl nahoře, chytřejší
nežli ostatní atd. Teď už bude moci chodit úplně normálně pěšky.
Jaké však bylo jeho překvapení, když se později ve snu opět ocitl ve výtahu na věži a vyjel
vzhůru jako na sedačkové lanovce, aniž přitom pocítil jakýkoli strach. Vychutnal cestu,
nahoře vystoupil a zjistil, že ho kupodivu obklopuje pestrý život: ocitl se na náhorní plošině,
z níž sice dohlédl i do údolí, ale zde nahoře bylo i město, na ulici bazar s exotickým zbožím,
škola, kde se děti učily balet a on směl tančit s nimi (bylo to prý jeho dětské přání), a skupiny
diskutujících lidí, s nimiž seděl a mluvil. Cítil se v této společnosti integrován jako ten, kým
skutečně byl. Ačkoli tento sen vyjadřoval spíše jeho přání nežli reálné události, přesto Hanse
upozornil na jeho skutečné potřeby: na potřebu milovat a být milován – nezávisle na
výkonech.
Tento sen na něj velmi zapůsobil a dal mu pocit štěstí, a Hans prohlásil:

Moje dřívější sny o věži vždycky upozorňovaly na mou izolaci a samotu. Doma jsem byl jako
nejstarší ze všech sourozenci vždy napřed, rodiče se mi intelektuálně nevyrovnali, ve všech
oblastech ducha jsem byl sám. Své znalosti jsem na jedné straně musel demonstrovat, aby
mne konečně někdo začal brát vážně, ale zároveň je skrývat, aby rodiče neřekli: ‚Studium ti
stouplo do hlavy. Považuješ se snad za někoho lepšího, protože jsi měl možnost studovat?
Kdyby se matka neobětovala a otec těžce fyzicky nepracoval, nikdy by sis to nemohl dovolit.‘
To ve mně vyvolávalo pocity viny, takže jsem se snažil svoji odlišnost, své zájmy i svůj talent
ukrýt. Chtěl jsem být stejný jako ostatní. Tím jsem se ale zpronevěřoval sám sobě.

Proto Hans hledal svoji věž, bojoval s překážkami (cesta, vstupenka, strach atd.), a když byl
nahoře, tj. chytřejší než ostatní, cítil se osamělý a opuštěný.
Ke známým a běžným paradoxům patří, že rodiče vůči dítěti často zaujímají tento nevraživý a
rivalitní postoj, zároveň je však podněcují k největším výkonům a jsou hrdí na jeho úspěchy.
Proto Hans musel hledat svou věž a bojovat s překážkami. Když se nakonec vzbouřil proti
výkonostnímu tlaku a stresu, v následujícím snu věž zmizela. Mohl se vzdát grandiózní
fantazie, jež ho nutila, aby se na všechno díval svrchu, a směl se přiblížit věcem v
„milovaném městě“ (svém vlastním Já).
Teprve nyní se Hansovi ujasnilo, jak se ve svém pohrdání musel izolovat od ostatních a jak
byl zároveň izolován a oddělen od svého pravého Já, od bezmocné, nejisté části sebe sama.
Jakmile se však dostaví smutek nad tím, co nelze zvrátit, opovržení zpravidla zmizí. I ono
totiž svým způsobem pomáhalo popírat minulou realitu. Konec konců je méně bolestné
domnívat se, že to, že nás druzí nechápou, je naše vina. Nanejvýše lze ještě vynaložit úsilí,
abychom tomu druhému něco vysvětlili, a zachránit tak iluzi porozumění („kdybych se jen
dokázal vyjádřit správně“).
(pozn. pod čarou: Otřesně to dokládají mj. díla van Gogha nebo švýcarského malíře Maxe
Gublera, kteří se všemi prostředky, jež měli k dispozici, marně ucházeli o přízeň svých matek.
– konec pozn. pod čarou)
Pokud se však této snahy vzdáme, nutně musíme zažít, že pochopení jako takové nebylo
možné, protože vytěsňování vlastního dětského osudu znemožňovalo rodičům vidět potřeby
svých dětí. Ani vědoucí rodiče nejsou schopni své dítě pochopit za každých okolností. Mohou
však respektovat jeho pocity, i když je nechápou. V takovém případě nepotřebuje dítě hledat
útočiště před bolestnou pravdou v pohrdání, jak se bohužel často děje.
Nacionalismus, xenofobie a fašismus nejsou v základě ničím jiným než ideologickým
přikrašlováním tohoto útěku. Je to útěk před trýznivými, vytěsněnými vzpomínkami na
někdejší opovržení do nebezpečně destruktivního pohrdání jinými lidmi, které se povyšuje na
program. Skrytá krutost, již na sobě kdysi dítě zakusilo, se sice projevuje v násilnických
skupinách mladistvých, její původ v raném dětství však i nadále popírají nejen ti, jichž se to
týká, nýbrž celá společnost.

Osvobození od pohrdání

Sexuální perverze, nutkavá neuróza a ideologizace nejsou jediné možnosti, jak neustále
udržovat tragický dětský pocit, že námi okolí pohrdá. Existují nesčetné formy, v nichž jej lze
pozorovat v jemných nuancích. Zklamání dítěte nad odmítáním jeho pravého já rodiči se
zprvu vyjadřuje toutéž formou, v níž kdysi toto odmítání pocítilo. Slepé přenášení vlastní
dětské diskriminace na jiné má různé podoby. Jsou např. lidé, kteří nikdy nekřičí a neužijí
hrubých slov, kteří působí jako dobří a ušlechtilí, ale zároveň umějí dát druhému citelně
najevo, že je směšný, hloupý nebo moc hlasitý, v každém případě ve srovnání s nimi příliš
obyčejný. Nevědí o tom a možná to ani nechtějí signalizovat, ale vyzařují něco takového.
Svým chováním vytvářejí atmosféru, která obklopovala jejich rodiče a které si nebylo nikdy
vědomi. Děti takových rodičů mají mimořádné potíže zformulovat nějakou výčitku, dokud se
to nenaučí v terapii.
Dále existují lidé, kteří mohou být velmi přátelští, možná poněkud blahosklonní, v jejichž
přítomnosti si člověk připadá jako vzduch. Jakoby dávali najevo, že jsou na světě jen oni, že
jenom oni jsou schopni říci něco zajímavého nebo relevantního. Ostatní mohu vedle nich jen
stát a fascinovaně je obdivovat, nebo se odvrátit se zklamáním a smutkem ze své vlastní
nicotnosti, nedokážou se však vedle nich projevit. Podobně se muselo vést dětem
grandiózních rodičů, u nichž nebylo myslitelné, aby s nimi dítě soupeřilo, a tuto atmosféru
předávají jako dospělí zcela nevědomě svému okolí.
Jinak působí lidé, kteří jako děti své rodiče intelektuálně převyšovali, za což je rodiče sice
obdivovali, ale také nechávali o samotě s jejich problémy, jimž sami nedorostli. Tito lidé jsou
sice schopni zprostředkovat ním pocit síly, zároveň nás však vyzývají, abychom jakýkoli
pocit bezmoci zvládali intelektuálními prostředky. V jejich přítomnosti necítíme, že by někdo
bral na vědomí naši nouzi, tak jako ani je nevnímali jejich rodiče, pro něž museli být vždy
silní, s jejich starostmi.
Je tudíž pochopitelné, že existují profesoři, kteří by se bez problémů dokázali vyjadřovat
jasně, přesto však musejí své myšlenky předkládat natolik komplikovaným, odcizeným
jazykem, že si je student může osvojit pouze se směsicí hněvu a píle, aniž by mu pak
k čemukoli byly. Možná bude přitom student prožívat stejné pocity, které museli jeho učitelé
jako děti potlačovat vůči svým rodičům. Pokud se jednou sám stane učitelem, bude mít
příležitost, aby své neužitečné poznatky opět předával žákům jako něco velmi drahocenného
(protože ho tolik stály).
Pro úspěch terapie je důležité, aby pacient sám prožil destruktivní vzorce svých rodičů. Ale
jak už jsem řekla: máme-li se od těchto vzorců úplně osvobodit, potřebujeme více než
intelektuální pochopení: potřebujeme přístup ke svým emocím. Jestliže pacient díky
emocionální práci na příběhu svého dětství znovu nalezne svoji životaschopnost, je
skutečného cíle terapie dosaženo.
Musíme nyní nechat na něm, chce-li se věnovat nějaké pravidelné práci nebo ne, chce-li žít
s partnerem nebo o samotě, chce-li vstoupit do nějaké politické strany a do jaké – to vše si
musí rozhodnout sám. Jeho životní příběh, jeho zážitky a zkušenosti v tom budou hrát
rozhodující roli. Nepřísluší nám, abychom jej „socializovali“, vychovávali (ani politicky,
neboť každá výchova je poručníkování), nebo mu „zprostředkovali přátelské styky“ – to
všechno je jeho věc.
Pokud si však někdo opakovaně a vědomě prožil, jak byl jako dítě po celou dobu své výchovy
manipulován, jak mu bylo ubližováno a jakou touhu po odplatě to v něm zanechalo, bude nyní
schopen prohlédnout jakoukoli manipulaci daleko rychleji než dříve a také on sám bude mít
mnohem menší potřebu někým manipulovat. Pokud doopravdy prožil bezmoc a bezradnost
svého dětství, bude se moci připojovat ke skupinám, aniž by jim byl bezmocně vydán
napospas nebo je poslouchal na slovo. Neocitne se v nebezpečí, že by idealizoval lidi nebo
systémy, pokud dostatečně zřetelně pocítil, jak ve své době prožíval každé matčino nebo
otcovo slovo jako nejvyšší moudrost. Tak se může stát, že při poslechu nějaké přednášky
nebo při četbě nějaké vysloveně špatné knihy sice nejprve zažije stejnou dětskou fascinaci a
obdiv jako kdysi, zároveň však spatří i prázdnotu nebo lidskou tragédii, číhající v pozadí, a
zděsí se. Takového člověka již nelze obalamutit fascinujícími, nesrozumitelnými slovy,
protože vyrostl a dozrál díky zážitkům. A konečně člověk, jenž si vědomě protrpěl svůj osud
v celé jeho tragice, dokáže také mnohem zřetelněji a rychleji vycítit utrpení druhého, i když se
ho ten druhý ještě snaží skrýt. Dokáže-li brát vážně své vlastní pocity, nebude se vysmívat
cizím, ať se týkají čehokoli. Nebude muset donekonečna roztáčet ďábelské kolo opovržení.
Tento vývoj nemá jen osobní a rodinné, nýbrž i politické důsledky. Lidé, kteří odkryli vlastní
minulost, kteří se v terapii naučili ujasňovat si vlastní pocity a hledat jejich pravé příčiny, již
nejsou nuceni přesouvat svůj hněv na nevinné, aby před ním uchránili ty, kdo si ho opravdu
zaslouží. Jsou schopni nenávidět to, co si zaslouží nenávist, mohou se vpravit do reality a
poradit si s ní, aniž by upadli do slepoty týraného dítěte, jež musí šetřit své rodiče a potřebuje
proto obětní beránky.
Budoucnost demokracie závisí na tomto kroku jednotlivce. Apely na lásku a rozum budou
zbytečné tak dlouho, dokud se budeme bránit podniknout něco, abychom si sami objasnili své
pocity. S nenávistí není možné bojovat pomocí argumentů, je třeba pochopit její původ a
použít nástrojů, jež umožňují její rozplynutí.
Prožitek silných emocí je osvobozující nejen proto, že tělo, od dětství plné napětí, se může
„vybít“, nýbrž především proto, že nám tento zážitek otvírá oči pro skutečnost, osvobozuje
nás od iluzí, vrací nám vytěsněné vzpomínky a často vede k vymizení symptomů. Proto tento
zážitek také posiluje a podporuje náš růst. Když si hněv konečně prožijeme a pochopíme ho
jako oprávněný, zmizí. Přihlásí se pak už jen tehdy (a právem), objeví-li se nové důvody
k hněvu.
Avšak neoprávněná nenávist přesunutá na nevinné je nekonečná, nezmizí nikdy. Je matoucí,
neboť zakrývá skutečnost a znemožňuje nám ji vnímat. Je ničivá, protože u jejího zrodu stojí
vytěsněný příběh destrukce, jejíž krutost si tělo v plném rozsahu podrželo v paměti. Otravuje
duši, užírá mentální paměť, zabíjí nejen schopnost pochopení a vcítění, nýbrž v podstatě i
rozum sám. Budova postavená ze sebeklamu se dříve či později zhroutí a bez milosti zničí
celý lidský život. Nebude-li to život stavitelův, pak to budou životy jeho dětí, které cítí lež
rodičů, nesmějí si ji však uvědomit, a právě na tom ztroskotávají. Platí tak plnou cenu za
vyhýbavost rodičů.
Člověk, který dokáže zacházet se svými pocity poctivě, bez sebeklamu, je nemusí okrašlovat
ideologiemi a nepředstavuje proto nebezpečí pro ostatní. Nesčetné formy nacionalistické
zaslepenosti, která se dnes tak šíří, nám zřetelně ukazují, že se zde jedná o šílenství stále
stejného druhu, jehož motivy pramení z vytěsněných pocitů a vzpomínek osob, které jsou za
ně odpovědné, a nemají nic do činění s racionálními úvahami. Nenávist k životu a posedlost
destrukcí – to jsou dva znaky společné nacionalistům na celém světě, téměř jako kdyby nosili
jednotnou mezinárodní uniformu. Tato destruktivita se živí ze stejného zdroje, totiž ze
stejného příběhu dětského utrpení, na něž si buď vůbec nepamatujeme, nebo si je nechceme
přiznat a které až do nedávna společnost totálně popírala. Dnes si už takové popírání
nemůžeme dovolit, protože jeho rizika se šíří jako exploze. Lidé, kteří jsou ochotni vyprostit
svůj příběh z temnoty zapomnění, dodají odvahy i dalším, aby se takového kroku odvážili a
mohli svým procitnuvším vědomím vnést do temnot dnešní „politiky“ více světla a jasu, než
to bylo doposud možné.

DOSLOV

Od prvního vydání knihy Dětství je drama uplynulo již šestnáct let, během nichž se v oblasti
terapií mnohé změnilo. Zkostnatělé struktury popraskaly a objevily se nové, mnohdy i
nebezpečné terapeutické metody. Kniha, ať je psána sebecitlivěji, nemůže nahradit dobrého
terapeuta. Mnohdy však uvede do pohybu léčivý proces a přiblíží nám naše potlačené nebo
dokonce vytěsněné pocity, čímž nás může případně upozornit na to, že terapeuta potřebujeme.
Zdá se, že tuto poslední funkci plnila moje kniha od svého vydání až dodnes.
Po celých těch sedmnáct let jsem se snažila přesvědčit stoupence psychoanalýzy o velkém
významu emocí pro lidský vývoj. Zdá se, že toto mé úsilí se v průběhu let setkalo se sílícím
ohlasem, k čemuž přispělo i rozšíření nových poznatků o traumatizacích v dětství a o
důsledcích jejich vytěsňování. Za toto rozšíření vděčíme jednak zprávám sdělovacích
prostředků, jednak (z velké části) odkrývacím terapiím. Nové perspektivy se dnes navíc
otevírají i vzhledem k neurobiologickému výzkumu lidského mozku. Antonio Damasio, autor
nyní známé knihy Descartes‘ Error (1994) zjišťuje na základě četných pozorování a
experimentů, že lidé, kteří při nehodách nebo chirurgických zákrocích (např. při odstraňování
nádorů) ztratili emoční mozkové centrum, nejenže nejsou schopni prožívat pocity, nýbrž
zároveň ztratili i schopnost rozhodovat se a organizovat svůj život. Ostatní sektory mozku
mohou fungovat dobře, intelektuální funkce mohou zůstat neporušeny, jak názorně ukazují
psychologické testy, pouze oblasti cítění a jednání vykazují značné škody. Zdá se nasnadě, že
přístup k emocím je pro člověka nezbytný k tomu, aby si dokázal uspořádat svůj život.
Toto zjištění je podle mého názoru obzvláště relevantní pro naše chápání důsledků dětských
traumat. Co se vlastně stalo z neurobiologického hlediska s dětmi, jež neměly možnost
rozvíjet svůj emocionální život, dětem, jejichž osud jsem popsala v knize Dětství je drama? Je
možné, že si nemohly vyvinout (buď vůbec, nebo jen v náznaku či částečně) ono specifické
centrum v mozku, jež nám umožňuje starat se o sebe i o druhé? Klinický materiál a příklady
popsané v mé knize by takovou hypotézu potvrzovaly. Muselo by se však provést ještě mnoho
výzkumů, abychom prokázali její správnost. To by nám případně umožnilo pochopit, proč se
mnohé z týraných a zanedbávaných dětí, které musely velmi záhy potlačit a vytěsnit své
opravdové pocity, později jako dospělí neumějí chránit, příp. se o sebe nejsou schopny
postarat. A proč mnohé z nich jednají v dospělosti destruktivně nebo iracionálně, ačkoli
v intelektuální oblasti podávají velmi dobré výkony. Aby mohli jednat racionálně, potřebovali
by tito lidé nalézt přístup ke svým pravým pocitům, ke svému pravému Já.
Avšak na rozdíl od lidí, jejichž mozek byl poškozen při nehodách nebo operacích, mohou
oběti zneužívání v dětství vyvinout svoji schopnost cítit dodatečně v dospělosti. Badatelé
žasnou nad tvárností lidského mozku, který dokáže kompenzovat mnohý výpadek, dokud tělo
žije. To vysvětluje, proč v četných terapiích mohlo dojít díky nově získané schopnosti cítit
k pozitivním změnám v jednání a dotyční se pak začali lépe starat o sebe i o svoje děti.
Takové výsledky se však nedostaví vždy. Existují i lidé (a to tyto poznatky relativizuje), kteří
jsou, jak se zdá, navzdory dlouhodobé „práci e emocemi“ odsouzeni k tomu, aby zažívali
stará traumata stále znovu. Potřebujeme ještě více zkušeností, reflexí i jasných důkazů
týkajících se problémů vytěsnění, popření a léčby, než máme dnes, abychom plně pochopili
příčiny tak rozdílného působení.
Pomůže nám v tom výzkum mozku? To ukáže teprve čas. Nové vědecké objevy neustále
potvrzují to, co již mnozí vědí z vlastní zkušenosti, že totiž naše racionální konstruktivní
jednání závisí nejen na intaktním myšlení, nýbrž i na našem přístupu k opravdovým emocím.
Technologie nebude nikdy schopna tuto funkci našeho mozku nahradit, proto musíme
konečně začít věnovat pozornost péči o své pocity a jejich kultivaci. Tradiční psychologie
jako celek brala až donedávna příliš malý zřetel na význam emocí. Nyní se emoce stávají
tématem četných studií. Bylo by žádoucí, aby se děti v budoucnu záhy naučily brát své pocity
vážně, chápat je a správně zařazovat. Pomoci by zde mohla jak rodina, tak mateřské školky i
školy, jakmile bude uznána oprávněnost této formy „výchovy“. V tomto smyslu by mohly
k osvětě pedagogických pracovníků pozitivně přispět i nové poznatky neurologů.
Když jsem koncem sedmdesátých let ve své kritice jednostranně intelektuální
psychoanalytické metody postavila do popředí význam emocionálních zážitků pro duševní
růst člověka, vědělo se v Evropě ještě velmi málo o nových terapeutických metodách,
pracujících s pocity. Mezitím tyto metody pronikly z USA i do Evropy a jejich počet se
v posledních letech zmnohonásobil. Terapie zabývající se prací s tělem, bioenergetika,
tvarová terapie, tzv. primární terapie podle Janova, focusing – to je pouze několik málo názvů
typických pro tento směr. Ačkoli mnozí lidé pocítili již díky pouhému prožitku emocí
podstatné zlepšení, protože se tím jejich tělu ulevilo, existují, jak jsem již řekla, i četné
případy, u nichž se vyvinula takřka chorobná závislost na bolestných pocitech. Ta pak posílila
i závislost na terapeutovi, jenž měl původně přinést slíbené uzdravení.
Před několika lety jsme si ještě kladli otázku, jak lze člověka dovést k intenzívním
vytěsněným pocitům. Dnes víme, že existují různé metody, pomocí nichž lze odstranit odpor
velmi rychle. Avšak tváří v tvář novým zkušenostem je třeba si jasně uvědomit, že tato cesta
není pro každého ta správná, ba ani nutná. A že může být i nebezpečná, pokud terapeuti
nejsou poučeni o zacházení s přenosem a protipřenosem. Tak např. zatemnění místnosti
v janovské terapii podporuje velmi silně regresi, jež může vyústit v naprostou bezmocnost a
nekritickou idealizaci terapeuta. Tato bezmoc pacienta v regresi, ocitnuvšího se na úrovni
malého dítěte, jako by přímo vyzývala ke zneužití. Každý terapeutický proces, zejména však
konfrontace s ranými traumaty, si žádá kompetentního a poctivého průvodce. Pod jeho
ochranou může klient využít možnosti svého dospělého života stejně jako své talenty, silné
stránky a celý svůj léčivý potenciál k tomu, aby truchlil na d tím, co ztratil, aniž by přitom
ustrnul v regresivním stavu a v závislosti na různých guru. Pokud takový průvodce chybí,
může se klient stát obětí nejhorších manipulací, jak se praktikují nejen ve známých sektách,
nýbrž i v mnoha takzvaných terapeutických centrech, která si již osvojila sektářské struktury.
Naštěstí dnes vývoj pokračuje i jinými, pozitivními cestami. Skutečnost, že nové terapeutické
možnosti mohou být snadno zneužity, ještě neznamená, že jich nelze využít také poctivě (tedy
opatrně a s otevřeností pro kritickou relativizaci). Při těchto snahách mohou posloužit také
zkušenosti psychoanalýzy z práce s přenosem a protipřenosem, neboť psychoanalytikové se
dnes ve větší míře než dříve seznamují s novějšími metodami. Tito psychoanalytikové
vyškolení v různých metodách snad budou schopni omezit excesivní, nekontrolované
zneužívání práce s regresí. V tomto směru se již mnohé vykonalo. Stále zřetelněji se ukazuje,
že co se týče uznání reality dětství, nezastává již psychoanalýza vesměs freudovské
stanovisko a neprojevuje takovou rigiditu jako dříve. Pěkným příkladem takové změny je
kniha Caroliny Elliachefové Das Kind, das eine Katz werden wollte (Dítě, jež se chtělo stát
kočkou). Tento vývoj však potvrzují mimo jiné i knihy Tilmana Mosera, Gerarda Lamberta,
Anne-Marie a Isabelle Filliozatových a mnoho dalších. I když se představy ortodoxních
psychoanalytiků nezměnily, zdá se, že poznatky o vlivu dětských traumat na emocionální
život dospělých pronikají do praxe psychoanalytiků čím dál víc a ovlivňují tak pozitivně
kvalitu jejich práce.
Dnes však zatím ještě nejsem schopna doporučit některou z těchto metod nebo převzít
odpovědnost za některého terapeuta. Tuto odpovědnost musím zcela ponechat na čtenáři.
V jednom interview z dubna 1995 jsem řekla, nač bych dnes kladla důraz, kdybych si měla
najít terapeuta. Ráda bych zde ocitovala následující pasáž:

Dospělý má na rozdíl od malého dítěte k dispozici schopnost myslet a své zkušenosti, stejně
jako svobodný přístup k informacím. To vše může použít, pokud chce. Pokud je rozhodnut
nevydat se do rukou terapeuta, jenž by ho hned od počátku ovládal, má mnoho možností
orientovat se podle jeho osobnosti a vzdělání, než se rozhodne pro nebo proti regresi do
dětství. V úvodním pohovoru se klidně můžeme terapeuta zeptat, jak vlastně ke svému
povolání přišel, proč si ho zvolil, co dělal předtím atd. Většina lidí bohužel takové otázky
neklade, ačkoli nejsou zakázány a mnohé by jim objasnily. Necítí se k tomu oprávněni a
chovají se při seznamovacím pohovoru jako malé děti, které nechtějí na nikoho působit
nepříjemně a jsou rády, že je někdo neposílá pryč. Budou pak v tomto dětinském, podřízeném
postoji prožívat svůj vztah k terapeutovi jako k laskavé matce nebo k silnému otci, knězi nebo
Bohu, budou se ho snažit „obšťastnit“ a konečně si získat vytouženou lásku svými dobrými
výkony. Tak dochází k tomu, co jsem vylíčila v knize Dětství je drama: Dospělý se znovu vrací
ke své strategii přežití, zrazuje své pravé Já a vzdává se schopnosti kritického myšlení, jen
aby se mu za jeho přizpůsobivost dostalo zdání lásky.
V každém případě bych si chtěla ujasnit, zda mám co do činění s poctivým člověkem. To mohu
zjistit, pokud sleduji fakta bez vnitřních zábran, Mnozí lidé se bojí reality a věří tomu, čemu
věřit chtějí. Někteří však chtějí vědět, zda nebudou konfrontováni s vědomým klamem. To vše
lez zjistit, neboť existuje řada ukazatelů, jež bohužel právě klienti v nouzi rádi přehlížejí.
Kdybych si dnes měla hledat terapeuta, nejprve bych se zeptala: S kým si zachovám svou
autonomii? Kdo mi dá ověřitelné informace, snad dokonce i adresy lidí, jimž natrvalo pomohl
Kdo mi uspokojujícím a čestným způsobem odpoví na mé otázky, uzavře se mnou poctivý,
transparentní pracovní svazek, bude přístupný kritice a schopný konfrontace s fakty i
vlastními protimluvy a nebude slibovat nemožné?

Co je ještě – kromě volby správného terapeuta – v procesu uzdravování zapotřebí? Spousta


dalších věcí, ale přístup k emocím považuji pro určitý typ lidí za rozhodující. Mnozí z těch,
kdo byli od nejútlejšího dětství odděleni od svých pocitů, mohou v terapii poprvé zakusit něco
životně důležitého“ totiž proces rozvíjení schopností, k němuž v dětství emocionálně
přizpůsobených osob nemohlo dojít. Je možné, že tento proces podporují i intenzívní příjemné
pocity? V jedné americké věznici bylo zjištěno, že těžcí zločinci, kteří přes den směli v cele
pečovat o drobná zvířata, recidivovali pouze ve 20%, zatímco ti, jimž se tohoto
emocionálního školení“ nedostalo, se do vězení vrátili v 80% případů. Tato statistika mimo
jiné ukazuje, že tito lidé, kteří byli záhy odděleni od svých pocitů, což mělo za následek
destrukci jak jejich vlastních, tak i cizích životů, byli schopni vyvinout cit k nějaké živé
bytosti a tato zkušenost vedla k tomu, že se přestali bránit své potřebě lásky, že získali
alespoň trochu sebeúcty a mohli se začít rozhodovat lidštěji. Takovéto informace relativizují
názor, který jsem dlouho sdílela i á, že totiž emocionální bloky lze odstranit pouze
prostřednictvím zážitku utrpení, jež bylo v útlém věku vytěsněno. Zkušenosti však toto
tvrzení vždy nepotvrdily. Faktem zůstává, že jiné přístupové cesty k emocím nebyly zatím
systematicky prozkoumávány.
Existují lidé, kteří měli to štěstí, že si mohli vybudovat šťastný partnerský vztah, díky němuž
se buď uzdravili, nebo v sobě našli sílu vědomě se konfrontovat se strádáním vlastního dětství
a truchlit nad ním. Existují i jiní, jimž se sice nepodařilo najít vhodné partnery, kteří však
přesto mohli prožít a vyjádřit intenzívní a radostné emoce tvůrčí prací. Neboť možnost
vyjádřit se zpěve, hudbou, psaním, malováním či modelováním je vždy radostná. Mám dojem,
že setkání s vytěsněnými traumaty není jedinou, nýbrž jednou z mnoha možností, jak objevit
intenzitu vlastního citového světa a navázat s ním důvěrný vztah. Výhodou těchto jiných
objevů je, že mohou mít konstruktivní, živnou funkci, jež teprve umožňuje integraci starých
bolestných zkušeností, pokud je to vůbec ještě zapotřebí. Stará traumata však většinou
blednou a ztrácejí význam v přítomnosti, jež dotyčnému poskytuje možnost svobodného
výrazu a především možnost úzkého kontaktu s jeho dnešními pocity a potřebami. (Poznámka
na okraj: Záměrně se zde nedotýkám důležitých rozdílů mezi primárními a sekundárními
emocemi a pocity, protože by to přesáhlo rámec tohoto doslovu.)
Náš mozek se podobá počítači s nesčetnými programy. Jak bychom si mohli troufat ovládnout
je všechny a tvrdit, že jediná terapeutická metoda může vymazat všechny programy naší
dávné výchovy? To mi dnes připadá nemožné, i kdybychom provozovali janovovskou terapii
třeba sto let. Lze však možná přijít na to, které z těchto programů pracují v náš prospěch a
které jsou proti nám. Dítě to nedokázalo, dospělý se o to může pokusit. Možná se mu tento
úkol podaří, bude-li usilovat o vlastní autonomii a nestane-li se na základě své výchovy
hříčkou cizích zájmů.
Jedno přísloví říká: Všechny cesty vedou do Říma. Hledala jsem tyto cesty dlouho, protože
jsem se chtěla do Říma dostat za každou cenu, a stále znovu jsem se mýlila. Mezitím jsem
přišla na to, že ne každý musí dojít do Říma, jenž byl navíc odedávna sídlem moci nad
lidskou duší. Může se stát, že na takzvaných bludných cestách objevíme nová místa, na nichž
se vyplatí zůstat déle a nespěchat. Pro mne znamenal „Řím“ potřebu úplného odhalení
příběhu mého dětství, kterou jsem mezitím pochopila jako hybris, pýchu. Teprve když jsem se
vzdala fixace na „úplné zpracování“, mohla jsem dospět k novým objevům, jež možná platí
jen pro mne. Ukazují mi však, že i jiní lidé mohou učinit své vlastní objevy a že se na to mohu
klidně spolehnout.

PODĚKOVÁNÍ

Je mým přáním i potřebou vyslovit co nejsrdečnější díky především paní Heide Mersmannové
z nakladatelství Suhrkamp za veliké úsilí, jež věnovala mým knihám. Ve své dlouhotrvající a
rozsáhlé osvětové práci, zasvěcené problematice týrání dětí, jsem mohla vždy počítat s její
plnou podporou. Paní Mersmannové vděčím nejen za pečlivou, chápavou, citlivou a bdělou
redakci této knihy, nýbrž v podstatě za mnohem více: Od té doby, co Drama nadaného dítěte
před patnácti lety vyšlo, přicházely nejrůznější dotazy čtenářek a čtenářů i všemožných
institucí na adresu nakladatelství. A právě paní Mersmannová vždy odpovídala na tyto
telefonáty a dopisy s neměnnou laskavostí, jasností a taktem.
Za prozíravé a odborné zpracování mého rukopisu ve všech etapách, ale především
v poslední, nejtěžší fázi bych chtěla poděkovat pánům z výrobního oddělení nakladatelství
Suhrkamp. Nebylo vždy snadné sladit technické nároky s věcnými požadavky, ale jak pan
Rolf Staudt, tak pan Manfred Wehner udělali vše, co bylo v jejich silách, aby podpořili moji
snahu o integritu textu. Sem jim za to velmi zavázána.
Má vděčnost za množství dopisů od čtenářek a čtenářů promlouvá již ze stránek této knihy,
přesto bych ji však chtěla zřetelně vyslovit i zde. Mnozí z nich totiž bez svého vědomí na mé
knize „spolupracovali“, ale přesto musejí zůstat v anonymitě, neboť jejich sdělení byla
důvěrná. Jejich příběhy a tragické, často neuvěřitelné osudy spolu s odrazujícími zkušenostmi
s neempatickými nebo nepoctivými terapeuty nejrůznějších směrů mi stále znovu ukazovaly,
jak snadno lze využít tragického osudu člověka, který byl sám v dětství zneužíván.
Bylo mi vždy velmi líto, že jsem z nejrůznějších důvodů nemohla osobně odpovědět na
všechny dopisy, které jsem dostávala. Dnes mám k dispozici nové možnosti, jak se věnovat
specifickým otázkám čtenářek a čtenářů, a využívám jich. Doufám však, že mnozí
z dřívějších pisatelů a pisatelek naleznou v tomto přepracovaném a rozšířeném vydání také
mé odpovědi na své dopisy )stejně jako můj pocit hlubokého vděku).
Nakonec bych chtěla poděkovat mému synovi Martinu Millerovi, že mi svou otevřeností,
vytrvalostí a bdělostí otevřel oči pro mou vlastní zablokovanost, kterou jsem se příliš dlouho
neodvažovala připustit a bez jeho přičinění bych pravděpodobně ani nepřipustila. Děkuji
oběma svým dětem, Martinovi a Julice, že mi po celé ty roky projevovaly velkou důvěru, i
když jsem si ji ne vždy zasloužila, dokud bylo mé vědomí stále ještě zablokováno. Doufám,
že mi ještě zbývá dost času k životu, abych se důvěře svých dětí mohla těšit právem.

Konec