LUCY

WORSLEYOVÁ
Jane
Austenová
– BIOGRAFIE –
Copyright © Lucy Worsley 2017
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2018
Translation © Runka Žaludová 2018

ISBN 978-80-7529-559-0

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či šířena jakýmkoliv
způsobem (elektronicky, mechanicky, kopírováním, nahráváním
či jinak) bez předchozího svolení majitelů autorských práv.
 Obsah

Úvod................................................................................................7

DĚJSTVÍ PRVNÍ: SLUNEČNÉ RÁNO NA FAŘE...................... 11

1.Do Steventonu........................................................................... 13
2.Přichází Jane .............................................................................. 25
3.Chlapci...................................................................................... 33
4.Trocha učení.............................................................................. 45
5.Škola v opatství.......................................................................... 52
6.Přátelství žen ............................................................................. 58
7. Války ......................................................................................... 73
8.Cassandřin románek...................................................................80
9.Mládí a krása.............................................................................. 87
10. Romány .................................................................................. 103
11. „Můj irský přítel“ .....................................................................111
12. First Impressions........................................................................ 121
13. Panství Godmersham ............................................................... 124
14. Pryč z domova..........................................................................133
15. Bez domova............................................................................. 145

DĚJSTVÍ DRUHÉ: POBYT V CIZÍ ZEMI .................................151

16. Bath..........................................................................................153
17. Moře ....................................................................................... 164
18. Panství Manydown .................................................................. 170
19. Susan ....................................................................................... 178
20.„Touha po Lyme“.................................................................... 184
21. Východní Green Park .............................................................. 190
22.Dům pro hrdinku .................................................................... 201
23. Castle Square ............................................................................211
DĚJSTVÍ TŘETÍ: SKUTEČNÝ DOMOV ................................. 225

24.Chawton ................................................................................. 227

25. Vydáno!................................................................................... 238
26.Pýcha a předsudek ...................................................................... 245
27. Velký dům ............................................................................... 254
28.Zábava mladých dam ............................................................... 263
29.Dobývání Londýna .................................................................. 271
30.Rezidence Carlton................................................................... 277

DĚJSTVÍ ČTVRTÉ: KONEC A CO BYLO POTOM ............... 283

31 Pohromy.................................................................................. 285
32 Ubohá dušinka......................................................................... 290
33 Nedokončená záležitost ........................................................... 296
34 College Street .......................................................................... 303
35 Poslední domov ....................................................................... 307
36 „Bylo na té dámě něco zvláštního?“ ..........................................312

Závěr: Co se stalo s Janinými domovy?...........................................316

Poděkování......................................................................................318
Prameny..........................................................................................319
Bibliografie ..................................................................................... 320
Poznámky...................................................................................... 328
Rejstřík.......................................................................................... 363
Zdroje obrazového materiálu ............................................................. 373
 26
Pýcha a předsudek
„… příliš chytré, než aby to mohla napsat žena“
Názor „gentlemana, chlubícího se svým
literárním vzděláním“ na román Pýcha a předsudek

J e dna debata, která rozděluje historiky Janina života, se týká toho,

„kdy“ psala své romány. Její vlastní rodina spatřuje v jejím životě dvě
produktivní etapy, jednu ve Steventonu a druhou v Chawtonu, s mrtvým
období mezitím. „Jakmile se usadila ve svém druhém domově,“ prohlásil
její synovec, „vrátila se ke zvyku psát, který si vytvořila v domově prv-
ním.“1 Učenci od té doby o této představě dvoufázové kariéry diskutují
a zdůrazňují, že její synovec nemohl vědět, že Jane psala a přepisovala ce-
lou tu dobu. Ale já se pokusím zodpovědět jinou otázku. Kdy v každém
daném dni vlastně psala své romány? Jak si „našla čas“?
Janina neteř Marianne vykresluje znamenitý obraz své tety, jak vyko-
nává dvě věci najednou: „pracuje“ s jehlou na nějakém úkolu a zároveň
ve své mysli. Když pobývala v Godmershamu, sděluje nám, že Jane:

seděla a potichu pracovala [šila] u krbu v knihovně, dlouho neříkala nic

a pak náhle vybuchla smíchy, vyskočila a běžela přes místnost ke stolu,
kde ležela pera a papír, něco si zapsala a pak se vrátila ke krbu a klidně
pokračovala v práci jako předtím.2

Takže Jane vytvářela své zápletky a postavy, aniž by si toho byli ostatní vě-
domi. Nikomu nevykládala, čím se zabývá, kromě Cassandry. V rodině se
říkalo, že „s touto drahou sestrou – ale myslím, že s nikým jiným – Jane
mluvila otevřeně o veškeré práci, kterou se právě zabývala“.3
Život v Chawtonu se dostal do zaběhnuté rutiny, která Jane umožňo-
vala mimořádně rozvinout svou tvorbu. Zdá se, že Cassandra a Martha
zajišťovaly provoz domu, uznávajíce, že Janin přínos spočívá v něčem
jiném. Ale toto uspořádání se s lidmi zvenku neprobíralo. Nejznámější
úvaha o Janiných pracovních návycích zní takto:

Dávala si pozor, aby svým počínáním nevzbudila podezření u služebnic-

tva nebo hostů či jakýchkoli osob mimo vlastní rodinný okruh. Psala na

245
 sk uteč ný domov
malé listy papíru, které mohla snadno schovat nebo zakrýt kouskem pijá-
ku. Mezi předními dveřmi a pokoji byly otáčecí dveře, které vrzaly, když
je někdo otevřel – ale ona tuto malou nesnáz odmítala opravit, protože to
bylo znamení, že někdo přichází.4

Tak to bylo, soudí její synovec, když on a jeho bratranci často tetu ne-
čekaně vyrušili „u malého mahagonového psacího stolu“ přesně v oka-
mžiku, kdy „Fanny Priceová nebo Emma Woodhousová či Anne Ellio-
tová vyrůstaly do krásy a zajímavosti“.5 Jeho sestra Caroline potvrdila, že
se Jane někam neukrývala ke psaní a její „stůl byl umístěn v přijímacím
pokoji. Často jsem ji viděla psát na něm dopisy a jsem přesvědčena, že
hodně ze svých románů napsala stejným způsobem – ve společnosti své
rodiny.“6 Jinak řečeno, Jane byla spisovatelka, která předstírala, že jí není.
Ale existují náznaky, že se cítila nucena skrývat svou profesi a že ji to
mrzelo. Jen jednou nám dává vysvětlení, jakému způsobu života a prá-
ce dává přednost, a to v dopise napsaném během návštěvy u bratra He-
nryho doma na Hans Place v Londýně. On každý den odešel do banky
a nechával Jane samotnou. „Mám tu mnohem více prostoru a pohod-
lí, než jsem mohla čekat,“ napsala, „a zahrada je prostě úžasná… Byd-
lím [u Henryho] v pokoji pod schody, je to obzvlášť příjemné, proto-
že je tu vchod do zahrady. Vycházím a osvěžuji se každou chvíli a pak
se vracím do chladu osamění.“ Protože v té době Jane tvrdě pracovala
na Emmě, jedná se o unikátní nahlédnutí do podmínek, v nichž byla
nejšťastnější: prázdný dům, Henryho stinná pracovna, jen jedna služeb-
ná, která se o ni stará, a zahrada, kde si může udělat přestávku, kdykoli
chce. Je lákavé si myslet, že právě toto, nikoli hojnost Godmershamu,
bylo pro Jane skutečným luxusem. Ale zármutek vyvolává představa, že
po většinu jejího života jí to chybělo. I Chawton byl plný neustálého
vyrušování a lidí a domácích povinností. I když na veřejnosti nemohla
Jane připustit, že by jí rušení přítomností druhých vadilo, v soukromí
se tím netajila. „Už jsem skutečně netrpělivá, abych mohla psát,“ stě-
žovala si. „Mám teď k dispozici jen velmi málo klidných chvil, ale už
musím začít.“
Domnělá lehkost, jakou svému psaní Jane přičítala, velmi těšila její ro-
dinu. Může být třeba skvělá spisovatelka, mysleli si, ale důležitější je, že
je dobrá křesťanka a domácká, rodině oddaná teta. Janin synovec James
obdivoval její práci tolik, ne-li více, jako ostatní Austenové. Ale kritička
Kathryn Sutherlandová zdůrazňuje, že i on řadí její autorské schopnos-
ti do stejné kategorie jako jiné, méně výrazné dovednosti: „ona pro nás
uměla rozhodit tyčinky mikáda lépe než kdo jiný a byla úžasně šikovná
v bilboquetu“.7

246
 PÝCHA A PŘEDSUDEK

Austenovi byli také podivně upnuti na Janin rukopis, stejně jako na je-
jí psaní: na jeho úhlednost a čitelnost. Záznamy jejího bratra Henryho
uvádějí, že její slova jako by vycházela „už hotová z jejího pera“, zatímco
neteř Caroline zdůrazňuje „znamenitost“ její kaligrafie. Ale Sutherlan-
dová hovoří o tom, jak dochované příklady Janiny tvůrčí práce odhalují
škrtání, předělávání a experimentování. Sutherlandová nenachází stopy
úhledné spisovatelky, ale „neklidné a sardonické duše“.8
V Britské knihovně je uložena jediná zachovaná část rukopisu ze všech
dokončených románů Jane Austenové. Je to náčrt posledních dvou kapi-
tol Pýchy a přemlouvání, kde se ukazuje, že Jane přepsala závěr příběhu.9
V původní verzi nabídl Wentworth Anne svou ruku osobně, zatímco
v přepsané podobě – mnohem dramatičtější – tak učiní prostřednictvím
dopisu, a sice napsaného ve chvíli, kdy se on i Anne nacházejí v jedné
místnosti spolu s dalšími lidmi.
Zrušené kapitoly z Pýchy a přemlouvání také prozrazují, že je nespor-
né – přesně jak tvrdila její rodina –, že Jane psala na malé kousky papíru.
Přinejmenším šlo o větší listy ručně složené tak, že tvořily malé knížeč-
ky. Někdy, když Jane chtěla přepsat určitou pasáž, přišpendlila nový kou-
sek papíru na ten starý. Možná tytéž špendlíky provázely její cestu od šití
a zpět. My možná nevidíme srovnání mezi Janinou šikovností při výro-
bě šatů a schopností psát, její rodina však ano. Vždyť její synovec napsal,
že „stejná ruka, která umí tak mistrně pracovat s perem, stejně precizně
zachází s jehlou“.10 A je také pravda, že georgiánský papír se vyráběl ze
starých hadrů a že knihy se musely ručně sešívat. Janino psané dílo a její
práce s jehlou mají společného mnohem více, než by se mohlo na prv-
ní pohled zdát.
V zimě 1811, kdy byl román Rozum a cit již publikován, ale ještě se ne-
vědělo, že jde o úspěch, začala Jane revidovat svou knihu původně nazva-
nou First Impressions. Teď ji začala měnit na román Pýcha a předsudek, jak
jej známe. Příběh Jane a Lizzy Bennetových zůstal u solidní Austenovy
rodiny nejoblíbenější. „Ani se nedivím,“ napsala Jane Cassandře, „tvé-
mu přání přečíst si znovu First Impressions.“ Ale když se Jane pustila do
přípravy knihy pro vydání, musela zvolit jiný název. Roku 1801 se totiž
objevil jiný román First Impressions od jiného autora.
Ovšem jak mnoho se změnilo cestou od First Impressions k románu
Pýcha a předsudek? Obvykle se vypráví, že Jane měla na steventonské fa-
ře horečné tvůrčí období, v němž napsala knihu, když byla ve stejném
věku s Lizzy Bennetovou. Ale v Chawtonu došlo určitě k velkým změ-
nám. „Musela jsem hodně přeskakovat a osekávat,“ vysvětluje Jane a da-
ta a dny v Pýše a předsudku dokonale sedí ke kalendáři let 1811 a 1812.11
(Je ale také pravda, že odpovídají i rokům 1805–1806.)12

2 47
 sk uteč ný domov
Avšak Kathryn Sutherlandová tvrdí, že je ještě jiná možnost, a sice
že všech šest dokončených románů bylo hlavně dílem Janina období po
třicítce, kdy pobývala v přechodných domovech a v Chawtonu a že je-
jich vydání bylo „vyvrcholením dvaceti let nepřetržitého literárního ex-
perimentování“.13 Sutherlandová se ptá po významu, jaký měly pro Jane
domov a rodina. Jestli skutečně byla produktivní jen tehdy, kdy se cítila
„doma“, jak tvrdí její synovec, proč jsou její knihy vůči domovům jejích
postav tak výrazně kritické? „Když vezmeme v úvahu kritický pohled,
který Austenová obrací k domovům a rodinám ve svých románech,“ říká
Sutherlandová, „je možné, aby šlo výhradně o produkty vzniklé v rámci
pevného a klidného domova?“14
Možná že ne, a také jsme viděli, že ani Chawton nebyl úplně uspoko-
jivý – byl přecpaný, hlučný, plný hostů a starostí o víno, cukr a čaj. Ale
přinejmenším existují svědectví, jaká se v předchozích obdobích nevy-
skytovala, že bylo dohodnuto osvobození Jane od domácích povinnos-
tí. Zní to jako maličkost – a také byla –, ale i malá kapka vody dokáže
časem vyhloubit díru do kamene. Janino oproštění se od domácí práce,
aby mohla psát, se časem rozšíří všemi směry, na pracující ženy, na ženy
získávající moc ve světě mužů. V tom spočívá význam pokusu rekon-
struovat do podrobností každodenní život Jane Austenové.
Román Pýcha a předsudek, ať už jej Jane napsala ve svých dvacátých,
nebo třicátých letech, či v obou obdobích, je pevně usazen v austenovské
zemi i s jejím sousedstvím, tu a tam velkými domy s množstvím služeb-
nictva. Tady žili lidé Jane důvěrně známí ze skutečného života, tady se
hádali i milovali. „Teď si s potěšením posbírej své postavy,“ doporučova-
la Jane své neteři Anně, když se chystala napsat vlastní román, „tři nebo
čtyři rodiny z venkova, aby to fungovalo.“ Nebyla to pro ni extravagantní
dobrodružství jako v románu Mary Bruntonové Self-Control (1811), s hr-
dinkou, kterou osud „zavál samotnou ve člunu po proudu americké ře-
ky“. Proč skončila právě tam, ptala se Jane. Proč by ji osud nemohl zavát
rovnou přes Atlantik a proč neskončila třeba v Gravesendu?
Jane skutečně nakonec napsala satirický „Plán románu podle rad z růz-
ných prostředí“ – kompilaci nemožných doporučení, jakých se jí do-
stalo od různých upřímných, ale nemožných radilů.15 Hrdinka takového
imaginárního žertovného románu měla samozřejmě „bezchybný charak-
ter, byla krásná a dosahovala všech možných úspěchů“. Musela cestovat
po Evropě, aby se zajistila neustálá změna scény, a „kamkoli vstoupila,
vždycky se do ní někdo zamiloval“. Dramatické napětí spočívá v tom,
že hrdinka trpí nedostatkem peněz. Musí si „vydělávat na svůj chléb“, až
se „zničí na kost a kůží a tu a tam vyhladoví k smrti“. Až úplně na kon-
ci, „v pravý čas“, vběhne hrdinka náhodou „přímo do náruče hrdiny“.16

248
 PÝCHA A PŘEDSUDEK

Na rozdíl od této nepravděpodobně „dokonalé“ ženy jsou Janiny

mnohem výraznější hrdinky vzdorovitě vadné. Jane popsala Lizzy Ben-
netovou jako „nejnádhernější stvoření, jaké se kdy v literatuře objevilo“
a byla na její vytvoření hrdá. „Jak bych mohla tolerovat ty, kteří ji ne-
milují, to tedy nevím,“ napsala. Ale byli tu i tací, již Lizzy neměli rádi,
tací, kteří si mysleli, že toho říká více, než by správná hrdinka měla. Jen
„čirá touha po eleganci“, myslí si Janina spisovatelské souputnice Mary
Russel Mitfordová, „může stvořit tak drzou, tak světskou hrdinku“.17
Janini nejmoudřejší čtenáři, jako William Gifford, redaktor Quarter-
ly Review, přesně chápali, k čemu směřovala. Gifford soudil, že Pýcha
a předsudek je „skutečně krásná záležitost. Žádné temné pasáže; žádné taj-
né komnaty; žádné vytí větru v dlouhých chodbách; žádné kapky krve
na rezavé dýce – tyto věci teď mohou být přenechány služebným a sen-
timentálním pradlenám.“18
A tak Jane zůstala u popisování lidí, jaké znala z reálného života. Stej-
ně známá jako její romány je hezká krátká pasáž, kterou věnovala své-
mu tvůrčímu procesu. Popisuje „kousek slonoviny (dva palce široký),
na němž jsem pracovala s tak jemným štětcem, že vznikl jen malý efekt
po velkém množství práce“. Někteří lidé dokonce považují její dílo za
tak „realistické“, že mu chybí kreativita. Například British Critic roku
1818 uvádí, že „v představivosti všeho druhu má, jak se ukazuje, znač-
né mezery“. Ale „vypadá to, že popisuje takové lidi, jaké potkávala kaž-
dý večer, v jakémkoli váženém domě… a spojme to s událostmi, které
se pravděpodobně staly, ať už kdykoli, v polovině rodin Spojeného krá-
lovství“.19 Jistě, Jane měla fotograficky přesnou paměť v zaznamenávání
světa kolem sebe. Jen dvakrát jí našli chybu. V Emmě umisťuje kvetoucí
jabloně nesprávně do měsíce června. A potom, v Mansfieldském panství, je
mopslík paní Bertramové jménem „Mops“ na různých místech různého
pohlaví, ačkoli možná toto bylo záměrné. Třeba Jane udělala z lady Ber-
tramové tak mdlou osobu, že si ani neuvědomovala pohlaví svého domá-
cího mazlíčka (stejně jako byla líná dát mu – nebo jí – pořádné jméno).
Janin fiktivní svět byl tak dokonalý, podrobný a solidně vystavěný, že
musela přijít další brilantní a neobvyklá autorka, Charlotte Brontëová,
o generaci později, aby ho zbourala. Brontëová nezapomenutelně po-
psala Pýchu a předsudek jako „pečlivě oplocenou, vysoce kultivovanou za-
hradu s úhlednými záhony a ušlechtilými květinami – ale bez pohledu na
skvoucí přírodu – žádná otevřená krajina – žádný svěží vzduch – žádné
modré hory – žádná prudká bystřina. Sotva bych byla schopná žít s její-
mi dámami a gentlemany v jejich elegantních, ale omezených domech.“
Svou kritiku uzavírá konstatováním, že „tyto poznámky pravděpodob-
ně vzbudí pobouření“.20 Ano, Charlotte Brontëová, budíte pobouření,

24 9
 sk uteč ný domov
protože byste sotva mohla napsat Janu Eyrovou, kdyby Jane Austenová
předtím nevytvořila něco, co stálo za zpochybnění.
A poslední slovo můžeme dát Virginii Woolfové:

Jane Austenová se narodila předtím, než tato pouta (jak se nám tvrdí)
chránící ženy před pravdou byla zlomena Brontëovými nebo umně roz-
vázána Georgem Elliotem. Avšak skutečností zůstává, že Jane Austenová
byla možná před pravdou chráněna – ale existoval jen malý kousek prav-
dy, který byl uchráněn před ní.21

Na podzim roku 1812 dosáhla Jane dohody s Thomasem Egertonem na

vydání románu Pýcha a předsudek. Prodej Rozumu a citu na něj zřejmě za-
působil, protože teď Jane nabídl výhodnější podmínky. Přišel se smlou-
vou, která by nebyla založena na provizi, ale na přímém zakoupení práv.
Nenabídl ovšem 150 liber, jak chtěla Jane, ale rozumně lichotivých 110 li-
ber. „Nemohli jsme být uspokojeni oba,“ napsala taktně, „a vůbec nej-
sem překvapena, že si nemohl zvolit vyšší riziko.“
Uzavření této transakce Jane potěšilo i proto, že „ušetří mnoho sta-
rostí Henrymu“, který opět vystupoval jako její agent. Henry myslel na
jiné věci, protože okouzlující Eliza byla nemocná. Stejně jako její mat-
ka si našla v prsou „zduřeninu“. Při své živé povaze si nepřipouštěla, že
by byla vážně nemocná: „podle mého názoru nikoho ani nenapadne,
že by mě něco mohlo trápit“.22 Jane se rozhodla prodat práva částečně
i proto, aby Henryho ušetřila namáhavého zařizování kolem tiskárny,
jak to dělal předtím.
Ale ukázalo se, že šlo o mimořádně špatné obchodní rozhodnutí, pro-
tože Egerton měl teď možnost odstavit Jane od všech peněz. Tentokrát
byla bilance rizika a zisku na něm, takže byl při upozorňování čtenářů na
Janin nový román méně váhavý. Oba věděli, že je skvělý. Dne 27. ledna
1813 dostala Jane balíček s „drahým dítětem z Londýna“ a konečně měla
v ruce hotový výtisk knihy Pýcha a předsudek.
Toho večera přišla sousedka jménem Mary Bennová, zchudlá sestra
duchovního, k večeři u dam Austenových. Jane referuje, že poté „jsme
jen tak seděly a přečetly jsme jí polovinu prvního svazku“, ale bez pro-
zrazení, kdo je skutečným autorem. „Myslím, že nic nezpozorovala,“ na-
psala Jane. „Bavilo ji to, chudinku!… vypadalo to, že opravdu obdivuje
Elizabeth.“ Janina zpráva o večeru se slečnou Bennovou naznačuje, že
ona a její matka předčítaly knihu nahlas a podle všeho si rozdělily repli-
ky jednotlivých postav jako na divadle.
K posouzení četných scén, v nichž byly Janiny romány čteny někým
nahlas někomu jinému, je třeba vědět, že bylo přijatelné, aby muži „vy-

250
 PÝCHA A PŘEDSUDEK

stupovali“ v roli předčitatelů před ženami, ale ne ženy před muži. Ženy
si ale mohly předčítat nahlas mezi sebou a tímto způsobem bavila Jane
Cassandru v jejich pokoji, „zatímco jsme se svlékaly“.
A přece si Janin bratr Henry zapsal, že Jane měla „mimořádně sladký“
hlas a „předčítala s velkou chutí a velmi působivě“.23 Takže ji Austeno-
va rodina nepochybně slyšela v akci. „Viděla jsem ji vzít svazek Eveliny
a přečíst několik stránek,“ vzpomíná neteř. „Bylo to jako nějaká divadel-
ní hra. Měla velmi dobrý znělý hlas.“24 Zúčastnit se těchto „představení“
bylo občas dovoleno i přítelkyním. Jedna z nich vzpomíná, jak nečekaná
návštěva přerušila Janino předčítání ze sira Waltera Scotta, což bylo „jako
probuzení z nějakého příjemného snu“.25
Jistě, kritička Patricia Howell Michaelsonová tvrdí, že způsob, jakým
Jane staví odstavce, a časté používání kurzivy ukazující, která slova mají
být zdůrazněna, byly míněny jako pomoc někomu při „představování“
románu nahlas.26 Zdá se, že Janiny knihy dodávaly odvahu ženám při
prosazování jejich hlasu – nejenom slovy na stránkách, ale hlasitému pro-
jevu v reálném životě, v přijímacích salonech pozdní georgiánské Anglie.
Kniha Pýcha a předsudek měla fantastický obchodní úspěch, podpo-
řený několika recenzemi. V březnu 1813 chválila Critical Review román
za „zobrazování domácích scén. Žádná z postav není mělká ani se tu
nevnucuje do pozornosti čtenáře nějakou nepříjemnou impertinencí.“
Zní to jako chabá chvála, ale tento recenzent si hledal cestu k něčemu,
co nakonec později řekla Virginia Woolfová poněkud jadrněji, a sice že
„ze všech velkých spisovatelů je u ní nejobtížnější přistihnout ji při ko-
nání velikosti“.
Jane si s Pýchou a předsudkem zažila divoký, pozoruhodný, záviděníhod-
ný úspěch. Egertonových 110 liber za autorská práva najednou nevypa-
dalo tak velkoryse, protože mu to umožnilo dát do tisku druhé vydání
roku 1813 a potom třetí v roce 1817. Jane z toho neměla nic, jen chválu.
Ale senzační prodeje Pýchy a předsudku pomohly také prodeji předcho-
zího románu, jímž byl Rozum a cit. „Budeš mít radost, že každý kus Ro-
zumu a citu se prodal,“ řekla Jane Frankovi, „že mi to vyneslo 140 liber.“
„Teď tedy mám,“ prohlašovala s oprávněnou hrdostí, „250 liber vyděla-
ných psaním.“ To Jane skýtalo velké potěšení, protože mohla Cassandře
koupit dárky: „neodmítej mě. Jsem velmi bohatá.“ Henry jí nyní, k Ja-
ninu „velkému pobavení“, otevřel účet v jeho vlastní bance.
Thomas Egerton teď mluvil o vydání dalších tří Janiných románů. Už
pracovala na Mansfieldském panství. „Mám něco v ruce,“ napsala, „o čem
doufám, že se bude na základě úspěchu Pýchy a předsudku dobře prodá-
vat, i když to není ani z poloviny tak zábavné.“ My víme, že už myslela
na následující Emmu i na knihu další.

251
 sk uteč ný domov
Jak Austenova rodina na všechen ten úspěch reagovala? Když se Pýcha
a předsudek objevila roku 1813 poprvé, Jane byla vděčná, že Cassandra
právě nebyla doma. Jak Jane uvádí, „mohlo by být nepříjemné“, kdyby
„se nacházela v blízkosti při prvním výbuchu této záležitosti“. Původ-
ně byla Jane příjemně překvapena, jak dobře její příbuzní dokážou její
anonymitu udržet v tajnosti. Jistě to byl pyšný a upovídaný Henry, kdo
to prozradil. Když se setkal s dámou, která byla „unesena“ Pýchou a před-
sudkem, pochlubil se, že to napsala jeho sestra „s takovým uspokojením“,
jako by to bylo Janino vlastní přání. Ne že by Henry Jane sdělil, že žva-
nil – ona to zjistila od své neteře Fanny.
Jakmile bylo několik lidí informováno, novinka se nevyhnutelně ší-
řila dál a Jane si uvědomila, že „tajemství se rozšířilo takovou měrou, že
teď už se jednalo sotva o stín tajemství“. Nakonec si s tím přestala dělat
starosti. „Myslím, že až vyjde třetí kniha, nebudu se ani pokoušet o tom
lhát,“ napsala. Místo toho se rozhodla, že se „raději pokusí vytěžit z to-
ho všechny peníze místo udržování celé té tajemnosti“.
Publicita této dosud neznámé autorky knihy roku se šířila od úst k ús-
tům v kruzích daleko za Hampshire a Kent. Vysoce inteligentní An-
nabella Milbankeová, která si nakonec vezme lorda Byrona, pochválila
Pýchu a předsudek za to, že se vyhýbá „obecně rozšířeným zdrojům ro-
mánových autorů, není tu žádné utonutí, žádný požár, žádní tryskem
ujíždějící koně, žádní psíčci ani papoušci, žádné pokojské ani klobouč-
nice, žádné inkognito nebo převleky. Opravdu jsem přesvědčena, že jde
o nejpravděpodobnější román, jaký jsem kdy četla.“27
Janini sousedé se na ni postupně začali dívat jinýma očima.
„Teprve Pýcha a předsudek ukázaly, jaký drahokam se ukrýval v tomto
rozpečetěném pouzdře,“ napsala Mary Russell Mitfordová, „společnost
se na ni už nedívala jako na nějaký pohrabáč nebo krbovou clonu či na
tenký, rovný kus dřeva nebo železa, který v klidu a pokoji zaplňuje svůj
koutek. Pouzdro se teď jevilo zcela jinak; sice stále ještě jde o pohrabáč,
ale takový, kterého se všichni bojí.“28
„Pohrabáč“ Jane byla nervózní jako každý nový romanopisec, dychti-
vá slyšet, že si lidé přečetli její dílo a že se jim líbilo. Byla vděčná za dopis
plný chvály od Cassandry, která přijela „právě včas“, aby ji povzbudila.
Tiskárna udělala v Pýše a předsudku několik chyb a tak nejhorší byla, když
„dva dialogy byly spojeny do jednoho“. Perfekcionistka v Jane se nikdy
nemohla úplně uvolnit a užívat si úspěchu. Ale celkově byla „dost pyšná
a velmi spokojená“.
Těšily ji také velkomyslné komentáře přátel. „Och! Zase jsem si užila
sladkých lichotek slečny Sharpové!!“ napsala s použitím dvou u ní tak má-
lo častých vykřičníků. „Je to velmi laskavá přítelkyně. V Irsku jsem také

252
 PÝCHA A PŘEDSUDEK

čtena a chválena,“ dodala, protože se k ní dostávaly zprávy z druhé ruky

o lidech, kteří četli její dílo, aniž znali její jméno. „Nebyla bych zoufalá,“
napsala, „kdyby se můj portrét ocitl na výstavě – celý v bílé a červené,
s hlavou lehce z boku.“ Měla na mysli portrét ve stylu Joshuy Reynoldse,
který maloval společenské krásky.
Ale i když Jane snila o slávě, pokoušela se doma zůstat stejná. „Snažím
se být silná,“ řekla Frankovi. „Koneckonců, jak bezvýznamné jsou všech-
ny ty posudky proti skutečně vážným věcem existence na tomto světě!“
On a jeho rodina souhlasili – bylo důležitější, že se rozhodla zůstat jejich
dobře známou sestrou, tetou a dcerou.
„,Teta Jane‘ byla radostí pro všechny své synovce a neteře,“ napsal je-
den z nich. „Nemysleli jsme si o ní, že je chytrá, přestože byla slavná; ale
vážili jsme si jí jako vždy laskavé, sympatizující a zábavné osoby.“29 Čas-
tá přítomnost neteří a synovců v Chawtonu však mohla jejich tetu pod-
ráždit. Janina neteř Caroline si vzpomíná, jak „jsem se k ní vždy snaži-
la přiblížit a chodit za ní, kdykoli jsem mohla, v domě i venku“. Také si
připomněla, že „matka mě v soukromí varovala, abych nebyla neposluš-
ná“.30 „Nestarám se o dívky, dokud nevyrostou,“ připouštěla Jane. Ale
dospívající děvčata ji bavila a inspirovala. Jiná neteř celý život vzpomínala,
jak jednou dopoledne teta Jane bavila tři děvčata „lekcí konverzace mezi
mnou a mými dvěma bratranci, kteří jsou už jako dospělí, den po plese“.31
Jaká radost. A směrem nahoru po silnici, v chawtonském Velkém do-
mě, žila jedna z nejoblíbenějších dívek z celé rodiny, Fanny Austenová.