Vous êtes sur la page 1sur 22

§Ĵ-4

,545

TOM FLETCHER
Ilustroval Shane Devries
Original English language edition first published by
Puffin Books, a Penguin Random House group company
Cover, text and illustrations copyright © Tom Fletcher, 2016
Illustrations by Shane Devries
The author has asserted his moral rights
Translation © Jan Březovský and Tereza Nuckollsová, 2018
Translation of poems © Vratislav Kadlec
Czech edition © Nakladatelství Slovart, 2018
ISBN 978-80-7529-578-1
PŘEDMLUVA
KONEC DINOSAURŮ

T
enhle příběh, jako každý dobrý příběh, za-
číná před dávnými časy. Nejenom prostě před
dlouhou dobou, ale před hodně, hodně, hod-
ně dlouhou dobou. Vlastně před bambiliony let.
Dlouho předtím než se narodili vaše babičky a dědeč-
kové. Dřív než se objevil první člověk. Dřív než byla
vynalezena auta a letadla, a dokonce dřív než začal
fungovat internet, existovalo něco daleko lepšího:

DINOSAUŘI!
Dinosauři byli ti nejúžasnější tvorové, kteří se kdy
po naší planetě procházeli. Byla jich spousta a rodi-
li se ve všech možných tvarech a velikostech. Existo-
vali malí, ale ti byli přesto větší než pes nebo kočka,

13
ŠTĚDROSAURUS

někteří měli dokonce ostré bodce na zádech. A pak


také existovali neuvěřitelně obrovští dinosauři, těm se
říkalo seismosauři, kteří byli větší než pět dvoupatro-
vých autobusů na sobě, krk měli tlustý jako tři kme-
ny stromů a kůži měli hrubou jako pneumatiky od
traktoru. Vím, že se tomu dá jen stěží uvěřit, ale je to
rozhodně tak, protože tohle je kniha a knihy nelžou.
Rád bych vám vyprávěl o dvou opravdu výjimeč-
ných dinosaurech – jmenovali se Mámosaurus a Tá-
todokus (tohle samozřejmě nebyla jejich pravá jmé-
na, to by bylo trochu hloupé, ne?).
Mámosaurus a Tátodokus byli celý den venku pod
pravěkým sluncem žhnoucím jako rozžhavený uh-
lík a nyní se vraceli domů do jejich malého hnízdeč-
ka. Ale to, co tam na ně čekalo, bylo hrůzostrašné –
děsivá směsice kamenů, kostí a prachu. Domov jim
vyplenili krvelační dinosauří mrchožrouti a tihle zá-
ludní, potměšilí vrahouni roztřískali jejich domov na
cimprcampr.
Ale Mámosaura a Tátodoka vůbec nezajímal ne-
pořádek, který ty příšery způsobily, protože než odešli
ven, zanechali v hnízdě to úplně nejcennější, co měli:

14
P ŘEDMLUVA

dvanáct dinosauřích vajec, po kterých teď nebylo ani


stopy.
Jak si asi umíte představit, Mámosaurus a Tátodo-
kus byli naprosto zdrcení. Stáli v rozvalinách svého
hnízda a dlouho plakali a naříkali, dokud nezapad-
lo slunce a na nebi nad džunglí se neobjevil měsíc
a hvězdy.
Té noci profukoval obrovitánskými stromy lehký vá-
nek a do ruin hnízda pronikl mezi větvemi paprsek stří-
břitého měsíčního svitu. Najednou si Tátodokus něče-
ho všiml. Měsíční svit se odrazil od čehosi hladkého
a lesklého, co bylo schované pod hromadou kostí a hlí-
ny. Rychle a jemně nadzvedl kameny a jiné věci a tam
to našel; ve svitu měsíce zářivé a naprosto nepoškozené.
Jejich poslední VEJCE .
Jak tohle jediné, osamocené vejce mohlo uniknout
pozornosti mrchožroutů, zůstává záhadou. Možná
že své nenasytné žaludky přece jen už nasytili dost,
možná že se zrovna tohle vejce odkutálelo stranou,
zatímco mrchožrouti rozbíjeli a ničili ta ostatní. Ať už
se to stalo jakkoliv, nejdůležitější bylo, že Mámosau-
rus a Tátodokus teď měli alespoň jedno vejce. Malý

15
ŠTĚDROSAURUS

dinosauřík, který spinkal stočený uvnitř vejce, se tak


pro ně stal nejdůležitější věcí na světě, a proto se roz-
hodli, že nedovolí, aby se mu někdy něco stalo.
Ale mělo se stát něco obrovského – něco, co mělo
nadobro změnit celý svět.

Něco obrovského.
astronomicky,
Něco

mezigalakticky,
vesmírně nesmírně
obrovského!
Perlově bílý svit měsíce, který osvítil zbytky dino-
sauřího hnízda, najednou zežloutl. Pak se žlutá změ-
nila na oranžovou a ta zase v rozpálenou, plamennou
červenou. Mámosaurus a Tátodokus vykoukli ze své-
ho domova a nevěřili vlastním očím. Jako by se sa-
motný měsíc ocitl v plamenech!

16
P ŘEDMLUVA

Zatímco se dívali, obloha se změnila v jeden vel-


ký ohňostroj svištících kamenů a padajících hvězd –
a rozhodně to nebyly takové padající hvězdy, jaké
známe vy a já, takové ty něžně padající, roztomilé
malé světelné čáry. Tyhle vůbec nelétaly po nebi.
Tyhle udeřily přímo do země jako doruda rozpále-
ný blesk, a jakmile se dotkly země, rozprskly se na ti-
síce ohnivých koulí.
Džungli zachvátila panika a chaos. Dinosauři vel-
cí jako pět dvouposchoďových autobusů rvali hořící
stromy ze země i s kořeny, menší dinosauři byli ušla-
páni většími. Noční obloha zářila víc než v ten nejjas-
nější den a měsíc sálal větší teplo než slunce v poled-
ne – ale Mámosaurovi a Tátodokovi ležela na srdci
jen jedna jediná věc.
Musí ochránit své vejce!
Musí své vejce dostat do bezpečí!
A tak utíkali. Utíkali tak rychle, jak jim to jen je-
jich dinosauří nohy dovolily, a zoufale se upínali na to
poslední, drahocenné vejce. Přidali se ke splašenému
trysku tisícovek vyděšených dinosaurů, kteří prcha-
li před nebezpečím, ale na tom, jak rychle nebo jak

17
ŠTĚDROSAURUS

daleko by uprchli, nezáleželo, zdálo se totiž, že není


úniku. Jak chcete uniknout samotnému nebi?
Mámosaura a Tátodoka unášel mohutný proud
v moři prchajících dinosaurů; tu je strhl jedním smě-
rem, tu je odhodil na druhou stranu, a ačkoliv se sna-
žili, co jim síly stačily, vejce už nedokázali udržet ani
o minutu déle.
P ŘEDMLUVA

Vyklouzlo jim ze sevření a spadlo na zem.


Vsadím se, že vás teď napadlo, že to vejce okamži-
tě někdo rozdupal, že ano? No, vy malí chytrolíni,
nebylo tomu tak.
Pád vejce utlumila kupka listí a z proudu prchají-
cích dinosaurů se odkutálelo zcela nepoškozené. Schy-
talo sice několik kopanců, ale stále na sobě nemělo ani
prasklinku! Mámosaurus a Tátodokus se za ním hnali
a sledovali, jak se odráží od obřích nohou diplodoka
a na poslední chvíli se kutálí z dosahu dupajících tlap
stegosaurů. Kutálelo se a kutálelo, jako kdyby mělo
motorek, padalo přes skalní římsy a svištělo dolů roz-
bředlými bahenními cestičkami. Mámosaurus a Tá-
todokus se za ním hnali jako splašení.
ŠTĚDROSAURUS

Kdyby se v tu chvíli Mámosaurus a Tátodokus po-


dívali na oblohu, místo aby naháněli své vejce, naskytl
by se jim děsuplný, infarktový, hrůzu nahánějící po-
hled. Nebe nad nimi bylo v jednom ohni. To, co by
pokládali za měsíc v plamenech, byl ve skutečnosti
ohromný, hrůzopříšerný, planetu ohrožující meteo-
rit. Přiletěl z nejhlubšího vesmíru a chystal se bum-
prásknout do naší planetky a jednou provždy vyhladit
všechny dinosaury!
Ale dřív než meteorit vykonal svou zkázu, se naše
šťastné vejce dokutálelo na okraj vysokého rozekla-
ného útesu, tyčícího se nad zuřícím oceánem. Mámo-
saurus a Tátodokus mohli jen přihlížet, jak jejich po-
slední drahocenné vejce, ve kterém se chystá na svět
malinký dinosauřík, klidně přepadlo přes okraj útesu
a zmizelo jim z očí.
Ztraceno navždy!
Vejce padalo přímo dolů a o milimetry se vyhnulo
skalnatým výstupkům. Bylo to vskutku neuvěřitelně
šťastné vejce!
Pokojně žbluňklo do  oceánu pod útesem jako
oblázek do rybníka a okamžitě se ponořilo hluboko

20
P ŘEDMLUVA

do temných vod, vzdálených chaosu, který se ode-


hrával nad vlnami. Nakonec spočinulo na měkkém
místě na dně oceánu, zatímco střípky meteoritu ne-
lítostně bombardovaly zemi a vyhladily na planetě
všechny žijící dinosaury.
Kromě jednoho jediného.
Toho ve vejci.
Zatímco vejce pokojně leželo na dně oceánu, pla-
meny nadále spalovaly svět... a pak všechno zmrzlo –
to když zavládla doba ledová, která trvala tisíce let.
Vejce pohřbené hluboko v ledu, zamrzlé v čase če-
kalo, až ho někdo objeví…
KAPITOLA PRVNÍ

VILÉM KOLÍSKO

T
ohle je Vilém Kolísko. O Vilémovi byste mě-
li něco vědět: má rád dinosaury. Vlastně ne,
nemá je jenom rád. Zbožňuje je. Vlastně je
zbožňuje tak moc, že bych to měl napsat velkými pís-
meny:

VILÉM ZBOŽŇUJE DINOSAURY!


VILÉM MĚL… Pardon!
Vilém měl na sobě pyžamko s di-
nosaury, ponožky s dinosaury, sli-
py s  dinosaury, v  koupelně měl
kartáček na zuby ve tvaru dino-
saura, v  pokoji tapety s  dino-
saury, stínidlo na lampičku s di-

22
VILÉM KOLÍSKO

nosaury a víc dinosauřích hraček, než by se vešlo do


tašky z Ikey, ale pokud si byl Vilém něčím jistý, tak
tím, že dinosauřích hraček není nikdy dost.
Vilém bydlel v otřískaném malém domku na okra-
ji rušného města, které leželo na předměstí rušného
velkoměsta, ale přestože ten domek byl opravdu ma-
linký, nepřipadalo mu to tak, protože v něm žili jen
dva lidé: Vilém a jeho táta Pepík Kolísko.
Je mi jasné, že se teď ptáte, jak je možné, že Vi-
lém neměl maminku. Samozřejmě že kdysi mamin-
ku měl, ta ale bohužel zemřela před mnoha lety, když
byl Vilém ještě malé dítě. Takže kam paměť sahala,
žili tu jen Vilém a pan Kolísko.
Stejně jako dinosaury zbožňoval
Vilém Vánoce – ale ani
z poloviny je nezbožňoval
tolik jako jeho táta. Pan
Kolísko miloval Vánoce
tak moc, že vždycky když
bylo po Vánocích, nekon-
trolovaně plakal celý týden,
někdy až do konce ledna, tak

23
ŠTĚDROSAURUS

zoufale na Vánocích lpěl. Dokonce ve skříni schovával


tajný vánoční stromeček, který byl celoročně ozdobe-
ný a rozsvítil se, kdykoliv pan Kolísko otevřel skříň, aby
si vzal ponožky. Každé ráno, když se pan Kolísko ob-
lékal, pohlédl na svůj tajný stromeček a říkal si: „Kaž-
dý den, který uplyne od minulých Vánoc, znamená,
že jsme se o krok přiblížili k těm dalším.“ Díky těmto
slovům dokázal přežít vždy celý další rok.
Toho rána se pan Kolísko cítil obzvlášť rozjařeně –
bylo totiž prvního prosince.
„ Je načase vyrazit do školy, Viloušku!“ zvolal pan
Kolísko z kuchyně, zatímco mazal kouřící lívance tlu-
stou vrstvou másla (to byla oblíbená snídaně pana Ko-
líska).
Vilém obrátil oči v sloup v reakci nad směšnou
zdrobnělinou svého jména, kterou jeho táta rád po-
užíval – Viloušek!
„Tati, nemůžeš mi už takhle říkat. Je mi sedm a tři
čtvrtě. Je to trapný!“ zakřičel Vilém ze svého pokoje
a cpal si do batohu jednu učebnici za druhou.
„Myslel jsem, že jsme se dohodli, že ti můžu ří-
kat Viloušku, když nejsme ve škole. Nemůžeš si mě-

24
VILÉM KOLÍSKO

nit pravidla, jak se ti zlíbí, Viloušku!“ utahoval si pan


Kolísko ze syna na cestě do jeho pokoje. „Vše nejlep-
ší k prvnímu prosinci!“
Pan Kolísko celý zářil, když položil tác se snídaní
na Vilémův psací stůl, a šťastně kývl směrem k obdél-
níkovému předmětu, který úhledně ležel vedle talíře
s dozlatova usmaženými lívanci. Vilém se tím smě-
rem podíval a zjistil, že se jedná o čokoládový ad-
ventní kalendář.
„Díky, tati. A kde máš svůj?“ zeptal se Vilém. Každý
rok měli Vilém i pan Kolísko svůj vlastní adventní ka-
lendář a vždycky otevírali nová okénka společně před
odchodem do školy. Byla to taková kolískovská tradice.
Vilémovi připadalo, že se na obličeji pana Kolís-
ka mihl stín smutku, ale rychle ho nahradil široký
úsměv.
„Přišlo mi, že by to mohla být legrace, mít letos
kalendář dohromady,“ odpověděl pan Kolísko. V po-
slední době měli dohromady víc věcí, protože pan
Kolísko neměl moc peněz. Vilémovi to ale nevadilo.
„Tak dobře,“ řekl mladík. „ Já otevřu okénko a ty
si vezmi tu první čokoládu, tati.“

25
ŠTĚDROSAURUS

„A co kdybych já otevřel okénko a ty sis vzal tu


první čokoládu, Viléme?“ navrhl pan Kolísko.
„Díky, tati!“ odpověděl Vilém. Tajně doufal, že to
táta řekne.
„Řekni ,sýr‘!“ pravil pan Kolísko a rychle je oba
vyfotil. „Z toho bude krásné přání k letošním Váno-
cům!“ obdivoval fotografii. To byla další kolískovská
tradice: vyfotit se prvního prosince a fotku poslat jako
vánoční přání dlouhému seznamu vzdálených pří-
buzných, na kterém byla například teta Klára z Os-
trova, babička Jadranka, která vypadala jako čaroděj-
nice, sestřenice Lucka a bratranec Honza, teta Julie,
bratranec z druhého kolena Samuel, strýc H. Kolís-
ko, pradědeček Ferdinand… Byl to dlouhý seznam,
polovinu z těch lidí Vilém nikdy neviděl…
„Viléme, už jsi přemýšlel o tom, co si letos budeš
přát k Vánocům? Měli bychom dopis Santovi napsat
co nejdřív,“ řekl pan Kolísko, zatímco otevíral okénko
adventního kalendáře. Vilém vytáhl čokoládu ve tva-
ru sněhuláka, ale najednou ho na ni přešla chuť.
„Chlapečku můj, co se děje?“ zeptal se něžně pan
Kolísko.

26
VILÉM KOLÍSKO

„No… To proto… Myslím si, že Santa mi tenhle


rok nemůže dát to, co bych si přál ze všeho nejvíc,“
řekl Vilém a toužebně se zahleděl na plakát s dino-
saurem na zdi. „ Jsem si celkem jistý, že vánoční skřít-
ci neumějí vyrobit pravého dinosaura.“
„Vyrobit?“ zeptal se pan Kolísko, když si mnoho-
značně upil z hrníčku čaje. „Skřítci přeci nic nevyrá-
bějí!“
Vilém vypadal velice zmateně. „Ale já jsem si mys-
lel, že Santovi skřítci na severním pólu vyrábějí všech-
ny vánoční dárky,“ řekl.
„PFÍ!“ vyprskl pan Kolísko notnou dávku svého
čaje. „No, Viléme, obávám se, že to je jenom snůška
lží, nesmyslů, fíglů a tingltanglů. Ten, kdo ti to naku-
kal, by zasloužil jednu pádlem do nosu. Vyrábět dár-
ky? Ha! Chtěl bys, Viléme, abych ti řekl, jak skřítci
doopravdy pracují?“ zeptal se s jiskrou v oku.
„Ano, prosím, tati!“ vykřikl Vilém a udělal si po-
hodlí. Vždycky miloval, když mu táta vyprávěl pří-
běhy. Byl v tom dobrý – obzvláště ty vánoční se mu
dařily, protože, jak už víte, pan Kolísko miloval všech-
no, co se točilo kolem Vánoc. Věděl všechno, co bylo

27
ŠTĚDROSAURUS

vůbec možné vědět o Santovi, skřítcích a severním


pólu. Odmalička to bylo jeho nejoblíbenější období
v roce a vždycky byl první, kdo začínal s vánočními
přípravami. Jeden rok dokonce ustrojil stromeček už
v červenci (což velice rozčílilo jejich sousedy). Vilém
z toho měl obrovskou radost.
„Takže to první, co bys měl vědět, je, že skřítci
mají příliš malé ruce na to, aby dokázali vyrobit něja-
kou ucházející hračku. A navíc mají jenom tři prsty.“
„Tři prsty? To ne!“ vykřikl Vilém a snažil se se-
mknout své prsty tak, aby to vypadalo, že má jenom
tři. „Tati, jak jsou ti skřítci malí?“ zeptal se.
„Hrozitánsky malí, Viléme. Když se díváš na skřít-
ka, je to, jako kdybys koukal na člověka dalekohle-
dem, který držíš obráceně,“ vysvětloval pan Kolísko.
„No páni!“ vydechl Vilém, který přesně věděl, co
má táta na mysli.
„Ne, skřítci rozhodně žádné hračky nevyrábějí,“
pokračoval pan Kolísko. „Na Pólu existují jenom dvě
věci, ve kterých jsou skřítci dobří: farmaření a dolo-
vání. Teď ti, chlapče, vysvětlím, jak to funguje. Nej-
dřív obdrží Santa dopisy od holek a kluků z celého

28
VILÉM KOLÍSKO

světa, kteří si v nich, stejně jako ty, Viléme, přejí nej-


různější dárky k Vánocům. Santa se usadí do hou-
pacího křesla u krbu a každý dopis přečte nahlas. Ne
v duchu, Viléme!“
Vilém přikývl, zaujatý vyprávěním.
„Tohle je hrozně důležité, Viléme, protože v  té
místnosti určené ke čtení dopisů stojí velice starý, stá-
řím celý zprohýbaný vánoční stromeček. Kdybys ho
viděl, připadal by ti spíš jako uschlá haluz zapíchnu-
tá v květináči – ale je také hrozně důležitý. Je to totiž
úplně první vánoční stromeček, který kdy žil a stále
žije – a teď sedí a poslouchá, co mu Santa předčítá.
„Stromeček poslouchá? Vážně, tati?“ zpochybňoval
Vilém tenhle absurdně znějící fakt.
„No samozřejmě! Všechny stromy poslouchají,
Viléme! Proč si myslíš, že jsou většinu času tak poti-
chu? Samozřejmě že poslouchají!“ řekl pan Kolísko,
jako kdyby to byl nezvratný fakt. „ Jak Santa nahlas
předčítá, na tom starém křivém kouzelném stromeč-
ku vyraší trsy velice zvláštně vypadajících lusků.“
„Lusků?“ vyhrkl Vilém. „Proboha, jakých zase
lusků?“

29
ŠTĚDROSAURUS

„Kouzelné vánoční lusky, Viléme.


Santa je otrhá a předá je skřítkům
farmářům. Skřítci je vaří ve veli-
kých hrncích, dokud se lusky
neotevřou. Fazolky, které
jsou uvnitř, jsou červeno-
bíle proužkované. Kdybys
jednu snědl, chutnala by
tak sladce, že by ti z očí
kanuly slzy štěstí a pak
by ti ty oči vypadly
z hlavy. Takže se ni-
kdy jíst nesmějí.“
Vilém přikývl a zapsal si za
uši, že nikdy nesmí jíst vánoční fazolky.
„Skřítci farmáři pak odnesou fazolky na tu nej-
čistší sněhovou pláň a zasadí je hluboko do studené-
ho prašanu. Když jsou hotoví, všichni skřítci se shro-
máždí a čekají na znamení. Během čekání zpívají.“
Pan Kolísko si odkašlal a začal zpívat velice po-
divnou skřítkovskou píseň svým nejlepším skřítkov-
ským hlasem:

30
VILÉM KOLÍSKO

„Čekáme tu na znamení,
do kožíšků zabalení,
pospěšte si fazolenky,
chceme se hřát u kamen.

Už nám mrznou nudle v nose,


nechceme stát venku v kose,
fazolenky zatrolené,
už je skoro Štědrý den!“

„Páni!“ podivil se Vilém. „Skřítci vážně tuhle pí-


seň zpívají?“
„Každý rok!“ odpověděl pan Kolísko. „Potom, když
nastane ten správný čas, se nebe nad severním pólem
rozzáří ohňostrojem úžasných tančících světel.“
„Polární záře?“ vykřikl Vilém. „To jsem viděl v telce!“
„Přesně tak, synu. Překrásná polární záře. To je to
znamení, na které čekají. V tu chvíli nastupují skřít-
kové horníci.“
„A co skřítkové horníci dělají?“ zeptal se Vilém.
„To ti, můj chlapče, řeknu tuze rád,“ prohlásil pan
Kolísko. „Skřítkové horníci kopou, kopou a  kopou

31
ŠTĚDROSAURUS

ve sněhovém poli, až se prokopou hluboko


do ledovce pod ním, který je tlustý tak, jako
je náš dům vysoký, a průzračný je, Viléme,
jako sklo. Ale nekutají diamanty nebo zla-
to. Kopají hračky! Ve sněhu se v kouzelných
fazolkách probudila jejich magická síla
a začaly z nich rašit velké pokroucené
kořeny a zavrtávat se hluboko do ledu.
A  právě odtud, Viléme, ze spleten-
ce zmrzlých kořenů, pocházejí všech-
ny hračky na světě. Vyrůstají v ledu,
tvoří je vánoční fazolky, jež plodí
vánoční stromeček, který naslou-
chá Santovi, když čte vaše dopisy!“
zakončil vyprávění pan Kolísko.
„Páni!“ vyhrkl Vilém.
„Ano, páni, Viléme! Takže teď už víš,
co vlastně skřítci dělají,“ řekl pan Kolísko.
A  teď víte i  vy, co dělají vánoční
skřítci (a je to pravda, protože je to na-
psáno v knížce).

Vous aimerez peut-être aussi