'RPLQLN 'iQ

1$ 32'3$7&Ì&+
 Text © Dominik Dán 2011
Published by arrangement with DANNKAS, spol. s r. o.
Translation © Jan Hanzlík 2018
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r.o., Praha 2019

ISBN 978-80-7529-775-4

Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována nebo využita žádným způsobem a žádnými
prostředky, elektronickými nebo mechanickými, včetně
fotokopií, nebo zaznamenána do informačních systémů
bez předchozího písemného souhlasu vydavatele.
 1
KVĚTEN 1998

Zvonilo.
Ředitelka gymnázia Kristýna Jánska sebou škubla a pře-
kvapeně zvedla zrak od dopisu a fotografií rozložených po
stole. I když měla na zápěstí dámské tissotky a přesný čas
jí ukazoval i mobil pohozený u kalendáře, stejně ze zvyku
zvedla zrak a zkontrolovala hodiny nade dveřmi.
Zvonilo přesně jako vždy.
Šikovným trhnutím zápěstí odhodila fotografii zasazenou
mezi dvěma prsty a počkala, až přestane kroužit a klouzat
po lesklém povrchu stolu a zastaví se u těžítka. Teprve pak
se opřela o měkké čalounění opěradla a zvadla. Tupě zíra-
la na nástěnné hodiny nade dveřmi a čekala, až se zvonek
unaví.
Byla šokovaná, vyděšená, zmatená, ale nejvíc ji překva-
pil pocit bezmoci. Vůbec nevěděla, co má dělat. Vlastně si
úplně jasně uvědomovala, že nemůže dělat vůbec nic. V ta-
kové situaci se ještě nikdy neocitla, nikdy nic podobného
neřešila, ačkoli…
S tím svým hajzlem už si užila svoje a poslední dobou jako
by s ním šili všichni čerti, ale tohle! Proč to muselo zajít až tak
daleko? Co vlastně chce? Opravdu ji chce úplně zničit? Co
z toho bude mít? K čemu je to dobré? Vždyť mu jasně řekla,
že dostane všechno, na co jen pomyslí, jen ať už ji nechá na
pokoji. Myslela si, že už vyřešili všechno, ale mýlila se. Mý-
lila se jako už tolikrát předtím. Všechno pokračovalo a asi
i pokračovat bude, a konec byl v nedohlednu. Právě z tohoto
faktu vyvěral ten hloupý pocit bezmoci – přiváděl ji k zoufal-
ství, byla proti němu bezmocná. Už roky bezmocná…


 Sklonila se nad stůl a ještě jednou si prohlédla poslední
fotografii. Detail na vyholený ztopořený falus nekončil ža-
ludem, ale rozevřenými rty a vpadlými tvářemi. Byly to její
rty. Její tvář se dala identifikovat se stoprocentní jistotou,
i když ji deformovaly vpadlé tváře a křečovitě zavřené oči.
Falus dokázala taky identifikovat a taky se stoprocentní
jistotou. Zbylé fotografie ji nezajímaly, byly to jen trapné
variace na to samé téma, pouze se na některých daly roze-
znat tváře obou aktérů.
„Panebože, jak… kde…?“ tiše zasténala.
Vlastně už znala odpověď i na tyto otázky, zeptala se jen
tak. Vzala si dopis. Očima běhala po textu z počítačové tis-
kárny a hledala to podstatné. Konečně našla odstavec, kte-
rý ji zajímal nejvíc.
… a proto se nemusíte bát, nevydírám Vás a nechci od Vás ani
korunu, ani žádné výhody. Udělal jsem to proto, protože právě Vy
jste před čtyřmi lety pomohla mému synovi u maturity a já vím,
že to pro Vás tehdy nebylo jednoduché. Můj kluk mohl skončit
bez maturitního vysvědčení s injekční stříkačkou v kapse v partě
flákačů, ale Vy jste mu důvěřovala a dnes je ve čtvrtém ročníku
medicíny. Dokážu ocenit, co jste pro něj a pro celou moji rodinu
udělala, a fotografie jsem Vašemu manželovi neodevzdal. Vymlu-
vím se, že se kamera porouchala, vrátím mu zálohu a už nebudu
pokračovat. Dovolte mi jedno upozornění vyplývající z dlouhole-
té praxe: on pokračovat bude a najme si jiného. Upozorňuju Vás,
abyste byla opatrná a teď, když už víte, jak daleko je ochotný zajít,
jste přijala opatření a začala se bránit. Několikrát jsem se s ním
setkal a jeho řeči na Vaši adresu mě ujistily v podezření, že bude
pokračovat a zajde tak daleko, jak mu umožníte. Nechci drama-
tizovat, ale asi nebudu daleko od pravdy, když Vám povím, že je
v ohrožení i Váš život anebo přinejmenším zdraví…
Kristýna si při těch slovech podvědomě promnula tvář.
Poslední facku od svého manžela dostala včera večer, první
v den, kdy mu oznámila, že se přihlásila na večerní maturi-
tu. Kolik jich bylo mezitím, nedokáže spočítat nikdy, i když
si po maturitě udělala také univerzitu a absolvovala státni-
ce z matematiky. Tak vysoká čísla nevyučují ani na univer-
zitě. Přeskočila odstavec a četla dál.
… a všechny jsem zničil. Těch pět, co máte teď před sebou, je
posledních pět exemplářů, a když je spálíte – určitě to udělejte! –


nezůstanou už žádné důkazy. Omlouvám se za to, co jsem pro-
střednictvím svojí techniky viděl, ale je to moje práce, nic víc na
omluvu a vysvětlení uvést nemůžu. Mimochodem, nemáte se za
co stydět, jste krásná žena. Těch posledních pět jsem Vám poslat
musel, jinak byste mi nevěřila, to musíte uznat. Dopis bez foto-
grafií byste hodila do koše a nebrala byste moje varování vážně,
ale to jsem nemohl riskovat.
Souhlasně přikývla, měl pravdu. Našla si v dopise jiný
odstavec.
… a tehdy se choval jako šílenec. Asi to nemáte doma lehké.
Oči mu doslova svítily a celý se třásl. Nabídl mi padesát tisíc, po-
kud se Vám něco stane, a naznačil mi, že se Vám může stát i něco
opravdu vážného, co nerozchodíte, že rád připlatí. Samozřejmě
jsem odmítl a vyhodil jsem ho, ale mám podezření, že to myslel
smrtelně vážně a půjde si za svým cílem.
Ruce si opřela o hranu stolu, protože se jí zase začaly třást.
Četla ten odstavec už potřetí a pokaždé se jí roztřásly. Na
mlácení si zvykla, ale tohle byla silná káva. Byla to až příliš
konkrétní hrozba a prostoupil ji strach. Četla dál.
Na závěr už jen jedna prosba a jedna rada. Uznáte sama, že
kvůli Vám tímhle dopisem dost riskuju, proto Vás prosím, abyste
jak fotografie, tak dopis bezodkladně spálila. Určitě je neschová-
vejte na bezpečné místo, protože pro takové dokumenty bezpečné
místo neexistuje, věřte mi. Zničte je a soustřeďte se na další úder,
který bude určitě následovat. Váš manžel ví o Vás a o vaší nevěře
všechno, a nejen o ní. Dostal anonymní dopis, nějaký Váš nepří-
tel si s Vámi vyřídil účty tím nejpodlejším způsobem, jaký znám.
Ukázal mi ho, četl jsem ho, byla tam spousta nechutností, ale taky
hodně, až moc hodně podrobností. Toho křiváka máte hodně blízko
u sebe, někdo z rodiny, z pracoviště… popřemýšlejte. Dopis mě
velmi přesně navigoval, kam mám umístit kameru a kdy tam bu-
dete, a v ničem se nemýlil. Kromě toho mi Váš manžel navyklá-
dal věci, že… no prostě jsem si jistý, že bude pokračovat a že Vám
hrozí nebezpečí. Připravte se a čiňte protiopatření, to je moje po-
slední rada. Jinak Vás neštěstí zastihne nepřipravenou a překva-
penou. Nepátrejte po mně, stejně si mě najmout nemůžete a víc
Vám už říct nedokážu, nechci a nemůžu.
Podpis Váš přítel byl také dílem tiskárny. Kromě něj žád-
né jméno, žádný podpis. I tak mu byla vděčná, jakkoli před-
stava, že viděl celou kazetu a všechno, co se v pokoji jejich


oblíbeného motelu dělo, ji přiváděla do rozpaků. Ale lepší,
když to viděl on, a ne její manžel.
Složila dopis a shrnula fotografie. Upravila je, aby líco-
valy, a vložila je zpátky do žluté obálky bez adresáta a bez
odesílatele. Adresu nebylo třeba psát, dopis nešel poštou,
našla ho ráno za stěrači. Sevřel se jí žaludek, sotva ho spat-
řila, a když se snažila otevřít auto, vypadly jí klíče, tak se jí
roztřásly ruce. Už tušila, že se něco chystá, a tušení se po-
tvrdilo, sotva v kanceláři obálku otevřela.
Teď si vzpomněla… když se blížila k autu, motal se okolo
chlapík, takový neurčitého věku a pohlaví, řekla by u sou-
du. To byl on! Určitě to byl on. Profesionál jako on by tak dů-
ležitou obálku nenechal jen tak zastrčenou za stěrači. Přesně
věděl, kdy ráno odjíždí do práce, a dal jí ji za stěrače těsně
předtím, a hlídal ji, aby se nedostala do nepovolaných ru-
kou. Až když došla k autu a on jasně viděl, že obálku spat-
řila, odešel.
Byl to on, jenom škoda, že si ho vůbec nevšimla, mohl se
jí hodit. Škoda, už byl pryč a už ho asi nikdy nevypátrá, pro-
tože takových budižkničemů, co se ve čtvrtém ročníku za-
čali flákat a potřebovali dokopat k maturitě, byly přehršle.
I před čtyřmi lety. Každý rok na jejím gymnáziu maturova-
ly čtyři třídy, to je spousta dětí, i když kdyby opravdu chtě-
la a vytáhla by si ročenky z toho období a potrápila paměť…
ale ne! On nechtěl, aby po něm pátrala, a rozhodla se, že ani
nebude, byla mu to dlužná.
Měl pravdu, měla by se soustředit na důležitější věci. Ze
zásuvky ředitelského stolu vytáhla barevný obal, vložila do
něj žlutou obálku, pár výtisků starých novin a obal zaváza-
la. Došla ke dveřím, opatrně je pootevřela a nakoukla do
chodby. Rychle je přibouchla a opřela se o ně zády. „Pře-
skočilo mi?“
Zavrtěla hlavou a povzdechla si. Vždyť je tu ředitelka, ne-
musí se plížit po vlastní škole! Rázně vykročila, prošla chod-
bou ke schodišti na protější straně a seběhla do kotelny.
„Pane Zemane! Pane Ze…“
„Tady! Tady sem!“ ozval se topič a vyšel zpoza rohu. „Pa-
ní ředitelko, proč se obtěžujete?“ usmál se, když poznal ná-
vštěvnici. „Eště se tu umažete. Stačí zavolat, přišel bych na-
horu.“


 „Není třeba, já jsem chtěla přijít sem k vám. Víte, mám tu
něco…“ a podala mu barevný obal. „Dělala jsem si pořádek
ve skříni a našla jsem staré fotky ze školení, víte co, taky fot-
ky po školení, večer v baru a u ohně a tak…“
„No a?“ nechápal topič, ale obal převzal.
„Nemusí to každý vidět a hodit to jen tak do koše…“ za-
se nechala větu nedokončenou.
„Aha!“ pochopil topič.
Přešel ke starému masivnímu kotli a otevřel dvířka.
Ohlédl se, zda správně pochopil. Ředitelka přikývla. Obal
zmizel v plamenech a topič rychle zavřel.
„Děkuju. A když už jsem tu, co dělá ten nový, plynový?“
„Odstávka, dyť už je květen. Sama ste řikala, že nám zas
seškrtali finance na vytápění, tak musí stačit tenhle.“
„Ale jinak funguje, ne?“
„Jako hodinky.“
„To jsem ráda. Je nový, měl by sloužit aspoň třicet let,
pokud ne navěky… za ty peníze. Tak ještě jednou děkuju
a na shledanou.“
„Nashle,“ odpověděl topič a vyprovodil ji pohledem.
Nemohl si to nechat ujít. Ten pohled stál za to. Ředitel-
ka už měla čtyřicítku za sebou, ale jen opravdu krátce, kdy
to slavila… rok je to? Ani ne! Pár měsíců po čtyřicítce, ale
postavu má jako sviňa. To nebyl jeho výraz, on by ředitel-
ce nikdy tak mrzce neřekl, ale školník a zahradník v jedné
osobě, Vilo, ten se jejího zadečku nedokázal nabažit, ten ji
takhle tituloval.
„Dneska má zase ten béžovej kostýmek, sviňa jedna!
Vypadá v něm k sežrání, svinsky dobře. Kdybych si dodě-
lal maturitu a oholil se, troufnul bych si, normálně bych si
troufnul a oslovil bych jí – a pozval bych jí na večeři. Ale
takhle? Copak se bude zahazovat? S chlapem bez maturi-
ty? Posral sem si to sám, uznávám, ale jinak vypadá bož-
sky, co řikáš?“ skučel, když občas přišel na návštěvu do ko-
telny.
Dali si marsku, otevřeli desítku pivo a fantazírovali, jak
se dostat ředitelce pod sukni. Nebyli sami. Nejméně deset
členů profesorského sboru si nad tím lámalo hlavy, a to měli
na škole jen osm profesorů. A všichni třeťáci a čtvrťáci na
tom byli stejně.


 Ředitelka vyběhla po schodech, topič se sehnul až k zemi,
aby lépe viděl, prošla chodbou zpátky do kanceláře, opřela
se o dveře a vydechla jako po maratonském běhu.
„To bychom měli,“ zamumlala a opatrně si sedla na svo-
je místo.
Ještě váhala. Mobil ležel před ní na stole. Pokud ho ne-
zvedne a nezavolá jí, zůstane ředitelkou, ve chvíli, kdy ho
zvedne, stane se spolupachatelkou. Jeden jediný telefonát
ji může katapultovat do výšin rajského klidu anebo srazit
do hlubin, odkud není návratu. Hop anebo trop. Musela se
rozhodnout.
Zazvonil telefon na stole.
„Jánska, pros…“
„Zase nebereš mobil, ty krávo! Na co ho máš?“
„Promiň, byla sem mimo.“
„Furt seš mimo! Bože! Co sem to… jo, ty párky sem vy-
hodil, už smrděly, tak až pudeš domů, tak skoč něco kou-
pit, ať zase celej večer nežeru tyčinky s křupkama. Dneska
máš zase aerobik?“
„Éé…“ zaváhala, ale jen na chvíli, a i to ji mrzelo. Teď
musí být přesvědčivá. „Ne, volala cvičitelka, že to dneska
odpadá, má nemocnýho malýho.“
„Má malýho… no dobře. Dyť přiď domů, podebatíme.
Čau.“
„Ahoj.“
Zavěsila a vzala si mobil. Našla zmeškaný hovor od man-
žela a zrušila ho. Soustředila se na malý displej, počkala, až
zhasne, a čekala dál. Mobil ztěžkl, už vážil metrák a stále
přibíral. Teď, anebo nikdy. Pokud se nerozhodne teď, už se
nerozhodne a všechno zůstane tak, jak je. Chce, aby všech-
no zůstalo tak, jak je?
„Do prdele, už ne…“
Mobil najednou vážil jen pár gramů a bylo jí jasné, co
s ním. Stiskla tlačítka a přiložila si ho k uchu. Žena na dru-
hém konci skoro výskala překvapením.
„Cóó, ty nemáš poradu? Dycky, když ti volám přes den,
máš poradu, tak jak to, že teď ne? A co se stalo, že voláš ty
mně?“
Nastalo ticho.
„Kristýno? Seš tam? Co je?“


 Zase ticho, jenom supění.
„Kristýno!? Stalo se něco? Kris…“
„Zorko…“ začala Kristýna, ale ne a ne to vyslovit. Posled-
ní možnost zůstat jen obyčejnou ředitelkou. Poslední mož-
nost, protože když to řekne… „Zorko,“ zopakovala a vy-
dechla z plných plic, „já sem se už rozhodla. Souhlasim
s tebou. Měly bychom se sejít.“
A bylo to venku. Teď se odmlčela druhá strana.
„No do prdele!“ vyrazila ze sebe jedním dechem. „Tak to
mě poser! No nic, nejvyšší čas dát kafčo a hodit řeč. Dnes-
ka večer?“
„Ne, dneska musim bejt doma.“
„Aha!“
„Musim! Pochop. Zejtra v deset mám jednání na minis-
terstvu a pak, řekněme v jedenáct, bychom mohly.“
„Sme dohodnutý. Voláme si. Čau. Vlastně ne! Seš tam
eště?“
„Sem.“
„Stalo se něco? Seš zase krvavá?“
„Ne, tentokrát ne.“
„Tak něco jinýho?“
„Ne, sem v práci a sem úplně v pohodě.“
„Tak fajn! Tak zejtra, čau, kočko.“
„Čau.“
Už odzvonilo.
Ředitelka gymnázia Kristýna Jánska vstala, odešla do
kouta ředitelny, kde měla skříň s osobními věcmi, vzala si
kabelku a opatrně balancujíc na jedné noze se přezula. Po-
hodlné nízké polobotky vyměnila za vysoké högelky na ne-
horázném podpatku. Narostla o sedm centimetrů a její už
tak dokonalá figura dostala jakoby mávnutím kouzelného
proutku úplně jiné, opravdu božské tvary.
„Jdu na poštu,“ oznámila zástupkyni a nečekajíc na od-
pověď a námitky, vyběhla ven.
Nešla na poštu, nešla vlastně nikam. Potřebovala se jen
nadýchat čerstvého vzduchu a uspořádat si myšlenky. Prá-
vě se rozhodla pro něco vážného, něco tak vážného, že jí to
může od základu změnit celý život.
Začala tím, že vykročila. Vykročila a zahnula vpravo do
parku před školou. Dva výrostci na kole, co měli být tou


dobou ve škole, ale nebyli, se jí šikovným manévrem vy-
hnuli, zabrzdili, otočili kola a opření o jednu nohu zůstali
stát a civěli za ní.
„Číhej na to řezivo!“
„Starší ročník výroby, ale ujde.“
„Sleduješ ty nohy? A prdelku?“
„Bombice, slušná bombice. Sleduj ty lejtka a ty štekle.
Jak se nese.“
„Ušla by, i když je stará…“
Otočili kola a uháněli na sídliště.
Napnutá lýtka a dokonalý zadek v obtažené sukni se na
vysokých podpatcích vzdalovaly od školy a podpatky se
z neobvyklé procházky opravdu radovaly. Nahlas a vese-
le klapaly: klapy-klap, klapy-klap.
Byla to pastva pro oči. Krása na podpatcích.
 2
„Chlapci moji zlatý, co vám budu vykládat, zase mě ty na-
ši doktoři nasrali,“ oznámil kolegům tlustý Váňa a celý
zpocený a upachtěný se rozvalil na židli. „A to počasí mě
taky sere. Co je to za květen, když je venku třicet dva stup-
ňů?“
Malý Kuky vstal, přešel k oknu a zkoumavě se zahleděl
na teploměr za oknem.
„Dvacet šest,“ opravil parťáka.
„Na sluníčku, ale já myslel ve stínu, ty chytrej!“ nedal se
Váňa.
Burger složil noviny a zapálil si cigaretu. Tušil, že návra-
tem Váni od lékaře nuda v kanceláři konečně končí. Auto-
maticky odklepl a až teď si všiml, že jedna cigareta s pře-
vislým popelem mu skomírá ve žlábku popelníku. Típl ji
a mocně si potáhl z nové. Stávalo se mu to často, skoro
vždycky. Mlčky čekal.
Oto Hanzel se právě rozhodoval, zda si rozloží čištění na
zbraně a ojede některou z kovových milenek, anebo šlohne
Burgerovi noviny a zašije se na záchodě. Příchod Váni roz-
hodl. Složil si ruce za hlavu a zaklonil se na židli. Balanco-
val na zadních nohách a taktéž čekal. Na záchod nešel, to by
byla škoda.
Krauz měl práci, psal zprávu z posledního vyšetřování
v terénu a Chosé mu pomáhal, seděl v rohu v křesle a dří-
mal. Oba měli Váňu a celý jeho zdravotní stav na háku.
„Držte huby! Píšu!“
„Richarde, na nemocného člověka takhle nemůžeš,“ na-
pomenul Krauze Burger. „Co když se mu udělá zle a bude-
me muset volat sanitku?“


 „Volejte mu klidně i výjezdovku z masokombinátu s do-
vozem čerstvý tlačenky přímo pod nos, hlavně buďte eště
chvíli ticho, jinak to nedopíšu.“
„Potichoučku,“ napomenul všechny Burger, neboť dob-
ře věděl, jaká otrava je psát policejní zprávy.
Váňa vydržel tiše celé dvě minuty.
„Ve středu sem byl na odběrech, dneska pro výsledky.“
„A…?“ zajímal se Kuky.
„Doktor řikal, že mám lepší výsledky než tři vrcholový
sportovci dohromady.“
„Tak co potom…?“
„Trojnásobnej cholesterol, trojnásobný tuky, trojnásobnej
cukr a prej, aby tam byla nějaká změna oproti minulejm od-
běrům, tak mi už vyskočila i kyselina močová.“
„A brali ti fakt jenom krev? Nekápla jim do zkumavky
kapka ovaru?“
„Ty seš debil a skončil sem s tebou!“ ukončil Váňa Kuky-
ho zájem o svůj zdravotní stav.
„Počkej, počkej,“ zasáhl Burger, aby nedošlo k útoku na
veřejného činitele v činitelově vlastní kanceláři. „Rozbor
krve je na hovno, tam si můžou ty laboranti dopsat čísla,
jaký chtěj, to přece známe! Podstatná je váha. Vážili tě? Ko-
lik máš?“
Váňa ztuhl. Všichni ztuhli. Krauz přestal klapat do klá-
vesnice a zvědavě zvedl hlavu.
„No…“ Váňa zkusil úhybný manévr, mávl rukou, jako
že nic, ale všechny oči mu visely na rtech a musel s barvou
ven. „No, zkoušeli to, ale nemohli…“
„Nekecej, proč nemohli?“
„Protože jim vzali starou váhu se závažím a vyfasovali
moderní, digitální.“
„A…?“
„A ty vážej jen do sto šedesáti kil…“ zkormouceně sklo-
nil hlavu. Ale vzápětí ožil a pokračoval: „Ale to je svinstvo!
Uznejte sami, jak k tomu přídeme my, normální, co vypadá-
me trošku k světu, abychom se ani nemohli u doktora zvá-
žit? To budou odteď vyšetřovat jen takový chrty, jako ste vy?
Seru na takovou demokracii, já chci ruskej model zdravot-
nictví, tam bylo všechno železný, masivní a váhy univerzál-
ní – jak na člověka, tak na vepřový boky!“


 Chvíli ho litovali, chvíli se smáli a Burger, nejbližší u něj,
ho soustrastně poplácal po rameni. Nemoct se zvážit u lé-
kaře, to musí být traumatický zážitek. Aby ho přešel stres
z prožitého traumatu, rozhodl se Váňa, že se bude léčit sám,
zalovil v igelitce a rozložil si malou svačinku od mámy.
Krauz dopsal. Poslední písmeno trefil z výšky půl met-
ru, a ještě ho i okomentoval.
„Kurva, a je to!“
Zprávu psal už druhý den a měl jí plné zuby. I když mu
psaní nečinilo takové problémy jako kolegům, stejně byl
rád, že ji dopsal. A hned si i rýpl.
„Váňo, poslouchej, chodíš na odběry každýho půl roku,
to fakt musíme pořád dokola poslouchat, jak seš přežranej
a tlustej, a řešit tvůj cholesterol? Co kdybys konečně zhub-
nul a dal nám všem pokoj?“
Váňa polkl a zamával Krauzovi torzem klobásky.
„Vidíš, Ríšo, ty jedinej si na to přišel i bez doktorátu
z medicíny. Tohle mi dneska ani jeden doktor neřek.“
„Protože se tě bojej. Nasrat takový hovado v ordinaci…
kdo by to riskoval?“
Chosé se probudil, protáhl se, zívl a taky chtěl přispět ně-
jakým takřka geniálním postřehem do debaty, ale otevřely
se dveře, vešla Petra Pergnerová z vedlejší kanceláře a před-
běhla ho.
„Zdarec. Ste tu všichni? Ste. Tak vám něco dám.“
Nejblíž ke dveřím seděl už probuzený Chosé. Petra mu
podala kartičku. Chosé zaostřil a přečetl si text.
„Ježišikriste,“ zašeptal.
Druhý v pořadí byl Váňa.
„A dopele… au…“ řekl s plnými ústy, ale každý mu ro-
zuměl, neboť zděšení z přečteného textu měl vepsáno ve
vyvalených očích.
Petra pokračovala dokola a podávala jim kartičky.
„No nazdar,“ zasténal Burger.
„To nemyslíš vážně,“ podržel mu stranu Kuky.
„No, potěš tě pámbů, děvče nešťastný,“ kondoloval Han-
zel.
„No konečně,“ řekl Krauz a vstal.
Krauz jediný necivěl na svatební oznámení jako tele na
nová vrata, vstal a doširoka roztáhl ruce. Petra mu vyšla


v ústrety a přivinula se. Políbil ji, nejprve na jednu tvář, pak
na druhou, a když už byl rozjetý, tak i na ústa.
„Běžte do háje,“ komentoval jejich výkon Chosé, když
už jim v podpažích pavouci soukali sítě. „Já chci taky ta-
kovou dlouhou!“
Tak se vyměnili a Krauz pustil i Chosého. Vstali všich-
ni a vystřídali se u ní. Když skončili, Petra si hřbetem ruky
utírala tváře a rty a banda z kanceláře sto čtyřicet jedna se
jen oblizovala. Cucat se s nejkrásnější babou ve střední Ev-
ropě s postavou Cindy Crawford a vlasy Pocahontas se jim
nepoštěstí každý den, tak si to užívali.
„Gratulujeme,“ ukončil překvapení Burger. „Opravdu
gratulujeme. Ať vám to dlouho vydrží.“
„Jak dlouho, na furt,“ doplnil ho Kuky.
Petra se upravila, posbírala si rozsypaná svatební oznáme-
ní a celá natěšená zašvitořila: „Tohle je jenom oznámení, po-
zvánky ke svatebnímu stolu budu rozdávat podle toho, jak
galantně se ke mně budete chovat v posledních dnech mojí
svobody. Tim chci říct, že Boris vás tam chce všechny, ale já
sem zásadně proti. Úzkej výběr, tak se snažte a zatím čau.“
Otočila se a zamířila ke dveřím.
Chosé vystartoval, předběhl ji a otevřel jí dveře. To vše
v hlubokém předklonu. Kuky vytrhl povadlou gerberu
z vázy a vrazil jí ji do ruky a Váňa k ní hodil největší klobá-
su, jakou našel na stole.
„Chytej, andílku! Já nejsem tak rychlej jako oni, ale my-
slim to s tebou dobře, Peťulko, pošmákneš si, domácí…“
Petra odešla rozdávat svatební oznámení a mládenci si
posedali.
„Snoubenci Petra Pergnerová a Boris Hulmann si vám
dovolují oznámit, že dne třicátého května tohoto roku uza-
vřou manželství na obvodním úřadě… blabla… a básnička
o tom, že se milujou jako dva holoubci. Pěkný ornamen-
ty a křídovej papír. Jak je to jednoduchý… ale co pak,“ četl
Burger, a když skončil s komentářem, schoval si oznámení
do sešitu, kam si zapisoval denní práci. Vyndal si cigaretu
a zamyšleně kouřil.
Všichni četli.
„Nad čim špekuluješ?“ zeptal se Krauz. „Dyť to k tomu
směřovalo od začátku, Edo. Žena, která svýmu budoucí-


mu manželovi zlomí nos při prvním setkání, nemůže po-
čítat s tim, že by si jí nakonec nevzal, ne? Kdo by odolal?
Kdo by riskoval? Boris byl jasnej od začátku. Pamatujete si,
jak krvácel a jak chytal kapky krve do dlaní, jen aby si ne-
zašpinil oblek?“
„Děláš si z toho srandu,“ zamumlal Burger.
„A o co vlastně de? Sbalil jí, vošustil, předběhnul nás
všechny a teď slízne smetanu. Prověřili sme ho, odzkoušeli
a prošel, tak co chceš? Vlastně už patří do party.“
Krauz čekal, co Burger řekne, ale ten jen kouřil a civěl ven
oknem.
„Edo, dyť si byl v únoru s námi, sám si to viděl, tak co
sejčkuješ?“
„Nesejčkuju!“ ohradil se Burger.
„A proklepli sme si ho i jinak, tak si myslim…“ Krauz
nechal konec věty otevřený, aby se chytil i někdo jiný. Ni-
kdo se nechytil, všichni jen civěli na oznámení.
„Edo, ty něco víš?“ zvážněl Krauz a kluci odložili ozná-
mení. Čekali. Burger si potáhl a olízl si spodní ret. Naštěstí
nemusel lhát, protože dveře se rozletěly a vešel Filip Kiss.
„Nazdar.“
Rozhlédl se a přisedl si k Chosému do volného křesla.
„Petra nám v kanceláři rozdala svatební oznámení. Taky
ste dostali?“
Nadzvedl se v křesle a zkontroloval stoly. Oznámení le-
žela všude, takže zvadl a opřel se.
„Taky,“ hlesl. „Nevim, ale… je normální? Vy ste jí na to
nic neřekli?“
Filip bubnoval prsty po opěradle křesla a škubal přeho-
zenou nohou. Pokukoval po ostatních a čekal na jejich reak-
ci. „Hrabe jí nebo co?“ hecoval sám sebe, protože mu nikdo
neodporoval. „Dyť když si chce vrznout, tak může, to přece
děláme všichni, ale proč se kvůli tomu hned vdávat?“
„Filipe,“ ozval se nakonec Burger, „už je to jednou tak,
budeme se s tim muset smířit. Lítali ste kolem naší květin-
ky jak trubečci, předháněli ste se jeden přes druhýho, kaž-
dej jen špekuloval, jak zasunout žihadýlko, a ono se to na-
konec vyvrbilo úplně jinak a kytičku utrhnul zahradník
z úplně jinýho rajónu. Znáš to: Kdo dřív příde, tomu se ze-
lení…“


 Filip se nadechl, aby mu řekl něco ostrého, ale Krauz ho
předběhl.
„Kašlat na ní! Já to znám jinak: Kdo pole moje oře, pluh
můj šetří.“
„To je o manželkách, ne o kolegyních, ty literáte,“ napo-
menul kolegu Chosé.
„To se ozval ten pravej! Co ty můžeš vědět o manžel-
kách, když žádnou nemáš?“
„Na to, abych si s chutí zaoral, nepotřebuju mít vlastní
pole a mít s nim jen starosti. Já sem pro krátkodobej pro-
nájem pozemků.“
„Ani ne tak krátkodobej jako jednorázovej.“
„Proč? S tou tanečnicí teď naposled sem chodil doce-
la dlouho.“
„No, celý tři tejdny!“
„Dyť řikám, docela dlouho. Stačilo.“
Filipa jejich pluhy a pole vůbec nezajímaly, jemu šlo jen
o ten jeden kvítek.
„Kašlete na to, kluci! Takže vy ste jí fakt nic neřekli? Mě
neposlechne, věčně si ze mě dělá jenom srandu, ale myslel
sem, že vy byste mohli… Dyť sme jedna parta, ne? Teď jí
napustí, pude na mateřskou, roky jí neuvidíme, pak se vrá-
tí, pokud se vrátí, s děckem už nebude moct dělat noční…
prostě žádná sranda s ní. To vám nevadí?“
Možná to některým i vadilo, ale určitě by se s tím ne-
svěřili Filipovi. Celou situaci nakonec zachránil Mayor. Šéf
mordparty napochodoval do kanceláře, přísným pohledem
zkontroloval osazenstvo, všiml si svatebního oznámení a za-
čal tedy tím.
„Koukám, že na vás taky zbylo, takže to není fór? Cho-
sé… kde si…“ Chosé, usazený v křesle za šéfovými zády,
nesměle zvedl ruku, „… aha, tady seš!“ zakřičel šéf, když
se otočil. „Co se teď schováváš? Svatosvatě si se zapřisáh-
nul, že z tohohle mráčku nezaprší, že ho zlikvidujete, že ho
znemožníte, že… a koukni!“ výhružně mu zamával před
očima oznámením. „Bude se vdávat! Další skvělej detek-
tiv v prdeli.“
„Přesně moje slova,“ přiléval olej do ohně Filip.
„Jako by nás tu bylo na rozdávání. Co ste to za kance, že
si musela najít architekta? Chosé, hluboce si mě zklamal!“


 „Poslední dobou všechny, co ode mě očekávaj něco hlu-
bokýho, hluboce zklamu, čím to je?“
„Stárneme,“ zasténal Krauz.
„I ta tanečnice,“ pokračoval Chosé, „prej že mě naučí
v posteli odzemek, a přitom se vůbec nerozpojíme a víte,
jak to dopadlo?“
„No?“ Váňa rychle polkl a vyvalil na Chosého oči. „No
jak?“
„Ani se neptej! Měl už si někdy pocit, že se ti na koulích
otáčí tank s roztrženym pásem s plnou výzbrojí?“
Váňa přivřel oči a snažil se představit si taková muka.
„Ne. Takže při poloze odzemek je chlap vespod?“
Ale k bližšímu popisu bizarní polohy se Chosé nedostal,
neboť Mayor pokračoval.
„Mohli byste držet huby, aspoň dokud tu sem? Koho má
zajímat, kdo je vespod, když je eště pracovní doba? Tohle,“
a znovu zamával svatebním oznámením, „už asi nevyře-
šíme, ale přišel sem vlastně kvůli něčemu jinýmu. Kdo má
dneska výjezd?“
„Já,“ přiznal se Krauz bez mučení.
„Tak přece jen změna. Napsanej je Zeman.“
„Zemanovi prodloužili neschopenku, nenastoupil, tak
si řek, abychom si jeho službu rozdělili.“
„Rozdělili a nahlásili mi! Nikdo mi nehlásil, že máš vý-
jezd místo něj.“
„Sorry, v návalu práce…“
„To vidim.“
„A tohle je co?“ Krauz na šéfa rozhořčeně zamával čer-
stvě dopsanou zprávou.
„Konečně! Už to mělo bejt včera. Dej to sem! Takže dnes-
ka je pátek, sloužíš v dosahu do soboty do rána do půl osmý.
V sobotu to po tobě přebere Veverka z majetkový kriminál-
ky a v neděli má dosah Váňa, je to tak?“
Váňa smutně přikývl.
„Takže, Richarde, dneska žádný pivečko, aby ses zase,
kdyby něco, na místě činu nepotácel!“
„Jak zase! Kdy sem se já potác…“
„Minulej tejden ve středu!“
„To foukal ten ostrej severák, ne? Já sem se nepotácel, to
vítr! I hydrometeorologickej ústav vydal varování…“


 „Já ti vydám takový varování, že tě to příště bude stát
deset procent z platu na tři měsíce, jasný?“
„Jasný,“ zabručel Krauz.
„Přeju příjemnej víkend, a abychom se viděli až v pon-
dělí ráno, ať je aspoň na chvíli klid.“
Šéf se otočil na podpatku a zamířil ke dveřím. Už byl
skoro venku, ale ještě zpoza zárubní mrkl na Chosého.
„Je vespod?“
Chosé přikývl a slastně přimhouřil oči.