<ñab]^ORZQVO\RñZĂ

20BB0=3A0
2;0A4
=ÐBCA>94 B<AC8 4
Copyright © 2011 by Cassandra Claire LLC
Translation © Eva Maršíková 2014, 2019
Czech edition © Nakladatelství Slovart, spol. s r. o., Praha 2019

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí

být reprodukována, uložena ve vyhledávacím systému či
šířena jakýmkoliv způsobem (elektronicky, mechanicky,
kopírováním, nahráváním či jinak) bez předchozího svolení
majitelů autorských práv.

Z anglického originálu City of Fallen Angels (The Mortal Instruments),

který vydalo nakladatelství Margaret K. McElderry Books
v USA roku 2011, přeložila Eva Maršíková
Editor Jan Pavel
Produkce Dana Klimová
Vydalo Nakladatelství Slovart, spol. s r. o.,
v edici #BOOKLAB, v Praze roku 2019
Sazba Alias Press, s. r. o., Bratislava
Tisk FINIDR, s. r. o., Český Těšín

Cena uvedená na obálce je nezávazným

doporučením pro koncové prodejce.

ISBN 978-80-7529-690-0
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
www.slovart.cz
 ġn[\ XZ^Vy

)VLĦTu bSnba

Jsou nemoci kráčející v temnotách

a jsou též andělé zkázy, již létají
zahaleni v rouchu nehmotnosti a skrývají se v mlčení;
nevidíme je, však cítíme jejich sílu
a klesáme pod jejich mečem.

Jeremy Taylor, Pohřební kázání

 

>-41<-4

„Jenom kafe, prosím vás.“

Číšnice pozvedla namalované obočí. „Nic k jídlu si nedáte?“
zeptala se. Mluvila se silným slovanským přízvukem a tvářila se
zklamaně.
Simon Lewis jí to nemohl mít za zlé – nejspíš doufala v lepší
spropitné, než jaké jí vynese objednávka jednoho šálku kávy. Ne-
byla to ale jeho chyba, že upíři nejedí. Sice si někdy v restaura-
cích i přesto objednával jídlo, jen aby si zachoval zdání normál-
nosti, jenže takhle v úterý pozdě večer, když ve Veselce nebyli
téměř žádní jiní hosté, mu připadalo, že to nestojí za to. „Jenom
to kafe.“
Číšnice si od něj s pokrčením ramen vzala zalaminovaný jídelní
lístek a šla jeho objednávku nahlásit. Simon se opřel o opěradlo
plastové židle a rozhlédl se kolem sebe. Bistro Veselka na rohu De-
váté ulice a Druhé avenue patřilo mezi jeho nejoblíbenější pod-
niky na Lower East Side. Byla to stará východoevropská jídelna,
vyzdobená černobílými tapetami, kde člověka nechali sedět klidně
celý den, pokud si v půlhodinových intervalech objednával kávu.
Také tam podávali vegetariánské pirohy a boršč, které měl kdysi
ve velké oblibě, ty dny už ale zmizely v nenávratnu.
Byla polovina října a v bistru právě vyrukovali s halloweenskou
výzdobou – vratkou stojací cedulí s nápisem Boršč, nebo život! a upí-
rem vystřiženým z kartonu, kterému říkali hrabě Borščula. Tyhle
laciné sváteční dekorace kdysi Simonovi s Clary připadaly k po-
pukání, jenže teď už se Borščula s umělými špičáky a černou kápí
Simonovi tolik vtipný nezdál.
Simon se podíval z okna. Noc byla chladná a přes Druhou ave-
nue hnal vítr listí jako hrst papírových konfet. Po ulici šla dívka
v přiléhavém nepromokavém kabátě s páskem a dlouhé černé
vlasy jí vlály ve větru. Lidé se za ní otáčeli, když kolem nich prošla.

9
Simon se na takové dívky v minulosti často díval a přitom líně
přemítal, kam asi jdou a s kým se tam mají setkat. Určitě s nikým,
jako je on, to mu bylo jasné.
V tomto případě by se ale spletl. Nade dveřmi bistra zazvonil
zvonek a dovnitř vešla ona dívka, Isabela Lightwoodová. Když
uviděla Simona, usmála se a zamířila k němu. Cestou si z ramen
setřásala kabát, a než se posadila, přehodila ho přes opěradlo židle.
Pod kabátem měla na sobě to, čemu Clary říkala „typický Isabe-
lin ohoz“: krátké, upnuté sametové šaty, síťované punčochy a ko-
začky. V levé botě měla zastrčený nůž, o němž Simon věděl, že ho
nikdo jiný než on nevidí; přesto všichni v bistru pozorovali, jak
si Isabela sedá a hází si vlasy dozadu. Ať už měla na sobě cokoli,
přitahovala pozornost ostatních jako ohňostroj.
Nádherná Isabela Lightwoodová. Když ji Simon poznal, před-
pokládal, že o kluka jako on nebude mít zájem. Ukázalo se, že
má v podstatě pravdu. Isabele se líbili mladíci, které její rodiče
neschvalovali, což v jejím světě znamenalo podsvěťany – víly, vl-
kodlaky a upíry. Proto ho naplňovalo údivem, že se teď spolu už
měsíc nebo dva vídají, i když se jejich vztah většinou omezoval
na občasné schůzky, jako byla tato. Navíc se nemohl ubránit úva-
hám, jestli by spolu vůbec chodili, kdyby se nestal upírem, kdyby
se mu život v jedné jediné chvíli neobrátil vzhůru nohama.
Se zářivým úsměvem si zastrčila za ucho pramen vlasů. „Vy-
padáš dobře.“
Simon zabloudil pohledem ke svému odrazu ve výloze bistra.
Od té doby, co spolu chodili, se v jeho vzezření jasně projevoval
Isabelin vliv. Donutila ho vzdát se mikin s kapucí ve prospěch ko-
žených bund a místo tenisek si musel pořídit značkové boty. Boty,
které jen tak mimochodem stály tři sta dolarů. Pořád ještě nosil
svá obvyklá trička s nápisy – na tom dnešním stálo Existencia-
listi to dělají bezúčelně –, ale už neměl džíny s dírami na kolenou
a roztrhanými kapsami. Také si nechal narůst delší vlasy, které mu
teď padaly do očí a zakrývaly mu čelo, i když to bylo spíš z nut-
nosti než kvůli Isabele.

10
 Clary si z jeho nového vzhledu dělala legraci, jenže ji koneckonců
připadalo nevýslovně legrační všechno, co souviselo se Simonovým
milostným životem. Nemohla uvěřit, že by Simon mohl mít s Isa-
belou vážný vztah. Zároveň ovšem nevěřila ani tomu, že by stejně
vážný vztah mohl mít i s Maiou Robertsovou, jejich společnou ka-
marádkou vlkodlačicí. A úplně největší potíže jí dělalo uvěřit, že ani
jedné ze svých přítelkyň Simon dosud neřekl o té druhé.
Simon si nebyl úplně jistý, jak k tomu vlastně došlo. Maia ráda
chodila k němu domů hrát hry na konzoli Xbox – na opuštěné
policejní stanici, kde žila její vlkodlačí smečka, nic takového ne-
měli – a asi potřetí nebo počtvrté, co ho přišla navštívit, se k němu
před odchodem naklonila a políbila ho na rozloučenou. Potěšilo
ho to a hned potom zavolal Clary, aby se jí zeptal, jestli to má říct
Isabele. „Nejdřív musíš přijít na to, o co vlastně mezi tebou a Isa-
belou jde,“ odpověděla. „A pak jí to řekni.“
Ukázalo se, že to nebyla příliš dobrá rada. Uplynul měsíc a on
pořád ještě netušil, o co mezi ním a Isabelou vlastně jde, takže
raději nic neříkal. A jak čas ubíhal, představa, že by měl vůbec
něco říkat, se mu zdála čím dál tím nepříjemnější. Zatím všechno
zvládal. Isabela s Maiou nebyly zrovna kamarádky a moc se neví-
daly. To se ale naneštěstí pro něj mělo změnit. Claryina matka si
měla za pár týdnů brát svého dlouholetého přítele Luka a Isabela
i Maia byly na svatbu pozvané. Ta představa Simona děsila ještě
víc, než kdyby ho měl po newyorských ulicích nahánět rozzuřený
dav lovců upírů.
„Takže,“ ozvala se Isabela a vytrhla ho tím ze snění, „proč tady,
a ne u Takiho? Tam by sis mohl objednat krev.“
Řekla to tak nahlas, až sebou Simon škubl. Diskrétnost nepa-
třila mezi Isabeliny silné stránky. Naštěstí to vypadalo, že je nikdo
neposlouchá, dokonce ani číšnice, která se vrátila, zprudka před
Simona postavila hrnek s kávou, loupla očima po Izzy a pak ode-
šla, aniž si zapsala její objednávku.
„Líbí se mi tady,“ řekl. „Chodívali jsme sem s Clary, když si
dělala kurz v Tischově výtvarné škole. Mají tady výbornej boršč

11
a bliny – to jsou takový sladký tvarohový lívance –, a navíc mají
otevřeno celou noc.“
Isabela mu však nevěnovala pozornost. Zírala někam za jeho
rameno. „A co je tohle?“
Simon se podíval stejným směrem jako ona. „To je hrabě Bor-
ščula.“
„Hrabě Borščula?“
Simon pokrčil rameny. „Je to halloweenská výzdoba. Hrabě
Borščula je pro děti. Stejně jako hrabě Čokula nebo jako hrabě
Počtář ze Sezame, otevři se.“ Zeširoka se usmál jejímu nechápa-
vému výrazu. „Víš, ten, co učí děti počítat.“
Isabela vrtěla hlavou. „V televizi dávají pořad, kde děti učí po-
čítat upír?“
„Kdybys to viděla, dávalo by ti to smysl,“ zamumlal Simon.
„Takový konstrukt ovšem spočívá na mytologickém základě,“
pronesla Isabela poučujícím tónem typickým pro lovce stínů. „V ně-
kterých legendách jsou upíři skutečně posedlí počty, a když před
ně vysypeš rýži, musejí okamžitě všeho nechat a všechna zrnka
spočítat. Samozřejmě že na tom není ani špetka pravdy, stejně jako
na těch povídačkách o česneku. A upíři by neměli učit děti. Upíři
nahánějí hrůzu.“
„Díky za výklad,“ odvětil Simon. „To je jenom taková legrácka,
Isabelo. Je to prostě hrabě Počtář. Rád počítá, chápeš? ‚A copak
dnes hrabě Počtář spořádal, děti? Jednu čokoládovou sušenku, dvě
čokoládové sušenky, tři čokoládové sušenky…‘“
Ovanul je chladný vzduch, dveře restaurace se totiž otevřely
a dovnitř vešel další zákazník. Isabela se otřásla a sáhla po své čer-
né hedvábné šále. „To nezní moc realisticky.“
„A co by se ti líbilo víc? ‚A copak dnes hrabě Počtář spořádal,
děti? Jednoho bezbranného vesničana, dva bezbranné vesničany,
tři bezbranné vesničany…‘“
„Pst!“ Isabela si přestala omotávat šálu kolem krku, předklo-
nila se a položila ruku na Simonovo zápěstí. Její velké tmavé
oči náhle ožily tak, jak ožívaly jedině tehdy, když byla na lovu

12
démonů, nebo o lovení démonů alespoň přemýšlela. „Podívej se
támhle.“
Simon se zadíval stejným směrem jako ona. U vitríny s růz-
nými sladkostmi – dorty s tlustou vrstvou polevy, židovskými roh-
líčky rugelach a listovými šátečky s pudinkovou náplní – stáli dva
muži. Ani jeden z nich však nevypadal, že by se zajímal o jídlo.
Oba byli malí a tak strašně vyzáblí, že jim lícní kosti trčely z bez-
barvých tváří jako nože. Oba měli řídké šedivé vlasy a vybledlé
šedé oči a byli oděni v kabátech břidlicové barvy, které jim sahaly
až na zem.
„Tak,“ řekla Isabela. „Co jsou podle tebe zač?“
Simon na ně zamžoural. Oba dva mu pohled oplatili a jejich
oči bez řas se na něj upřely jako prázdné otvory. „Vypadají jako
zahradní trpaslíci posedlí ďáblem.“
„Jsou to lidští služebníci,“ sykla Isabela. „Patří nějakýmu upí-
rovi.“
„Patří? To jako myslíš…“
Netrpělivě si odfrkla. „U Anděla, ty o svým druhu opravdu nic
nevíš, co? Tušíš vůbec, jak upíři vznikají?“
„No, když se mamka upírka s taťkou upírem mají hodně
rádi…“
Isabela se na něj zašklebila. „No dobře, tak teda víš, že upíři
k rozmnožování nepotřebujou mít sex, ale vsadím se, že nemáš tu-
šení, jak to doopravdy funguje.“
„Ale mám,“ ohradil se Simon. „Jsem upír, protože jsem se
předtím, než jsem umřel, napil Rafaelovy krve. Pití krve plus smrt
rovná se upír.“
„Ne tak docela,“ nesouhlasila Isabela. „Jsi upír, protože ses na-
pil Rafaelovy krve, pak tě pokousali další upíři a teprve potom jsi
umřel. V určité fázi tě prostě musí kousnout nějakej upír.“
„Proč?“
„Upíří sliny mají… zvláštní schopnosti. Způsobují transfor-
maci.“
„Fujtajbl,“ ušklíbl se Simon.

13
 „Nebuď taková citlivka. Z nás dvou jsi to ty, kdo se může
pochlubit kouzelným plivancem. Upíři si rádi udržují nablízku
lidi, na kterých se můžou přiživit, když jim dojde krev – jsou to
vlastně chodící automaty na občerstvení.“ Z Izzyina hlasu byl cí-
tit odpor. „Jeden by předpokládal, že je ty opakované ztráty krve
oslabí, jenomže upíří krev má i hojivé účinky. Zvyšuje množství
červených krvinek v krvi, takže ti lidé jsou pak silnější a zdra-
vější a žijí delší dobu. Proto Zákon upírům nezakazuje živit se
na lidech. Ono jim to totiž neubližuje. Samozřejmě že se nějaký
upír občas rozhodne, že mu občerstvení nestačí a že by měl ra-
ději služebníka – a to pak začne pokousanému člověku podávat
malé dávky upíří krve, aby byl poslušný a připoutaný ke svému
veliteli. Služebníci své velitele uctívají a nadšeně jim posluhují.
Nechtějí nic jiného než být v jejich blízkosti. Stejně jako ty, když
ses vrátil do hotelu Dumont. Táhlo tě to zpátky k upírovi, jehož
krve ses napil.“
„K Rafaelovi,“ doplnil Simon pochmurně. „Ale řeknu ti, že
teď už mu rozhodně nablízku být nemusím.“
„Ne, to nutkání totiž zmizí, když se z tebe stane plnohod-
notný upír. Jenom služebníci uctívají své upíří předky a ne-
můžou jim odmítnout poslušnost. Chápeš to? Když ses vrátil
do hotelu Dumont, Rafaelův klan z tebe vysál všechnu krev,
tys umřel a pak se z tebe stal upír. Ale kdyby tě úplně nevysáli,
kdyby ti místo toho podali upíří krev, nakonec by z tebe byl
služebník.“
„Tohle je vážně moc zajímavý,“ řekl Simon. „Ale nějak to ne-
vysvětluje, proč na nás ti dva zírají.“
Isabela se na ně ohlédla. „Zírají na tebe. Možná jejich velitel
umřel a oni hledají jiného upíra, kterému by mohli patřit. Mohl
bys mít domácí mazlíčky.“ Zazubila se na něj.
„Anebo možná přišli na bramborový placky,“ zkusil to Simon.
„Lidští služebníci nejedí normální jídlo. Živí se směsí upíří
a zvířecí krve. To je udržuje ve zpomaleném životním režimu.
Nejsou nesmrtelní, ale stárnou hodně pomalu.“

14
 „Bohužel to ale vypadá, že mladistvý vzhled jim tak dlou-
ho nevydrží,“ poznamenal Simon s pohledem upřeným na dva
muže.
Isabela se na židli narovnala. „Míří přímo sem. Takže se nejspíš
dozvíme, co vlastně chtějí.“
Služebníci se blížili, jako by byli na kolečkách. Vypadali, že je
vpřed neposouvají kroky, ale zcela nehlučný klouzavý pohyb. Pře-
jít restauraci jim trvalo jen pár vteřin. Než dorazili k Simonovu
stolu, Isabela si stihla vytáhnout z boty ostrou úzkou dýku. Leže-
la na stole a ve světle zářivek vrhala odlesky. Byla to tmavá dýka
z těžkého stříbra a do rukojeti měla z obou stran vypálené kříže.
Většina zbraní odpuzujících upíry byla zjevně označená kříži, což
podle Simona vycházelo z přesvědčení, že upíři jsou většinou křes-
ťané. Kdo mohl tušit, že menšinové náboženské vyznání s sebou
může nést takové výhody?
„Dál už ani krok,“ prohlásila Isabela, když se dva služebníci
zastavili u jejich stolu, a prsty přitom držela jen pár centimetrů
od dýky. „Sdělte nám účel své návštěvy.“
„Lovkyně stínů,“ sípavě zašeptalo stvoření stojící vlevo, „nepo-
čítali jsme s tvou přítomností v této situaci.“
Isabela pozvedla jedno úzké obočí. „A o jakou situaci se
jedná?“
Druhý služebník ukázal dlouhým šedivým prstem na Simona.
Nehet na špičce prstu měl zažloutlý a ostrý. „Máme tu jednání se
světlomilcem.“
„Ne, nemáte,“ ozval se Simon. „Vůbec netuším, co jste zač.
Nikdy jsem vás neviděl.“
„Já jsem pan Walker,“ představilo se první stvoření. „A můj
společník se jmenuje pan Archer. Sloužíme nejmocnějšímu upí-
rovi v New Yorku, vůdci největšího manhattanského klanu.“
„Rafael Santiago,“ řekla Isabela. „V tom případě určitě víte, že
Simon nepatří do žádného klanu. Je na volné noze.“
Pan Walker se mírně usmál s pevně stisknutými rty. „Můj ve-
litel doufá, že by se na tom mohlo něco změnit.“

15
 Simon se nad stolem setkal s Isabeliným pohledem. Pokrčila ra-
meny. „Copak ti Rafael neříkal, že se máš od jeho klanu držet dál ?“
„Možná si to rozmyslel,“ přemítal Simon. „Vždyť ho znáš. Je
náladovej a nevypočitatelnej.“
„Neznám. Vlastně jsem ho neviděla od té doby, co jsem ho
chtěla umlátit svícnem. Ale vzal to dobře. Ani nemrknul.“
„No paráda,“ řekl Simon. Oba služebníci na něj zírali. Oči měli
bledě šedé, barvy špinavého sněhu. „Jestli mě Rafael zve do svýho
klanu, znamená to, že ode mě něco chce. Tak mi rovnou řekněte,
o co se jedná.“
„Nejsme zasvěceni do velitelových plánů,“ odpověděl pan Ar-
cher povýšeně.
„Tak to je smůla,“ prohlásil Simon. „Nikam nejdu.“
„Jestli s námi nehodláš jít, máme povolení tě k tomu donutit
silou.“
Dýka jako by Isabele sama skočila do ruky – sotva se pohnula,
a přesto už zbraň svírala v dlani. Lehce jí pootočila. „To bych na
vašem místě nedělala.“
Pan Archer na ni vycenil zuby. „Odkdy dělají Andělovy děti
ochranku ničemným podsvěťanům? Čekal bych, že takové věci
budou pod tvoji úroveň, Isabelo Lightwoodová.“
„Já nejsem jeho ochranka,“ řekla Isabela. „Jsem jeho přítelkyně.
A to mi dává právo vám nakopat zadek, jestli ho budete otravovat.
Tak už to chodí.“
Přítelkyně? Simona to tak vylekalo, že na ni vrhl překvapený
pohled, ona však upřeně pozorovala dva služebníky a z tmavých
očí jí létaly blesky. Měl pocit, že o sobě ještě nikdy předtím ne-
řekla, že je jeho přítelkyně. Zároveň mu však nemohlo uniknout,
že skutečnost, že právě tento okamžik dnešního večera ho vyděsil
daleko víc než pozvání na schůzku od nejmocnějšího upíra New
Yorku, byla jen další známkou podivného směru, kterým se celý
jeho život začal přednedávnem ubírat.
„Můj velitel,“ pronesl pan Walker tónem, který měl zřejmě vy-
znít smířlivě, „chce světlomilci učinit návrh…“

16
 „Jmenuje se Simon. Simon Lewis.“
„Chce panu Lewisovi učinit návrh. Mohu vám slíbit, že pro
pana Lewise bude zdaleka nejvýhodnější, když nás laskavě dopro-
vodí a vyslechne mého velitele. Přísahám na čest svého velitele,
světlomilče, že neutrpíš žádnou újmu, a jestliže budeš chtít na-
bídku mého velitele odmítnout, budeš tak moci svobodně učinit.“
Můj velitel, můj velitel. Pan Walker ta slova pronášel se směsí
obdivu a posvátné hrůzy. Simon se v duchu otřásl. Strašná před-
stava, být k někomu tak připoutaný a nemít žádnou vlastní vůli.
Isabela vrtěla hlavou a rty Simonovi naznačovala slůvko „ne“.
Napadlo ho, že má nejspíš pravdu. Isabela byla vynikající lovkyně
stínů. Od svých dvanácti let lovila démony a podsvěťany porušu-
jící zákon – neposlušné upíry, čaroděje praktikující černou magii,
vlkodlaky utržené ze řetězu, kteří na někoho zaútočili – a byla
v tom pravděpodobně lepší než kterýkoli jiný lovec stínů v jejím
věku, s výjimkou jejího bratra Jace. A ještě Sebastiána, pomyslel
si Simon, který byl lepší než oba dva dohromady. Teď už je ale
mrtvý.
„Tak dobře,“ rozhodl se. „Půjdu.“
Isabela vyvalila oči. „Simone!“
Oba služebníci si zamnuli ruce, podobní padouchům z ko-
miksů. To gesto samo o sobě nebylo strašidelné, strašidelný byl ale
fakt, že to oba udělali přesně ve stejnou chvíli a naprosto stejným
způsobem, jako by byli jen loutkami, které někdo ovládá jedním
provázkem.
„Výborně,“ řekl pan Archer.
Isabela hlasitě bouchla dýkou o stůl a předklonila se, až se jí
lesklé tmavé vlasy otřely o desku stolu. „Simone,“ zašeptala nalé-
havě, „neblázni. Neexistuje důvod, proč bys měl někam chodit.
A Rafael je pitomec.“
„Rafael je vysoce postavený upír,“ opáčil Simon. „Jeho krev ze
mě udělala upíra. Je to můj… jak se tomu říká.“
„Tvůj předek, otec, stvořitel, původce – pro to, co udělal, exis-
tují tisíce jmen,“ doplnila ho Isabela roztržitě. „A je možné, že

17
z tebe jeho krev udělala upíra. Ale neudělala z tebe světlomilce.“
Její oči se nad stolem zadívaly do jeho. Světlomilce z tebe udělal
Jace. To ale Isabela nikdy nechtěla vyslovit nahlas. Pravdu, celý
příběh o tom, čím Jace ve skutečnosti je a co to způsobilo u Si-
mona, jich znalo jen pár. „Nemusíš dělat, co ti říká.“
„Jasně že nemusím,“ odpověděl Simon tišším hlasem. „Pokud
ale odmítnu, myslíš, že mě Rafael prostě nechá být? Nenechá.
Pořád po mně půjdou.“ Vrhl na dva služebníky kradmý postranní
pohled. Vypadali, že s ním souhlasí, i když se mu to možná jen
zdálo. „Budou mě všude otravovat. Venku, ve škole, u Clary…“
„No a co? Clary to snad nezvládne?“ Isabela rozhodila rukama.
„No tak dobře. Ale aspoň půjdu s tebou.“
„O tom nemůže být řeč,“ vpadl jim do hovoru pan Archer.
„Do této záležitosti nemají lovci stínů co mluvit. Týká se jen dětí
noci.“
„Já nebudu…“
„Zákon nám dává právo řešit si vlastní záležitosti v soukromí,“
upjatě jí připomněl pan Archer. „Uvnitř vlastního druhu.“
Simon se na ně podíval. „Dejte nám chvilku, prosím vás,“ řekl.
„Chci si s Isabelou promluvit.“
Nastalo krátké ticho. Okolní život v bistru pokračoval dál svým
tempem. Dovnitř se nahrnuli pozdní návštěvníci, kteří před chvílí
odešli po filmu z kina sídlícího ve stejném bloku, a kolem spěchaly
číšnice roznášející hostům talíře s kouřícími pokrmy. U okolních
stolků seděli smějící se a rozmlouvající páry. Kuchaři za přepážkou
na sebe pokřikovali objednávky. Nikdo se na ně nedíval ani se ne-
tvářil, že by se mělo dít něco zvláštního. Simon si už zvykl na op-
tické iluze, někdy se však v Isabelině přítomnosti nemohl ubránit
dojmu, že je uvězněný za neviditelnou skleněnou stěnou a odříz-
nutý od zbytku lidstva a jeho každodenního koloběhu.
„Dobrá tedy,“ souhlasil pan Walker a udělal krok vzad. „Můj
velitel ale nemá rád, když ho někdo nechává čekat.“
Odešli ke dveřím a stáli tam jako sochy, nedbajíce závanů
chladného vzduchu, jež dovnitř pronikaly, vždy když odcházel

18
nebo přicházel nějaký zákazník. Simon se otočil k Isabele. „To je
dobrý,“ ujistil ji. „Neublíží mi. Nemůžou mi ublížit. Rafael přece
ví o…“ Celý nesvůj si ukázal na čelo. „O tomhle.“
Isabela se natáhla přes stůl a pohybem ruky, který byl spíše
zkoumavý než něžný, mu odhrnula vlasy z čela. Mračila se. Simon
už se na své znamení mnohokrát díval v zrcadle, takže dobře vě-
děl, jak vypadá. Jako by někdo vzal tenký štětec a namaloval mu
na čelo kousek nad kořenem nosu jednoduchý symbol. Zdálo se
mu, že znamení občas mění tvar, jako to dělávají pohyblivé obrazy
složené z mraků, vždy je ale naprosto zřetelné a černé a vyzařuje
z něj nebezpečí, podobně jako z varovného nápisu v cizím jazyce.
„Opravdu to… funguje?“ zašeptala.
„Rafael si to myslí,“ odpověděl Simon. „A já nemám důvod
tomu nevěřit.“ Vzal ji za zápěstí a odtáhl jí ruku od svého obličeje.
„Budu v pořádku, Isabelo.“
Povzdechla si. „Každej coul mýho výcviku mi říká, že to není
moc dobrej nápad.“
Simon jí stiskl ruku. „Ale jdi. Taky tě přece zajímá, co může
Rafael chtít, ne?“
Isabela ho poplácala po hřbetu ruky a opřela si záda. „Popoví-
dáme si o tom, až se vrátíš. Zavolej mi jako první.“
„Zavolám.“ Simon se postavil a zapnul si bundu. „Můžeš pro
mě udělat jednu věc? Vlastně dvě věci.“
Podívala se na něj s ostražitým úsměvem. „A co?“
„Clary prý bude dneska večer trénovat v Institutu. Jestli na ni
narazíš, neříkej jí, kam jsem šel. Měla by zbytečně strach.“
Isabela obrátila oči v sloup. „No dobře. A ta druhá věc?“
Simon se k ní sklonil a políbil ji na tvář. „Než odejdeš, dej si
boršč. Je fantastickej.“

Pan Walker a pan Archer nebyli právě upovídaní společníci.

Tiše vedli Simona ulicemi Lower East Side a svým zvláštním
klouzavým krokem neustále kráčeli kus před ním. Připozdívalo
se, ale chodníky byly stále plné lidí jdoucích z večerní směnu

19
nebo spěchajících domů z večeře, s očima upřenýma k zemi
a límci vyhrnutými na ochranu před nepříjemným studeným
větrem. Na St. Mark’s Place byly u okraje chodníku vyrovnané
karetní stolky, na nichž se prodávalo vše od levných ponožek přes
kresby New Yorku až po tyčinky s vůní santalového dřeva. Listí
hnané větrem po zemi chřestilo jako vysušené kosti. Vzduch byl
prosycen výfukovými plyny z aut smíchanými s vůní santalového
dřeva a pod tím vším se vznášel pach lidských bytostí – kůže
a krve.
Simonovi se stáhl žaludek. Snažil se přechovávat u sebe v po-
koji dostatečnou zásobu zvířecí krve, aby nikdy nedostal hlad –
vlastnil teď malou ledničku schovanou vzadu v šatní skříni, kde
na ni nemohla narazit jeho matka. Krev mu připadala nechutná.
Ze začátku si myslel, že si na ni zvykne a třeba na ni i začne mít
chuť, ale ačkoli tišila jeho bolesti z hladu, nebylo na ní nic, na čem
by si mohl pochutnat, jako si kdysi pochutnával na čokoládě nebo
vegetariánských burritech či kávové zmrzlině. Byla to pořád jen
krev.
Pocit hladu byl ale horší. Mít hlad pro něj znamenalo cítit
věci, které cítit nechtěl – sůl na kůži a tu přezrále sladkou vůni
krve linoucí se z pórů kolemjdoucích. Vyvolávalo to v něm pocit
ještě většího hladu, zmatku a celkové zvrácenosti. Nahrbil se, vra-
zil si pěsti do kapes bundy a snažil se dýchat ústy.
Zahnuli na Třetí avenue a zastavili se před restaurací s nápisem
Klášterní kavárna – zahrádka otevřena po celý rok. Simon se na
nápis krátce podíval. „Co tady děláme?“
„Toto místo vybral k setkání náš velitel,“ pravil pan Walker ne-
utrálním tónem.
„Aha.“ Simon znejistěl. „Není to zrovna Rafaelův styl – čekal
bych, že si na schůzky vybírá spíš věže odsvěcených katedrál nebo
podzemní kobky plný kostí. Nikdy mi nepřišel jako typ, co chodí
do trendy kaváren.“
Oba služebníci na něj zírali. „Máš s tím nějaký problém, svět-
lomilče?“ zeptal se nakonec pan Archer.

20
 Z nějakého důvodu měl Simon pocit, jako by mu pan Archer
vyhuboval. „Ne, nemám.“
Kavárna měla tmavý interiér a podél jedné stěny se táhl bar
s mramorovou deskou. Po celou dobu, co kráčeli místností ke
dveřím úplně vzadu, je neoslovil žádný číšník. Vyšli dveřmi na
zahrádku.
Zahrádkami se mohla pochlubit řada newyorských restaurací,
jenže většina z nich se v chladnějších ročních obdobích zavírala.
Tuto zahrádku tvořil dvorek sevřený mezi několika budovami.
Zdi zdobily nástěnné malby s falešnými okny, která vedla na ital-
ské zahrady plné květin. Na stromech, jejichž listí se už zbarvilo
do žluta a rezavohněda, visely řetězy bílých žároviček a mezi stolky
byly rozestaveny topné lampy vydávající načervenalou záři. Upro-
střed dvorku rytmicky šplouchala fontánka.
Obsazený byl jen jeden stolek, ale po Rafaelovi nebylo na za-
hrádce ani stopy. U stolku blízko u zdi seděla štíhlá žena v klo-
bouku se širokou krempou. Zatímco na ni Simon zmateně zíral,
zvedla ruku a zamávala na něj. Otočil se a podíval se za sebe; sa-
mozřejmě tam nikdo nebyl. Walker a Archer se znovu pohnuli
a nic nechápající Simon je následoval. Přešli dvorek a zastavili se
pár desítek centimetrů od místa, kde seděla neznámá žena.
Walker se hluboce uklonil. „Veliteli,“ řekl.
Žena se usmála. „Walkere a Archere,“ oslovila je, „výborně.
Děkuji vám, že jste mi přivedli Simona.“
„Tak moment.“ Simon přeskakoval pohledem z ženy na dva
služebníky a zase zpět. „Vy nejste Rafael.“
„To máš tedy pravdu.“ Žena si sundala klobouk. Na ramena
se jí rozlila bohatá hříva stříbřitě plavých vlasů, jež zářily ve světle
vánoční výzdoby. Její hladké, bílé, velmi krásné tváři oválného
tvaru vévodily veliké světlezelené oči. Měla na sobě dlouhé černé
rukavice, černou hedvábnou halenku a úzkou sukni a kolem krku
si uvázala černý šátek. Nebylo možné odhadnout její věk – ani to,
jak byla stará, když se stala upírkou. „Jsem Camille Belcourtová.
Moc mě těší, že tě poznávám.“

21
 Natáhla k němu ruku v černé rukavici.
„Bylo mi řečeno, že se tady setkám s Rafaelem Santiagem,“
prohlásil Simon, aniž by jí rukou potřásl. „Pracujete pro něj?“
Camille Belcourtová se rozesmála smíchem připomínajícím
zurčící potůček. „To rozhodně ne! I když kdysi dávno pracoval on
pro mne.“
A vtom si Simon vzpomněl. Já myslel, že nejvyšší upír je někdo
jinej, řekl tehdy Rafaelovi v Idrisu. Zdálo se mu, že od té doby
uplynula celá věčnost.
Camille se k nám ještě nevrátila, odpověděl mu Rafael. Já jsem
její zástupce.
„Vy jste nejvyšší upír,“ pochopil Simon. „Vůdce manhattan-
ského klanu.“ Otočil se ke služebníkům. „Podvedli jste mě. Říkali
jste mi, že se mám sejít s Rafaelem.“
„Řekl jsem, že se setkáš s naším velitelem,“ opáčil pan Walker.
Jeho doširoka rozevřené oči byly prázdné, tak prázdné, že si Simon
nebyl jistý, zda ho ti dva vážně chtěli oklamat, nebo byli jen jako
roboti naprogramovaní říkat všechno, co jim přikáže jejich velitel,
a odchylky od scénáře pro ně nepřicházely v úvahu. „A tady je.“
„Přesně tak.“ Camille svým služebníkům věnovala zářivý úsměv.
„A teď prosím odejděte, Walkere a Archere. Potřebuji si tady se
Simonem promluvit o samotě.“ Způsob, jakým tu větu vyslovila
– jeho jméno a výraz „o samotě“ –, působil jako skryté pohlazení.
Služebníci se uklonili a vzdálili se. Když se pan Archer obracel
k odchodu, Simon zahlédl ze strany na jeho krku poranění, mod-
řinu tak tmavou, že vypadala jako barva, se dvěma ještě tmavšími
skvrnkami uvnitř. Byly to stopy po kousnutí lemované zaschlou
potrhanou kůží. Simonem proběhlo neviditelné zachvění.
„Prosím,“ řekla Camille a poklepala na židli vedle sebe, „posaď
se. Nechceš trochu vína?“
Simon se nepohodlně usadil na samém okraji tvrdé kovové
židle. „Já nepiju.“
„Ale samozřejmě,“ odpověděla soucitně. „Vždyť jsi teprve
holátko. Ale netrap se tím. Postupně se vytrénuješ tak, že budeš

22
schopen konzumovat víno i jiné nápoje. Nejstarší z našeho druhu
mohou dokonce jíst lidské jídlo jen s minimálními vedlejšími
účinky.“
S minimálními vedlejšími účinky? Simona ta formulace příliš
nepotěšila. „Budeme tady ještě dlouho?“ zeptal se a významně se
přitom podíval na svůj mobil, na kterém zjistil, že už je po půl
jedenácté. „Musím domů.“
Camille se napila vína. „Opravdu? A proč?“
Protože máma neusne, dokud se nevrátím. No dobře, ale tohle
přece Camille vědět nepotřebovala. „Vyrušila jste mě z rande,“
odpověděl. „Takže mě logicky zajímá, jestli kvůli něčemu důle-
žitýmu.“
„Pořád bydlíš se svou matkou, že?“ nadhodila a položila skle-
nici na stůl. „Je poněkud zvláštní, že tak mocný upír jako ty od-
mítá odejít z domova a připojit se k nějakému klanu.“
„Takže vy jste mi pokazila rande, jenom abyste se mi mohla
posmívat, že pořád ještě bydlím u rodičů. Nemohla jste si to ne-
chat na nějakej večer, kdy nebudu mít schůzku? Což je naprostá
většina večerů, kdyby vás to náhodou zajímalo.“
„Nevysmívám se ti, Simone.“ Přejela si jazykem po spodním
rtu, jako by si vychutnávala víno, kterého se právě napila. „Zajímá
mě, proč ses nestal členem Rafaelova klanu.“
Což je vlastně i váš klan, ne? „Měl jsem silnej pocit, že mě tam
Rafael nechce,“ sdělil jí Simon. „V podstatě řekl, že mě nechá
na pokoji, pokud já nechám na pokoji jeho. Tak jsem to udělal.“
„Nepovídej.“ Zelené oči jí zasvítily.
„Nikdy jsem se nechtěl stát upírem,“ vysvětloval Simon a záro-
veň uvažoval nad tím, proč vlastně vykládá takové věci naprosto cizí
ženě. „Chtěl jsem normální život. Když jsem zjistil, že jsem světlo-
milec, napadlo mě, že bych ho pořád ještě mohl mít. Nebo aspoň
něco, co by se normálnímu životu blížilo. Můžu chodit do školy,
můžu bydlet doma, můžu se vídat s mámou a sestrou…“
„Pokud ovšem před nimi nikdy nebudeš jíst,“ přerušila ho Ca-
mille. „Dokud před nimi dokážeš skrýt svoji touhu po krvi. Ještě

23
nikdy jsi neokusil lidskou krev, že? Živíš se jen balenou, zatuchlou
krví zvířat.“ Nakrčila nos.
Simon si vzpomněl na Jace a rychle tu myšlenku zahnal. Jace
přece taky není tak docela člověk. „Ne, neokusil.“
„Jednou ji okusíš. A až se to stane, nikdy na to nezapomeneš.“
Předklonila se a její světlé vlasy ho polechtaly na ruce. „Své pravé
já nemůžeš skrývat navždy.“
„Všichni teenageři přece lžou rodičům,“ řekl Simon. „A vůbec,
nic vám do toho není. Vlastně pořád ještě nevím, proč jsem tady.“
Camille se k němu naklonila. Když to udělala, pootevřel se jí
výstřih černé hedvábné halenky. Kdyby byl Simon ještě člověkem,
začervenal by se. „Můžu se podívat?“
Simon si nemohl pomoci a vyvalil na ni oči. „Na co?“
Usmála se. „Na tvé znamení, hlupáčku. Znamení tuláka.“
Simon otevřel ústa a pak je zase zavřel. Odkud to ví? O zna-
mení, jež mu Clary nanesla v Idrisu, věděla jen hrstka lidí. Rafael
naznačil, že ta informace musí zůstat tajemstvím, a Simon s ní
podle toho zacházel.
Camilliny oči však byly velmi zelené a klidné a on z nějakého
důvodu toužil dělat to, co po něm chce. Mohl za to způsob, ja-
kým se na něj dívala, nebo možná melodie jejího hlasu. Zvedl
ruku a odhrnul si vlasy, aby si mohla prohlédnout jeho čelo.
Oči se jí rozšířily údivem a rty se jí odlepily od sebe. Zlehka
si sáhla na krk, jako by se tam snažila nahmatat neexistující puls.
„Ach,“ vydechla. „Takové požehnání, Simone. Máš veliké štěstí.“
„Je to kletba,“ opravil ji Simon, „ne požehnání. To snad víte,
ne?“
Oči jí zajiskřily. „Kain Hospodinu odvětil: Můj zločin je větší,
než je možno odčinit. Máš snad pocit, že svůj úděl neuneseš, Si-
mone?“
Simon se narovnal a vlasy mu opět spadly do čela. „Unesu.“
„Ale nechceš.“ Aniž z něj spustila oči, přejela prstem v rukavici
po okraji své sklenky na víno. „Co kdybych znala způsob, jak ob-
rátit to, co považuješ za kletbu, ve tvůj prospěch?“

24
 Tak mi připadá, že se konečně dostáváte k tomu, proč jste mě sem
dala přivést. To je dobrý začátek. „Poslouchám vás.“
„Poznal jsi mé jméno, když jsem se ti představila,“ pokračovala
Camille. „Rafael se už o mně zmínil, že?“ Mluvila se sotva po-
střehnutelným přízvukem, který Simon nedokázal zařadit.
„Říkal, že jste vůdkyní klanu a on vás ve vaší nepřítomnosti
jenom zastupuje. Jako viceprezident nebo tak něco.“
„Aha.“ Jemně se kousla do spodního rtu. „To bohužel tak do-
cela neodpovídá skutečnosti. Ráda bych ti řekla pravdu, Simone.
Chtěla bych ti učinit nabídku. Nejdříve mi ale musíš něco slí-
bit.“
„A co to má být?“
„Že všechno, co si tu dnes večer řekneme, zůstane tajemstvím.
Nikdo se to nesmí dozvědět. Ani ta tvá malá zrzavá kamarádka
Clary. Ani jedna z tvých přítelkyň. Nikdo z Lightwoodových.
Prostě nikdo.“
Simon se zády opřel o židli. „A co když vám nic takovýho ne-
slíbím?“
„Pak můžeš odejít, pokud si to přeješ,“ řekla. „Jenže se nikdy
nedozvíš, co jsem ti chtěla sdělit. A té ztráty budeš litovat.“
„Jsem zvědavej,“ oznámil jí Simon. „Ale ne zase tolik.“
V očích se jí mihlo překvapení, pobavení a Simonovi se zdálo,
že i špetka respektu. „Nic, co bych ti chtěla říci, se jich netýká.
Nebude to mít vliv na jejich bezpečí ani štěstí. Tím utajením se
jen snažím chránit samu sebe.“
Simon se na ni podezíravě podíval. Myslí to vážně? Upíři ne-
jsou jako víly, které nedokážou lhát. Musel si ale přiznat, že jím
cloumá zvědavost. „No tak dobře. Zachovám vaše tajemství, do-
kud nebudu mít pocit, že něco, co řeknete, může ohrozit moje
přátele. Pak naše dohoda přestává platit.“
Věnovala mu mrazivý úsměv. Poznal, že nemá ráda, když jí
někdo nevěří. „Dobrá tedy,“ souhlasila. „Vypadá to, že nemám
na vybranou, když tolik potřebuji tvoji pomoc.“ Předklonila se
a štíhlou rukou si pohrávala se stopkou sklenice na víno. „Až

25
donedávna jsem spokojeně vedla manhattanský klan. Měli jsme
nádherné sídlo ve staré předválečné budově na Upper West Side,
ne v tom hotelu zamořeném krysami, kde teď mé poddané uby-
toval Santiago. Santiago – Rafael, jak mu říkáš ty – byl můj první
pobočník. Můj nejoddanější společník, nebo jsem si to alespoň
myslela. Jedné noci jsem zjistila, že zabíjí lidi. Přiváděl je do toho
starého hotelu ve španělském Harlemu a pro vlastní zábavu pil
jejich krev. Jejich kosti pak vyhazoval do kontejneru. Hloupě ris-
koval a porušoval zákony Úmluvy.“ Napila se vína. „Když jsem si
s ním chtěla promluvit, uvědomila jsem si, že celému klanu na-
povídal, že tím vrahem jsem já, že já porušuji zákony. Přichystal
mi past. Měl v úmyslu mě zabít, aby se mohl sám ujmout moci.
Uprchla jsem. Zůstali mi jen Walker a Archer, kteří mě chránili.“
„Takže celou dobu lhal, když tvrdil, že vás jen zastupuje, do-
kud se nevrátíte?“
Ušklíbla se. „Santiago je obratný lhář. Je jisté, že si přeje můj
návrat – aby mě mohl zabít a stanout v čele klanu oficiálně.“
Simon si nebyl jistý, co chce Camille slyšet. Nebyl zvyklý na to,
aby se na něj dospělé ženy dívaly s očima plnýma slz nebo se mu
svěřovaly se svými životními příběhy.
„To mě mrzí,“ řekl nakonec.
Pokrčila rameny tak energicky, až ho napadlo, jestli její přízvuk
náhodou není francouzský. „Už je to minulost,“ řekla. „Celou tu
dobu jsem se skrývala v Londýně, hledala spojence a vyčkávala.
Pak jsem se doslechla o tobě.“ Zvednutou rukou mu naznačila,
aby mlčel. „Nemohu ti říci jak, jsem vázána mlčenlivostí. V tu
chvíli jsem si ale uvědomila, že ty jsi přesně ten, na koho čekám.“
„Opravdu?“
Naklonila se k němu a dotkla se jeho ruky. „Rafael se tě bojí,
Simone, a má k tomu důvod. Patříš k jeho druhu, jsi upír, ale
nikdo ti nemůže ublížit ani tě zabít. Nemůže ti zkřivit ani vlásek,
protože by tím na svoji hlavu přivolal hněv boží.“
Rozhostilo se ticho. Simon slyšel jemné bzučení elektrických vá-
nočních světýlek nad hlavou, šplouchání vody v kamenné fontán-

26
ce uprostřed dvorku, hučení a šum města. Pak tiše promluvil. „Vy
jste to řekla.“
„Co jsem řekla, Simone?“
„To slovo. Hněv…“ Slovo ho štípalo a pálilo v ústech, stejně
jako pokaždé.
„Ano. Hněv boží.“ Stáhla ruku zpět, ale v očích měla laskavý
pohled. „Náš druh má mnohá tajemství, která ti mohu prozradit
a ukázat. Dozvíš se, že nejsi odsouzen k zatracení.“
„Paní…“
„Camille. Říkej mi Camille.“
„Pořád nechápu, co po mně vlastně chcete.“
„Opravdu ne?“ Zavrtěla hlavou a zářivé vlasy jí zavířily kolem
obličeje. „Chci, aby ses stal mým spojencem, Simone. Mým spo-
jencem proti Santiagovi. Spolu se vydáme do toho jeho hotelu
prolezlého krysami a ve chvíli, kdy jeho přívrženci uvidí, že jsi
se mnou, opustí jej a přidají se ke mně. Věřím, že pod vším tím
strachem z něj mi zachovávají loajalitu. Jakmile nás uvidí spolu,
jejich strach pomine a oni se postaví na naši stranu. Člověk ne-
může soupeřit s tím, co je božské.“
„Já nevím,“ váhal Simon. „V bibli se Jákob utkal s andělem
a vyhrál.“
Camille se na něj podívala s pozvednutým obočím.
Simon pokrčil rameny. „Hebrejská škola.“
„I pojmenoval Jákob to místo Penúel, neboť řekl: ‚Viděl jsem Boha
tváří v tvář.‘ Vidíš, nejsi jediný, kdo dokáže citovat Písmo.“ Její
ostražitý pohled zmizel a nahradil jej úsměv. „Možná si to ne-
uvědomuješ, světlomilče, ale dokud to znamení poneseš, budeš
trestající rukou boží. Nikdo se ti nemůže postavit. Určitě ne jeden
upír.“
„Bojíte se mě?“ zeptal se Simon.
Téměř okamžitě ho zamrzelo, že to řekl. Její zelené oči po-
temněly jako mraky před bouřkou. „Jestli se tě bojím?“ Hned
se ale vzpamatovala, tvář se jí vyhladila a objevil se na ní bez-
starostný výraz. „Jistěže ne,“ odpověděla. „Jsi inteligentní hoch.

27
Jsem přesvědčena, že si uvědomíš výhody mého návrhu a staneš
se mým spojencem.“
„A co mi teda vlastně navrhujete? Teda chápu, že se postavíme
Rafaelovi, ale co pak? Necítím vůči Rafaelovi nenávist ani se ho
nechci jen tak pro nic za nic zbavit. Nechává mě na pokoji. Nic
víc jsem nikdy nechtěl.“
Spojila ruce před sebou. Na levém prostředníčku měla přes
rukavici nasazený stříbrný prsten s modrým kamenem. „To si jen
myslíš, Simone, že jsi nikdy nic víc nechtěl. Myslíš si, že ti Ra-
fael prokazuje službu, když tě nechává na pokoji, jak tomu říkáš.
Ve skutečnosti tě ale vykázal do vyhnanství. Zatím jsi přesvěd-
čený, že svůj druh nepotřebuješ. Jsi spokojený s přáteli, které máš
– lidmi a lovci stínů. Vystačíš si s tím, že si v pokoji schováváš
lahve s krví a lžeš své matce o tom, co jsi.“
„Jak víte…“
Nenechala se přerušit a pokračovala. „Ale jak to bude za deset
let, až ti bude dvacet šest? A za dvacet let? Za třicet? Domníváš
se, že si nikdo nevšimne, že všichni ostatní stárnou a mění se, jen
ty ne?“
Simon na to nic neříkal. Nechtěl přiznat, že tak daleko zatím
nepřemýšlel. Že tak daleko nechtěl přemýšlet.
„Rafael tě přesvědčil, že ostatní upíři jsou pro tebe jed. Tak to
ale být nemusí. Věčnost je dlouhá doba, když ji máš strávit sám,
bez bytostí svého druhu. Bez těch, kdo ti rozumějí. Přátelíš se
s lovci stínů, ale nikdy se nemůžeš stát jedním z nich. Vždy budeš
jiný, mimo jejich společnost. S námi bys ale mohl někam patřit.“
Když se naklonila, od jejího prstenu se odrazilo bílé světlo a zabo-
lelo Simona v očích. „Máme tisícileté zkušenosti, o něž se s tebou
můžeme podělit, Simone. Mohl by ses naučit, jak ochránit své
tajemství, jak jíst a pít, jak vyslovit jméno boží. Rafael se zachoval
krutě, když ti tyto informace zatajil, a dokonce tě přesvědčil, že
vůbec neexistují. Jenže to není pravda. Já ti mohu pomoci.“
„Pokud nejdřív pomůžu já vám,“ upřesnil Simon.
Usmála se a odhalila ostré bílé zuby. „Pomůžeme si navzájem.“

28
 Simon se opřel zády o opěradlo. Železná židle byla studená
a nepohodlná a on najednou pocítil únavu. Když se podíval dolů
na své ruce, uviděl, že mu pod kůží ztmavly žíly a vytvářejí teď
na hřbetech jeho rukou síť. Potřeboval krev. Potřeboval mluvit
s Clary. Potřeboval se rozmyslet.
„Je to pro tebe šok,“ řekla. „Já vím. Musíš si zvyknout na spoustu
věcí. Moc ráda bych ti dala na rozmyšlenou tolik času, kolik potře-
buješ, aby ses mohl rozhodnout, jak se k tomu všemu, ke mně, hod-
láš postavit. Jenže my tolik času nemáme, Simone. Dokud zůstanu
v tomto městě, nebudu před Rafaelem a jeho kohortou v bezpečí.“
„Kohortou?“ Navzdory situaci se Simon musel pousmát.
Camille se zatvářila zmateně. „Ano?“
„Já jen, že… ‚kohorta‘, to je z podobnýho soudku jako ‚zlo-
syni‘ nebo ‚přisluhovači‘.“ Nechápavě na něj zírala. Simon si po-
vzdechl. „Omlouvám se. Asi jste neviděla tolik béčkovejch filmů
jako já.“
Camille se trochu zamračila a mezi obočím jí naskočila te-
nounká rýha. „Byla jsem upozorněna, že jsi poněkud svérázný.
Možná je to jen tím, že neznám mnoho upírů tvé generace. Ale
mám takový pocit, že mi udělá dobře pohybovat se ve společnosti
někoho tak… mladého.“
„Nová krev,“ prohodil Simon.
To už jí vyloudilo na tváři úsměv. „Jsi tedy připraven? Přijmeš
mou nabídku? Budeš se mnou spolupracovat?“
Simon zvedl oči k obloze. Girlandy bílých světýlek zakrývaly
hvězdy. „Víte,“ řekl, „já si vaší nabídky vážím. Doopravdy.“ Sakra,
pomyslel si. Přece musí existovat způsob, jak to říct, aby to ne-
znělo, jako by odmítal pozvání na školní ples. Víš, mně to do-
opravdy strašně moc lichotí, ale… Camille, stejně jako Rafael, vždy
mluvila odměřeně a formálně jako nějaká pohádková bytost.
Možná by to mohl taky zkusit. Pronesl: „Potřebuji trochu času,
abych si to mohl promyslet. Jistě mě chápete.“
Pousmála se tak neznatelně, že odhalila jen špičky upířích špi-
čáků. „Pět dnů,“ prohlásila. „Ani o den déle.“ Natáhla k němu ruku

29
v rukavici. V dlani se jí něco zalesklo. Byla to malinká skleněná
lahvička, jež by mohla obsahovat například vzorek parfému, kdyby
ovšem nebyla plná nahnědlého prášku. „Hřbitovní půda,“ vysvět-
lila. „Když tu lahvičku rozbiješ, budu vědět, že mne voláš. Pokud
mne nepřivoláš do pěti dnů, pošlu pro tvoji odpověď Walkera.“
Simon si vzal lahvičku a strčil si ji do kapsy. „A když odpovím
ne?“
„Pak budu zklamaná. Ale rozloučíme se jako přátelé.“ Odstr-
čila sklenku na víno. „Na shledanou, Simone.“
Simon vstal, a když odsouval židli, vydala nepříjemný kovový
skřípot. Měl pocit, že by měl ještě něco říct, jenže netušil co. Zdálo
se ale, že ho Camille pro tuto chvíli propustila. Rozhodl se, že
bude raději vypadat jako jeden z těch divných moderních upírů,
kteří nemají žádné způsoby, než riskovat, že se nechá znovu zatáh-
nout do rozhovoru. Bez dalšího slova odešel.
Při průchodu kavárnou minul Walkera s Archerem, kteří stáli
u rozlehlého dřevěného baru, shrbení ve svých dlouhých šedých
kabátech. Když procházel kolem nich, cítil, jak se do něj zabo-
dávají pohledem, a zlehka na ně zamával. Bylo to něco mezi přá-
telským mávnutím a koketním zatřepetáním prsty. Archer na něj
vycenil zuby – obyčejné lidské zuby bez špiček – a s Walkerem
v patách zamířil kolem něj na zahrádku. Simon sledoval, jak se
usazují na židle naproti Camille. Nezvedla hlavu, když si sedali,
avšak bílé žárovičky osvětlující dvorek náhle zhasly – ne jedna
po druhé, ale všechny současně –, takže Simon najednou zíral
na matoucí černý čtverec, jako by někdo zakryl všechny hvězdy.
Než si toho všimli číšníci a vyběhli ven, aby závadu opravili, a než
zahradu opět zalilo bledé světlo, Camille a její lidští služebníci už
byli pryč.

Simon odemkl vchodové dveře svého domu – jednoho z dlou-

hé řady stejných řadových domků s cihlovou fasádou, tvořících
celý blok v jejich ulici v Brooklynu – a opatrně je otevřel. Pozorně
se zaposlouchal.

30
 Matce řekl, že jde s Erikem a ostatními členy kapely zkoušet
na sobotní koncert. Bývaly doby, kdy by mu jednoduše uvěřila
a nic dalšího by se nedělo. Elaine Lewisová nikdy nepatřila mezi
příliš přísné rodiče, nikdy neuložila Simonovi ani jeho sestře do-
mácí vězení, ani netrvala na tom, aby chodili brzy domů. Simon
byl zvyklý zůstávat dlouho do noci venku s Clary, pak si odem-
knout vlastním klíčem a ve dvě ráno sebou hodit do postele, aniž
by to u jeho matky vyvolalo nějaké pohoršení.
Nyní však bylo všechno jinak. Skoro dva týdny strávil v Idrisu,
domovině lovců stínů. Zmizel z domova bez jakékoli výmluvy či
vysvětlení. Čaroděj Magnus Bane použil na jeho matku paměťové
kouzlo, takže si teď vůbec nepamatovala, že Simon zmizel. Lépe
řečeno, nepamatovala si to vědomě. Její chování se ale změnilo.
Byla podezřívavá, pořád nervózně přešlapovala, pozorovala ho
a nutila ho být doma v určitou dobu. Když se naposledy vracel
ze schůzky s Maiou, našel Elaine ve vstupní hale. Seděla v křesle
obráceném ke dveřím, ruce měla založené na prsou a na tváři jí
hrál výraz stěží ovládaného vzteku.
Té noci ji slyšel dýchat ještě předtím, než ji opravdu uviděl.
Nyní však nezaslechl nic než tiché šumění televize přicházející
z obývacího pokoje. Nejspíš na něj čeká a u toho sleduje maraton
seriálů z nemocničního prostředí, které si tolik oblíbila. Simon
za sebou zavřel dveře a opřel se o ně ve snaze nasbírat v sobě dost
energie, aby jí dokázal lhát.
Těžké pro něj bylo už to, že nemohl před svou rodinou jíst. Jeho
matka naštěstí odcházela do práce brzy ráno a vracela se pozdě ve-
čer a Rebeka, která chodila na vysokou v New Jersey a domů si jen
občas jezdila vyprat prádlo, nestrávila v jeho přítomnosti tolik času,
aby si všimla něčeho zvláštního. Když ráno vstával, matka už byla
většinou v práci a snídaně a oběd, jež pro něj s láskou připravila,
ležely na kuchyňské lince. Cestou do školy je vyhodil do popelnice.
S večeří to bylo těžší. Ve dny, kdy byla doma, musel příborem honit
jídlo po talíři a předstírat, že nemá hlad nebo že si chce vzít večeři
do pokoje k učení. Jednou nebo dvakrát do sebe jídlo nacpal, jen

31
aby jí udělal radost, a pak strávil dlouhé hodiny v koupelně, kde se
potil a dávil, dokud nedostal všechnu potravu z těla.
Nesnášel, když jí musel lhát. Dřív mu bylo trochu líto Clary
a jejího vypjatého vztahu s Jocelyn, jež patřila mezi nejstarostlivější
rodiče, jaké kdy poznal. Teď se však karta obrátila. Od Valentý-
novy smrti se Jocelynin úzkostný dohled nad Claryiným životem
uvolnil natolik, že už se téměř blížil normálu. Zato Simon, když
byl doma, na sobě neustále cítil tíhu matčina vyčítavého pohledu,
který se do něj zarýval, kamkoli se pohnul.
Narovnal ramena, tašku přes rameno položil vedle dveří a vy-
dal se do obývacího pokoje vstříc jistému konfliktu. Televize byla
zapnutá a běžely v ní zprávy. Místní reportér právě líčil dojemný
příběh dítěte, které našli opuštěné v uličce za nemocnicí na dol-
ním Manhattanu. Simona to překvapilo – jeho matka zprávy
nesnášela. Připadaly jí deprimující. Podíval se na pohovku a jeho
překvapení se vytratilo. Matka spala, na stolku vedle ní ležely brýle
a na zemi stála poloprázdná sklenice. Simon cítil její obsah – nej-
spíš whisky. Píchlo ho u srdce. Matka skoro nikdy nepila.
Šel do matčiny ložnice a vrátil se s háčkovanou dekou. Stále
ještě spala a pomalu, pravidelně oddechovala. Elaine Lewisová
byla drobná žena s ptačími rysy a svatozáří černých kudrnatých
vlasů prokvetlých šedými šmouhami, jež si odmítala barvit. Ve dne
pracovala pro neziskovou organizaci zabývající se ochranou život-
ního prostředí a většina jejího oblečení nesla zvířecí motivy. Teď
měla na sobě batikované šaty s potiskem delfínů a vln a vlasy jí
držela spona s kdysi živou rybou zalitou do pryskyřice. Když se
Simon sehnul, aby matce upravil deku kolem ramen, lesklé rybí
oko na něj upřelo vyčítavý pohled.
Trhla sebou a odvrátila od něj hlavu. „Simone,“ zašeptala. „Si-
mone, kde jsi?“
Simon zaraženě pustil deku a narovnal se. Možná by ji měl
vzbudit, aby věděla, že je v pořádku. Jenže pak by přišly otázky, na
něž nechtěl odpovídat, a ten dotčený výraz v jejím obličeji, který
byl pro něj nesnesitelný. Otočil se a odešel do svého pokoje.

32
 Lehl si na přikrývku a automaticky sáhl po telefonu ležícím
na nočním stolku, aby zavolal Clary. Na chvíli se zastavil a zapo-
slouchal se do oznamovacího tónu. Nemohl jí vyprávět o Camille.
Upírce slíbil, že její nabídka zůstane tajemstvím, a ačkoli se necítil
být Camille nijak zvlášť zavázán, nepřestával si uvědomovat, že
jestli se za posledních pár měsíců naučil jen jednu jedinou věc,
pak právě to, že neplnění slibů daných nadpřirozeným bytostem
je špatný nápad. Stejně chtěl ale slyšet Claryin hlas, jako pokaždé,
když měl za sebou těžký den. Vždycky si jí přece může postěžovat
na svůj milostný život, jehož peripetie ji zřejmě nikdy nepřesta-
nou bavit. Převalil se v posteli, přitáhl si pod hlavu polštář a vy-
točil její číslo.