Mému

otci
PRVNÍ ČÁST
SKYE

JEDNA

TEN den byl na louboutinky jako dělaný. Ani ve snu by mě nenapadlo, že

budu kráčet smrti vstříc v lodičkách na jehlových podpatcích. Ale jestli to tak má
být, jestli mě má namátkou zabít nějaký psychopat žíznící po krvi, pak si
nedovedu představit lepší způsob, jak dát životu sbohem, než kopnout svého
vraha do prdele obutá v botách s rudou podrážkou.
Chcípni, ty hajzle, za to, že ze mě děláš oběť zbytečné vraždy.
Chcípni, za to ponížení, že mi ani neukážeš svoji tvář, než mi vystřelíš
mozek z hlavy.
Chcípni za ty stahovací pásky, které jsou tak těsné, že mi do zápěstí vyryly
hluboké krvavé rány.
Ale nejvíc ze všeho si přeju, abys chcípnul, protože nikdo nechce umřít den
předtím, než mu bude čtyřiadvacet - s čerstvě střiženými zářivými blond vlasy,
dokonalými gelovými nehty ‒ cestou ze schůzky s mužem, který by mohl být „ten
pravý“.
Můj život měl být jeden úspěch za druhým: státnice, svatba, dům jako ze
žurnálu, dvě rozkošné děti. A teď tu klečím na kolenou s pytlem přes hlavu a
chladná hlaveň pistole se mi opírá o týl. A co je na tom nejhorší? Nevím, proč se
to stalo, nevím, proč mám zemřít. Na druhou stranu takovéhle věci nikdy smysl
nedávají, ne? Je to náhoda, nebo propracovaný plán? Vražda, znásilnění, mučení,
zneužití. Dokážeme někdy skutečně pochopit proč, nebo jen zoufale toužíme
popsat a zařadit to, co se vymyká naší kontrole?
Finanční zisk.
Duševní porucha.
Extremismus.
Odpor k děvkám s akrylovými nehty.
Pod který motiv moji vraždu nakonec zařadí?
Nech toho, Skye. Ještě nejsi mrtvá. Dýchej. A přemýšlej.
Mysli.
Hrubý, drsný pach pytloviny mě praštil do nosu, jak se loď houpala na
vodě.
 Co uděláš, Skye? Estebanova slova mi hlasitě zněla v uších a pročistila moji
mysl.
Bojuju.
Budu se bránit a nevzdám to.
Z úst se mi vydralo něco mezi vzlykem a smíchem. Už je to dávno, co jsem
Estebana ze svého života vytěsnila, a najednou se tu objevil, přišel mi na mysl
jako vždy nečekaně a bez ohlášení, nahlížel do mého vědomí, jako by to bylo
okno do mého pokoje.
Vzpomněla jsem si, jak jsem dnes ráno vyplňovala on-line kvíz:
Na koho myslíte těsně před tím, než usnete?
Klik.
To je člověk, kterého milujete nejvíc.
Myslela jsem na Marca Jacobse, Jimmyho Choo, Toma Forda a Michaela
Korse. Na Estebana ne. Na toho nikdy. Protože ti první, na rozdíl od přátel z
dětství, nikam neodchází. Můžu se od nich nechat svést, přinést si domů jejich
třpytivé výtvory a jít spát s vědomím, že tam ráno zase budou. Jako ty
louboutinky, které jsem předtím vybírala – ty sexy fuchsiové se saténovými
pásky kolem kotníku, nebo ty impozantní zlaté lodičky? Jsem ráda, že jsem
nakonec vybrala ty druhé. Podpatky jsou zdobené ostny. Pokoušela jsem se
představit si je vedle zítřejšího titulku:
„ZABIJÁCKÉ BOTY“
Na obrázku by figuroval smrtící lakovaný podpatek trčící z těla mého
únosce.
Ano, přesně takhle to bude, řekla jsem si pro sebe.
Dýchej, Skye. Dýchej.
Ale uvnitř pytle byla tma a zatuchlý vzduch, plíce mi selhávaly pod tíhou
strachu a beznaděje. Začínalo mi docházet, co se děje. Že je to skutečné. Když
žijete na výsluní společnosti, něco vám brání propadnout panice – jistý pocit
privilegovanosti, jako by za vás i tohle mohl vyřešit někdo jiný. Díky tomu jsem
vystupovala suverénně a měla tendenci věci zlehčovat. Milovali mě, vážili si mě
a byla jsem důležitá. Někdo se určitě najednou objeví a zachrání mě. Že jo? No
že jo?
Zaslechla jsem natáhnutí kohoutku pistole a ucítila, jak se mi hlaveň pevně
opírá o zátylek.
„Počkejte.“ Bolelo mě v krku a hlas jsem měla celý ochraptělý z toho, jak
jsem ječela, když jsem přišla k sobě a zjistila, že ležím spoutaná jako divoké
prase v kufru svého auta. Poznala jsem ho, protože kufr stále voněl tuberózou a
santalovým dřevem parfému, který jsem tam před několika týdny rozlila.
Odchytil mě na parkovišti, když jsem nastupovala do svého nebesky
modrého kabrioletu – vytáhl mě ven a praštil mi obličejem o kapotu. Myslela
jsem, že mi sebere tašku, peněženku, klíče, auto. Možná je to obranný reflex,
možná se prostě soustředíte na to, co si přejete, aby se stalo.
Jen ať si to vezme a zmizí.
Ale takhle to nebylo. Nechtěl moji tašku, peněženku, klíče ani auto. Chtěl
mě.
Říká se, že je lepší zařvat „hoří“ než „pomoc“, ale já ze sebe nemohla
vypravit ani slovo, protože jsem se dusila hadrem namočeným v chloroformu,
který mi přitiskl na nos a ústa. S chloroformem se to má tak, že vás neuspí
okamžitě – ne tak, jak to bývá ve filmech. Kopala jsem a bránila se celou
věčnost, než mi končetiny nakonec zvláčněly a mysl se propadla do temnoty.
Neměla jsem křičet, když jsem přišla k sobě. Měla jsem hledat únikovou
cestu z kufru auta nebo vytlačit brzdová světla ven nebo udělat něco, co bude
později zajímat novináře. Ale Paniku ovládnout nedokážete, chápete? Je to
ječící, zdivočelá mrcha a chtělo se jí ven.
To ho rozzuřilo. Poznala jsem to, když zastavil a otevřel kufr. Byla jsem
sice oslepená chladným modrým světlem pouliční lampy za jeho rameny, ale
vycítila jsem to. A abych to pochopila, vytáhl mě za vlasy ven a nacpal mi do úst
ten samý hadr napuštěný chloroformem, který předtím použil, aby mě dostal.
Když mě násilím vlekl k přístavní hrázi s rukama stále svázanýma za zády,
tak jsem se z toho hadru dávila. Ten sladký pronikavý zápach už nebyl tak
účinný, ale bylo mi z něj zle. Než mi vytáhl roubík z úst, málem jsem se udusila
vlastními zvratky. Přes hlavu mi přehodil pytel. Přestala jsem ječet. Mohl mě
nechat, abych se tím roubíkem zadusila, ale chtěl mě mít naživu, alespoň do
chvíle, než provede to, kvůli čemu mě unesl. Znásilnění? Věznění? Výkupné? V
hlavě se mi honil kaleidoskop děsivých klipů z denních zpráv a článků v
časopisech. Jistě, pokaždé to se mnou trochu zamávalo, ale stačilo jenom
přepnout na jiný kanál nebo otočit na jinou stránku a ty hrůzy byly pryč.
Ale tohle teď ignorovat nešlo. Mohla jsem se přesvědčovat, že je to jen živá
noční můra, když jsem si odmyslela palčivou bolest v místech, kde mi vyrval
vlasy. Pálilo to jako čert. Ale byla jsem za tu bolest ráda. Díky tomu jsem věděla,
že jsem naživu. A když jsem naživu, ještě mám naději.
„Počkejte,“ špitla jsem, když mě srazil na kolena.
„Cokoliv chcete. Prosím… jen… mě nezabíjejte.“ Mýlila jsem se. On
nechtěl, abych zůstala naživu.
Neměl v plánu mě uvěznit nebo žádat výkupné. Nestrhl ze mě šaty ani se
nechtěl ukájet pohledem na moje utrpení. Jen mě chtěl mít přesně tady, ať už to
bylo kdekoliv. Tady měl v plánu mě zabít. A neztrácel čas.
„Prosím,“ žadonila jsem. „Dovolte mi podívat se naposledy na oblohu.“
 Potřebovala jsem získat trochu času, abych zjistila, jestli by se dalo
uniknout. A pokud je to opravdu konec, nechtěla jsem zemřít v temnotě,
přidušená výpary strachu a zoufalství. Chtěla jsem, aby mé poslední nadechnutí
bylo svobodné, naplněné vůní oceánu, příboje a vzduchu prosyceného kapičkami
mořské vody. Chtěla jsem zavřít oči a představovat si, že je nedělní odpoledne a
já jsem malá holčička s mezerou mezi zuby, která sbírá mušle s MaMaLu.
Na chvíli bylo ticho. Neznala jsem hlas svého věznitele ani jeho tvář,
nedovedla jsem si vybavit jeho obličej, jen jsem cítila něčí přítomnost, tyčil se za
mými zády jako obrovská kobra připravená zaútočit. Zadržela jsem dech.
Zvedl pytel a já na tváři ucítila noční vánek. Chvíli trvalo, než moje oči
přivykly světlu a našly měsíc. Byl tam – dokonalý stříbrný půlměsíc, ten samý,
který jsem jako dítě pozorovala před spaním, když mi MaMaLu vyprávěla
pohádky.
„Toho dne, kdy ses narodila, visely na obloze těžké mraky plné deště,“
říkávala mi chůva, když mě hladila po vlasech. „Čekali jsme bouři, ale z mraků
vykouklo slunce. Tvoje matka tě držela u okna a všimla si zlatých teček ve tvých
malých šedých očích. Toho dne měly tvé oči barvu nebe. Proto tě pojmenovala
Skye, amorcito.“
Celá léta jsem si na matku nevzpomněla. Nepamatovala jsem si ji, protože
zemřela, když jsem byla ještě malá. Nechápala jsem, proč mi přišla na mysl
zrovna teď. Možná proto, že za pár minut budu mrtvá taky.
Při tom pomyšlení se mi rozechvěly všechny vnitřnosti. Přemýšlela jsem,
jestli se s matkou na onom světě setkám. Jestlipak mě přivítá způsobem, který
popisují lidé v talk shows – ti, kteří tvrdí, že tam byli a vrátili se zpět. Přemítala
jsem, jestli vůbec nějaký život po smrti existuje.
Vnímala jsem blikající světla výškových budov v přístavu, dopravu
táhnoucí se jako červený had napříč centrem města. Zakotvili jsme v opuštěném
přístavu naproti zálivu San Diego. Vzpomněla jsem si na otce, kterého jsem
uklidňovala, aby si nedělal starosti, aby mě nechal žít a volně dýchat. Jsem
jedináček a on už ztratil moji matku.
Přemítala jsem, jestli večeří venku na dvoře, kde sedí na útesu s výhledem
na klidnou zátoku v La Jolle. Mistrně ovládá umění pít červené víno a přitom si
nesmočit knír. Používá k tomu svůj spodní ret a přitom lehce zakloní hlavu.
Budou mi chybět ty jeho husté šedivé vousy, přestože jsem se vždycky bránila,
kdykoliv mě chtěl políbit. Třikrát na tvář. Na levou, na pravou a na levou.
Pokaždé. Bylo jedno, jestli jsem zrovna sešla dolů ke snídani nebo odjížděla na
cestu kolem světa. Mám skříně plné značkových bot, kabelek a různých cetek,
ale nejvíc mi bude chybět právě tohle. Tři polibky Warrena Sedgewicka.
„Můj otec vám zaplatí, co budete chtít,“ řekla jsem. „Nebude se na nic
ptát.“ Úpěnlivá prosba. Vyjednávání. Jde to snadno, když máte každou chvíli
přijít o život.
Moje slova zůstala bez odezvy, kromě rázného šťouchnutí, které mě
přinutilo sklonit hlavu.
Můj vrah byl připravený. Klečela jsem uprostřed velké plachty, která
pokrývala skoro celou palubu. Rohy byly připevněny ke kusům betonu.
Dokázala jsem si představit své mrtvé tělo zabalené do plachty a vyhozené
někde uprostřed oceánu.
Moje mysl si to nechtěla připustit, ale moje srdce… moje srdce to vědělo.
„Bože můj, ochraňuj moji duši. A dohlédni na tátu. A na MaMaLu a
Estebana.“ Byla to stará modlitba, kterou jsem už roky nevyslovila, ale slova mi
z úst vycházela automaticky, jako kdybych se probírala růžencem.
V tu chvíli mi došlo, že těsně před smrtí jsou všechna trápení, nevraživosti i
omluvy pouhými přízraky, které se vznášejí jako bledí duchové tváří v tvář
všem, které jste milovali, a všem, kteří milovali vás. Protože v poslední chvíli se
mi život scvrkl do tří polibků a tří tváří: můj otec, chůva a její syn – dva z nich
jsem neviděla od chvíle, co jsme po suché prašné silnici odjeli z Casa Paloma.
Na koho myslíte těsně před smrtí?
Pevně jsem sevřela oči v očekávání cvaknutí, té chladné olověné
nevyhnutelnosti smrti.
Na všechny ty, které milujete nejvíc.
 DVĚ

BYLA tma. Tma jako v pytli. Taková tma, která vám připadá až neskutečná
– černočerná, tichá a nekonečná. Ponořila jsem se do její prázdnoty, pouhé
smítko vědomí bez rukou, nohou, vlasů a rtů. Byl by to skoro pokojný pocit,
nebýt tupé pulzující bolesti. Vracela se ve vlnách, které byly stále silnější a
naléhavější, až to ve mně třeštilo.
Bolest.
Mrkla jsem a uvědomila si, že mám otevřené oči, ale nic kolem sebe
nevidím – nic nad sebou, nic pod sebou – jen ta bolest, bušení v hlavě. Znovu
jsem mrkla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Nic. Žádný obrys, stín nebo nejasná
silueta. Jenom absolutní, všeobjímající temnota.
Narovnala jsem se.
Nebo jsem si to alespoň myslela.
Ve skutečnosti se nic nestalo. Jako by můj mozek ani nepatřil ke zbytku
mého těla. Necítila jsem ruce, nohy, jazyk, ani prsty u nohou. Ale slyšela jsem.
Dobrý Bože, slyšela jsem, i když to byl jen tlukot mého srdce, které bušilo tak
divoce, že mi málem vyskočilo z hrudi. Každý jeho stah zesílil bolest v hlavě,
jako by všechna nervová zakončení ústila do srdce, do toho bušícího tratoliště
krve.
Slyšíš.
Dýcháš.
Možná jsi přišla o zrak, ale žiješ.
Ne.
Ne!!!!!
Radši budu mrtvá než vydaná jemu na milost.
Co to se mnou do prdele udělal?
Kde to kurva jsem?

Byla jsem připravená na jeho kulku, ale když jsem odříkala svou modlitbu,
chvíli bylo ticho. Zvedl pramen mých vlasů a jemně, téměř se zbožnou úctou ho
pohladil. Potom mě přetáhl pažbou pistole. Udeřil mě tak prudce, až se mi zdálo,
že mi rozštípl lebku vedví. Panorama San Diega se naklonilo a začalo se ztrácet
ve velkých černých skvrnách.
„Nedovolil jsem ti mluvit,“ řekl, když jsem se po té ráně složila. Obličejem
jsem tvrdě dopadla na palubu, ale mně to připadalo, jako by všechno probíhalo
nesnesitelně zpomaleně.
Než jsem zavřela oči, zahlédla jsem jeho boty.
Měkká, ručně zpracovaná italská kůže.
V botách se vyznám a v takových moc lidí nechodí.
Proč nezmáčkl spoušť? proletělo mi hlavou, než jsem ztratila vědomí.

Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale ta otázka mi stále
ležela v hlavě, jako drak u vchodu do jeskyně, který odmítá ustoupit, připravený
rozpoutat pravé peklo všech těch příšerných možností, které jsou horší než smrt.
Proč nezmáčkl spoušť?
Možná mě chtěl mít slepou, zdrogovanou a připoutanou k sobě.
Možná měl v plánu mi odřezávat části těla a prodávat je.
Možná už mě vykuchal a bylo jen otázkou času, kdy vyprchá anestezie.
Možná si myslel, že mě zabil, a pohřbil mě zaživa.
S každou další myšlenkou se bolest měnila na Hrůzu. A věřte mi, Hrůza je
větší mrcha než Panika. Hrůza vás naprosto pohltí.
Cítila jsem, jak se v ní celá utápím.
Cítila jsem Hrůzu.
Dýchala jsem Hrůzu.
Hrůza mě požírala zaživa.
Věděla jsem, že mi můj věznitel něco dal, ale netušila jsem, jestli bylo mé
ochromení přechodné, nebo trvalé.
Nevěděla jsem, jestli mě znásilnil, zmlátil nebo příšerně zohavil.
Nevěděla jsem, jestli to chci vědět.
Nevěděla jsem, jestli se vrátí.
A pokud by se vrátil, nevěděla jsem, jestli tenhle stav, jakkoliv otřesný, není
přece jen lepší, bezpečnější, přijatelnější. Hrůza mě dál pronásledovala
labyrintem mé mysli, ale existovalo jedno místo, kam na mě nemohla, jedno
místo, o kterém jsem vždycky věděla, že je za všech okolností bezpečné. Tam
jsem přesměrovala své myšlenky a jediné, co jsem vnímala, byla ukolébavka mé
chůvy MaMaLu.
Vlastně to ani ukolébavka nebyla. Byla to píseň o ozbrojených banditech,
strachu a nebezpečí. Ale MaMaLu ji zpívávala tak měkce a zasněně, že mě
pokaždé uklidnila. Zpívala ji španělsky, ale pamatuji si spíš její výraz než slova.

Dole pod horami Sierra Morena,

Cielito lindo, přicházejí Dvě černé oči,

Cielito lindo, je to kontraband…

Viděla jsem se v houpací síti, nade mnou modrá obloha, Esteban mě občas
nepřítomně zhoupl, zatímco MaMaLu si při věšení vypraného prádla zpívala.
Tahle odpolední lenošení v zahradách Casa Paloma s mojí chůvou a jejím synem
patřila k mým nejranějším vzpomínkám.
Nad červenými a žlutými ibišky poletovali kolibříci a po tlustých
neudržovaných zídkách se plazila popínavá buganvílie.

Aj jaj jaj jaj,

Zpívej a neplakej,

Zpěv nás povzbudí,

Cielito lindo, naše srdce…

MaMaLu zpívala, když jsme se já nebo Esteban zranili. Zpívala, když jsme
nemohli usnout. Zpívala, když byla šťastná, a zpívala, když byla smutná.

Canta y no llores

Zpívej a neplakej…

Ale na slzy došlo. Brečela jsem, protože jsem nemohla zpívat. Plakala jsem,
protože můj jazyk nedokázal tvořit slova. Naříkala jsem, protože MaMaLu,
modrá obloha a kolibříci vzdorovali temnotě. Brečela jsem, když jsem se k nim
upínala, a Hrůza se pomalu, krůček po krůčku, vzdalovala.
Otevřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Stále jsem byla obklopena
temnotou, ale uvědomovala jsem si stálý houpavý pohyb. Možná se mi vracejí
smysly. Zkusila jsem pohnout prsty.
Prosím.
Buďte se mnou.
Fungujte.
Nic.
Hlava mi stále třeštila v místě, kde mě uhodil, ale i přes hučení v uších jsem
vnímala hlasy, které se přibližovaly.
„Jezdíte přes Ensenadu často?“ Ženský hlas.
Nepochytila jsem celou odpověď, ale byl to hlubší hlas, který bezpochyby
patřil muži.
„… nikdy předtím mě tu žádná hlídka nezastavila,“ říkal.
Hlas mého únosce se mi vryl do paměti stejně jako jeho boty.
„O nic nejde. Jen běžná kontrola, než… přejedete přes hranice.“ Ženský
hlas se vzdaloval a zase přibližoval. „Potřebuji se ujistit… sériové číslo plavidla
souhlasí s číslem motoru.“
Hranice.
Ensenada.
Do prdele.
Teď už mi ten houpavý pohyb dává smysl. Jsem na lodi, nejspíš na té samé,
na kterou mě unesl. Jsme v Ensenadě, vstupním přístavu do Mexika, víc než 100
kilometrů jižně od San Diega, a ta žena musí být pracovnice celní správy.
Srdce mi zaplesalo.
To je ono. Tvoje šance na útěk, Skye.
Upoutej na sebe pozornost. Musíš na sebe upozornit!
Křičela jsem jako o život, ale nevydala jsem ze sebe ani hlásku. Musel mi
dát něco, co mi ochromilo hlasivky.
Nad sebou jsem slyšela kroky, z čehož jsem usuzovala, že se nejspíš
nacházím v nějakém nákladovém prostoru v podpalubí.
„Jen pro jistotu, jste Demien Caballero?“ zeptala se žena.
„Damian,“ opravil ji. Da-mi-ján. Ne Dej-mi-jen.
„No, zdá se, že je vše v pořádku. Vyfotím si identifikační číslo na trupu lodi
a můžete pokračovat v cestě.“
Ne! Začínala jsem ztrácet svoji jedinou příležitost.
Nemohla jsem kopat ani křičet, ale zjistila jsem, že se můžu převalovat, a
tak jsem to udělala. Zleva doprava, ze strany na stranu. Houpala jsem silněji,
rychleji a nevěděla, jestli do něčeho nenarazím, nevěděla jsem, jestli to k
něčemu bude. Udělala jsem to šestkrát nebo sedmkrát, když jsem nad sebou
zaslechla skřípavý zvuk, jako když narazí dřevo na dřevo.
Ach prosím.
 Prosím, prosím, prosím, prosím.
Dala jsem do toho všechno, i když se mi šíleně motala hlava.
Něco zapraštělo. Hlasité zadunění. A najednou mi svitla naděje.
„Co to bylo?“ zeptala se žena.
„Nic jsem neslyšel.“
„Znělo to odněkud zespodu. Nebude vám vadit, když se tam podívám?“
Beze všeho!
„Co tam máte?“ Její hlas byl teď zřetelnější. Byla blízko.
Hodně blízko.
„Lana, řetězy, rybářský náčiní…“
Začala jsem rozpoznávat slabé linie procházející vertikálně nade mnou, jen
několik palců od mého obličeje.
Ano. Já vidím! Oči mám v pořádku!
Zaslechla jsem cvaknutí zámku a potom se prostor zalil nádherným
oslepujícím světlem, které mě dohánělo k pláči.
Pokoušela jsem se zaostřit zrak na mezery nade mnou, na ty, které
propouštěly světlo dovnitř. Vypadalo to, jako bych byla uvězněná v podlaze pod
prkny.
Na schodech se objevil obrys mužské postavy a za ním stála žena.
Tady jsem.
Začala jsem zuřivě houpat.
„Vypadá to, jako by vám tam spadla nějaká bedna,“ poznamenala
pracovnice celní správy.
Já jsem ji převrhla. Najděte mě. Prosím, najděte mě.
„Jo.“ Šel směrem ke mně. „Musím je jenom zajistit.“ Zarazil moji bednu
nohou, aby se nemohla hýbat.
Teď tu ženu vidím skrze škvíry víka bedny úplně zřetelně – ne celou, ale
ruce a tělo. Drží nějaké papíry a na opasku se jí houpe vysílačka.
Tady jsem.
Odtrhněte oči od té složky. Uvidíte odlesk mých očí. Ještě krok a nemůžete
mě minout.
Jeden. Mizerný. Krok.
„Potřebujete pomoc?“ zeptala se, když muž zvedl bednu, kterou jsem
shodila, a položil ji zpátky na tu, ve které jsem byla uvězněná.
Ano! POMOC. Pomoz mi, ty krávo blbá!
„Mám to,“ odvětil. „Kousek provazu, pár skobiček a… hotovo. Tak.
Všechno jsem zajistil.“
„To jsou pořádné bedny. Čekáte velký úlovek?“ slyšela jsem ozvěnu jejích
kroků na schodech.
Ne. Vraťte se.
Za tu krávu blbou se omlouvám.
Nenechávejte mě tady.
PROSÍM. NEODCHÁZEJTE!
„Někdy narazím na pořádnej kousek,“ odpověděl.
Jeho samolibý hlas mě zamrazil v zádech.
Potom zavřel dveře a já se znovu propadla do naprosté tmy.
 TŘI

PLAZILA jsem se tunelem ze smirkového papíru. Při každém pohybu

vpřed se moje pokožka otřela o drsný suchý povrch.
Škrrr, škrrr, škrrr.
Zvuk rozdírající se kůže, vrstva po vrstvě. Kolena jsem si odřela do krve,
stejně jako záda a ramena, ale cítila jsem teplé paprsky slunce. Věděla jsem, že
když nepolevím, dostanu se k němu. Pokračovala jsem dál a brzy jsem měla dost
prostoru, abych se mohla postavit. Všude kolem mě byl štěrk.
Paty se mi zabořily do malých kamínků a oblázků.
Křup, křup, křup.
Nezastavovala jsem se. Všechno mě bolelo, ale plahočila jsem se za
světlem. A najednou jsem ho na sobě ucítila, bylo všude kolem a bylo tak
pronikavé, že jsem musela přimhouřit oči. Mrkla jsem a probudila jsem se.
Zhluboka jsem vydechla.
Uf. To byla teda odporná noční můra. Jsem v bezpečí své postele a oknem
sem proudí slunce. Oddechla jsem si a schoulila se pod peřinu. Ještě chvilku a
pak seběhnu dolů pro své tři polibky, než táta odejde do práce. Už nikdy je
nebudu brát jako samozřejmost.
Křup, křup, křup.
Zamračila jsem se.
Ten zvuk už jsem po probuzení slyšet neměla.
Nechala jsem oči zavřené.
Přikrývky mi připadaly zvláštní, drsné a hrubé. Vůbec se nepodobaly mé
měkké hedvábné peřině.
Okno, které jsem koutkem oka zahlédla, bylo malé a kulaté. Taková bývají
na lodích.
Byla jsem rozbolavělá. Teď už jsem to vnímala. Bolelo mě celé tělo. Byla
jsem otupělá s jazykem přilepeným na patře.
Křup, křup, křup.
Věděla jsem, že ten zvuk, ať je to co je to, nevěstí nic dobrého. Přicházel
zezadu a já věděla, že je to něco špatného a zlého, co mě stáhne zpátky do pekla.
„No konečně,“ řekl.
Do prdele, do prdele, do prdele!
Da-mi-ján.
Damian – Trhač vlasů, Rozbíječ lebek, Uspávač do bezvědomí, Caballero.
 Byl tu a byl skutečný.
Pevně jsem sevřela oči. Jsem si celkem jistá, že by mi bezděčně ukápla slza,
ale oči jsem měla tak suché, že mi víčka připadala jako smirkový papír. Cítila
jsem se tak úplně celá – sedřená do živého, uvnitř i vně. Není divu, že se mi
zdálo o tunelech ze smirkového papíru. Asi jsem byla dehydrovaná. Kdo ví, jak
dlouho už tu jsem a jaké jsou vedlejší účinky toho, co na mně zkoušel?
„Co… co jste se mnou udělal?“ Můj hlas zněl divně, ale nikdy jsem za něj
nebyla vděčnější. To stejné platilo pro moje ruce, nohy a zbytek těla. Hlava a
kosti mě bolely, ale byla jsem celá a už nikdy nebudu nespokojená se svým
břichem, zadkem nebo dolíčky na stehnech.
Damian neodpověděl. Stále byl za mnou, mimo můj zorný úhel a
pokračoval v tom, co prováděl.
Křup, křup, křup.
Začala jsem se třást, ale potlačila jsem vzlyk, který se dral na povrch.
Byla to pomalá psychologická hra – on měl všechno pod kontrolou a já
nevěděla, co bude následovat, kdy, kde a proč.
Polekala jsem se, když ke mně přisunul stoličku. Stála na ní miska s
nějakým dušeným masem, kus chleba, který vypadal, jako by ho odtrhl – bez
nože, bez kultury stolování –, a lahev vody. Při pohledu na jídlo můj žaludek
zaplesal. Připadala jsem si, jako bych byla celé dny o hladu, a i když bych mu to
nejradši hodila do ksichtu, měla jsem hlad jako vlk. Zvedla jsem hlavu a hned ji
sklonila zpět – ten pohyb v kombinaci s houpáním lodi způsobil, že jsem byla
malátná a dezorientovaná. Zkusila jsem to znovu, tentokrát pomaleji. Nejdřív
jsem se opřela o lokty a potom se posadila.
Křup, křup, křup.
Co to sakra je?
„Na tvým místě bych se neotáčel,“ varoval mě.
Zajímavé. Nechce, abych viděla jeho tvář. Jestli má v plánu mě zabít, může
mu to přece být jedno. Bylo by to důležité jedině tehdy, kdyby mi chtěl zabránit,
abych ho identifikovala.
Otočila jsem se. Celý svět se se mnou točil a viděla jsem rozmazaně, ale
otočila jsem se. Možná jsem pitomá káča, ale chtěla jsem vidět jeho tvář. Chtěla
jsem si vrýt do paměti každý, i ten nejmenší detail, abych mohla toho parchanta
usvědčit, kdyby na to někdy došlo. A je mi jedno, jestli mě zabije. Aspoň si
budeme kvit.
Viděla jsem tvoji tvář. Bang Bang.
Určitě lepší než Nechápu – čím – jsem – si – tohle – zasloužila. Bang Bang.
Na můj projev vzdoru ani nejmenším náznakem nezareagoval. Prostě tam
tak seděl, sáhl do papírového kornoutu, který držel, a cosi si hodil do pusy.
 Křup, křup, křup.
Oči měl zastíněné kšiltovkou, ale cítila jsem, že mě pozoruje. Projela mnou
hrůza, když jsem si uvědomila, že si dává načas, převaluje můj trest v hlavě jako
sousto v ústech, než ho nakonec zuby rozdrtí.
Nevím, co jsem čekala. Už předtím jsem ho nenáviděla, ale teď to bylo
ještě horší. Představovala jsem si někoho úplně jiného, někoho stejně odporného
uvnitř i navenek. To mi dávalo smysl. Ale tohle ne. Byl tak obyčejný, že
kdybyste ho potkali na ulici, ani v nejmenším by vás nenapadlo, že vás právě
minulo čiré zlo.
Damian byl mladší, než jsem čekala – starší než já, ale nebyl to žádný
drsný, prošedivělý grázl, jak jsem si ho představovala. Myslím, že byl střední
postavy a výšky, ale byl silný jako býk. Vím to, protože na parkovišti jsem do
něho kopala, mlátila, zápasila s ním jako divoká kočka. Každý kousek jeho těla
byl jako z oceli. Napadlo mě, jestli je to povinné v té jeho branži: únosy,
simulované popravy, pašování dívek přes hranice.
Zaklesl nohu o stoličku a přitáhl si ji k sobě. Lesklé boty ušité na zakázku
byly pryč. Měl na sobě obyčejné hnusné mokasíny, obyčejné hnusné tepláky a
obyčejné hnusné triko. Posměšně zkřivil rty, jako by si moje pohrdání dobře
uvědomoval a přitom se bavil. Ten hajzl se bavil!
Roztrhl chléb na poloviny, namočil ho do husté hnědé omáčky, počkal, až
nasákne, a zakousl se do něj. Pak se opřel, pomalu žvýkal a já ho pozorovala.
Byl to chléb z kynutého těsta. Voněl. Živě jsem si představovala křupavou kůrku,
po které přijde měkký střed rozplývající se na jazyku. Pára z jídla mi naplňovala
žaludek příslibem mrkve, cibule a kousků měkkého, křehkého masa – a Damian
tenhle příslib nehodlal naplnit. To už mi bylo jasné. Věděla jsem, že je to trest za
to, že jsem se otočila, i když mi to zakázal. Věděla jsem, že mě donutí se dívat,
dokud nedojí poslední sousto z jídla, které mělo být moje.
Nejhorší bylo, že ho ani nechtěl. Vypadal, jako by byl najezený, při každém
šťavnatém soustu vloženém do úst se přemáhal, zatímco mně v žaludku kručelo
a ze surového, trýznivého hladu mi bylo až zle. Pokaždé, když chleba namočil ve
šťávě a nabral jím kousky masa a dušené zeleniny, našpulila jsem pusu. Dívala
jsem se, dokud nedojedl. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, jako hladový
pes připravený vrhnout se na zbytky, ale nezůstalo nic. Damian vytřel posledním
kouskem chleba každičkou kapku lákavé omáčky. Potom se postavil, otevřel
lahev vody a držel ji nade mnou.
Díkybohu. Ano. Ano.
Nastavila jsem ruce, když ji začal rozlévat. Moje suché, popraskané rty
prahly po každé kapce vody zahánějící žízeň.
Voda se ke mně dostala. To je pravda. Ale Damian nade mnou držel svoji
špinavou ruku, tu, kterou jedl, takže voda protékala mezi jeho mastnými prsty a
až potom dopadla na mě. Mohla jsem si vybrat. Nechat se od něho ponížit, nebo
mít dál žízeň.
Zavřela jsem oči a pila. Pila jsem, protože tomu nešlo zabránit, i kdybych
chtěla. Pila jsem, protože se ze mě stalo vyhladovělé, vystrašené zvířátko. Ale
hlavně jsem pila proto, že nějaká pitomá, iracionální část mé osoby, která zpívala
hloupé, nesmyslné ukolébavky, to pořád nevzdávala. Pila jsem, dokud proud
vody nezeslábl do tenkého pramínku. A když Damian odhodil prázdnou
plastovou lahev do rohu místnosti, dívala jsem se, jak se kutálí po podlaze, a
doufala, že Damian odejde, abych mohla vstrčit jazyk dovnitř a slíznout poslední
kapky.
Vybavila jsem si minerální vodu Bling H2O v lahvi s ručně lepenými
křišťály od Swarovskiho, které jsme se s Nickem na poslední schůzce skoro ani
nedotkli. Zrovna ho povýšili na asistenta okresního státního zástupce a druhý
den ráno ho čekal první případ. Byla to oslava, která si vyžadovala něco
neškodného, ale s bublinkami a zvukem čerstvě otevřené lahve šampaňského.
Měla jsem tu nádhernou ojíněnou lahev perlivé vody dopít a jet domů s Nickem.
V žádném případě jsem na to parkoviště neměla chodit sama.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na svého věznitele. Utíral si ruce do
tepláků. Využila jsem příležitosti a zmapovala okolí. Byli jsme v malé luxusní
kajutě s menším lodním dvojlůžkem. Zdi tvořily skříňky z tmavého dřeva.
Hádám, že je využíval jako skladovací prostor. Nacházelo se tam okno (ne tak
velké, aby se jím dalo protáhnout ven), stropní okno, kterým dovnitř proudilo
velké množství světla (ale bylo zajištěné řetězem), a dveře. I kdyby se mi
podařilo dostat ven, byli jsme na pitomé lodi uprostřed oceánu. Nebylo kam
utéct a schovat se.
Znovu jsem se podívala na Damiana. Pozoroval mě zpoza kšiltovky. Byla
tmavě modrá s bíle vyšitými iniciálami „SD“, což byl oficiální symbol klubu
San Diego Padres. Evidentně má rád baseball. Nebo měl tu čepici proto, že ho
přesně vystihovala.
Sadistický Deviant
A jestli klubu Padres vážně fandí, pak je taky Stupidní Donkichot, protože
ten tým se zatím nikdy neprobojoval do Světové série, i když můj táta na začátku
každé sezóny nevzdává naději:
Hodně štěstí, San Diego Padres. Zlomte vaz!
„Zkus udělat nějakou blbost a zlomím ti vaz.“ Damian vzal prázdnou misku
od jídla a vydal se ke dveřím.
Měla jsem ho praštit stoličkou do hlavy.
Měla jsem po něm skočit tak, až by mu miska upadla a rozbila se, a potom
ho říznout střepem.
„Prosím,“ žadonila jsem místo toho. „Potřebuju na záchod.“
V tu chvíli jsem se dokázala soustředit jen na svůj plný močový měchýř.
Nebyla jsem nic víc než hlad, žízeň a tělesné funkce. Byla jsem na něj úplně
odkázaná.
„Když někoho žádáte o pomoc, „prosím“ a „děkuji“ říkáte automaticky. I
když je vám k smrti odporný.
Pokynul mi, abych vstala. Třásla se mi kolena, a tak jsem se ho musela
přidržet. Měla jsem na sobě to samé oblečení, ale krémový top z hedvábného
žoržetu a kratší cigaretové kalhoty byly k nepoznání. Model Pařížanky od Isabel
Marantové vypadal, jako by se celou noc válel s Robem Zombiem.
Damian mě vedl úzkou chodbou. Vpravo byla malá koupelna s vestavěným
sprchovým koutem, skříňkou s umyvadlem a záchodem. Otočila jsem se, abych
zavřela dveře, ale Damian do nich strčil nohu.
„Nemůžu se vyčurat, když se díváte.“
„Ne?“ Začal mě tahat ven z koupelny.
„Počkejte.“ Bože, jak jsem ho nenáviděla. Nikdy předtím bych si ani
nepomyslela, že bych mohla jiného člověka tolik nenávidět.
Čekal u dveří a ani se nenamáhal otočit. Chtěl se ujistit, že chápu svoji
situaci – nic neznamenám, nemám právo se vyjádřit, není mi dopřáno žádné
soukromí, soucit, důstojnost ani ohleduplnost. Jsem jeho vězeňkyně vydaná
napospas všem jeho vrtochům.
Pospíšila jsem si k záchodové míse a byla vděčná, že mě skříňka s
umyvadlem částečně chránila před Damianovým pohledem. Rozepnula jsem zip
u kalhot a poprvé si všimla škrábanců. Musela jsem si kůži rozedřít o okraje
bedny, ve které mě zamkl. Dotkla jsem se zadní části hlavy a ucítila bouli
velikosti vejce, která nepřestávala pulzovat od chvíle, co jsem přišla k sobě.
Když jsem si sedala, moje nohy protestovaly. Na kolenou jsem měla hluboké,
temně fialové modřiny od převalování v té dřevěné bedně, které trvalo kdovíjak
dlouho. Co bylo horší, nemohla jsem se vyčurat, a když se moč spustila, pálila
jako horká kyselina. Nebylo jí moc, nejspíš proto, že jsem byla dehydrovaná.
Ale zůstala jsem sedět a několikrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem vstala a
utřela se. Natáhla jsem si kalhoty a chystala se opláchnout ruce, když jsem
zahlédla svůj odraz v zrcadle.
„Co to do prdele je?“ otočila jsem se na něho. „Co jsi to se mnou kurva
udělal?“
Dál na mě nezaujatě hleděl, jako by mě neslyšel, jako bych mu nestála za
odpověď.
Očima jsem sklouzla zpátky k zrcadlu. Dlouhé blond vlasy mi ostříhal a
obarvil je na temně černou: opižlal je tupými nůžkami a pak na ně nalil nějakou
agresivní lacinou barvu ze supermarketu. Zpod tmavých chomáčů místy
vykukovaly blond vlasy, takže to vypadalo, jako bych si nasadila levnou paruku
pro gotičky. Moje šedé oči, které k mé tváři vždycky přitahovaly pozornost, byly
vedle té tvrdé barvy vlasů najednou úplně nevýrazné. V kombinaci s bledými
řasami a obočím jsem vypadala jako živý přízrak.
Měla jsem poškrábaný nos i tváře. Z míst, kde mi vytrhl vlasy, mi stekla
krev až na uši a zaschla tam. Pod očima jsem měla hluboké modré kruhy, cítila
jsem, že rty mám bolavé a popraskané, a podle toho i vypadaly. Oči mě pálily
neprolitými slzami. Nemohla jsem uvěřit, že tahle osoba má být ta dívka, kterou
jsem ještě před pár dny byla, ta, kterou při jejích čtyřiadvacátých narozeninách
měli všichni obdivovat. Můj otec už musí vědět, že jsem pohřešovaná. Nikdy
bych nevynechala narozeninovou oslavu, kterou pro mě chystal. Musel mluvit s
Nickem, protože to byl poslední člověk, se kterým jsem byla. Nevěděla jsem,
kolik dní uplynulo, ale bylo mi jasné, že mě otec hledá. Najme ty nejlepší lidi a
nezastaví se, dokud mě nenajde. Jestli vystopoval moje auto dolů na nábřeží, už
asi zvážil možnost, že jsem na lodi. Ta myšlenka mě uklidnila. Možná je blízko.
Možná jen potřebuju získat čas, aby mě mohl dostihnout.
Sáhla jsem si pod halenku a s úlevou si oddechla. Pořád tam byl – přívěsek,
který otec daroval matce při mém narození. Dostala jsem ho po její smrti a od té
doby jsem ho nesundala. Je to obyčejný zlatý řetízek s kulatým medailonkem.
Svrchní část medailonku je z průhledného skla a otvírá se jako kniha. Uvnitř se
nacházejí dva vzácné drahokamy – alexandrity – a růžová perla křídlatce
velkého.
„Tady,“ rozepnula jsem ho a zamávala s ním před Damianem.
Ne že bych ho snad mohla vyměnit za svobodu, mohl by si ho ode mě
jednoduše vzít, ale kdybych ho nalákala na příslib něčeho dalšího, kdybych v
něm dokázala vzbudit chuť na finanční odměnu, možná bych získala nějaký čas
a pozdržela to, co pro mě plánoval.
„Je to hodně drahá věc,“ poznamenala jsem.
Zdálo se, že ho to nezajímá. Vtom zpozorněl. Celé tělo mu ztuhlo a sundal
si čepici. Bylo to zvláštní gesto, jako kdyby se dozvěděl o něčí smrti a smekl.
Nebo tím gestem vzdával úctu, jako když stojíte před něčím velkým, nádherným
a posvátným. Ať tak či tak, velmi pomalu se pro řetízek natáhl, až se mu houpal
na ruce.
Zvedl ho ke světlu a já poprvé viděla jeho oči. Byly tmavé. Černé. Tak
černou barvu jsem ještě neviděla. Černá je jen jedna. Neexistují odstíny černé.
Černá je absolutní, nepropustná. Černá pohltí všechny barvy. Jestli spadnete do
černé, celé vás spolkne. Ale tohle byla jiná černá. Černá jako žhnoucí uhlí a dno
propasti. Byla to voda ze studny a pouštní noc. Byla to temná smršť a klid před
bouří. Byla to Černá proti Černé, dvě strany jedné mince, a přesto stále… černá.
Viděla jsem, jak se odraz matčina náhrdelníku pohupuje v Damianových
očích. Připadalo mi to, jako bych stála mezi dvěma zrcadly a hleděla na zdánlivě
nekonečnou řadu obrazů ztrácející se v dáli. V jeho očích a tváři bylo něco, co
jsem nedokázala zařadit. Zdálo se, že ho medailonek naprosto uchvátil, jako by
propadl opojení.
Nakonec i on ukázal svoji slabinu.
„A můžeš toho dostat mnohem víc,“ řekla jsem.
Odtrhl od náhrdelníku oči a pohlédl na mě. Potom mě popadl za ruku, táhl
mě přes kuchyňku, po několika schodech nahoru a pak na palubu. Klopýtala
jsem za ním, nohy stále vratké a slabé.
„Vidíš to?“ ukázal rukou kolem sebe.
Byli jsme uprostřed ničeho, obklopeni tisíci kilometrů temné, vlnící se
vody.
„Tomuhle,“ pokračoval a ukázal na oceán, „je tvůj náhrdelník u prdele.“
Zatřepal mi jím před obličejem. Tvoje drahokamy jsou pro mě jen naplaveniny.
„Škoda,“ dodal mírněji a podržel náhrdelník proti slunci. „Taková pěkná
věcička.“
Můj otec se nemohl rozhodnout, jakou barvu kamene by měl matce dát.
Říkal mi, že vybral alexandrity, protože jsou jako duha. Podle světla rychle mění
barvu. Uvnitř byly fialové s nádechem do červena, ale tady na slunci se třpytily
jasně nazelenalým odstínem. Jejich lesk se odrážel na Damianově tváři.
„Taková pěkná věcička,“ zopakoval potichu, skoro smutně.
„Ty kameny jsou velmi vzácné. Ta perla taky. Byl byste zajištěný. Mohl
byste odjet kamkoliv chcete. Zmizet. Dělat si, co chcete. A jestli chcete víc…“
„Jaká je podle tebe cena tvýho života, Skye Sedgewicková?“
Zná moje jméno. Samozřejmě že ho zná. Určitě mi prohrabal kabelku. Buď
to, anebo mě sledoval a v tom případě to byl úmyslný čin, a ne nějaký nahodilý
únos.
„Jaká je podle tebe cena mýho života?“ zeptal se a znovu zvedl medailonek.
„Jako tenhle řetízek? Perla? Tyhle dva vzácný kameny?“ Díval se na mě, ale já
mu nedokázala odpovědět.
„Držela jsi někdy v rukou něčí život?“ Upustil mi medailonek na ruku a
zavřel mi ho do dlaně. „Tady, cítíš to?“
Je to blázen. Totální šílenec.
„Víš, jak je jednoduchý zničit život?“ Vzal si ode mě náhrdelník a schválně
ho pomalu upustil.
Spadl vedle jeho chodidla. Chvilku si s ním hrál, špičkou boty s ním po
hladké palubě šoupal dopředu a dozadu.
„Je to vážně jednoduchý jako facka.“ Stoupl na náhrdelník a drtil ho patou.
Celou dobu se na mě díval.
Sklo pod jeho váhou začalo praskat.
„Ne,“ vydechla jsem. „Je to jediná věc, která mi zbyla po matce.“
„Byla,“ odpověděl a nepřestal, dokud se medailonek nerozpadl na kusy.
Způsob, jakým vyslovil „byla“, mi naháněl hrůzu.
Byla.
Byla.
Hromádka střepů a tři kamínky.
Nic už nebude jako dřív.
Zvedl zničený dárek na památku a prohlížel si ho.
Ovládl mě pocit vítězství, protože kameny a perla zůstaly neporušené. Jak
jinak. Musel mi to vyčíst z tváře, protože mě popadl za krk a držel tak silně, že
jsem zalapala po dechu.
„Mělas svou matku ráda?“ zeptal se a konečně mě pustil.
Předklonila jsem se a snažila se popadnout dech. „Nikdy jsem ji
nepoznala.“
Damian přešel k zábradlí a držel náhrdelník nad vodou. Klečela jsem a
sledovala, jak se pohupuje ve větru. Věděla jsem, co se chystá udělat, ale
nemohla jsem odtrhnout oči.
„Prach jsi a v prach se obrátíš…,“ řekl, když ho upustil do oceánu.
Připadalo mi, jako by hodil přes palubu kus mě samé, jako by zneuctil lásku
mých rodičů, jejich vzpomínky – ty dva duhové alexandrity, a mě, jejich růžovou
perlu.
Damian Caballero zničil to, co zbylo z našeho krásného světa ukrytého pod
sklíčkem.
Nedokázala jsem plakat, na to jsem byla příliš vyčerpaná. Moje duše se
plazila tunely ze smirkového papíru a ty ji zaživa sdíraly z kůže. Sedři ze mě
svobodu. Sedři mi vlasy. Sedři moji důstojnost a sebeúctu, seber mi všechno, co
mám, čeho si cením a co je mi drahé. Ležela jsem tam a koukala na oblohu,
vzhlížela ke slunci, po kterém jsem tak toužila, a bylo mi to jedno.
Bylo mi jedno, když mě Damian přinutil vstát a strčil mě zpátky do
podpalubí. Nenamáhala jsem se s počítáním oken nebo hledáním únikových cest.
Ani jsem nehnula brvou, když mě zamkl nebo když se rozběhl motor, který nás
unášel pryč od mého domova, otce, života.
Když jsem ležela v posteli a světlíkem nad hlavou pozorovala načechrané
bílé mraky, které přecházely do podivných, odporných tvarů, jediné, co jsem
věděla jistě, bylo, že kdybych někdy dostala příležitost, neváhala bych ani
vteřinu a Daniela Caballera bych zabila.
 ČTYŘI

KDYŽ Damian znovu přišel, byla už tma.

Snila jsem o dortu s růžovou polevou, o narozeninových piñatách a o
Estebanovi.
Ještě jednou se jí dotkni a potkáme se v pekle, řekl, když ho táhli pryč.
Byl mým samozvaným ochráncem, ale před mužem, který teď stál ve
dveřích, mě nedokázalo ochránit nic.
Jeho postava se rýsovala proti světlu z chodby a vrhala na moji postel
zlověstný stín. Chtěla jsem se schovat někam, kam by na mě nedosáhl.
Damian položil na postel podnos a přisunul židli. Nechal zhasnuto, ale
ucítila jsem jídlo. Přinesl mi něco k jídlu.
Opatrně jsem se k podnosu přiblížila a neodvážila se Damianovi pohlédnout
do očí. Pamatovala jsem si, co následovalo posledně, když jsem se mu postavila
na odpor, takže teď budu hodná holka. Hodná, poslušná holka. Těžko jsem
dokázala krotit bolesti z hladu, které mi stahovaly žaludek v krátkých,
intenzivních křečích, ale přinutila jsem se zpomalit a chovat se civilizovaně,
přestože bych se nejraději vrhla na jídlo jako vyhladovělá šelma.
Byla to nějaká grilovaná ryba s rýží. Bože, to byla vůně. Příbor chyběl, což
vůbec nevadilo, protože by mě při jídle jen zdržoval. Ale věděla jsem, že se dívá,
a tak jsem prsty kousek oddělila a olej společně s vypečenou šťávou se smísil s
rýží.
„Ne tak rychle,“ řekl.
Bože, už ne. Nech mě prosím najíst.
Napadlo mě, co by asi udělal, kdybych si olízla prsty.
Měla jsem na tu rybu tak strašnou chuť!
„Postav se,“ zavelel.
Nasucho jsem polkla, a chtělo se mi křičet, plakat, naříkat a žadonit. Polkla
jsem jen vzduch bez chuti, žádnou rybu, a postavila se.
„Svlíkni se,“ ozvalo se z přítmí.
Čekala jsem to. Dřív nebo později, dnes nebo zítra, vždycky nakonec dojde
na jejich péro. Saj ho, lízej ho, hoň ho, ošukej ho.
Protože mě matka neměla ráda. Protože mě otec bil.
Protože mě můj učitel zneužíval. Protože mě šikanovali.
Protože mě opustila manželka.
Protože moje děti se mnou nemluví. Proto chlastám.
 Jsem gambler.
Přežírám se.
Jsem posedlý sexem.
Řežu se.
Vytrhávám si řasy.
Beru drogy.
Ale ne vždycky to stačí, chápeš? A někdy to vybublá ven, protože to
nedokážeš ovládnout a potřebuješ, aby i ostatní cítili tvoji bolest, tvoje trápení,
tvůj vztek, protože je těžké chodit celý rozedraný po světě plném zářících
billboardů, rozesmátých reklam na zubní pasty a šťastných pozitivních lidí. Život
není vždycky fér. A tak ho saj, lízej, hoň a ošukej.
Bylo mi jedno, do které kategorie Damian spadá. Někdy je to prostě
„protože jsem čiré zlo“. Když jsem rozepínala knoflíčky halenky, snažila jsem se
myslet na odměnu. Možná to vypadalo, jako bych se dívala na podlahu, ale před
očima jsem měla jen rybu s rýží. Je fascinující, co všechno člověk dokáže udělat,
aby přežil. Osvobodila jsem nohy z kalhot a stála před ním v podprsence a
kalhotkách. Agent Provocateur. Kolekce Midnight Captive.
„Sundej si všechno,“ řekl s důrazem, jako bych nebyla schopná pochopit
jednoduchý příkaz.
Rozepnula jsem černou podprsenku ze síťoviny a krajky velikosti 75 D,
stáhla kalhotky ve stejném provedení a postavila se před Damiana. Nahá.
Zavrtěl se na židli. „Rozsviť světlo.“
Ryba. Mysli na rybu, říkala jsem si, když jsem šátrala po vypínači.
„Výš a doprava,“ radil mi.
Prsty se mi třásly, když jsem rozsvítila.
„Hodná holka. A teď pojď ke mně.“
Jako by režíroval nějaký zasraný pornofilm.
Pohled jsem měla upřený na podlahu, až jsem došla k jeho židli a hleděla na
jeho ošklivé mokasíny. Bože, jak jsem ty boty nenáviděla. Vadily mi tkaničky,
kůže, podrážka a každý jednotlivý šev, který je držel pohromadě.
Nesnášela jsem je, protože mi sebral moje nádherné zlaté lodičky a teď
jsem bosá, slabá, nahá, hladová, bolavá a připravená šukat za rybu. Takže ať jde
se svýma botama a oplzlýma psychohrama do prdele a…
„Otoč se,“ rozkázal.
V tu chvíli jsem na něho pohlédla. Očekávala jsem chlípnost a chtíč, ale on
si moje tělo prohlížel s odstupem, který mě doháněl k zuřivosti. Jsem zvyklá, že
na mě muži žádostivě zírají. Nemám tělo modelky, ale dokážu využít každý jeho
kousek. Je to moje deviza, moje zbraň, vstupenka do exkluzivních klubů, do
první řady na módních přehlídkách, záruka VIP péče. Muži mi dělají pomyšlení,
ženy se mi podbízejí, a to jen proto, že jsem to já. Není za tím moje jméno, sláva
nebo bohatství, šňůra hotelů, co patří mému otci. Mám pěkné tělo a ráda ho
dávám na odiv. Nejdu s každým, ale když na to přijde, nebráním se.
A teď mi Damian sebral i tohle. Potupil moje tělo tím, že ho vnímal jen jako
jednotlivé části. Důkladně mě zkoumal – moje paže, nohy, záda, chodidla – ne
mě jako ženu, ale mě jako vězeňkyni, soubor vzájemně propojených
pohyblivých částí. V Damianově počínání nebylo nic sexuálního a mně to
vadilo, protože jsem pak byla ještě bezmocnější. Stála jsem k němu otočená
zády, na své pokožce jsem cítila jeho pohled a přemýšlela, jestli mi na prstech
zbyla trošička šťávy, kterou bych mohla slíznout.
Ucítila jsem kolem sebe závan vzduchu. Stál za mnou, na rameni mě lechtal
jeho dech.
„Smrdíš,“ řekl. „Běž se osprchovat.“
Sprcha. Voda a mýdlo. A milost od Damiana.
Počínala jsem si dobře.
Počkej na mě, rybo. Než jsem se vydala do koupelny, žádostivýma očima
jsem pohlédla na talíř.
Sprchový kout byl tak malý, že se v něm skoro nedalo pohnout, ale teplá
voda byla jako elixír života, i když mě na rozedřené a potlučené pokožce štípala.
Začala jsem si mýt vlasy a zadržela vzlyk, protože jsem na chvíli zapomněla, že
moje dlouhé, dokonalé kadeře jsou pryč. Sotva jsem si je stihla opláchnout, když
se rozlétly dveře a Damian zavřel kohoutek.
„Tohle nejsou žádný podělaný lázně. Jsme na lodi, kde je nádrž s vodou.
Radím ti, aby sis to pamatovala.“
Podal mi ručník. Byl sepraný, ale čistý. Když mě doprovázel zpátky do
pokoje, krátce jsem zahlédla svůj odraz v zrcadle. Ta dívka s podivnými vlasy
mě znovu vylekala.
Odhodila jsem všechen stud. Osušila jsem se před Damianem a rozhlížela
se po svém oblečení. Otevřel jednu ze skříní a začal vyhazovat na postel nákupní
tašky. Všechny byly moje. Kate Spade. Macy’s. All Saints. Sephora. Zara. Na
živobytí jsem si vydělávat nemusela, ale získala jsem titul v oboru výtvarných
umění a rozjížděla kariéru módní poradkyně. Ujišťovala jsem se, že je to
průzkum. Nakupovala jsem ve velkém a potom to nechávala několik dnů, možná
i týdnů, ležet v autě.
Do prdele.
Mohl ty věci sebrat, jedině pokud se pro ně vrátil do auta. A jestli to udělal,
je dost pravděpodobné, že to auto buď zlikvidoval, nebo ho převezl jinam. Tak
jako tak jsem byla v háji. Cesta vysypaná drobečky chleba, po které se, jak jsem
předpokládala, můj otec vydá, začala mizet. Teď bylo mojí jedinou nadějí, že
bezpečnostní kamerový systém na parkovišti, odkud mě unesl, něco zaznamenal.
Jeho výšku, váhu, tvář – něco, co by mohlo pomoct při pátrání. Ale i tak jsem
věděla, že můj otec to nevzdá. A v tuhle chvíli musím udělat přesně to samé.
Ne-vzdá-vat to.
Začala jsem vyprazdňovat tašky. Pitomá minisukně s flitry. Pitomé
průsvitné šaty s odhalenými zády. Pitomý obrovský třpytivý prsten. Bože. Jak
jsem mohla naplnit tolik tašek takovými hovadinami? Budu si muset přepírat a
nosit to samé spodní prádlo. Prací Agent ReProvocateur.
Ještě jsem neskončila s prohlídkou tašek, když Damian začal všechno strkat
zpátky do skříně. Na posteli ležely černé sportovní legíny (ano!) a lehoučká bílá
tanga (ne!). Vytáhl ošklivé, obyčejné tričko a hodil mi ho. Podle velikosti zjevně
patřilo jemu.
„Odhoď ten ručník,“ přikázal Damian.
Jak už jsem říkala, vždycky nakonec dojde na péro. Když už teď nesmrdím.
Zavřela jsem oči a čekala, až jeho kalhoty se zašustěním dopadnou na
podlahu.
Nic takového se nestalo. Místo toho jsem cítila, jak mi něco vtírá do vlasů.
Páchlo to jako nějaký lék a štípalo jako čert, zvlášť tam, kde jsem měla vyrvané
vlasy. To samé mi namazal kolem uší. Potom mi hojivou mastí natřel záda,
všechny škrábance, řezné rány a modřiny, kterých si všiml, když mě prohlížel.
Chápala jsem, co právě dělá – odměňoval mé dobré chování laskavostí,
ošetřoval rány, které mi způsobil. Měla jsem mu být vděčná, závislá, přes malá
milosrdenství si k němu vytvořit pouto, Stockholmský syndrom jak vyšitý. Ale
já to tak necítila. Jestli se mi podaří zjistit, kam zašil moje boty s ostny, přibiju
jeho zkažené srdce na stěžeň téhle zatracené lodi.
Chcípni, Da-mi-já-ne. CHCÍPNI.
„Zbytek už zvládneš sama,“ řekl a hodil tubu na postel.
Odešel a nechal otevřené dveře. Slyšela jsem, jak si čistí zuby.
K čertu s mastí. Vrhla jsem se na teď už studený talíř s rybou a rýží.
Ryba mě nezklamala. Byla to ta nejšťavnatější a nejlahodnější věc, kterou
jsem kdy jedla. Polykala jsem ten božský pokrm a brečela štěstím.
Nabrala jsem prsty rýži a zavřela oči. Vychutnávala jsem její hutnou
škrobovitou chuť. Chuťové pohárky se mi rozplývaly nad zatracenou bílou rýží.
Ano. Ano. Ano. Víc!
Vylízala jsem celý talíř. Opravdu. Vylízala jsem celý talíř a potom jsem to
udělala znovu, a ještě jednou. Netušila jsem, kdy dostanu další jídlo a co pro to
budu muset udělat. Oblékla jsem se do věcí, které mi Damian nachystal. Tričko
bylo cítit jeho tělem. Málem jsem tu rybu vyzvracela. Ne že by smrdělo. Jen to
bylo strašně živočišné – slunce, moře a pot –, ten druh vůně, který nepřekryje
žádná aviváž.
Vykoukla jsem ze dveří. Damian byl pořád v koupelně. Začala jsem rychle
prohledávat skříně: ložní prádlo, ručníky, věci do deště, potápěčská výbava. Byla
jsem téměř u konce, když jsem šlápla na něco kulatého a tvrdého. Zvedla jsem
nohu a na chodidle našla přilepený pražený arašíd. Na podlaze se válely další a
vypadalo to, jako by se vykutálely z odloženého papírového kornoutu, ze
kterého Damian předtím něco chroupal.
Sedla jsem na židli, na které předtím seděl on, a jeden si hodila do pusy.
Křup, křup, křu… přestala jsem, když vešel dovnitř.
Vypadal, jako by se právě osprchoval. Vlasy měl uhlazené dozadu a byl
převlečený do šedých tepláků a bílého trička. Když mě uviděl, přimhouřil oči.
„Mám smrtelnou alergii na arašídy a právě jsem jich pár snědla,“
poznamenala jsem. „Když mi okamžitě nebude poskytnuta lékařská pomoc,
umřu.“
Na chviličku se na mě podíval a potom otevřel jednu ze skříní, kam jsem se
nedostala.
Ano! Možná má satelitní telefon, vysílačku nebo něco jiného, co lodě
používají ke komunikaci.
Vytáhl lahvičku a posadil se na postel. Odšrouboval víčko a začal si nanášet
hydratační krém na nohy.
Ten hajzl si mazal nohy!
„Slyšel jste, co jsem říkala?“ vyjekla jsem. „Umřu.“ Začala jsem zhluboka
dýchat.
Nespěchal. Nejdřív jedna noha, potom druhá, jako by to byla ta
nejdůležitější činnost na světě. Potom si navlékl ponožky a zašrouboval
lahvičku. „Tak umři.“
Kurevsky jsem ho nenáviděla. Nechtěl peníze. Nechtěl sex. Bylo mu jedno,
jestli jsem naživu, nebo jestli zemřu. Neřekne mi, kam jedeme. Neřekne mi proč.
A teď mi neskočil na špek.
„Co vlastně chcete?“ ječela jsem.
Hned jsem toho litovala. Reagoval rychle. Bleskově. Než jsem se stačila
omluvit, měla jsem roubík v ústech, byla jsem spoutaná a přivázaná k sloupku
postele.
Potom zhasnul a lehl si do postele.
Ten bastard se přitom ani nezadýchal.
Nevěděla jsem, co je horší – moje ruce bolestivě natažené za hlavou,
koutky popraskaných rtů, které barvily roubík krví, anebo vědomí, že takhle to
teď bude. Jeden pokoj, jedna postel a můj věznitel noc co noc vedle mě.
 PĚT

PROBUDILA jsem se celá ztuhlá a bolavá. Damian byl pryč a já byla pořád
připoutaná k posteli. Trvalo dlouho, než se ke mně vrátil. Cítila jsem obrovskou
úlevu, když se objevil s teď už dobře známým podnosem.
Kdysi jsem se zúčastnila duchovního semináře, kde jsem se naučila
prožívat přítomný okamžik. Nic nerozebírat, nepídit se po příčině, zapomenout
na kdy, proč nebo jak. Byla to jen záminka, jak si vyrazit s partou holek, dát si
ajurvédskou masáž a postěžovat si nad zelenou šťávou. Kamarádky se od té
doby dávno někam vypařily, ale tak to bývá, když vás spojuje jenom zájem o
nejnovější trendy a nejmodernější podniky. Věci se mění. A po MaMaLu a
Estebanovi jsem se hodně uzavřela. Nejdéle jsem žila jen s otcem. S Nickem to
vypadalo dobře a vydržela jsem s ním chodit déle než s většinou ostatních kluků
právě proto, že dobře vycházel s mým tátou. Líbilo se mi, když spolu mí muži
měli dobrý vztah. Představovala jsem si je oba, jak mlátí Damiana, a dělalo mi to
radost. Daleko víc se mi líbilo prožívat ten pocit radosti než si přiznat své reakce
na Damiana. Začala jsem si ho spojovat s jídlem, používáním koupelny a toalety
a s úlevou od bolesti po uvolnění spoutaných končetin.
K snídani byla jakási mazlavá hmota. Myslím, že základem byla ovesná
kaše vylepšená proteinovým práškem nebo bílkem či něčím podobně odporným.
Mohl by do toho klidně dát játra nebo cibuli, stejně bych to snědla. Po noci
strávené se svázanýma rukama jsem měla pocit, že mi paže vypadnou z kloubů.
Ale zasloužila jsem si kovovou lžíci. A k tomu jablko. A vodu.
Zvedla jsem hlavu a viděla, že mě Damian pozoruje. Měl v očích zvláštní
výraz, ale ten mrknutím zmizel. Když jsem dojedla, dovolil mi jít do koupelny.
Položil přede mě kartáček na zuby a hřeben. Situace se pomalu zlepšovala.
S úpravou vlasů jsem se neobtěžovala. Snažila jsem se pohledu na ně úplně
vyhnout. Damian mě po celou dobu pozoroval. Jako malá hodná holka jsem se
nechala doprovodit zpátky do pokoje a nebránila se, když mě zamykal. Dokonce
jsem se usmívala, když přede mnou zavíral dveře.
Potom jsem padla zpátky na postel a zhluboka vydechla. Ta nejistota mě
zabíjela. Připravovala jsem se na další bolestivou zkušenost, další kolo
ponižování a nedůstojného zacházení, než si zasloužím svá privilegia. Všechno
to napětí a tenze se mi vrazilo do ramenou a šíje. Ale Damian byl
nepředvídatelný a to bylo mnohem horší než očekávané vzorce zneužívání,
protože teď jsem byla ve stavu neustálé pohotovosti, obávala jsem se, co přijde,
a zároveň měla strach, když nic nepřišlo.
Jak ho zabijeme, Estebane? Zavřela jsem oči a vybavila si nás dva, jak
kujeme pikle v mém pokoji. Bylo mi celých osm let, o čtyři roky mladší než on,
ale při vymýšlení lotrovin jsem se mu úplně vyrovnala.

Dlouho moji otázku zvažoval, než odpověděl. Líbilo se mi, jak si pohrával s
vlasy, když o něčem usilovně přemýšlel. Měl dlouhé tmavé vlasy, a když si je
rozpustil, trochu se mu vlnily. MaMaLu ho neustále naháněla, aby mu je
ostříhala, a když se jí to podařilo, najednou si neměl kam schovat tvář.
„Myslím, že ho nemusíme zabít,“ namítl. „Jen potřebuje dostat pořádnou
lekci.“
Gideon Benedict St. John, Estebanem a mnou přezdívaný Gidiot, byl
prokletím mého života. Bylo mu deset, ale byl větší než my dva dohromady, a
když mě štípl, měla jsem na stehnech obrovské modřiny.
„Estebane?“ strojeně jsem se usmála do zrcadla. „Vyrobil bys mi zub?“
Ležel natažený na mé posteli, skládal a rozkládal list papíru a pokoušel se
přijít na to, jak z něj vyrobit žirafu.
„Ty chceš papírový zub, aby sis zakryla mezeru mezi zuby?“ zeptal se.
Přikývla jsem a zase jsem se začala v zrcadle prohlížet.
„Ale on si vymyslí jiný způsob, jak si tě dobírat, güerito.“ Esteban mi říkal
güerita. Blondýna. „A jak si ho tam připevníš?“
„Udělej ho z lepenky a já ho zezadu přilepím páskou.“ Otevřela jsem ústa a
ukázala na místo, kam by měl přijít.
Oba jsme vyskočili, když se otevřely dveře a dovnitř vešla MaMaLu.
„Estebane! Máš být ve škole.“
„Už jdu!“ zakňučel, když ho praštila.
MaMaLu bila Estebana často, ale dělala to tak, jako když se oženete po
mouše, protože vás štve a rozčiluje.
Esteban schytal takových plácnutí nespočet, protože byl neposlušný. Opřel
nedokončenou žirafu na parapet, vydrápal se oknem ven a po stromě se zhoupl
dolů. MaMaLu stáhla okno dolů a dívala se, jak uhání přes zahradu.
„Kolikrát jsem ti říkala, abys ho k sobě nepouštěla? Jestli se to dozví señor
Sedgewick…“
„Ten se to nedozví,“ ujistila jsem ji.
„O to tady nejde, cielito lindo.“ Vzala kartáč a začala mi pročesávat vlasy.
„Ty a Esteban…,“ zavrtěla hlavou. „Vy dva mě jednou dostanete do problémů.“
„Učešeš mi vlasy tak, jak to máš ty?“ žadonila jsem.
MaMaLu měla husté tmavé vlasy, které si zaplétala do drdolu. Toužila jsem
vlézt do toho U, které jí vlasy tvořily na šíji, protože připomínaly malou houpací
síť.
„Takhle se češou staré ženy,“ odvětila, ale upletla po stranách dva copy a
spojila je vzadu, přičemž zbytek mých světlých vlasů nechala rozpuštěný.
„To je krása,“ řekla MaMaLu. Vytáhla si z vlasů malý červený květ a
zastrčila ho do mého účesu.
„Gidiot říká, že jsem čarodějnice, protože ty mají mezery mezi zuby.“
„Jmenuje se Gideon,“ pokárala mě. „A když tě Bůh stvořil, nechal tu
mezeru proto, aby srdce toho pravého, až si tě najde, mohlo skrze ni
proklouznout.“
MaMaLu byla učiněná studnice příběhů, všechno mělo svoje vyprávění.
„A jak ti tedy Estebanův otec dal své srdce? Ty mezi zuby žádnou mezeru
nemáš.“
Estebanův otec byl zkušený rybář. Zemřel na moři, když byla MaMaLu
těhotná, ale ona nám pověděla o všech jeho dobrodružstvích – o kouzlech,
příšerách a mořských pannách.
„No, tak to jsem nejspíš jeho srdce nikdy neměla.“ Usmála se a šťouchla
mě do nosu. „Poběž. Slečna Edmondsová už je tu.“
„Gidiot už tam je?“
MaMaLu se ani nenamáhala s odpovědí.
Popadla jsem školní brašnu a sešla dolů. Všichni už byli shromáždění
kolem jídelního stolu. Jediné volné místo zbylo vedle Gidiota, protože vedle něho
nechtěl nikdo sedět.
„Dobrá. Jsme tu všichni. Můžeme začít?“ zeptala se slečna Edmondsová.
Gidiot mi pod stolem stoupl na nohu. Bolestí jsem ucukla, když jsem
otvírala učebnici.
„Všechno v pořádku, Skye?“ zeptala se slečna Edmondsová.
Přikývla jsem a trochu se na ni pousmála. Nebyla jsem žádný žalobníček,
ale věděla jsem, že před sebou mám další úmorné odpoledne.
Slečna Edmondsová dojížděla z města do Casa Paloma třikrát týdně. Moje
matka dostala Casa Paloma od svého otce jako svatební dar. Bylo to okázalé
sídlo ve španělském stylu, jež se rozkládalo se na okraji rybářské vesnice
nazvané Paza del Mar. Ve vesnici byla malá škola pro místní děti, ale
přistěhovalci a bohatší rodiny dávaly pro své děti přednost soukromé výuce, a
tak jsme se scházeli v našem domě, který byl zdaleka největší.
Když jsme se učili o erozi půdy, sesuvech a zemětřesení, Gidiot mě zatahal
za cop tak silně, že malá červená květina, kterou mi MaMaLu ozdobila účes,
spadla na podlahu. Několikrát jsem mrkla, abych se nerozplakala, a soustředila
se na nákresy v učebnici. Přála jsem si, aby Gidiot spadl do nějakého půdního
zlomu a propadl se až do rozžhaveného zemského jádra.
„Au!“ zaúpěl Gidiot a začal si škrábat nohu.
„Co se stalo?“ zeptala se slečna Edmondsová.
„Myslím, že mě něco kouslo.“
Slečna Edmondsová přikývla a pokračovali jsme dál. Brouci byli všude.
Nikdo si s tím nedělal hlavu.
„Au!“ Gideon vyskočil. „Přísahám, že je něco pod stolem.“
Slečna Edmondsová se rychle rozhlédla. „Má ještě někdo jiný podobné
problémy?“
Zavrtěli jsme hlavami.
Můj pohled upoutal velký starožitný příborník za slečnou Edmondsovou. Ve
spodní části byly dvoje panelové dveře s mřížkami. Mřížkový vzor byl čistě
dekorativní, ale jak jsme s Estebanem jednoho odpoledne zjistili, když jste se
schovali uvnitř, byla z mřížek dokonalá kukátka.
Usmála jsem se, protože jsem věděla, že se Esteban ze zahrady vrátil. Škola
ho nebavila, a tak se v době vyučování schovával v příborníku a poslouchal
slečnu Edmondsovou. Takhle mohl MaMaLu vždycky něco říct, když se ho
zeptala, o čem se ve škole učili.
Esteban prostrčil dřevem prsty a maličko na mě zamával. Držel stéblo nebo
to možná byl nějaký jeho výrobek z papíru. O minutu později Gidiot poskakoval
na jedné noze kolem stolu a třel si lýtko.
„Au, au, au, au!“
„Gideone!“ Slečnu Edmondsovou to nepobavilo. „Rušíš nás. Počkej venku,
než my ostatní dokončíme dnešní výuku.“
Když Gidiot odešel, zvedla jsem pecku z pomeranče, která ležela na zemi.
Pod stolem jich bylo ještě několik. Esteban po něm ze stébla střílel pecky z
pomeranče. Když Gideon odcházel z pokoje, viděla jsem na jeho nohou malé
červené tečky. Esteban ze svého úkrytu ukázal vztyčené palce.

Vzpomínka na jeho vztyčený palec vykukující z toho starého příborníku mě

rozesmála. Ještě jsem se smála, když jsem uslyšela cvaknutí zámku ve dveřích.
Damian se vrátil. A tentokrát bez podnosu.
 „Je načase, aby ses trochu přičinila,“ řekl.
Přikývla jsem a vyšla s ním ven.
Doteď jsem trávila všechen čas v pokoji, ale nyní jsme stáli v prostoru ve
tvaru U, který sloužil jako kuchyně. Byl z mahagonu a týku a část pracovní
desky tvořil barový pult, u kterého stály dvě barové židle. Byl tu dřez, lednička,
plynový vařič se dvěma hořáky a mikrovlnka. Všechny zásuvky byly zamčené,
ale na barovém pultu leželo prkénko, několik brambor a pořádný řeznický nůž.
„Potřebuju, abys je oloupala a nakrájela,“ řekl Damian.
On mě nechá pracovat s nožem? To si hodně troufá.
„Jistě.“ Už jsem přemýšlela, jak je nakrájím.
Začala jsem oplachovat brambory, ale na chvíli jsem se musela přidržet
dřezu. Pořád mě bolela hlava a cítila jsem slabost v nohou. Ještě jsem měla
zavřené oči, když Damian popadl mou levou ruku, přidržel ji na prkýnku dlaní
dolů a ŠMIK!
Usekl mi špičku malíčku, celou horní třetinu – nehet, kost, všechno – čistý
řez, jako by krájel mrkev do salátu. Bolest jsem ucítila po pár vteřinách, když už
krev stříkala po celé lince.
Začala jsem vřískat bolestí, která byla umocněná děsivým pohledem na
špičku mého prstu, která tam jen tak ležela bez života jako nějaká plastová
halloweenská rekvizita. Zavřela jsem oči a začala ječet ještě víc, když Damian
na ránu zatlačil, aby zastavil krvácení. Ucouvla jsem, do něčeho narazila – do
něčeho pevného a tvrdého – a potom mě zradily nohy a já se pomalu sunula
dolů, až jsem skončila na podlaze.
Pokusila jsem se mu prst vytrhnout, ale Damian mi v tom zabránil. Držel ho
ve výšce, zabalil ho a bůhví co s ním dělal. Já mohla jen ječet, ječet a ječet,
protože všechno, co udělal, to ještě desetkrát zhoršilo. Ječela jsem tak dlouho,
dokud mě nepřemohl pláč. Potom jsem už jen vzlykala stočená do malého
klubíčka. Nakonec pláč pominul a já ze sebe vydávala jen slabé téměř neslyšné
fňukání.
Když jsem otevřela oči, Damian nade mnou držel telefon.
„Nahráls to?“ ptal se osoby na druhé straně linky.
„Dobře.“ Přešel na druhou stranu pultu. „Pošli tu nahrávku Warrenu
Sedgewickovi. Řekni mu, že takhle vyváděla, když jsem sekal její tělo na kusy.“
Vzal můj mrtvý prst, vložil ho do uzavíratelného sáčku a hodil ho do
mrazáku. „A řekni mu, že dostane poštou suvenýr. Bude z ní mít jen jedinej
kousek, protože zbytek se válí všude kolem.“
Slyšela jsem vzdálený hlas osoby na druhém konci linky.
„Vím, že to není poprvý.“ Damian vypadal rozrušený. „Tentokrát to bylo
jiný. Byl jsem zaskočenej, sakra! Těsně předtím, než jsem zmáčknul spoušť, se
začala modlit. Ona se kurva modlila.“ Bouchnul pěstí. Nůž na pultě hlasitě
zařinčel.
„Zpackal jsem to, Rafaeli,“ pokračoval. „Chtěl jsem, aby v pitevně
identifikoval tělo svý dcery přímo na její narozeniny. Já vím. Něco vymyslím.“
Odmlčel se a prohrábl si vlasy. „Je mi to u prdele. Může si najmout tolik
zatracenejch lovců lidí, kolik jen chce. Jediný, co si přeju, je, aby to cítil. Chci,
aby trpěl. Pro Warrena Sedgewicka je jeho dcera mrtvá.“ Otočil se a zabodl do
mě pohled. „A kdo ví? Za dvacet jedna dní možná bude.“
Zavěsil a otřel krev z ostří nože. Potom nalil sklenici pomerančového
džusu, podepřel mě a přidržel mi ji u úst.
Usrkávala jsem pomalu, protože mi cvakaly zuby. Bylo mi horko i zima,
potila jsem se a točila se mi hlava. Navíc z pultu pořád kapala krev a cákala na
podlahu.
„Proč mě rovnou nezabijete?“ zeptala jsem se, když jsem dopila džus.
Nebyl to běžný únos. Byla to vražda, která se změnila v únos. Byla to zpackaná
slabá chvilka.
Byl to cílený osobní útok na mého otce. „Co se stane za dvacet jedna dní?“
Damian neodpověděl. Smyl všechnu krev v kuchyni a potom začal zkoumat
můj prst. Z obvazu vykukovalo něco růžového a vystřelovala z toho šílená
bolest, ale Damian vypadal spokojeně.
Nechal mě na podlaze opřenou o skříňku a začal krájet brambory. „Dáme si
k obědu studený nářez a bramborový salát?“
ŠEST

DAMIAN vytušil, že se ve mně něco zlomilo, anebo možná trochu litoval

toho, co udělal. Ať byl důvod jakýkoliv, už mě v noci nepřivazoval. Dveře však
stále zamykal, a když šel spát, klíč si nechával u sebe. Když jsem se ráno
probudila, dveře byly vždy otevřené. Nechával mi něco k jídlu na stejném pultu,
kde mi usekl prst, a ačkoliv nůž nebyl nikde v dohledu, hluboko uvnitř jsem se
ho pořád bála.
Mohla jsem se volně pohybovat po lodi, kam se mi zachtělo, ale já trávila
čas schoulená na pohovce naproti kuchyni. Damian většinu času pobýval na
nejvyšším místě lodi, u kormidla. Dva lidé, okolnostmi donucení den co den
trávit čas vedle sebe, spolu mohou komunikovat bez toho, aby na sebe
promluvili. On mi připomínal bolest, temnotu a nadvakrát obvázaný prst. Já mu
musela připomínat zpackanou pomstu a jeho vnitřního démona, protože kromě
jídla a spánku jsme se jeden druhému vyhýbali.
Neptala jsem se, co mu můj otec provedl. Ať ho Damian viní z čehokoliv,
musí to být lež nebo omyl. Warren Sedgewick je ten nejlaskavější a nejštědřejší
člověk na světě. Využívá svých bohatých kontaktů pro budování přehrad, studní
a vodních čerpadel pro lidi v nejodlehlejších oblastech světa, v místech, o která
se nikdo nestará. Financuje mikropůjčky, školy, potravinové banky a lékařskou
pomoc. Bojuje proti nespravedlnosti, ke svým zaměstnancům se chová s
respektem a úctou a každou neděli smaží své dceři palačinky.
Když jsme s otcem přijeli do San Diega poprvé, byly to palačinky s Mickey
Mousem, práškovým cukrem a spoustou sirupu. Později se změnily na srdce a
princezny. A přestože už jsem velká, nechce, abych se od něj odstěhovala, a
tyhle tradice zachovává. Nedávno začal dělat karikatury mých bot a kabelek.
Jsou to velké beztvaré kusy těsta a on trvá na tom, že je ocením, když si je
prohlédnu z různých úhlů. Moje chutě se měnily – banány s nutelou, čerstvé
borůvky s hnědým cukrem a skořicí, strouhaná hořká čokoláda s pomerančovou
kůrou. Můj otec má zvláštní schopnost proniknout do mého mozku, vytáhnout
na povrch všechny věci, po kterých toužím, a proměnit je v realitu. Myslela jsem
na citronový krém zamíchaný v mascarpone. Ne protože bych měla na palačinky
chuť, představovala jsem si to jen proto, aby to vycítil – co bych si dnes dala na
palačinku –, aby věděl, že jsem naživu.
Většina modřin se zhojila, ale prst jsem měla pořád červený, byla to surová
připomínka toho, že část mého těla je neprodyšně uzavřená v plastovém pytlíku,
zmrzlá v mrazáku. Sloupala jsem si akrylové nehty, okusovala je a odlupovala,
až jsem zaryla do nehtového lůžka – devět místo deseti – a všechny nehty jsem
měla popraskané, podrápané a pokryté ošklivými bílými skvrnkami. Pomyslela
jsem si, že tímto se ostatní nehty důstojně rozloučily s mrtvým kamarádem.
Devítiprstá pocta.
Chyběla mi váha matčina náhrdelníku na krku. Chyběl mi kus malíčku s
nehtem. Chyběly mi moje vlasy. Připadalo mi, jako by se všechny kousky, které
mě držely pohromadě, pomalu uvolňovaly a jeden po druhém ze mě odpadávaly.
Ztrácela jsem se a rozpadala jako skály, které pohlcuje moře.
Vydala jsem se nahoru na palubu. Bylo to poprvé od chvíle, kdy mě tam
Damian násilím zatáhl toho dne, kdy hodil můj náhrdelník do moře. Byli jsme na
středně velké jachtě, dostatečně silné na plavbu v hlubokých vodách, ale ne tak
nápadné, aby budila pozornost. Damian měl zapnutého autopilota a seděl na
lehátku s prutem ve vodě. Jestli něco chytí, bude to dnes k večeři.
Když jsem se blížila k zábradlí, cítila jsem na sobě jeho pohled. Naše jachta
prorážela vodu a rozdělovala ji na dva rozčeřené proudy. Přemýšlela jsem, jaká
tam je hloubka a jak moc bych se bránila, až by se mi plíce zaplnily vodou.
Představila jsem si, jak dopadnu na dno jako jeden nádherný celek, místo
mučivého ztrácení jedné části po druhé.
Odpusť mi, tati.
Kradmo jsem pohlédla na Damiana. Jeho tělo ztuhlo, ticho před bouří, jako
by přesně věděl, co se mi odehrává v hlavě. Už jsem řeč jeho těla znala. Všechny
svaly měl zatnuté, v pohotovosti, ztuhlé a pevné. Vypadal úplně stejně jako
předtím, než si odkrojil svůj kousek pomsty. Tehdy jsem to cítila a stejně tak to
cítím teď.
Ten parchant. Nenechá mě to udělat. Skočil by po mně dřív, než bych
stačila vystrčit nohu z lodi. Patřím mu. Má ve svých rukou můj osud – můj život,
moji smrt.
Vůbec nemusel promluvit, měl to napsáno v očích. Přinutil mě vzdálit se od
okraje. A já poslechla. Neubránila jsem se vzlykání, a tak jsem plakala a plakala.
Plakala jsem stejně, jako mi když Gideon Benedict St. John rozbil zapínání
na mém náhrdelníku a na krku mi zůstaly stopy od řetízku.

Esteban mě našel a byl připravený jít nakopat Gidiota do zadku.

 „Neopovažuj se.“ Nutila jsem ho, aby mi slíbil, že nic neudělá. „Víš, co se
stane, když se dostaneš znovu do problémů.“
„Je mi to jedno.“ Odhodil si vlasy z čela. Tohle gesto znamenalo, že to
myslel vážně.
„Prosím, Estebane. MaMaLu tě pošle pryč a já už tě nikdy neuvidím.“
„MaMaLu jen tak vyhrožuje.“
Esteban říkal své matce MaMaLu. Vždycky ji tak oslovoval. Byla jeho
máma, ale jmenovala se Maria Luisa, takže postupem času to zkomolil na
MaMaLu a už jí to zůstalo. Ted už jí říkali MaMaLu všichni kromě Victora
Madery, který pracoval pro mého otce. On ji nazýval celým jménem a zdálo se,
že MaMaLu se to moc nelíbilo. Nebo se jí nelíbil on.
„MaMaLu řekla, že jestli ještě jednou něco provedeš, pošle tě ke strýčkovi.“
„Ha!“ Esteban se rozesmál. „Ona by tady beze mě nevydržela ani den.“
Byla to pravda. MaMaLu a Esteban byli nerozlučná dvojka, milující i
temperamentní část mého života. Nedokázala jsem si je představit jednoho bez
druhého. Spali v oddělené části sídla, mimo hlavní budovu, v malém křídle pro
služebnictvo, ale stejně jsem je někdy v noci slyšela – jako tehdy, když byl
Esteban celý den pryč a vrátil se až po půlnoci.
Bylo to toho roku, kdy se ve vesnici otevřelo kino. Dávali Hodný, zlý a
ošklivý a Esteban zůstal na všechna čtyři promítání. MaMaLu byla vzteky bez
sebe.
„Estebandido!“ hnala se za ním s koštětem, když se konečně ukázal.
Esteban věděl, že když mu řekne takhle, je zle. Jeho řev se nesl až nahoru ke
mně do pokoje. Když přišel další den plnit své domácí povinnosti, vypadal jako
Blondie, postava z filmu, kterou ztvárnil Clint Eastwood. Měl na sobě
MaMaLuin šál, mhouřil oči a přežvykoval ořezaný klacík.
Další rok Esteban viděl film Drak přichází a myslel si, že je Bruce Lee.
„Co uděláš, Skye?“ ptal se.
„Budu se bránit a nevzdám to.“ Zopakovala jsem hlášku, kterou mi stále
dokola vtloukal do hlavy, protože to byla věta z filmu, který viděl.
„Připravená?“ ujistil se. „Na pět.“ 5, 4, 3, 2, 1…
Pokusila jsem se dostat z jeho sevření kolem krku. Popadla jsem jeho paži
oběma rukama a pokračovala chvatem, který mě naučil. Svou nohou jsem
sevřela jeho, udělala jsem ostrou otáčku o 18P ° a pak jsem ho od sebe odhodila
pryč.
Skončili jsme na trávě, hromada rukou, nohou a ostrých loktů. Smála jsem
se. Esteban si nemyslel, že by ze mě byla dobrá studentka bojových umění.
„Potřebuješ trénink. A disciplínu. Copak by ses takhle mohla postavit
Gidiotovi, když nepřemůžeš ani mě?“
 A tak jsme trénovali. Každý den se Esteban změnil na Estebandida, i když
neměl záporné postavy rád.
„Jen kvůli tréninku,“ říkal. „Jen kvůli tobě, güerito. Udělej to takhle.
Uáááá – hhhh. Připravená? Na pět.“
5, 4, 3, 2, 1…
„Ne, ne, ne.“ Zavrtěl hlavou. „Musíš udělat ten zvuk.“
„Uááá-h!“
„Ne, Skye. Jako kočka. Uááá-hhh!“
Několikrát se mi podařilo položit Estebana na lopatky. Tehdy mu oči svítily
obdivem.
„Na holku to nebylo špatný,“ říkával.
Leželi jsme ve stínu stromu a koukali na oblohu. Větve byly obsypané trsy
jemných kvítků, které se vznášely nad našimi hlavami jako žluté krajky.
„Zítra ti přinesu dort,“ oznámila jsem.
Přikývl a odfoukl si vlasy z tváře. „Kopni ho do zadku, když si na tebe bude
dovolovat, jasný?“
Stiskla jsem mu prsty a usmála se.
Esteban nebyl pozvaný na moji narozeninovou oslavu. Gidiot ano. A s ním i
všechny ostatní děti, které soukromě vyučovala slečna Edmondsová. Nechyběl
kouzelník ani klaun, dodávka se zmrzlinou a piñaty. Všude po zahradě poletovaly
stříbrné a růžové balonky. Sfoukla jsem devět svíček a můj otec to musel všechno
nafotit.
„Počkej. Nestihl jsem to. MaMaLu, můžete ty svíčky znovu zapálit? Skye,
teď to zkus pomaleji,“ dirigoval nás. Esteban stál na žebříku a myl okna. Každou
chvilku jsem se podívala nahoru a on se zakřenil. Určitě viděl velký kus dortu,
který jsem schovala pod stolem. Byl ozdobený třemi šťavnatými jahodami.
Esteban měl jahody nejraději, ale málokdy se mu poštěstilo je jíst. Ten dort bylo
naše malé tajemství a díky tomu jsem měla pocit, že Esteban patří na naši
oslavu.
Když jsme dohráli všechny hry a rozdali všechny balíčky, růžová poleva na
Estebanově dortu se už začala rozpouštět, a tak jsem se rozhodla nenápadně
vytratit a zanést mu ho.
„Kam jdeš, Skye?“
Gidiot mě sledoval.
Stáli jsme vedle domu. V jedné ruce jsem měla Estebanův dort a v druhé
sklenici limonády.
„Nech mě projít,“ řekla jsem, když se mi postavil do cesty.
„Ty to všechno sníš?“ zajímal se.
„Co je ti do toho?“
 „Skye má díru mezi zuby a díru v břiše. Je to čarodějnice s prasečím
břichem a bez mámy!“ Když jsem kolem něho proklouzla, strhl mě zpátky a dort
se rozpleskl na zemi.
Chrstla jsem mu limonádu do obličeje. To ho pořádně rozzlobilo. Popadl
mě v pase a zvedl nahoru. Třepal se mnou jako s hadrovou panenkou.
„Skye!“ Esteban se objevil přímo před námi. Z tváře se mu linul pot, jak byl
celý den na slunci. „Na pět.“
V duchu jsme spolu počítali: 5, 4, 3, 2, 1…
Kopla jsem Gidiota do kolene. Zlomil se v pase. To Estebanovi stačilo, aby
ho nečekaně udeřil.
„Uááá-hhh!“ Estebanova pěst dopadla na Gidiotovu tvář.
Gidiot mě pustil a zavrávoral. Přiložil si ruku k ústům a vyplivl zub. Gideon
Benedict St. John vypadal jako kolozubá stařenka. Potom spustil takový řev, že
se to rozléhalo po celé Casa Paloma.
„Když neumíš brát, nedávej,“ prohlásil Esteban.
Jsem si poměrně jistá, že to byla nějaká hláška z bojového filmu ztracená v
překladu. Ale na tom nezáleželo. Esteban neměl čas to dál rozebírat. Našel nás
Victor Madera. Rychle vyhodnotil situaci a popadl Estebana za límec.
„Ty malej grázle!“
Esteban se zkroutil a otočil ve Victorově sevření, když ho táhl pryč: „Ještě
jednou se jí dotkneš a uvidíme se v pekle,“ pohrozil Gideonovi.
Pořád vytahoval dialogy z filmů. Kdybych se o něho tolik nebála, musela
bych se smát.
Dospělí se začali shromažďovat kolem Gidiota a všichni ho obskakovali.
Úplně pošlapali Estebanovy jahody.
To bylo nespravedlivé!
Snažila jsem se Victora s Estebanem dohonit, ale ztratili se mi z dohledu.
Vzdala jsem to a pomalu jsem se ploužila do svého pokoje.
Esteban tam byl, nejspíš ještě předtím, než začala oslava. Na posteli mi
nechal dárek. Nádhernou papírovou žirafu.
Vzala jsem ji do ruky a žasla nad jeho šikovností. Když byl Esteban malý,
neměl moc hraček, a tak ho MaMaLu naučila skládat origami. Nemohl si dovolit
kupovat mi drahé dárky, a proto vytvářel svůj svět z papíru – kouzelná, bájná
zvířata, která jsme mohli vidět jen v knížkách nebo jsme o nich slyšeli v
MaMaLuiných pohádkách: draci, lvi, velbloudi a něco, co připomínalo klokana
s rohem na čumáku. Že by to byl klokanorožec?
„Skye?“ Můj otec zaklepal na dveře. „Nechceš mi říct, co se stalo
Gideonovi?“
„Ani ne.“ Vzala jsem do ruky žirafu a podepřela jí krk.
 „To je od Estebana?“ Neodpověděla jsem.
„Ukaž.“ Vzal si ji ode mě a prohlížel si papír s kaligrafií ze zlatých lístků.
„Je nádherná, viď?“ řekla jsem.
„To je. A navíc je vyrobená ze vzácné knihy, která mi chybí ve sbírce. Vím,
že se spolu přátelíte, ale zrovna vyrazil Gideonovi zub. A k tomu mi vzal knížku z
knihovny. To je krádež, Skye.“
„On nic nevzal! Dala jsem mu ji sama.“
„Opravdu?“ Otec položil žirafu zpátky. „Pak jistě víš, jakou má obal té
knihy barvu.“ Díval se na mě plný očekávání.
„Tati…“ Měla jsem slzy na krajíčku. Stála jsem mezi otcem a kamarádem.
„Esteban si asi myslel, že je to jen stará zaprášená kniha, která nebude nikomu
chybět. Vím, že by ji nikdy nesebral. Jen si ji vypůjčil, protože mi rád vyrábí věci
z hezkého papíru.“
Otec dlouho mlčel. „Tolik se podobáš matce.“ Přejel palcem po
medailonku, který jsem měla kolem krku. „Taky si mě omotala kolem prstu.“
„Řekni mi, jak jste se seznámili.“
„Zase?“
„Zase.“
Zasmál se. „Dobrá. Zrovna jsem končil univerzitu, neměl jsem ani vindru,
ale s několika kamarády jsem chtěl poznat svět a najít sám sebe v Caboras.
Poslední večer jsme se vloudili na svatbu a tam byla ona: Adriana Nina Torres,
nejkrásnější dívka na světě. Řekl jsem jí, že jsem úspěšný podnikatel a kamarád
ženicha. Zavolala na mě ochranku a nechala mě vsadit do vězení za to, že jsem
se vydával za hosta na svatbě jejího bratra. Když za mě druhý den přišla zaplatit
kauci, věděl jsem, že je to láska na první pohled.“
„Škoda, že jsem ji nepoznala.“ Nikdy mě neomrzelo poslouchat ten příběh,
jak se musel snažit, aby si získal její rodinu.
„Ty jsi byla to nejcennější, co v životě měla, Skye. Nedokázal jsem ji
ochránit, ale slibuji, že s tebou to bude jiné. Už to nebude dlouho trvat. Ještě
chvíli a budeme volní.“
Nechápala jsem, co tím myslel, ale věděla jsem, že mu moje matka chybí a
že mě má rád, i když je pořád pryč.
„Señore Sedgewicku,“ přerušil nás ode dveří Victor Madera. „Dole na vás
čekají rodiče Gideona St. Johna. Žádají pro Estebana nějaký trest.“
„Tati.“ Zatahala jsem otce za ruku. „Neříkej prosím MaMaLu o…“
Ukázala jsem na papírovou žirafu. Nechtěla jsem dát Victorovi další záminky.
Zdálo se, že Estebanovo trápení mu dělá dobře. „Říkala, že ho pošle pryč.“
„Chci, aby mi tu knihu ihned vrátil.“ Otec po mně hodil varovným
pohledem. „A žádné další ‚výpůjčky‘.“ Vzal mě za ruku a sešli jsme dolů ke
Gidiotovi a jeho rodičům. Upjatě seděli na pohovce, zatímco MaMaLu s
Estebanem stáli za nimi.
Navzdory svým hrozbám MaMaLu Estebana nakonec zuřivě bránila, ale i
ona znala své místo a věděla, co si může dovolit. „Přijmu jakýkoliv trest, který
señor Sedgewick pro mého syna určí.“ Stála s hlavou vztyčenou.
Pan a paní St. Johnovi se otočili na mého otce, zatímco. Gidiot se na
Estebana a na mě hloupě šklebil.
„Omlouvám se,“ řekl můj otec, když mu zazvonil telefon. „Musím to vzít.“
Chvíli hovořil a potom zavěsil. „Bohužel se přihodilo něco naléhavého, ale
ujišťuji vás, že tu záležitost nenechám jen tak.“ Když vyprovázel Gideona s jeho
rodiči, nedal jim moc prostoru k protestům. „Postarejte se o to, Victore.“ Ukázal
na Estebana, když odešli.
Victor se usmál na MaMaLu, ale ona úsměv neopětovala. Myslím, že nebyla
ráda, že měl trest pro Estebana vybrat právě on.
„A ještě něco.“ Otec se vrátil dřív, než mohla cokoliv říct. „Řekněte slečně
Edmondsové, že od příštího týdne bude mít nového studenta. Chci, aby Esteban
chodil na výuku.“
MaMaLu spadla čelist. „Děkuji vám, señore Sedgewicku. Moc vám děkuji.“
„Myslím, že mi máte vrátit nějakou knihu, mladý muži,“ řek otec
Estebanovi. „Očekávám, že se budete pilně učit a nebudete dělat problémy.“
Věděla jsem, že to udělal proto, aby MaMaLu nemohla poslat Estebana pryč.
„Ano, pane.“ Esteban roztáhl ústa do takového úsměvu, že jsem měla
strach, aby mu koutky nepraskly až k uším.
„Všechno nejlepší k narozeninám, Skye.“ Než otec opustil místnost, ještě na
mě mrknul. V tu chvíli mi na světě nic nechybělo. Byla jsem tak šťastná, že mi
ani nevadilo, když Victor vyzval Estebana, aby s ním odešel kvůli trestu.
MaMaLu zůstala se mnou. Rozbalily jsme poslední dárky a ona hlasitě
žasla nad těmi drahými věcmi. Estebanovu žirafu jsme uklidily jako poslední,
mezi jeho ostatní výtvory, protože věděla, že se mi líbí ze všeho nejvíc.
Byla už skoro tma, když MaMaLu otevřela okno a zalapala po dechu.
Přiběhla jsem k ní a uviděla Estebana na všech čtyřech v zahradě, jak stříhá
trávu… nůžkami. Byla to zahrada za domem plná pichlavých pleskanek a
ostnatého plevele. Při každém pohybu se Esteban zašklebil bolestí. Kolena a
dlaně měl rozedřené a propocené tričko se na něho lepilo, jak usilovně pracoval.
Věděla jsem, že MaMaLu měla sto chutí utrousit na adresu Victora nějakou
jadrnou nadávku, ale ovládla se. Vykartáčovala mi vlasy a uložila mě do postele.
„Řekneš mi nějakou pohádku, MaMaLu?“ žadonila jsem.
Vlezla si do postele za mnou a objala mě.
Když byl Esteban hotový, vlezl dovnitř oknem a poslouchal. Byla to
pohádka, kterou jsme ještě nikdy neslyšeli, o kouzelné labuti, která se schovávala
na pozemcích Casa Paloma. Když jste ji zahlédli, byla to veliká vzácnost.
MaMaLu vyprávěla, že se ta labuť ukrývá na zahradě, ale jednou za čas, při
úplňku, chodí plavat do leknínového rybníčku u stromu se žlutými květy.
Esteban se na mě usmál. Protáhl si prsty strnulé z dlouhého držení nůžek.
Já se na něj usmála taky. Casa Paloma znamenalo Holubí dům. To by bylo, aby
k tomu MaMaLu nepřihodila labuť. Oba jsme věděli, že žádné kouzelné labutě v
zahradě nejsou, ale rádi jsme naslouchali jejímu hlasu.
„Zazpívej nám tu ukolébavku,“ prosila jsem, když dovyprávěla.
Esteban vyskočil a poklekl u postele. MaMaLu od něho odvrátila tvář. Ještě
se na něho zlobila za to, že uhodil Gidiota, ale dovolila mu, aby jí dal hlavu do
klína.

De la Sierra Morena,

Cielito lindo, vienen bajando…

Byla to Estebanova ukolébavka z dob, kdy byl ještě dítě, ale to já jsem byla
jejich cielito lindo – jejich kousíček oblohy. Přitulila jsem se blíž a ona zpívala o
ptácích, kteří opouštějí hnízda, o šípech a zraněních. MaMaLu ležela mezi mnou
a Estebanem. Když dozpívala, ani jsme se nehnuli, protože píseň byla tak jemná
a tichá, že jsme takhle chtěli zůstat navždycky.
„Pojď, Estebane,“ řekla MaMaLu. „Je čas popřát dobrou noc.“
„Počkejte.“ Ještě se mi nechtělo spát. I přes Estebanův trest to byly moje
nejhezčí narozeniny. Zítra se mnou půjde na výuku a už nikdy se nebude muset
ukrývat v příborníku. „Ještě jsem se nepomodlila.“
Zavřeli jsme oči a chytili se za ruce.
„Pane Bože, opatruj moji duši. A dohlédni na tátu. A na MaMaLu s
Estebanem.“ Hlas se mi chvěl smíchem, protože Esteban na mě koukl a přistihl
mě, že taky koukám a MaMaLu otevřela oči a oba nás klepla kloubky prstů po
hlavě.

Tahle modlitba mi zachránila život. Nebo mi přivodila daleko horší osud.

Nedovedla jsem se rozhodnout, co z toho.
Damian se vrátil ke sledování trasy, protože si byl naprosto jistý, že mě
nenapadne něco tak hloupého, jako skočit do vody a utopit se. Pohled měl
upřený na neviditelný bod na obzoru.
Podívala jsem se přes zábradlí a sledovala let racků, jak se nechávali unášet
proudem vzduchu směrem k pobřeží.
Pobřeží.
Zamrkala jsem.
Poprvé po několika dnech jsem viděla zemi. Nemířili jsme k ní, pluli jsme
podél pobřeží, ale rozeznávala jsem stromy, malé stavby a odlesky skla v
oknech.
Co uděláš, Skye?
Očima jsem začala prohledávat palubu.
Popadnu hasicí přístroj a vyrazím mu mozek z hlavy.
Pomalu jsem se postavila a ubírala se k lesklému červenému válci.
Damian byl ke mně otočený zády, a tak nevěděl, co se chystá. Prudce jsem
se ohnala a cítila zvláštní vzrušení, když se ozval zvuk kovu dopadajícího na
kost, jak jsem zasáhla jeho čelist. PRÁSK. Jeho hlava letěla na jednu stranu a
rybářský prut se s rachotem zřítil na podlahu. Praštila jsem ho ještě jednou z
druhé strany a srazila ho ze židle. Svalil se dolů, stočený do klubíčka s
končetinami u těla a s hlavou ukrytou ve svých dlaních.
To je ono, ty kreténe. Jak ti je, když se role obrátily?
Byla jsem připravená praštit ho znovu, když najednou znehybněl. Ruce mu
padly do strany a tvář měl bez výrazu. Několikrát jsem do něj kopla. Zklamalo
mě, že se nebránil. Ruce se mi třásly a probudila se ve mně divoká šelma, která
toužila bušit hasicím přístrojem do jeho tváře tak dlouho, dokud se jeho oči, nos
a rty nepromění v krvavou kaši. Nechtěla jsem, aby vyvázl tak snadno. Chtěla
jsem, aby trpěl.
Přestala jsem a uvědomila si, že přesně tohle říkal o mém otci.
Jen chci, aby to cítil. Chci, aby trpěl.
Byla jsem chycená v tom samém kruhu, i ve mně se probudil můj vnitřní
démon. Měnila jsem se na Damiana, přemýšlela jsem jako on, chovala se jako
on, stala jsem se otrokem těch samých mocných temných emocí. K smrti mě to
vyděsilo, protože navzdory tomuto poznání jsem pořád držela hasicí přístroj
vysoko nad hlavou a toužila jím do Damiana mlátit, pořád a pořád.
Pomsta plodí jen další pomstu, další zmatek, další temnotu. Pomsta nás
pohltí, uvězní a zmrzačí a my trpíme tak dlouho, dokud se nevymaníme z těch
výhonků, kterými nás svazuje.
Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Odhodila jsem hasicí
přístroj. Když jsem byla znovu schopná rozumně uvažovat, Damiana jsem
prohledala. Věděla jsem, že má telefon, ale neměl ho u sebe. Vběhla jsem do
přístřešku na palubě a začala ho překotně prohledávat. Byla tam řídicí stanice s
panely pro elektroniku a ovládání motoru, navigační stůl, místo k posezení a
mahagonový koutek s televizí. Otevřela jsem všechny zásuvky. Všude kolem se
rozkutálely pražené arašídy. Občerstvení, noviny, mapy, záchranné vesty,
baterka. Telefon nikde. Zírala jsem na jedinou zásuvku, která byla zamknutá.
Musí být v ní. Musí.
„Hledáš tohle?“ Damian vrávoravou chůzí vstoupil dovnitř a mával mi před
očima klíčem.
Do prdele.
Nebyl mrtvý. Jen ztratil vědomí a teď zase přišel k sobě a já byla tak
zabraná do hledání, že jsem si toho vůbec nevšimla. Byl jako desetihlavá hydra.
Useknete jednu hlavu, ale jeho to nezastaví. Měla jsem mu z hlavy udělat
krvavou placku.
Utekla jsem druhými dveřmi. Pořád jsem byla rychlejší než on. Ploužil se
za mnou a držel se za hlavu. Vylezla jsem po žebříku na střechu přístřešku.
Kdyby se mi podařilo spustit do vody záchranný člun, mohla bych se dostat na
břeh. Byl připevněný k jakési tyči a zajištěný lany a háky. Začala jsem jedním z
háků škubat. Člun byl napůl odjištěný, ale pak jsem zahlédla Damianovy prsty
na horní příčce žebříku. Zatáhla jsem silněji.
Na konci žebříku se objevila jeho hlava.
Byla jsem téměř hotová. Ale i kdyby se mi podařilo odjistit člun dřív, než se
ke mně Damian dostane, krycí plachta člun těsně obepínala a já neměla ani
ponětí, jak nastartovat motor.
Damian se přehoupl přes žebřík.
Už nebyl čas. Běžela jsem k okraji přístřešku. Přiblížili jsme se ke kousku
půdy rýsujícímu se na obzoru.
Jsem zdatná plavkyně.
Mohla bych to zvládnout.
Slyšela jsem, jak Damianova noha se zaduněním dopadla na střechu
přístřešku.
Zhluboka jsem se nadechla a skočila do vody.
Slaná voda působila na můj uříznutý prst jako žíravina. Vyplavala jsem na
hladinu a zalapala po dechu. Damian se na mě díval z lodi jako zlověstný stín na
pozadí bílých mraků – vrávorající zlověstný stín. Sotva se držel na nohou.
Dobře mu tak. Dostal, co mu patřilo.
Zorientovala jsem se podle horizontu a začala plavat směrem k pobřeží.
Voda byla mnohem chladnější, než jsem očekávala, ale moře bylo klidné a s
každým nádechem proudily mým tělem vlny adrenalinu. Uplavala jsem pěkný
kus, než jsem se ohlédla.
 Loď byla na stejném místě, ale Damiana jsem nikde neviděla. Možná si
řekl, že bude lepší, když mě nechá odejít. Možná mu stačilo, že otec mou smrt
opravdu prožil, cítil to, trpěl. Ať byl důvod jakýkoliv, Damian se rozhodl mě
nepronásledovat.
Znovu jsem začala plavat. 1, 2, 3, nádech. 1, 2, 3, nádech. Když už mi to
připadalo jako věčnost, zastavila jsem. Podívala jsem se před sebe. Zdálo se mi,
že jsem se k pobřeží nepřiblížila ani o píď. Vzdálenosti vás ve vodě mohou
zradit – to, co vypadá jako kousek, může být hodiny daleko. Odkopla jsem
kalhoty a pokračovala v plavání a dýchání a plavání a dýchání. Když bolest v
prstu začala ustupovat, uvědomila jsem si, že mi ochabují končetiny. Zastavila
jsem, abych popadla dech.
Loď byla stále vidět a Damian už zase chytal ryby.
Kurevsky neuvěřitelné. Copak on nekrvácí po otřesu mozku ani se nesnaží
uprchnout do bezpečí? Můj otec za ním pošle pekelné psy.
Uplavala jsem pár temp a pak jsem ztuhla. Kousek ode mě ve vodě něco
bylo. Vyplavalo to na hladinu a já zahlédla černou ploutev. Zase zmizela, ale
cítila jsem, jak kolem mě ten temný obrys krouží.
Do prdele.
Není divu, že se mě Damian neobtěžoval chytit.
Byli jsme ve vodách hemžících se žraloky a já skočila do vody se
zakrváceným obvazem.
Jednoduše jsem vyřešila jeho dilema, co se mnou. Před hodinou jsem se
chtěla utopit, ale vážně, vážně jsem to nechtěla takhle. Nechtěla jsem být
roztrhaná na kusy mořským netvorem s několika řadami ostrých špičatých zubů.
„Damiane!“ začala jsem mávat rukama. „Damiane!“
Nevěděla jsem, proč na něho volám. Možná to byl jen základní lidský
instinkt obrátit se k jediné osobě poblíž. Snad jsem ve skrytu duše doufala, že i
on má v sobě kousek lidskosti.
Cítila jsem, jak se mi něco otřelo o nohu. Bylo to něco studeného a tvrdého.
Asi bych sebou neměla házet a neměla bych dělat takový hluk, ale nevěděla
jsem, jak jinak na sebe upoutat jeho pozornost. Sundala jsem si svůj krvavý
obvaz nasáklý vodou a odhodila jsem ho co nejdál ode mě.
„Damiane. Pomoc!“ křičela jsem zoufale.
Viděla jsem, jak se postavil a zíral do vody. Potom šel do přístřešku a
přinesl si dalekohled. Přiložil si ho k očím a sledoval mě, jak zběsile mávám. To
zatracené zvíře teď kolem mě kroužilo a připravovalo se na útok. Damian se
ještě chvíli díval. Potom odložil dalekohled a znovu se posadil. Viděla jsem, jak
sáhl do bedny s rybářským náčiním a pak něco vytáhl.
Super. Pistole. Odstřelovačská puška. Kurevská harpuna.
 Vytáhl něco, co jsem nedokázala rozpoznat, dal si nohy nahoru a něco si
strčil do úst.
Pořádně jsem si lokla mořské vody.
Pozoroval mě a přitom jedl arašídy, jako by to bylo nějaké odpolední
představení s popcornem.
Kašlala jsem a mlátila kolem sebe rukama. Jak mě vůbec mohlo napadnout,
že by pro mě skočil do vody? Takže on mě nezabil. A nedovolil mi, abych se
zabila sama. Ale nebyl proti tomu, aby se to stalo takhle. V hororech jsou to
vždycky právě atraktivní blondýny, koho žraloci roztrhají na kusy.
Cítila jsem kolem sebe vířivý pohyb, jak se žralok přibližoval. Nad hladinu
se vynořila temná hlava a já vykřikla. Zmizela a znovu se přibližovala. Připravila
jsem se na nejhorší a očekávala ostrý zásek zubů. Místo toho do mě narazil
čumák. Ocitla jsem se tváří v tvář usměvavému delfínovi. Když do mě dloubnul,
srdce mi stále divoce bušilo. Jako by se mi snažil říct: „Hej, uklidni se.“
Úlevou jsem si oddechla, což rozčeřilo hladinu a nejspíš ho polekalo,
protože odplul pryč. Měl nápadnou ocasní ploutev a ostatní ploutve byly dlouhé
a štíhlé s ostrými konečky.
Žádný žralok, Skye. Delfín.
A soudě podle velikosti zvědavé mládě.
Delfín kolem mě kroužil, vystavoval svoje růžové bříško, a potom se
prudce otočil a odplaval pryč. Objevilo se další tělo – tentokrát větší, patřící
nejspíš matce. Oba delfíni vydali vysoké pískavé zvuky a pak se ten malý vrátil
ke mně. Chvíli plaval vedle mě, napodoboval moje pohyby, plaval, když jsem
plavala, obrátil se na záda, když jsem se otočila já. Potom třikrát zapískal – bylo
to slabé zaštěbetání malého delfína – a odplul.
Sledovala jsem, jak matka s mládětem mizí. Na lodi jsem zahlédla odlesk
sklíčka dalekohledu. Damian se také díval. Znal moře, poznal rozdíl mezi
hřbetní ploutví žraloka a delfína, a tak se rozhodl nezasahovat.
Otočila jsem se na záda. Byla jsem vyčerpaná, šťastná, vyděšená, blažená.
Měla jsem zemřít, a přesto jsem se nikdy necítila víc naživu. Slyšela jsem, jak
motor zvýšil otáčky, a věděla, že Damian si pro mě pluje. Vypnul motor kousek
ode mě. Toužebným pohledem jsem přelétla obrys pevniny na horizontu, ale
věděla jsem, že jsem byla hloupá, když jsem si myslela, že bych se tam mohla
dostat. Damian to věděl taky. Držel se zpátky a jen čekal, až se unavím. A to se
mu vyplatilo. Nedokázala jsem se pohnout z místa, natož pokračovat v plavání.
Příště to budu muset víc promyslet.
Vyšplhala jsem nahoru po žebříku v zadní části lodi a plácla sebou břichem
na palubu.
Damian pokračoval v chytání ryb.
SEDM

KDYŽ jsem se probudila, pořád jsem ležela na břiše na palubě. Na obloze

svítily hvězdy a Damian mě přikryl dekou. Byl konec května nebo začátek
června. Ztratila jsem pojem o čase, ale věděla jsem, že směřujeme na jih, někde
podél západního břehu poloostrova Baja.
Narodila jsem se v Mexiku v Casa Paloma, kde mi na svět pomohla porodní
bába. Mexiko bylo devět let mým domovem, ale od té doby jsem se tam nikdy
nevrátila. Přemýšlela jsem, jak daleko jsme asi od Paza del Mar a jestli je tam
MaMaLu někde na odpočinku, bydlí v bílém domě s červenou cihlovou střechou
– v takovém, u kterého se vždycky s obdivem zastavovala, když jsme chodili na
trh. Jestlipak Esteban obehnal pozemek kovaným železným plotem a pomáhá jí
na zahradě sázet květiny? Určitě je to malý domek, protože MaMaLu nikdy
neměla odvahu stavět si vzdušné zámky a pokaždé, když to Esteban dělal, měla
o něho strach. Ale i tak měl velké ambice a nikdo a nic se mu nemohlo postavit
do cesty. Kdyby věděl, že mě někdo unesl, našel by mě a zachránil, a pak Bůh
pomáhej Damianovi.
Možná už o tom ví. Možná se k němu ta zpráva dostala. Možná stejně jako
můj otec uvěřil, že jsem mrtvá. V každém případě by to Esteban nevzdal, dokud
by Damiana nedostal. Byl to můj hrdina, zastánce, moje dobře namazaná
mlátička na Gidiota. Živě jsem si ho představovala v pirátském ohozu s falešnou
páskou přes oko, jak kormidluje loď z Paza del Mar a pročesává všechna moře,
dokud mě nenajde.
Usmála jsem se, protože mozek dokáže vykouzlit tak absurdní a
nepravděpodobné scénáře, že se člověk musí podivit nad silou představivosti.
Přestože tu Esteban nebyl, chránil mě před padouchy a špatnými myšlenkami.
Zaslechla jsem na palubě nějaký šramot.
Damian roztahoval lehátko. Umístil ho vedle svého tak, že mezi nimi stál
malý stolek.
„Jez.“ Ukázal na talíř na stole a potom se pustil do toho svého. Jednou
rukou si na čelisti přidržoval pytlík s ledem tam, kde jsem ho udeřila.
S obavami jsem vstala a nevěděla, co bude následovat. Jídlo? Trest?
Odplata? Když jsem si vedle něho sedla, neřekl ani slovo. Možná byl stejně
unavený a vyšťavený jako já. Náhle jsem si uvědomila, že nemám kalhoty, a
těsněji jsem si kolem sebe omotala deku.
 Večeře byla jako obvykle. Ryba s rýží. Možná jiný druh ryby, ale rýže byla
stále stejná. Hádám, že to bylo pohodlné – nekazí se a zasytí. Obyčejná, prostá
rýže.
Jedli jsme mlčky a pozorovali půlměsíc, jak stoupá vzhůru po obloze. Byl
jasný a hřejivý jako citronový bonbon obalený v cukru. Protože okolo nebyla
žádná světla, hvězdy zářily jasně jako diamanty. Ve vodě zářily široké pruhy
světel, jak kolem vířila hejna ryb a nechávala za sebou pod hladinou
fosforeskující cestičky. Za nimi pluly větší, temnější stíny a rybky se točily
kolem lodi jako tančící dervišové.
Téhle podívané by se nevyrovnala žádná módní přehlídka – ten lesk, třpyt a
hudba noci. Voda, to byly míle a míle půlnočního sametu a my se na ní houpali
nahoru a dolů jako smítko, malí a nepatrní v porovnání s její velkolepostí.
Vzpomínala jsem na všechny ty noci strávené v klimatizovaných klubech a
restauracích, pod umělým osvětlením, kde jsem s falešnými přáteli popíjela
uměle vyrobené koktejly. Uměle vytvořené problémy. Umělá dramata. Kolik
skutečných, nádherných nocí jsem promeškala? Nocí jako je tahle, kdy celý svět
tančí jen pro vás a vy se stanete malinkou, ale nádhernou notou kouzelné písně,
kterou zpívá.
„Skye,“ ozval se Damian, ale já nedokázala zastavit slzy.
Bylo to něco jako velká očista. Všechno dobré i špatné, smutné i veselé se
uvolnilo.
Štvalo mě, že jsem před ním vypadala zranitelná. Štvalo mě, když mě zvedl
a já se ho držela. Štvalo mě, když mě nesl po schodech dolů a postavil do sprchy.
Štvalo mě, když mě osušil a pomohl mi s oblékáním. Štvalo mě, když mi ošetřil
prst mastí a znovu ho ovázal. Štvalo mě, když mě strčil dovnitř a zhasl světla.
Štvalo mě, že jsem chtěla, aby se mnou zůstal, držel mě, hladil mě po vlasech,
protože začal fungovat ten zasraný stockholmský syndrom. Strašně mě štvalo, že
se to muselo stát právě mně.
OSM

DALŠÍ den mě probudil hluk, jako by do moře pálily desítky děl. Jsme pod
palbou – někdo nás vystopoval. Vyběhla jsem nahoru po schodech a očekávala,
že budeme obklopeni celou flotilou a můj otec bude stát na palubě jedné z lodí s
tlampačem v ruce:
Vyjděte ven s rukama nad hlavou.
Uvidí, že jsem naživu! A ze tří polibků bude šest a devět a dvanáct.
Díkybohu, že jsi sem dorazil, tati, protože jsem tu byla sama s Damianem a
on mi uřízl prst a byla jsem obklopená žraloky a on mě tam nechal, ale nakonec
to byli jen delfíni, víš, a potom jsem zažila skutečnou noc a něco se začalo dít a v
hlavě se mi to nějak popletlo…
Nebyly tam žádné lodě. Žádný tlampač. Ani otec.
Kotvili jsme ve stínu strmého útesu. Desítky pelikánů se spouštěly pod
vodu a vylétaly ven se sardinkami k snídani. Ptáci se občas snesli na hladinu
všichni najednou a výsledkem byl zvuk připomínající exploze granátů ve
válečné zóně.
Damian plaval podél druhé strany lodi. Dělal dlouhá, úhledná tempa a
zmatku kolem nás si nevšímal. Měl perfektní tělo plavce – silné nohy, široká
ramena, úzké boky. Nakláněl tělo doleva a pak zase doprava a při nádechu mezi
tempy vždycky vystrčil jedno rameno. Byl tichý a rychlý, bradu téměř nezvedal
nad hladinu a já byla tak soustředěná na každý jeho nádech, že všechno ostatní v
tu chvíli přestalo existovat – všechen ten hluk a ptáci kolem – zůstal jen on, jeho
dech a mokré bublání jeho rtů. Bylo to rytmické, plynulé, energické, úchvatné
a… neuvěřitelně mužné.
V tu chvíli mi něco došlo. Povznesla jsem se nad sebe samu a uvědomila si,
jak je snadné někoho hodnotit, špinit a odsuzovat věci, kterým nerozumíme,
protože:
Proboha. Jak může o muži, který ji unesl, vůbec takhle přemýšlet? UŘÍZL JÍ
PRST!
Nebo
Ten člověk měl mít dost rozumu na to, aby nesedal s někým cizím do auta.
Nebo
Jak s ním mohla tak dlouho zůstat, když ji den co den zneužíval?
Nebo
 Netvor. Vyvraždil celou svoji rodinu.
Protože tohle všechny bychom dělat neměli, a přesto někde uvnitř mého já
existuje zrnko čehosi nevysvětlitelného, odkud vykvétají temné myšlenky, něco,
co nelze pochopit nebo ospravedlnit. Neměla bych si svého únosce
romantizovat, ale prostě to přišlo – bylo to nechutné, zvrácené a odporné.
Vyděsilo mě to. Dostala jsem strach, protože mi hlavou probleskly všechny ty
děsivé věci, kterých jsou lidé schopní. Lidská psychika je něco křehoučkého,
žloutek ukrytý ve skořápce – stačí jediná prasklinka a všechno se vylije ven:
soused odejde na sebevražednou misi, kmeny se zmasakrují navzájem, země
odvracejí tvář od nespravedlnosti. A tohle všechno začíná uvnitř, protože uvnitř
se rodí úplně všechno.
Vběhla jsem do ložnice a zavřela dveře. Potřebovala jsem se zabarikádovat
proti… sobě samotné. Potřebovala jsem myslet na stolní fotbálek, Pac-Mana a
pizzu s Nickem – triatlon příjemných, běžných věcí s milým, obyčejným klukem
– s někým, kdo si romantizování zaslouží.
„Snídaně.“ Od Damiana nemohl člověk očekávat zaklepání, respekt k
soukromí či běžné zdvořilosti. Prostě vešel dovnitř.
Od včerejšího večera, kdy jsem tak hloupě podlehla svým citům, jsme proti
sobě stanuli tváří v tvář poprvé. Nevím, kde spal, ale potom, co mě uložil do
postele, nepřišel. Podíval se na mě stejně jako vždycky – pronikavě a
neprostupně. Musel se osprchovat, protože voněl absintem a mátou. A já si tak
moc přála, aby z něho byly cítit sardinky a pelikáni.
„Dnes večer budeme kotvit v Bahia Tortugas,“ prohodil při jídle. „Musíme
doplnit palivo a nádrž s vodou.“
Neměla jsem ani ponětí, kde Bahia Tortugas je, ale palivo a voda znamená,
že to bude nějaký přístav nebo kotviště, takže budeme mezi lidmi.
Damian mě varoval. Nedělej žádné hlouposti.
Přikývla jsem a dojedla snídani. To se ještě uvidí.
Teď jsem toužila uniknout ještě zoufaleji.

Když se na obzoru objevily rozeklané kopce Bahia Tortugas, byla tma. To

nemůže být náhoda. Damian to naplánoval tak, abychom při kotvení budili co
nejméně pozornosti. Když jsme se blížili k přístavu, divoce se mi rozbušilo
srdce. V příštích několika hodinách musím využít jakékoliv příležitosti.
Stála jsem před zrcadlem a zhluboka se nadechla. Vlasy jsem měla špinavé
a rozcuchané a viselo na mě jedno z Damianových triček. Skočila jsem do
sprchy a umyla si vlasy. Lidé nejsou moc ochotni pomáhat uprchlici neurčitého
pohlaví s mastnými vlasy, tak jsem rychle proletěla své nákupní tašky a oblékla
si přiléhavý top a roztřepené džínové šortky. Prsa a nohy nikdo nepřehlédne.
Našla jsem paletku s líčidly a nanesla si oční linku a lesk na rty.
Když jsem byla hotová, Damian už spustil kotvu. Nebyli jsme tak blízko u
mola, jak jsem doufala, a když jsem se podívala kulatým okénkem ven, uviděla
jsem jen dvě další lodě. Na nenápadnou zastávku při cestě to bylo dokonalé
místo.
Nálada se mi zlepšila, když nás připluly přivítat dvě rybářské pangy. Kdyby
nebylo žlutého světla z petrolejových lamp na jejich stožárech, ani bych si těch
malých člunů nevšimla. Z toho mála, co jsem si ze španělštiny pamatovala, jsem
pochopila, že ti muži nabízeli své služby a vyjednávali ceny nafty a vody.
Napadlo mě vyběhnout nahoru a volat o pomoc, ale byla tma a Damian by mě
mohl snadno zneškodnit dřív, než by si mě kdokoli všiml.
Když Damian vešel dovnitř, stále jsem koukala ven lodním okénkem.
Jakmile mě uviděl, zůstal stát jako omráčený. Celou jednu úžasnou vteřinu byl
vyvedený z míry. Přejel očima moje nohy, obtažené šortky a nemohl se
odtrhnout od mých prsou dmoucích se pod vyzývavým topem. Ha! Nakonec ani
on není imunní. Mého samolibého výrazu si všiml dřív, než jsem ho stačila
zamaskovat, a přimhouřil oči.
Do prdele.
Krok po kroku jsem před ním ustupovala, až jsem zůstala uvězněná mezi
ním a stěnou.
Bože, bylo to tak intenzivní. A promyšlené. Dokázal očima vyjádřit věci, ze
kterých se mi roztřásla kolena. Tam, kde jsem ho uhodila, měl jednu stranu
obličeje pokřivenou a pokrytou modřinami. Jednou rukou chytil obě moje
zápěstí a zvedl mi je nad hlavu. Každičkou mou část zaplavilo teplo jeho těla, i
když jsme se dotýkali jen rukama. Zahákl prst za výstřih halenky, a sjel po něm
až k nebezpečně hluboké rýze mezi ňadry. Jeho dotyk byl tak jemný, že jsem ho
skoro necítila.
„Skye?“ Zdálo se, že je hypnotizován rychlými pohyby mé hrudi.
Polkla jsem.
„Nehraj si se štírem, jestli nechceš, aby tě bodnul.“ Roztrhl výstřih.
Kulaté skleněné knoflíčky popadaly na podlahu a rozkutálely se kolem jako
oční bulvy ohromené pohledem na mé nahé tělo.
„Jsme krutí, draví a plní jedu.“ Zaskřípal přede mnou zuby a roztrhl moji
halenku na dva kusy.
Odtrhl pruh látky a svázal mi zápěstí. Potom použil visící konce jako
vodítko a vedl mě do postele.
„Celý dny se mě snažíš vyprovokovat. Když máš teď moji pozornost, co
uděláš?“ Předklonil se ke mně tak blízko, že jsem spadla na matraci, jak jsem se
od něj snažila dostat co nejdál. „Nebo je to tak, že chceš, abych já udělal
všechnu práci, takže tvoje rozmazlená kundička dostane to, na co má chuť, ale ty
si můžeš říkat, žes neměla na výběr?“ Pomaloučku vylezl po posteli, až jsme se
dívali jeden druhému do očí.
Cítila jsem se, jako by mě mělo pohltit samo peklo. Slyšela jsem muže
venku, jak se připravují k plnění nádrží. Zaslechli by moje výkřiky?
„Chtěla bys, abych je sem pozval?“ Damian mi přivázal zápěstí ke
sloupkům postele. „Ty si vážně myslíš, že s nimi bys byla ve větším bezpečí než
se mnou?“ Utrhl další proužek látky a dal mi možnost křičet, ječet nebo volat o
pomoc. Když jsem to neudělala, zavázal mi ústa.
Dosedl na paty a pak mi klekl mezi nohy. Prstem mi přejel od krku k přední
sponě podprsenky. Přestala jsem dýchat. Pokračoval dál přes břicho, až se dostal
k pásku šortek. Hrál si s nášivkou a užíval si, jak jeho dotyky působí na mé tělo.
„Jako malý vystrašený ptáče,“ řekl. Prudkým pohybem mi obtočil nohy
kolem svého pasu a já v klíně ucítila jeho rozkrok pevný jako skála. „Příště si
pořádně rozmysli, než mě začneš provokovat.“
Začal přirážet, úplně oblečený, a položil se na mě celou vahou i délkou.
Potom slezl z postele a roztáhl mi nohy. Uvázal je k protějším rohům postele.
Když obcházel kolem a kontroloval uzly, jestli vydrží, pevně jsem zavřela oči.
Celá jsem se chvěla strachem i vzrušením. Byla jsem úplně celá v jeho moci.
„Teď už snad budeš poslouchat,“ řekl.
Srdce mi bilo třikrát rychleji.
Čekala jsem, že se mě začne dotýkat, ale on si nasadil kšiltovku, zhasl a
odešel. Zamkl za sebou dveře. Slyšela jsem ho, jak si povídá s muži a potom se
ozval zvuk malého motoru, když jedna panga odplouvala ke břehu.
Napadlo mě, jestli vzal můj uříznutý prst, aby ho poslal mému otci:
Expresní zásilka pro Warrena Sedgewicka
Měla bych cítit úlevu, že ho něco neodkladného donutilo se vzdálit, ale
cítila jsem jen zlou předtuchu – nevěděla jsem, kdy se vrátí a co mě čeká.
Hlavou se mi honily děsivé myšlenky a nejhorší z nich byla ta ostudná možnost,
že kdyby se vrátil, nebránila bych se mu.
 Palivové čerpadlo ještě běželo, když se Damian vrátil. Nebyl sám. Poznala
jsem klapot bot na vysokém podpatku – přivedl si společnici.
Když jsem za dveřmi uslyšela kroky, ztuhly mi svaly. Koupala jsem se v
potu a můj prst začal bolestivě pulzovat. Když něco hlasitě bouchlo do dveří,
trhla jsem sebou, protože jsem čekala, že se dveře rozletí, ale zůstaly zamknuté.
Ozval se tlumený vzdech a potom další bušení.
Na chvíli jsem si myslela, že si přitáhl další oběť, která se brání a snaží se
utéct, ale bušení dostávalo rytmus a zvuky, které vydávala, vyjadřovaly něco
mezi potěšením a bolestí.
Damian ji šukal opřenou o dveře. Tvrdě. Rychle. Ten hajzl chtěl, abych
přesně věděla, co dělá – dal jí přednost přede mnou, potřeboval si vybít tu
sexuální frustraci, kterou jsem v něm rozdmýchala. Radši zaplatil místní šlapce,
než by přiznal chtíč, touhu nebo slabost pro nějakou část mého těla. Nebyla jsem
nic, jen pouhý nástroj jeho pomsty. Celá ta doba, kterou jsem strávila
představami, jak se mě násilím zmocňuje, byla promyšlený, krutý trest. To on ve
mě ty myšlenky rozpoutal – předal mi štafetový kolík a já se s ním rozběhla.
Nechala jsem ho, aby mě zprznil a znásilnil tím nejotřesnějším způsobem a
všechno jsem si to vymyslela já sama.
Ty emoce, které ve mě kypěly, se mi nelíbily. Měla jsem být vděčná, že si
vybral ji, a ne mě, ale já se cítila ponížená. Sklíčená. Odvržená. Zvuky jejich
soulože mě měly znechucovat, ve své nenávisti k Damianovi jsem neměla
polevit, ale místo toho jsem byla nejistá a zmatená.
Ta žena při vyvrcholení vykřikla – byl to ostrý, rozechvělý vzdech. Až na
hluboké oddychování všechno utichlo. Ale ani to netrvalo dlouho. Bušení
pokračovalo. Slyšela jsem ji prosit, žadonit, ale nevěděla jsem, jestli chce, aby
přestal, nebo pokračoval.
Od dveří se přesunuli jinam. Ozvala se rána. Něco dopadlo na podlahu.
Zavřela jsem oči a doufala, že tím odříznu ty hrdelní zvuky vycházející z
kuchyně. Je to hloupé – zavírat oči, když něco nechceme slyšet. Tím se to ještě
zhoršilo. Mohla jsem si je oba představovat, ona je ohnutá přes židli a on ji šuká
jako zvíře. Přesně tak sex s Damianem totiž zněl – divoký, primitivní, živočišný.
Trvalo to celou věčnost. Ten chlap musí být kanec. Když se udělal,
několikrát krátce zamručel. Uvolnila jsem zaťaté zuby a uvědomila si, že jsem
byla po celou dobu sevřená tak, jako bych tam s ním byla já.
Ta žena něco řekla, ale vyslovila to tak tiše, že jsem nic nezachytila. Zdálo
se mi, že se Damian zasmál, ale nedovedla jsem si představit, že by to kdy
udělal, a tak se mi to asi zdálo. Chvíli si tiše povídali. Potom jsem slyšela jejich
kroky z paluby.
Damian zrovna platil mužům, nebo té ženě, nebo oběma. Pro loď vodu a
palivo a pro pana majitele pěkná šukačka. Všechno bylo připravené k odplutí.
Neměla jsem šanci – nebyla příležitost pokusit se uprchnout. Poslouchala jsem,
jak se od nás panga s hučením vzdaluje.
Když odešli, Damian vešel do pokoje. Pořád měl na hlavě kšiltovku.
Pochybovala jsem, že té ženě dovolil zahlédnout jeho celou tvář nebo že se před
ní svlékl do naha. Nejspíš jen shodil kalhoty a opřel si ji o dveře.
Díval se na mě, jak ležím s roztaženýma nohama oblečená jen v šortkách a
podprsence. „Večeře,“ řekl, když mi vytáhl roubík z úst.
„Nemám hlad.“
Dal si načas, než odvázal proužky látky kolem mých nohou a zápěstí.
„Myslím, že zapomínáš, jak to tady funguje,“ řekl tiše a schválně si
prohlížel můj zavázaný prst.
Už nemusel nic dodávat. Nenáviděla jsem ho, nenáviděla jsem sebe za to,
že jsem mu dovolila mě zlomit. Šla jsem za ním ho nahoru do kuchyně a třela si
bolavá zápěstí. Rozbalil mastný papírový pytlík a položil na talíř několik hot
dogů. Měla jsem z nich šílet nadšením po tolika dnech strávených o rýži s rybou,
ale já cítila jen Eau de Běhna. Odkapávač na nádobí ležel na podlaze a vypadalo
to, že si to rozdali přímo na lince.
„Jez.“ Damian zhltnul svoji porci a začal uklízet zásoby, které nakoupil.
Když byla lednice plná, vzal otvírák na konzervy a otevřel plechovku
kondenzovaného mléka. Dívala jsem se, jak ho lije do čisté sklenice s víkem.
Hádala jsem, že asi vydrží déle než čerstvé mléko. Otočil se ke kávovaru a začal
odměřovat kávu.
Moje oči sklouzly k zubatému kovovému uzávěru plechovky, kterou právě
otevřel. Ležel na hromadě smetí u mých nohou. Shýbla jsem se pro něj. Damian
byl ke mně stále otočený zády.
Sevřela jsem kulatý kus plechu v dlani a ucítila ostrý vroubkovaný okraj.
Přesně tohle mu musím vrazit do krční žíly.
Na pět, Skye. Na pět.
Zhluboka jsem se nadechla a začala odpočítávat.
5, 4, 3, 2, 1…
Zasáhla jsem ho, když se otočil. Byl to perfektní zářez až na to, že mě chytil
za zápěstí dřív, než jsem mohla zatlačit hlouběji. Oči se mu rozšířily ostrou
pronikavou bolestí, ale vzápětí mi vrazil surovou facku. Odhodil mě na druhý
konec kuchyně. Na tváři jsem měla rudý otisk jeho dlaně.
Vytrhl si kov z krku a přitiskl ruku na ránu. Přála jsem si, aby jeho krev
stříkala na barový pult, kde prolil tu moji. Přála jsem si, aby padl na kolena a
zemřel v kaluži rudé pomsty. Přála jsem si, abych se mu zrcadlila v očích, až
naposledy vydechne.
 Nic z toho se nestalo. Damian zanadával a odtáhl ruku, aby si prohlédl ránu.
Byl to pěkně velký šrám, ale jen jsem mu prořízla kůži – několik náplastí a bude
to v pořádku. Vykročil ke mně plný neúprosné, nezničitelné síly, před kterou
jsem nedokázala utéct, a já se zhroutila. Hladila jsem si bolavou tvář a vzlykala.
A vzlykala.
„Když neumíš brát, nedávej,“ zavrčel.
Když neumíš brát, nedávej.
Když neumíš brát, nedávej.
Tohle řekl chlapec, kterého jsem kdysi zbožňovala. Hned poté, co vyrazil
zub Gideonu Benedictu St. Johnovi.
Moje myšlenky nabraly opačný směr jako vodiče pod proudem na
přetíženém okruhu.
Ne.
Každý atom mého těla se té představě bránil.
Vzhlédla jsem na postavu, která se nade mnou tyčila. Ten chlapec se změnil
v muže – změnilo se jeho tělo, jeho hlas i tvář. Ale lidské oči by se nikdy neměly
proměnit natolik, abyste v nich nepoznali duši člověka: nikdy by neměly tak
ztvrdnout, aby zavřely všechny dveře do minulosti.
„Estebane?“ zašeptala jsem.
Ne. Prosím, řekni ne.
„Žádný Esteban není. Esteban zemřel už dávno.“ Zvedl mě a zapřel o
barový pult. „Je tu jen Damian. A ty Damianovi nebudeš vzdorovat, utíkat, ani
ho svádět. A v žádném případě o něm nebudeš fantazírovat,“ zavrčel.
Zamrkala jsem a snažila se smířit s faktem, že chlapec, kterého jsem
uctívala, a muž, jehož jsem nenáviděla, byli jedna osoba, ale nedokázala jsem tu
bezútěšnou černou propast překlenout. Začala se rozpínat, otevírat, pohlcovat
mě. Země mi mizela pod nohama.
„Skye.“ Damian se mnou zatřásl, ale to tu prasklinu ve mně ještě zvětšilo.
Cítila jsem, jak do ní padám a mizím v nicotě, která mě obklopila.
 DEVĚT

KDYŽ jsem přišla k sobě, Damian spal vedle mě.

Ano, Da-mi-ján.
Protože tím teď byl. Zkoušela jsem hledat chlapce, kterého jsem znávala,
ale v drsných rysech Damianovy tváře pro něho nezbylo místo. Když jsem ho
naposledy viděla, bylo mu dvanáct let. Za patnáct let se změnil v muže, kterého
jsem měla před sebou. Tatam byla jeho jemnost a výraz tváře, za ta léta mu
zhrubl hlas a jeho srdce ztvrdlo. Měsíc propůjčil jeho kůži modro-stříbrný
nádech a zvýraznil stíny jeho obočí a nosu. Poprvé spal bez košile, jako by měl
dost všech těch masek, vrstev a předstírání. Pokud jsem mohla soudit, neměl na
sobě pod pokrývkou vůbec nic.
Pomalu jsem se od něj odsunula na kraj postele. Ucítila jsem, jak se pode
mnou pohnulo něco mokrého a hrbolatého. Rozměklý pytlík s mraženou
zeleninou na moji tvář.
Správně, Damiane. Dej mi facku a pak mi na tvář přilož led.
Nemůžeš mě zabít, ale ani propustit.
Konečně jsem pochopila, co se odráželo v jeho očích. Černá bojující s
Černou. Damian držící Estebana na uzdě. Krutost se záblesky soucitu. Přátelství,
které brání uskutečnění pomsty.
Jeho činy jsem nechápala, ale můj otec a Damian se evidentně nenáviděli a
já potřebovala zjistit proč. Pokud vím, tak se ti dva naposledy viděli v den mých
devátých narozenin, kdy otec požádal Victora, aby Estebana zapsal do třídy
slečny Edmondové.
Esteban se tam nikdy neukázal. Probudila jsem se a čekala na MaMaLu, ale
ona už nikdy nepřišla – ani ten den, ani ten další, ani ten po něm. Když přišla
jedna ze služebných a začala mi balit oblečení do velkého kufru, dostala jsem
záchvat vzteku.
„Proč mi moje věci uklízí Abella?“ zeptala jsem se, když otec přijel. „Kde
je MaMaLu?“
„Odjíždíme do San Diega, Skye.“ Otec složil papíry, které držel, a promnul
si spánky. „Nějakou dobu budeme pryč. MaMaLu si našla jinou práci.“
„Nikdy jsi nemluvil o tom, že bychom měli odjet! Kdy? MaMaLu a Esteban
by nikdy neodešli bez rozloučení.“
„Skye, vím, že jsi je vždycky brala jako svoji rodinu, ale jdou tam, kam je
MaMaLuina práce zavede. Jsem si jistý, že ti to jen nechtěli dělat ještě těžší.“
 „Nevěřím ti.“ Odstrčila jsem ho. „Nikam nepojedu, dokud je neuvidím.“
„Tohle tu může zůstat,“ řekl můj táta Abelle, která balila papírové výtvory,
které pro mě Esteban poskládal.
„Nenechám je tady!“ vytrhla jsem jí krabici z rukou.
„Máme místo jen na důležité věci, Skye, a musíme jednat rychle. Brzy
odjíždíme na letiště. Potřebuji, abys Abelle pomohla a připravila se. Zvládneš to,
Skye?“
„Ne! Nemůžu! Nikam nepojedu. Nebudu si nic balit. Jeď si sám!“
„Skye…“
„Stejně jsi pořád pryč. Zůstanu tady, a až to MaMaLu zjistí, vrátí se a
budeme…“
„Skye!“
Nevím, který z nás byl víc překvapený, když mi dal facku. Byla tvrdá a ostrá
a štípala. Krabice mi vypadla z rukou a oba jsme zírali na papírová zvířata u
našich nohou.
„Kdy už konečně pochopíš, že jsou jen služebnictvo?“ řekl můj otec.
„Nejsou naše krev, naše rodina. Já jsem jediný člověk, na kterého se můžeš
spolehnout. A já se můžu spolehnout jedině na tebe. Nikdo a nic tu není napořád.
Když tě MaMaLu a Esteban budou chtít vidět, nějak to udělají. A můžeš jim psát.
Jak často budeš chtít. Ale teď musíme odjet, Skye. Nemáme na výběr.“
A tak jsem odjela, přestože když jsme Casa Paloma opouštěli, pořád jsem se
ohlížela. Zdálo se mi, že jsem zaslechla Estebana volat moje jméno, ale zadním
okénkem jsem viděla jen oblaka prachu, jak jsme jeli po prašné cestě. Otočila
jsem se, když jsme opustili Mexiko. Otočila jsem se, když jsme přistáli ve
Státech. Otočila jsem se pokaždé, když jsem zahlédla chlapce s barvou kůže jako
Esteban, a otočila jsem se pokaždé, když jsem uviděla dlouhé tmavé vlasy
ozdobené květinami.
Za nějaký čas jsem se ohlížet přestala, protože MaMaLu a Esteban nikdy
neodpověděli na dopisy s jahodovou vůní, které jsem jim posílala, ani na pečlivě
slepené fotokoláže, které jsem pro ně tvořila: Tohle je moje nová škola. To je můj
nový pokoj. To je moje nová adresa. Tohle je můj nový účes, protože moje vlasy
už byly hodně dlouhé a teď nemám nikoho, kdo by mi je kartáčoval. Chybíš mi,
MaMaLu. Odepiš, Estebane. Na pět, jasný?
Nakonec jsem pohřbila vzpomínky společně s bolestí. Náš výlet do San
Diega se změnil na trvalý pobyt. Když mi onoho dne dal otec facku, zabouchl
dveře – začala jsem být opatrná a hlídat se. Rodina je rodina. Přátelé tu nejsou
navždy. Všechno jednou skončí. Lidé odcházejí. Když se dostaneš moc blízko,
zažiješ bolest.
Když mi dal facku Damian, rozmetal na kusy ten samý svět, z něhož zbyly
malinké kousíčky, které jsem se pořád pokoušela složit dohromady. Můj otec mi
tehdy neřekl všechno. MaMaLu a Esteban neodešli jen tak bez rozloučení. Něco
se stalo. Něco, co změnilo Estebana na Damiana.
Myslela jsem si, že mi okudlal vlasy a obarvil je na černo proto, aby mě
lidé nepoznali, ale on to udělal pro sebe, abych se nepodobala dívce, kterou znal.
Damian byl rozhodnutý vykonat odplatu za něco strašného a příšerného, co
podle něho můj otec způsobil, a všechno, co ho spojovalo se mnou, pohřbil
někde hluboko uvnitř sebe, takže byl schopen provádět mi strašné a příšerné
věci. Choval se ke mně spíš jako k věci než jako k člověku, aby ochránil sám
sebe. Ubližoval mi, ponižoval mě, vytěsnil můj hlas, moji tvář, moje slzy. Ale
čas od času se ty vzpomínky vrátily. Stále měly nějakou váhu, protože díky nim
neprojevil naplno slepou nenávist a zlost. Esteban, kterého jsem znala, tam stále
někde byl, a to on mě slyšel, jak se za něho modlím. To jen díky němu jsem byla
pořád ještě naživu.
Nevěděla jsem, kolik dní mi zbývá, ale bylo mi jasné, že je zbytečné ptát se
Damiana, proč to všechno dělá. Nikdy by nezašel tak daleko, kdyby necítil, že
na to má právo. Existovala jenom jediná osoba, která by ho dovedla přivést k
rozumu.
Musela jsem najít způsob, jak se dostat k MaMaLu, než bude pozdě.
DESET

SNÍDALI jsme mlčky. Damian i já jsme koukali do svých talířů. Zoufale

jsem si přála podívat se na něho za denního světla, opravdově, skutečně se na
něho podívat. Při kousání jsem cítila bolest. Měla jsem nateklý ret, a tak jsem se
v jídle jen nimrala. Damian si ovázal řeznou ránu na krku kouskem gázy. Čím
déle jsme byli spolu, tím víc se zvětšoval seznam našich ran a modřin – uvnitř i
vně.
„Jak se vede MaMaLu?“ zeptala jsem se a držela šálek s kávou.
Moře bylo rozbouřené a věci na pultu klouzaly tam a zpátky.
„Ráda bych ji viděla,“ řekla jsem, když neodpovídal. Odhodil svůj talíř do
dřezu a otočil se na mě. „Přesně tam jedeme. Když to dalších čtrnáct dní
zvládneš, uvidíš ji.“
Už dřív Damian zmínil dvacet jedna dní. Na lodi jsme asi týden, což
znamená, že počítal dny do svého setkání s MaMaLu.
„Ví, že…?“ Žes mě chtěl zabít? „Ví o tom, že přijedu?“
Odvrátil se. Ale stačila jsem zahlédnout, jak mu přes tvář přeběhl bolestný
výraz. Samozřejmě to neví. Nikdy by to nepřipustila. Jestli se mi podaří k ní
dorazit vcelku, MaMaLu dá všechno do pořádku. MaMaLu umí napravovat –
ztracené věci, popraskané věci, rány a modřiny.
Dívala jsem se okénkem, jak opouštíme Bahia Tortugas. Za námi plavalo
hejno lachtanů. Dováděli v brázdě za naší lodí.

Aj jaj jaj jaj,

Zpívej a neplakej.

Představa, že uvidím MaMaLu, mě uklidnila a poprvé jsem ucítila jiskřičku

naděje. Pluli jsme kolem skalnatých útesů, které se ztrácely v oparu. Během dne
se vlny stále zvětšovaly a obloha zlověstně potemněla. Seshora ke mně dolehlo
praskání vysílačky, ale Damianův hlas přehlušil rachot barových židliček, které
se převrátily. Všechno padalo a kutálelo se po zemi, jak se loď nakláněla a
zmítala sebou.
Cestou po schodech jsem se musela přidržovat stěn. Po celém těle mě
bičovaly ostré studené jehličky. Obloha vypadala jako z hororu. Směrem k nám
proudily černé mraky a vrhaly zlověstné stíny na bílé vrcholky rozbouřené vody.
V lanoví hvízdal vítr a jeho poryvy mě srážely k zemi. Nedokázala jsem
rozpoznat obzor. Potom jsem nahlédla do té strašidelné temnoty a pochopila
proč. Přímo přede mnou se tyčila masa vody tak vysoká, že jsem musela zaklonit
hlavu, abych na ni dohlédla.
TY KRÁSO.
„Vrať se dolů!“ překřičel Damian ten rámus, když jsem vrávorala po
palubě.
Loď se začala propadat z hřebenů vln do jejich sedla. Před každou děsivou
vlnou se hrozivě zastavila. Držela jsem se zábradlí, ale kov byl mokrý a pořád
mi v ruce prokluzoval. Na tvář mi dopadaly kbelíky vody a nohy mi klouzaly po
palubě.
Damian něco zařval do vysílačky a zavěsil. Zamířil ke mně, potýkal se s
větrem a přehodil přese mě záchrannou vestu. Neslyšela jsem, co mi říkal. Z
každé vlny jsme padali s hlasitým rachotem. Ukazoval směrem ke schodům a
začal se pomalu sunout zpátky do kokpitu.
Už jsem tam skoro byla, když jsem kolem sebe zaslechla švihnutí – vysoký,
svištivý kovový zvuk. Podívala jsem se nahoru a zjistila, že jedno lano
zajišťující člun se uvolnilo a točilo se ve větru – nejspíš to, které jsem částečně
odjistila, když jsem byla na střeše. Těžký ocelový spojovací hák na jeho konci
mě těsně minul a zhoupl se zpátky, aby si to namířil přímo na mě. Stála jsem
jako omámená, neschopná pohybu, ani jsem nedýchala, když se ta smrtonosná
demoliční koule řítila proti mně.
„Skye!“ Damian mě v posledním zlomku sekundy odhodil stranou.
Nohy se mi podlomily a já se skutálela na palubu. Zaslechla jsem ránu,
zvuk rozbitého skla. Otevřela jsem oči. Lano s třísknutím vrazilo do jednoho z
oken a hák se zaklesnul do jeho rámu. Dvě zbývající západky mohly člun stěží
udržet. Zdálo se, že se každou chvíli uvolní.
„Damiane.“ Otočila jsem se na něho.
Ležel vedle mě, ale neodpovídal. Na boku hlavy měl velkou zející ránu.
Krev z ní pomalu vytékala a mísila se s deštěm.
„Damiane!“ Klekla jsem si vedle něho.
Ach Bože. Vzpamatuj se prosím.
Ale jeho tělo bylo bezvládné a hlava se kutálela ze strany na stranu, jak se
loď zmítala jako splašený kůň.
„Damiane, prosím,“ volala jsem. Sama to nezvládnu.
Oceán se kolem nás dmul v divokém, strašidelném zmatku. Potřebovala
jsem ho. Potřebovala jsem jeho urputnost, se kterou by přemohl vlny a dovedl
nás k MaMaLu. Potřebovala jsem jeho ledový klid, jeho záběr a nepolevující
zuřivost, aby nás provedl bouří.
Zdálo se mi, že jsem ho zaslechla říct: „Co uděláš, Skye?“ když jsem na
klíně držela jeho krvácející hlavu. Pohlédla jsem ke kokpitu. Damian nezamkl
vysílačku. Pořád v ní chrastila statická elektřina. To byla moje šance –
uprchnout, dostat se pryč, utéct. Tak proč pořád zůstávám u Damiana?
Protože tě zachránil.
Protože tě odhodil stranou.
Protože když zavoláš na tísňovou linku, víš, že ho zavřou.

Nebuď pitomá, Skye. Zavolej!

Doklopýtala jsem k vysílačce. Žaludek se mi obrátil pokaždé, když loď

narazila na vlnu. Pohrávala jsem si s kontrolkami, až jsem přišla na to, kterou
zmáčknout, abych mohla volat. Netušila jsem, kdo je v mexických vodách na
druhé straně drátu, ani jaký je správný postup při tísňovém volání.
„Tady je Skye Sedgewicková. Haló? Je tam někdo?“
Nic.
„Tady je Skye Sedgewicková. Jsem pohřešovaná dcera Warrena
Sedgewicka. Byla jsem unesená a jsem někde u mexických břehů v Tichém
oceánu. Naši loď zasáhla bouře. Nutně potřebujeme pomoc. Prosím, odpovězte.“
Zavřela jsem oči a zadržela dech. Obsah kajuty se válel všude kolem –
knihy, tabulky, polštáře, pera.
Z druhé strany linky se ozval zkomolený vzkaz.
„Haló?“ Zbystřila jsem. „Jste tam?“
Další zachrastění a pak se ozval mužský hlas. Mluvil něco o tom, že můj
vzkaz je nesrozumitelný a pak jsem zaslechla slovo „telefon“.
„Počkejte,“ řekla jsem.
V zásuvce, kterou míval Damian zamknutou, trčel klíč. Uvnitř byly tři věci:
rezavá kovová skříňka, revolver a satelitní telefon.
„Mám to!“ popadla jsem telefon. „Jaké je vaše číslo?“ Vyťukala jsem číslo,
které mi muž nadiktoval, a zavolala mu. Když jsem mu vysvětlovala situaci,
třásly se mi ruce.
„Kde je muž, který vás unesl?“ zeptal se.
„Je zraněný. Omdlel.“
„Můžete mi dát vaše souřadnice?“
„Neumím číst v přístrojové desce.“
Řekl mi, kde to najdu, a potom jsem mu nadiktovala naše souřadnice.
„Má loď autopilota?“ zeptal se.
 „Jak to poznám?“
Vysvětlil mi to a s jeho pomocí jsem nastavila kurs tak, abychom se rychleji
setkali s jeho lodí.
„Nejsme moc daleko. Vydržte. Nepropadejte panice. Pomoc je na cestě.“
„Děkuji.“ Zhluboka jsem si oddechla.
Už to přišlo. Záchrana je na cestě. Dostanu se ven z toho tmavého
pekelného tunelu a velké vody, dostanu se zpátky ke třem polibkům, budu mít
další palačinkové neděle se všemi příchutěmi, které si vymyslím. Zmocnila se
mě hluboká touha znovu slyšet otcův hlas, dát mu vědět, že jsem naživu.
Vytočila jsem jeho číslo a čekala.
„Haló.“ Jeho hlas byl unavený a vyčerpaný. Tam, kde je, musí být pozdě.
„Tati?“ chtělo se mi plakat, ale nechtěla jsem ho vystrašit, a tak jsem
sevřela hrdlo, abych vzlyky udusila.
Na druhé straně linky bylo úplné ticho – mrtvé ticho –, zatímco kolem mě
všechno bouřilo a zmítalo se.
„Skye?“ Slyšela jsem, jak zašátral rukou. Věděla jsem, že hledá brýle, jako
by s nimi měl můj hlas být skutečnější.
„Skye? Jsi to ty?“ Teď už byl úplně při smyslech, úplně bdělý.
„Tati.“ Nedokázala jsem udržet pevný hlas.
„Skye.“ Tentokrát to nebyla otázka. Vyslovil mé jméno způsobem, jako by
celou dobu hledal záchranné lano a konečně ho našel.
„Jsem v pořádku, tati.“ Zavzlykala jsem.
Ani jeden z nás se nezmohl na další slova. Nikdy předtím jsem neslyšela
svého otce plakat.
„Řekni mi, kde jsi,“ vypravil ze sebe.
„Jsem na lodi. Nevím přesně kde, ale záchrana je na cestě. Dám ti vědět,
až…“ Hovor se přerušil.
„Haló.“ Chvíli jsem počkala. „Haló?“
Baterie byla vybitá. Přiložila jsem telefon k hrudníku s vědomím, že táta je
stále na druhém konci.
Zůstaň se mnou.
Ještě chvilku se mnou zůstaň.
Když jsem telefon odložila, vítr už ustal. Bouře se uklidňovala. Člun to
vydržel, ale vlny byly ještě velké. Damian byl stále venku. Jeho tělo se houpalo
společně s lodí.
Z přístřešku jsem vzala lékárničku. Potom jsem se vrátila a vzala
Damianovu pistoli. Se zbraní pevně uloženou v kalhotách jsem Damianovi
vyčistila a ovázala ránu. Neriskovala jsem. Rána byla hluboká. Mělo by se to
zašít, ale já znala z první pomoci jen základy. A tak jsem ránu jenom přikryla
gázou. Za chvíli začala krev prosakovat. Přiložila jsem mu k hlavě ručník a
doufala, že tlak krvácení zpomalí.
Pluli jsme na autopilota, když se ozval radar.
Moje záchrana už byla blízko.
Odhrnula jsem Damianovi vlasy z čela. Měl na něm zaschlou krev.
Proč, Estebandido?
Chtělo se mi plakat, protože za touhle tváří umřel někdo, koho jsem
milovala, a já nevěděla kdy nebo jak, ani jsem neměla příležitost ho oplakávat. A
teď toho chlapce v těle muže odvezou.
Blesk rozčísl oblohu a já ho na okamžik zahlédla. Estebana. Měl zabarvené
prsty, široký úsměv a zrovna poprvé ochutnal jahody.
Co se s tebou stalo?
Co se stalo?
Vzala jsem jeho hlavu do svých dlaní a kolébala se sem a tam.
A náhle se vedle nás objevila další loď a muž šplhal na palubu.
„Už je dobře. Všechno bude v pořádku,“ řekl. „Můžete odložit zbraň.“
Neuvědomila jsem si, že ji držím, dokud mi ji nevypáčil z rukou.
Vzal mi z ruky ručník a zkoumal Damianovu ránu. Ručník byl nasáklý
jasnou krví.
Damianovy oči se s chvěním otevřely. „Rafaeli,“ zašeptal, když muže
uviděl.
Krev mi ztuhla v žilách. To jméno jsem si pamatovala. Slyšela jsem, jak s
Rafaelem Damian telefonoval.
Máš to? řekl Damian Rafaelovi, muži na druhé straně linky, který nahrával
mé výkřiky bolesti.
„Jsem tady, Damiane,“ řekl muž, o kterém jsem si myslela, že mě přišel
zachránit. „Jsem tady.“
 JEDENÁCT

PLAVILI jsme se podél pobřeží od jednoho zálivu k dalšímu, Rafael řídil

Damianovu loď a jeho přítel Manuel plul na druhé lodi za námi. Seděla jsem s
Damianovou hlavou na klíně, když v noci krvácel. Několikrát otevřel oči, ale
jeho pohled byl nepřítomný. Pokaždé mě přemohl primitivní stesk, protože v
jeho očích se odráželo něco z Estebana. Ať cítil cokoliv, myslel na cokoliv,
Damian teď přede mnou ležel úplně obnažený. Cítila jsem jeho bolest. Ne tu,
která pomalu prosakovala z jeho těla ven, ale trápení, které v sobě potlačoval.
Naráželo na železnou klec jeho srdce a nemohlo ven. Damian sebou házel a
převaloval se, když jsem se ho snažila uklidnit.
Šššš. Ššš. Nevím, kdy jsem začala broukat MaMaLuinu ukolébavku.
Nevím, jestli jsem začala kvůli němu nebo kvůli sobě, ale zdálo se, že ho to
uklidňuje a přestal sebou házet.
Moře teď bylo klidné, ale byla zima a oba jsme byli celí promáčení.
Damian se třásl. Přitiskla jsem ho k sobě blíž a on se v mém klíně otočil a
zabořil mi hlavu do břicha.
Myslí si, že je malý chlapec. Myslí si, že jsem MaMaLu.
Chtěla jsem ho k sobě přivinout ještě víc. Chtěla jsem ho od sebe odstrčit.
Jak mě mohlo vůbec napadnout utěšovat Damiana? Jak by ne?
Zpívala jsem mu, dokud nevyšlo slunce a my nezakotvili u malého ostrůvku
se zalesněnými kopci, které se svažovaly k moři, kde se nacházely bílé písečné
pláže. Z toho, co jsem viděla, jsem mohla usoudit, že na ostrově nejsou žádné
budovy, silnice, auta ani telefonní linky.
Muži přenesli Damiana z lodi do malého domku ukrytého mezi palmami.
Damian zasténal, když ho položili na jasně rudou pohovku. Byla jsem
překvapená, že přežil noc. Nikdo by nevydržel s tak velikou ztrátou krve. Zdálo
se, že Rafael to vidí jinak.
„Dostaneš se z toho, Damiane. Slyšíš mě?“ řekl, přestože Damian byl bledý
a netečný. Poslal Manuela na loď pro léky a sám se přehraboval v lékárničce.
Měl stejně tmavou pleť jako Damian, ale tam jejich podobnost končila.
Rafael byl o něco vyšší se světlými vlasy a zelenýma očima. Neměl na sobě
ošklivé tuctové oblečení. Jeho tričko bylo vyrobené z kvalitní čisté bavlny a švy
mělo rovné a hladké. Jeho hodinky musely být dražší než celá Damianova loď a
jeho boty… jeho boty se podobaly těm, ve kterých mě Damian unesl. Měkké,
ručně šité, z italské kůže.
 Snažila jsem se pochopit, co se stalo. Došlo mi, že Damian mluvil s
Rafaelem, když propukla bouře. Možná oba plánovali, že se tady spolu setkají.
Rafael byl dost blízko, aby mohl zachytit náš signál, a tohle místo bylo tak
opuštěné, že nemohlo jít o náhodu. Když jsem mluvila do vysílačky, byla
nastavená na frekvenci, na které spolu hovořili. Ale kdokoliv jiný si ji mohl
naladit taky, a tak mě Rafael požádal, abych ji vyměnila za telefon.
„Měl tě zabít.“ Rafael se na mě zle podíval, když Damianovi sešíval ránu
na hlavě.
„Vezl mě za MaMaLu.“ Věděla jsem, že kdyby Damian zemřel, s Rafaelem
bych byla ve větším nebezpečí. Nevěděla jsem, co je zač a co mají společného,
ale potřebovala jsem najít způsob, jak se udržet nad vodou. Jediná věc, kterou
jsem pro sebe udělala, byl telefonát tátovi. Ví, že jsem naživu, a satelitní
telefony používají GPS. Brzy vystopují číslo a začnou pročesávat oblast.
„Damian tě chtěl vzít do Paza del Mar?“ Rafael zvedl obočí. „Nikoho k ní
nevodí.“
„Vy MaMaLu znáte?“ zeptala jsem se. Alespoň jsem se dověděla, kde teď
je.
„Znám Damiana od svých dvanácti let. Vyrůstali jsme spolu. Neexistuje
nic, co bych pro něj neudělal.“
„Takže když se s ním něco stane… když zemře… dodržíte jeho slib?
Vezmete mě za MaMaLu?“
Rafael dokončil šití a teprve potom odpověděl. „Máš ráda svýho šoféra?“
Postoupil ke mně. „Svýho vrchního sluhu?“ Další krok. „Svýho blbýho
domovníka?“ Plivl na mě. „Kašleš na Damiana a MaMaLu. Tak nedělej, že
chceš vidět MaMaLu, když jediný, po čem toužíš, je zachránit si vlastní zadek.
Žiješ si ve svým vzdušným zámku se svojí zaslepenou hlavou v oblacích. Staráš
se jedině sama o sebe. Nejsi nic jinýho než rozmazlenej fracek. Takže co
myslíš?“ Vytáhl pistoli a přiložil mi ji ke spánku. „Nedovolím, aby Damian
udělal takovou chybu. Možná tě začal litovat, ale štěstěna tě opustila, úchvatná
slečno Skye Sedgewicková. Skončíme to. Hned.“
Postrkoval mě ke dveřím.
„Ale, já…“ Oči mi bezděky sklouzly na Damiana. Byl přemožený
neklidným spánkem.
„Už tě nezachrání, princezno,“ řekl Rafael. „Dělej. Vypochoduj ven.“
Kráčeli jsme přes verandu obklopující domek, kolem kokosových palem
směrem do džungle.
„Stop. Tady,“ řekl Rafael, když jsme došli k malé mýtině.
Odvracela jsem od něho tvář. Dívala jsem se dolů na svůj stín na hromádce
písku. V zapadajícím slunci byl dlouhý a úzký. Rafael se postavil za mě.
Společně jsme vypadali jako vetřelci s dlouhými končetinami, z nichž jeden byl
připravený katapultovat toho druhého do jiné galaxie.
Skoro jsem cítila úlevu, nechat to být, vzdát to, přijmout to. Naděje je jen
dutá berlička. Pokaždé nedokáže unést tíhu reality. A já už neměla sílu ji zajistit.
Byla jsem unavená z jejího věčného napravování pokaždé, když někde praskla.
Kolikrát se vám podaří oklamat smrt? Jak dlouho vydržíte bojovat o život?
„Rafaeli, ještě něco, než zmáčkneš spoušť.“ Otočila jsem se a podívala se
mu do očí. „Chci to vědět. Řekni mi, co se stalo s Estebanem. Řekni mi, jak se
změnil na Damiana.“
DRUHÁ ČÁST
ESTEBAN

DVANÁCT

ESTEBAN poprvé uviděl Skye přes řadu dřevěných tyček. Nevěděl, jestli
jsou tam proto, aby nemohla ven, jako nebezpečná zvířata v zoo, nebo aby on
nemohl dovnitř – jako do výkladních skříní, na kterých měl nalepený nos, když
chodil s MaMaLu do velkého města.
„Proč je v kleci?“ zeptal se.
„To není klec,“ smála se MaMaLu.
„To je dětská postýlka,“ řekla Adriana Sedgewicková. Byla to matka
holčičky a vypadala, jako by vystoupila z jednoho z luxusních časopisů, které
četla.
Estebanovi byly čtyři roky. Ještě nikdy dětskou postýlku neviděl. Spával s
MaMaLu v malém pokojíku v křídle určeném pro zaměstnance. Líbilo se mu
tam víc, než když bydleli u Fernanda, bratra MaMaLu. Fernando se někdy vracel
domů opilý a MaMaLu před ním zamykala. Tehdy řval, nadával a mlátil do
dveří. Jindy jim koupil elote, vařenou kukuřici, a vzal je ve své panze na moře.
Esteban nikdy nevěděl, co od svého strýce může čekat, a tak kolem něj stále
chodil po špičkách.
Jednou večer si Fernando přivedl domů kamaráda.
„Pojď sem, Estebane,“ pokynul chlapci rukou. „Pozdrav mýho kámoše,
Victora Maderu.“
V tu chvíli vešla MaMaLu a Victor Madera rychle odvrátil zrak. „A tohle
je…?“ zeptal se.
„Moje sestra, Maria Luisa,“ odvětil Fernando.
Victor z ní nemohl spustit oči. O Marii Luise už slyšel. Byla to jeho práce
sledovat všechny a všechno. Fernando mu o ní pověděl věci, které si měl asi
raději nechat pro sebe, ale když má člověk nějakou slabost, ať už je to
gamblerství, alkohol nebo ženy, není problém rozvázat mu jazyk.
„Fernando mi říkal, že si hledáte práci,“ řekl Victor.
„Ano,“ odvětila. Šaty jí těsně obepínaly prsa.
„Možná bych pro vás něco měl.“ Victor si nic nepřál víc než ji vidět nahou.
Toho večera zašel za Adrianou Sedgewickovou a řekl jí, že pro ni našel
chůvu.
„Řekni jí, ať přijde zítra na pohovor,“ řekla.
Victor pracoval jako osobní strážce jejího manžela, bohatého podnikatele,
který spolupracoval s mexickým podsvětím. Na prvním místě u něj byla
bezpečnost rodiny. Otec zaměstnával Victora po mnoho let, ale Adriana se vedle
něho necítila dobře. Po svatbě s Warrenem nechtěla mít Victora ve své blízkosti,
ale její otec na tom trval. Byla to jedna z jeho podmínek. Další podmínkou bylo,
že Warren vstoupí do rodinného podniku.
„Čeho se to týká?“ ptal se Warren. Hladil své těhotné ženě bříško a tvář jí
přitiskl na zátylek.
Neodpověděla a místo toho propletla svoje prsty s jeho a vedla ho tam, kde
dítě kopalo. „Nelituješ toho někdy?“ zeptala se.
„Čeho?“
„Že sis mě vzal. Že jsi vyměnil San Diego za Paza del Mar. Že ses zapletl s
mojí rodinou.“
„Adriano, už jsme to spolu probírali. A kromě toho, oni s kartelem přímo
nespolupracují a já taky ne.“
„Praní kartelových peněz je přímá spolupráce bez ohledu na to, kolik lidí
nás od toho dělí. Vím, že to děláš kvůli mě. Můj otec…“
„Tvůj otec viděl mladého amerického výrostka, který se zamiloval do jeho
dcery, a dal mu na výběr. Viděl někoho, kdo může dostat peníze za hranice
Mexika, a já zase viděl příležitost poskytnout ti věci, na které jsi zvyklá.
Zajistíme se a za pár let toho necháme. To je můj plán, miláčku. Jednoduchý a
příjemný.“ Políbil ji. „Takže co chtěl Victor?“
„Říkal, že zná někoho, kdo by mohl být perfektní chůva.“
„Victor teď dohazuje chůvy?“
Adriana se smála. „Jestli je ta chůva jako on, myslím, že se mi nebude
líbit.“
Ale Adriana byla mile překvapena. Očekávala někoho staršího a
rezervovanějšího, ale MaMaLu byla živá, temperamentní a inteligentní.
Ovládala dva jazyky a bez problémů přecházela ze španělštiny do angličtiny.
Nejvíc Adrianu potěšilo, že přišla se svým synem v náručí.
„To je Esteban,“ řekla, jako by byl její největší pýchou.
Adriana pokládala otázky, ale víc ji zajímalo, jaký mají ti dva spolu vztah.
Na konci pohovoru byla rozhodnutá. Jestli by jí měl někdo pomáhat s výchovou
dítěte, musí to být jedině MaMaLu. Byla to vychovatelka, ale nebála se potrestat.
Věděla, kdy ustoupit a kdy si prosadit svou. Znala spousty příběhů o všem
možném, ať už byly skutečné nebo vymyšlené, ve kterých bylo něco
okouzlujícího a magického, stejně jako byla ona sama.
 „Miminko se narodí nejdřív za týden, ale ráda bych, aby ses tu trochu
zorientovala. Mohla bys nastoupit zítra?“ zeptala se Adriana.
A tak mezi dvěma velice odlišnými ženami začalo hluboké a trvalé
přátelství.
Adriana zemřela, když byly Skye tři roky. Stalo se to, když byla ve městě
navštívit svého otce. Všichni věděli, že kulka patřila jemu, kvůli sporům, které
měl s kartelem. Když svoji dceru pohřbil, ukončil s nimi všechny styky, ale
nepodařilo se mu od nich odtrhnout svého zetě. Kartel potřeboval někoho s
americkým pasem a hrozili, že když odejde, ublíží Skye. Warrenovi trvalo šest
let, než se mu podařilo kartel opustit. Celou tu dobu se MaMaLu starala, aby
Adrianina dcera ztrátu matky nikdy nepocítila. Milovala ji jako svoji vlastní.
Když se Skye probudila, byla MaMaLu první osobou, kterou viděla, a když
usínala, uspával ji její hlas.
Esteban nesnášel tu malou holku, která mu ukradla mámu. Chtěl mít
MaMaLuiny úsměvy a ukolébavky jen pro sebe. V noci čekal, až přijde domů, a
když nepřicházela, vyšplhal po stromě ke Skyeinu oknu, seděl tam a trucoval.
Když Skye vyrostla z dětské postýlky, MaMaLu sedávala na její posteli a
uspávala ji. Někdy přizvala i Estebana, ale on vždycky zavrtěl hlavou. Byl si
úplně jistý, že ta malá holka není skutečná. Její vlasy měly barvu svatozáře
svatých, které viděl na obrazech v kostele, a v záři lampičky u postele vypadaly
jako jemná zlatá peříčka. Esteban se nedal zmást. Věděl, že jednoho dne odletí
pryč, ale do té doby předstírá, že je skutečná, a tak MaMaLu musí být s ní a
starat se o ni.
Esteban chodíval ke Skyeině pokoji každý den, aby zachytil střípky
MaMaLuiných příběhů. Brzy začal chodívat dovnitř a seděl na podlaze, aby
slyšel, co jeho matka vypráví. Pomalu se posunoval dopředu, kousek po kousku,
až se mohl MaMaLu opírat o nohu. Jednou večer zazpívala ukolébavku, kterou
mu zpívávala, když byl ještě malý. Esteban věděl, že ji zpívá jemu, protože Skye
spala. Ale jakmile MaMaLu dozpívala, Skye se přetočila.
„Ještě jednou, MaMaLu,“ zaprosila.
„Ne!“ Esteban se postavil a tahal MaMaLu od ní pryč. „To je moje
ukolébavka!“
„Bane?“ protřela si ospalé oči a podívala se na něho.
„Já jsem Esteban, ne Ban!“
„Bane.“ Vylezla z postele, přikrývku táhla s sebou a položila mu ji k
nohám.
„Co chce?“ Esteban ji znepokojeně pozoroval.
„Chce, abys tu zůstal,“ vysvětlila MaMaLu.
Ta malá holka si omotala ručku kolem jeho dřív, než stačil vylézt na strom.
Její malé buclaté prstíky se zdály být úplně skutečné, když ho nutila znovu si
sednout. Natáhla se na přikrývku a položila mu hlavu do klína. Esteban byl
zaskočený. Podíval se na MaMaLu, ale ona jen holčičku přikryla dekou a začala
znovu zpívat ukolébavku. Esteban se ani nepohnul, dokud Skye neusnula. Když
měl jistotu, že se neprobudí, dotkl se jejích andělských vlasů. Jé. Byly taky úplně
skutečné.
Od toho dne ta malá holčička Estebana pokaždé vyhlížela. Odmítala usnout,
dokud za ní nevyšplhá oknem.
Z Bana byl Eban.
A z Ebana Teban.
A z Tebana došlo na Estebana.
Esteban nejdřív chodil za MaMaLu, ale teď už chodil za Skye. Během let se
jejich přátelství upevňovalo. Učil ji vyrábět draky z novin a košťat a ona mu
pouštěla CD, která jí otec kupoval, když jezdil do Států. Když poslouchali píseň
„Drops of Jupiter“, slunce se Skye odráželo ve vlasech a Esteban si myslel, že
Jupiter musí být vytvořený z toho nejsvětlejšího zlata. Někdy si uvnitř
náhrdelníku, který nosila, představoval celé galaxie.
Když Esteban sledoval Warrena Sedgewicka se Skye, přemýšlel, jaké by to
bylo, kdyby měl otce. Doufal, že si MaMaLu nevezme Victora Maderu, který
vždy proklouzl dovnitř, když si mysleli, že už Esteban spí. Tehdy MaMaLu
rozdělila jejich pokoj provizorní přepážkou. Esteban neviděl, co se děje za
neprodyšnou látkou, ale slyšel je a nesnášel ty nenasytné hlasité zvuky, které
Victor vydával. Esteban pokaždé věděl, kdy Victor přijde, protože ten den
MaMaLu nezpívala.
Jednu noc se MaMaLu s Victorem nepohodli a MaMaLu ho vyhodila ven.
Další večer se objevil s bílými liliemi v keramickém květináči.
„Vezmi si mě, Marie Luiso,“ řekl. Trval na tom, že jí bude říkat Maria
Luisa, protože mu vadila představa, že MaMaLu patří Estebanovi nebo že by se
jí měl dotýkat nějaký jiný muž.
MaMaLu neodpověděla. Začala před ním zavírat dveře.
„Tak ty takhle?“ strčil do dveří nohu. „Copak jsi zapomněla, kdo tě
vysvobodil od Fernanda, kdo ti sehnal tuhle práci a zajistil tebe a tvýho syna?“
„To už je dávno, Victore. Všechno jsem ti splatila. Nic ti nedlužím. Už s
tebou nechci nic mít.“
Victor držel dveře násilím otevřené a květiny odhodil. MaMaLu klopýtla
dozadu a šlápla na hlínu a vyhozené lilie.
„Myslíš si, že pro tebe nejsem dost dobrej, co?“ ušklíbl se Victor. „Řekla jsi
svýmu synovi, že je to bastard?“
MaMaLu zalapala po dechu.
 „Ty si myslíš, že to nevím? Ale jo. Fernando mi to prozradil. Estebanův
otec neumřel při rybolovu. Vypařil se, když jsi plánovala svoji ubohou svatbu.
Nechtěl nic mít ani s tebou, ani s tím tvým parchantem. Dávám ti možnost znovu
získat čest. Měla bys být vděčná, že jsem ochotnej dát tomu klukovi svoje
jméno.“
„On tvoje jméno nepotřebuje. A já taky ne. Raději budu žít bez cti, než
bych si vzala jméno muže, který za peníze kšeftuje se životy.“
„Jsem osobní strážce. Já lidi chráním.“
„A kde jsi tedy byl, když zastřelili Adrianu Sedgewickovou? Měl jsi být s
ní. Spíš to vypadá, že se ti hodilo, když tě odvolali. Vsadila bych se…“
„Zmlkni!“ Victor chytil MaMaLu za krk a třásl s ní, dokud se nezačala
dusit.
Esteban vystřelil z postele a vrhl se na něho. Narazil hlavou do Victorova
břicha, až zalapal po dechu. „Nech ji být!“
Ale Victor byl mnohem silnější. Pustil MaMaLu a krotil Estebana. Esteban
kopal a mlátil rukama do vzduchu, než s ním Victor hodil na podlahu.
„Budeš toho litovat.“ Victor ukázal prstem na MaMaLu. Jeho hlas byl
chladný a tvrdý.
„Vypadni,“ řekla MaMaLu. „Vypadni, než zavolám señora Sedgewicka.“
Victor jí plivl k nohám a otočil se na podpatku. MaMaLu stála hrdě a
vzpřímeně, dokud neodešel. Potom přispěchala k Estebanovi. „Jsi v pořádku,
cariño?“
Esteban polkl naprázdno. „Je pravda, co řekl? Můj táta nezemřel? On
jenom… odešel? Nikdy mě nechtěl.“
„Ty za nic nemůžeš, Estebane. Byla to moje chyba. Byla jsem mladá a
hloupá. Myslela jsem si, že mě miluje.“
Co se Esteban pamatoval, MaMaLu byla vždycky bojovnice. Byla hrdá a
silná a nikdy neplakala. Ale teď se jí na konečcích řas chvěly velké těžké slzy.
Zadržovala je, jak mohla, ale když mrkla, zanechávaly jí na tváři mokré stopy.
A pak se MaMaLu rozplakala – vydávala zvláštní strnulé vzlyky, které
rvaly Estebanovi srdce. Nedokázal jí pomoci. Nevěděl, jak ji utěšit. A tak
Esteban udělal jedinou věc, která utěšila jeho. Položil si její hlavu do klína a
zpíval jí:

Aj jaj jaj jaj

Zpívej a neplakej…
 TŘINÁCT

POZDĚJI se Esteban mnohokrát dostal do maléru. Zůstával dlouho ve

vesnici a sledoval, jak klaďasové bojují se záporáky v prvních z mnoha
westernů, které si postupně zamiloval. Představoval si, že je Blondie,
profesionální pistolník z filmu Hodný, zlý a ošklivý, až na to, že si tím
nevydělával. Byl tvrďák, který pokaždé přispěchá MaMaLu na pomoc. Byl tu
však jeden problém. Jakmile dorazil domů, byl to právě on, kdo potřeboval
ochranu. Před MaMaLu.
„Estebandido!“ Takhle mu říkala jedině tehdy, když se hodně zlobila. A
když byla MaMaLu hodně naštvaná, honila ho s koštětem.
Pokaždé, když Esteban ucítil tuhé pruty koštěte na zadních stranách nohou,
zrychlil, dokud to MaMaLu nevzdala. Vrátila se dovnitř a koště nechala u dveří.
Esteban chvíli počkal a potom se vrátil.
„MaMaLu, to jsem já.“ Šoupal nohama u vchodu. „Tvůj Estebandido je
doma.“
MaMaLu otevřela dveře a probodávala ho pohledem. Když byl před jejím
smrtícím pohledem už dostatečně maličký, otočila se a vrátila se do postele.
Vždycky mu nechávala talíř tostadas a sklenici horchaty. Jedl potmě a usmíval
se, když si představoval, jak jednoho dne nakope Victorovi zadek.
Když Esteban poprvé viděl film s bojovým uměním, namaloval Victorův
obličej na plot a rozkopal ho. Tím si vysloužil rok domácích prací. MaMaLu
věděla, že ho to jen tak nepustí. Samozřejmě to Victor ještě zhoršoval tím, že si
na Estebana zasednul. Byl to nejjistější způsob, jak MaMaLu potrápit, a
Victorovi dělalo náramně dobře, když ji mohl mučit za to, že ho odmítla. Když
Esteban praštil jedno z dětí na Skyeině narozeninové oslavě, Victor nedokázal
zakrýt svoji škodolibou radost. Táhl Estebana za límec a doufal, že za ním
MaMaLu přiběhne a bude žadonit o mírnější trest. Ale to by jí hrdost nedovolila.
Nakonec to nedopadlo tak, jak si Victor představoval. Stříhat tvrdý,
zaplevelený kus trávy nůžkami mělo Estebana zlomit, ale chlapec si vůbec
nestěžoval. Dobrý pocit z toho, že vyrazil Gideonovi Benedictu St. Johnovi zub,
mu za to stál. To spolu se skutečností, že mu Warren dovolil navštěvovat výuku
se Skye, vykouzlilo na Estebanově tváři úsměv, přestože když práci dokončil,
měl kolena a lokty červené a krvavé.
Victor si nepřál nic jiného než ten provokativní úšklebek z Estebanovy
tváře smazat, ale musel zařídit jiné věci. Velké věci. Warren se měl setkat s El
Charrem, pololegendárním drogovým magnátem, který provozoval výnosnou
dceřinou společnost kartelu Sinaloa. Warren se měl s kápem osobně setkat
poprvé a Victor měl za úkol zajistit bezpečnost.
El Charro cestoval se svými vlastními osobními strážci, ale Victor se musel
postarat o to, aby byl toho dne čistý vzduch a zaměstnanci se drželi od hlavní
budovy dál. Warrenovo propojení s kartelem nemohl zatím nikdo prokázat. Bylo
důležité zajistit, aby tahle schůzka neměla žádné svědky.
V den schůzky posílil Victor hlídku u brány a kolem celého pozemku. Když
měla schůzka každou chvíli začít, vešel do budovy a pod schody čekal na
Warrena.
Když Warren hleděl na svůj obraz v zrcadle, zhluboka si povzdechl. Na
tenhle den čekal šest let. Musí El Charra přesvědčit, aby ho z organizace
propustil, ale nebude to nic snadného. Nikdo nevyvázne bez poskvrnky, pokud
vůbec. Warren vzal do ruky fotku, na které byl s Adrianou ve svatební den.
Pohladil usměvavou tvář své ženy.
Tolik mi chybíš, miláčku.
Ze Skyeina pokoje k němu dolehl smích. Fotografii odložil.
Dostanu ji z toho ven, Adriano. Ať to stojí, co to stojí. Slibuju.
„MaMaLu.“ Zaklepal na dveře od Skyeina pokoje. „Očekávám důležitou
návštěvu,“ řekl, když otevřela dveře. „Postarejte se o to, abyste se Skye zůstaly
tady, dokud návštěva neskončí. Nesmíme být rušeni. Za žádných okolností.“
„Ano, señore Sedgewicku.“ MaMaLu se za ním dívala, když scházel po
schodech dolů. Šel s Victorem naproti autu, které právě přijelo.
Už se chystala zavřít dveře, když Esteban vešel zadními dveřmi se sešitem
a tužkou v ruce. Zapomněla mu říct, že jeho první hodina se slečnou
Edmondsovou byla zrušena.
„Estebane!“ mávala na něho ze schodů. „Běž domů. Dnes není vyučování.
A ať tě nevidí señor Sedgewick. Nikdo tu nesmí být. Slyšíš?“
„Dobrá.“ Esteban neměl ani páru, co se dělo, ale když MaMaLu mluvila
tímhle tónem, musel poslechnout.
MaMaLu se vrátila do Skyeina pokoje a zavřela dveře. Esteban na moment
zvažoval, jestli má proklouznout nahoru, ale vchodové dveře se rozlétly a
vstoupil Warren s několika muži. Esteban nechtěl mít další malér, a tak rychle
vběhl do jídelny. Vlezl do své skrýše v příborníku a čekal, až odejdou. Oni však
vstoupili do místnosti a posadili se ke stolu. Victor zavřel dveře a postavil se za
Warrena. Esteban nikoho z těch dalších mužů neznal. Skrze mřížování viděl jen
jejich nohy.
„Je to pro mě velká čest,“ řekl Warren. „Nečekal jsem, že se dostavíte
všichni.“
 „Podnikáme společně už celá léta. Bylo načase se sejít,“ řekl muž, který
seděl vedle Warrena.
„Samozřejmě. Mohu vám, nabídnout něco k pití, pánové?“ Warren se
postavil a namířil si to k příborníku. Esteban slyšel, jak led zazvonil o sklenici.
V tu chvíli se rozlétly dveře a dovnitř vběhla Skye. „Estebane! Zapomněla
jsem mu říct…“
„Skye!“ MaMaLu vběhla dovnitř hned po ní a snažila se ji zadržet.
„Omlouvám se, señore Sedgewicku.“
Nastalo hrobové ticho. Warren se k ní pomalu otočil. MaMaLu se rozhlédla
kolem stolu a rychle se odvrátila. „Omlouvám se, že jsme vás vyrušily. Pojď,
Skye.“
Začala vyvádět Skye ven z místnosti.
„Ale… “ Skye se otočila a snažila se podívat přes otce na místo, kde se
Esteban obvykle schovával.
„Vrať se nahoru, Skye.“ Warrenův hlas byl bez výrazu. „Pánové, omlouvám
se za vyrušení,“ řekl poté, co MaMaLu a Skye odešly.
Estebanovi se zdálo, že v pokoji nastalo dlouhé zničující ticho.
„Byli jsme zkompromitováni,“ promluvil muž, který hovořil už dřív.
„To byla chůva mé dcery. Je tu s námi už dlouho. Dá se jí věřit, El Charro.
Dám na to své slovo,“ odvětil Warren.
Muž vedle El Charra mu něco pošeptal. Ostatní mluvili mezi sebou.
„Potřebujeme větší záruku, zvlášť když nás chcete opustit. Podepsal jste
podmínky výpovědi a my si nemůžeme dovolit žádné chyby a nepřesnosti.
Neděláme si starosti jen o sebe, chápete? Máte malou dcerku. Určitě byste si
nepřál, aby v tom byla namočená i ona.“
Warren už už chtěl něco říct, ale nakonec si to rozmyslel. El Charro ho měl
v hrsti. Pokud Warren s MaMaLu něco neudělá, bude v sázce Skyein život. Také
věděl, že El Charro byl ochotný ho propustit jedině proto, že jeho tchán,
Adrianin otec, zatahal za pár důležitých nitek, aby mu se Skye pomohl
uprchnout ze země, pryč od kartelu.
„Chápu,“ odvětil. „Postarám se o to.“
„Čím dřív, tím líp,“ dodal El Charro.
Schůzka proběhla, ale Esteban nerozuměl skoro ničemu, o čem hovořili.
Byl rád, když ti muži vstali a potřásli si rukama.
Když opustili místnost, otočil se Warren k Victorovi. „Co se MaMaLu
týče… Postarej se o to. Nic… definitivního. Chápeš?“
Victor odměřeně přikývl a následoval Warrena ven. Esteban se díval, jak
odcházeli, nechápal, co se děje, ale věděl, že o tom musí říct MaMaLu. Nikdy
neviděl Warrena tak vyčerpaného a sklíčeného.
 Esteban počkal, až dům utichl. Teprve potom ze své skrýše vylezl. Když se
vracel do křídla určeného zaměstnancům, byla už tma. Jak se blížil, zahlédl, jak
Victor vychází z jejich pokoje. Když procházel kolem, Esteban se skrčil za
strom. Victor je nenavštívil od té doby, co ho MaMaLu odmítla. Něco se dělo a
Estebanovi se to vůbec nelíbilo. Čekal na MaMaLu, ale usnul dřív, než přišla.
Přikryla ho a políbila na tvář. Div jí nepuklo srdce, když si uvědomila, že
šel spát hladový. „Mi chiquito. Mi Estebandido.“
MaMaLu nastavila budík na časnou hodinu. Chystala se mu udělat
vydatnou snídani. Pan de yema, měkký bochánek s cukrovou polevou vyrobený
ze spousty žloutků, máčený v husté horké čokoládě ochucené skořicí.
Ale Esteban svoji snídani nikdy nedostal. Probudilo ho ostré světlo baterek,
které mu svítilo do tváře. Byla půlnoc a pokoj byl plný mužů v tmavém oblečení.
„Estebane!“ Slyšel křik MaMaLu, ale byl oslepený.
„MaMaLu.“ Klopýtal po hlase, ale odtáhli ho pryč.
Někdo ho chytil za zátylek. Esteban se snažil vymanit, ale nemohl dělat nic
jiného než se dívat, jak ji nakládají do auta a odváží pryč.
„Ty půjdeš se mnou.“ Byl to Victor.
„Kam MaMaLu odvážejí?“ Esteban se uvolnil z jeho sevření a hleděl na
něho.
„Jestli ji chceš ještě někdy vidět, uděláš, co ti řeknu. Entiendes?“
Esteban přikývl. Věděl, že to nějak souvisí s tím, co se stalo odpoledne, a
tak následoval Victora do jiného auta.
„Zavezu tě za strýcem Fernandem. Počkáš tam, dokud se situace s
MaMaLu nevyřeší.“
„Jaká situace?“ Když míjeli husté temné stromořadí vedoucí k Paza del
Mar, Esteban se v pyžamu třásl zimou. Nechal tam boty.
Victor neodpověděl.
Když dojeli k Fernandovi, Victor poručil Estebanovi, aby počkal venku.
Esteban slyšel, jak se spolu muži o něčem baví. Fernando se vypotácel ven.
Páchl močí a laciným alkoholem.
„Podívej, co mi señor Sedgewick dal, abych se o tebe postaral.“ V rukou
měl hromadu peněz. „Pojď, ty můj malý jackpote. Obejmi svého tío.“
Esteban kolem něho prošel. Nesnášel celý Fernandův dům – jeho temnotu,
studené betonové podlahy, vzpomínky, jak se s MaMaLu krčili v jejich pokojíku.
Proč ho sem Warren poslal?
„Kde je MaMaLu?“ zeptal se Victora.
„Tvoje matka si mě měla vzít, ale nebyl jsem pro ni dost dobrej. A teď má
přesně to, co si zaslouží a nikdo už ji ochraňovat nebude.“ Z jeho úsměvu
Estebana zamrazilo.
 „Řekněte mi, kde je!“ volal za ním Esteban, když odjížděl.
„Zmlkni.“ Fernando si zacpal uši a zápolil se svojí věčnou kocovinou.
Složil balík bankovek od Victora a měl se k odchodu. „Běž spát. Tvoji matku
odvezli do Valdemoros a já ani ty s tím nic nenaděláme.“
Valdemoros.
Esteban byl zděšený. Valdemoros byla ženská věznice ležící několik
kilometrů severně od Paza del Mar. Esteban nevěděl, proč ji tam odvezli a za jak
dlouho ji odtamtud propustí. Otevřel dveře do volného pokoje a padl na postel.
Matrace byla tenká a přikrývka odporně špinavá. Pochyboval, že ji Fernando od
té doby, co s MaMaLu odešli do Casa Paloma, vypral. V té době jim
MaMaLuina nová práce připadala jako požehnání, ale teď měl Esteban pocit, že
to byl začátek neštěstí, které ani jeden z nich nemohl předvídat.
 ČTRNÁCT

VALDEMOROS tvořila nekonečná betonová zeď zakončená ostnatým

drátem a přerušovaly ji jen strážní věže. Uprostřed stála těžká kovová vrata,
kterými vjížděly a vyjížděly vězeňské vozy. Na vzdáleném konci byla připojená
další stavba – smutný, maličký vchod pro návštěvy. Vypadal jako trakař, který za
sebou kdoví proč táhne obrovský šedivý vlak.
Esteban se ve stínu té hrozivé zdi cítil malý a bezmocný. Ve věžích strážili
dozorci s odstřelovacími puškami. Celou tu barikádu bez oken hlídaly u hlavní
brány stráže. MaMaLu byla někde za tou neproniknutelnou zdí a Esteban musel
najít způsob, jak se k ní dostat.
Esteban stál v dlouhé frontě u brány pro návštěvníky. Když byl na řadě,
dozorce ho několikrát přehlédl.
„Promiňte,“ řekl Esteban, když pustil dovnitř dalšího muže. „Přišel jsem
navštívit matku.“
Ale hlídač předstíral, že ho neslyší. Esteban strávil celý den popocházením
kolem, ale nevzdával to. Když se stráže vyměnily, jeho naděje se zvýšily, ale
nový hlídač ho také ignoroval.
„Tu máš.“ Muž, který tam čekal skoro stejně dlouho jako on, mu dal
papírový kornout s praženými arašídy. „Nepustí tě dovnitř, dokud jim
nezaplatíš.“
Esteban se na něj nechápavě podíval.
„Běž domů, chlapče.“ Muž si oprášil kalhoty a vstal. „Zbytečně tu maříš
čas.“
Večer, když se fronta zmenšila, to zkusil znovu. Byl si jistý, že když tady
čekal tak dlouho, některý z hlídačů ho dovnitř pustí. Ale ten další byl stejně
protivný a odháněl ho obuškem.
Další den se Esteban vrátil. A potom další den. A další den. Nakonec ho
jeden z hlídačů vzal na vědomí.
„Jméno vězně?“
„Maria Luisa Alvarezová.“
„Tvoje jméno?“
„Esteban Samuel Alvarez.“
„Přinesl jsi mi oběd?“ zeptal se muž.
„Oběd?“
Hlídač si založil ruce a přimhouřil oči. „Už jsem tě tu viděl. Copak tys to
ještě nepochopil? Kdo mi zaplatí můj oběd?“
V tu chvíli Estebanovi došlo, jak to funguje. „Kolik stojí… váš oběd?“
„Tři sta padesát peso, amigo. Pak můžeš svoji mámu vidět každej den po
dobu jednoho měsíce.“
„A kolik stojí jen jeden den?“
„To samý.“
„Prosím. Nemám peníze. Jen mi dovolte ji vidět. Zítra sem přijdu se
strýčkem. Přinesu vám oběd a…,“ prosil Esteban.
„Žádné peníze, žádná madre.“ Hlídač ho odehnal pryč.
Estebana nahradila další osoba ve frontě. Díval se, jak žena něco diskrétně
podala hlídači. Zdálo se, že všichni věděli, jak to tam chodí. Esteban si
vzpomněl na velký balík peněz, který Victor předal Fernandovi.
Když přišel domů, našel Fernanda v bezvědomí v loužičce vlastních slin.
„Tío Fernando.“ Pokusil se ho probudit, ale věděl, že to nemá cenu. Esteban
ho prohledal. V jeho kapse našel několik drobných, ale všechny ostatní peníze
Fernando propil.
„Ne, ne, ne!“ Esteban měl chuť rozpárat mu břicho a vzít si tři sta padesát
peso z jeho černých, chlastem prolitých jater. Prohledal celý dům, ale nic
nenašel, dokonce ani plechovku fazolí, kterou by mohl vyměnit za pár drobných.
Estebanovi nezbývalo nic jiného než se obrátit na jediného muže, který mu
mohl pomoci: Warrena Sedgewicka.
Postarej se o to, řekl Victorovi, stejně jako tehdy, když Esteban praštil
Gidiota.
Esteban si byl naprosto jistý, že by Warren zakročil, kdyby věděl, jaký trest
pro něho Victor přichystal, a stejně tak si byl jistý, že by zasáhl i tentokrát,
kdyby věděl, jak se Victor „postaral“ o MaMaLu. Esteban věřil, že Skyein otec
je férový chlap. Snažil se ochránit MaMaLu před El Charrem, mužem, jehož tvář
Esteban neviděl. Warren poslal peníze, spoustu peněz, aby bylo o Estebana
postaráno. Nevěděl, že Fernando je odporný mizera a alkoholik. Esteban byl
přesvědčený, že kdyby se Warren dozvěděl pravdu, dostal by MaMaLu z
Valdemoros ven.
Pěšky to bylo od Fernandova domu v Paza del Mar do Casa Paloma třicet
minut. Esteban celou dobu sprintoval, nohy mu pořezaly malé ostré kamínky,
které se válely na cestě džunglí, ale byl plný naděje. Proběhl hustým porostem,
uhýbal větvím, které ho šlehaly do obličeje a do rukou. Nakonec stromy
ustoupily a on uviděl brány Casa Paloma.
Zahlédl Warrena a Skye, jak nastupují do jejich stříbrného Peugeota. Řidič
vyjel z kruhové příjezdové cesty. Zrovna projížděli kovanou bránou, když
Esteban dorazil.
 „Počkejte!“ Běžel za nimi po prašné cestě vedoucí z Casa Paloma. Kola za
nimi vířila mračna prachu a Esteban ho měl za chvíli plné plíce.
„Skye!“ křičel.
Otočila se a dívala se na něho přes oblak špíny a štěrku.
„Zastavte. Skye!“ Mával, ale ostrá bolest ho skřípla v boku a on se zastavil.
Ohnul se v pase, aby píchání v boku ulevil.
Skye se obrátila zpět a auto pokračovalo v jízdě.
„Skye,“ vzlykal a padl na kolena.
Z čela mu padaly kapičky potu a mísily se s prašnou, horkou půdou.
Esteban nechápal, proč Skye nepožádala otce, aby zastavil. Neviděl ji od té
noci, kdy odvezli MaMaLu. Copak se nestarala, kde Esteban je? Copak jí
Esteban a MaMaLu nechyběli?
Skye musela mít dobrý důvod, a až se vrátí, řekne mu ho. Esteban se
rozhodl počkat. Čím dřív s Warrenem promluví o MaMaLu, tím dřív se s ní
uvidí.
Esteban se vracel k bráně. Uviděl Victora, jak ji zajišťuje řetězem s visacím
zámkem. Victor. To on za všechno může. To on poslal MaMaLu pryč. Míra
Estebanova vzteku a pocitu bezmoci přetekla. Zapomněl, že je jen dvanáctiletý
chlapec proti placenému ochránci. Zapomněl, že dokonce i Blondie a Bruce Lee
občas dostanou nakládačku. Zapomněl na všechno kromě toho, že kvůli Victoru
Maderovi je MaMaLu ve Valdemoros.
„Victore!“ Esteban měl výhodu překvapení a výkopy a údery trénoval celé
měsíce. Kopl ho přímo do hrudi.
„Estás puto – copak ses zbláznil?“ Victor zavrávoral a řetěz zazvonil o
bránu. „Myslím, že jsem ti říkal, abys zůstal u Fernanda. Měl by ses naučit
poslouchat!“ Obešel Estebana.
Žádná velká rvačka to nebyla. Esteban přijímal rány do zad a do hrudníku
se zavřenýma očima. Když upadl na zem, Victor ho kopl do břicha.
„Mazej domů, ty hajzlíku hloupá,“ řekl mu Victor.
Ale Esteban zavrtěl hlavou a třel si břicho. „Neodejdu, dokud se neuvidím
se señorem Sedgewickem.“
„Ty si myslíš, že pro señora Sedgewicka něco znamenáte? Ty si myslíš, že
přivede MaMaLu zpátky?“ Victor se zasmál. „Ty ubohej, naivní bastardo. Pro
tyhle bohatý gringos jsi stejně nahraditelnej jako včerejší noviny.“
„To není pravda!“ Estebanův obličej byl pokrytý zaschlou špínou. Když si
utřel slzy, zůstaly mu po nich na tvářích hnědé šmouhy. „Skye je moje
kamarádka.“
„Opravdu?“ Victor zavrtěl hlavou v předstíraném soucitu. „Řekni mi,
rozloučila se s tebou ta tvoje kamarádka? Řekla ti, že odjíždí a už se nikdy
nevrátí?“
„Lžete. Jste špinavý, sprostý lhář!“
„Tak si tu počkej. Počkej si na svou kámošku a jejího otce, až tě přijedou
zachránit.“
Esteban byl příliš unavený a zraněný, aby reagoval, když Victor odcházel.
Byl celý pohmožděný a potlučený a uvnitř těla mu doutnala hanba a vztek. Cítil
se slabý, bezmocný a poražený. Ležel stočený u zamknuté brány pod
nemilosrdným odpoledním sluncem.
Hodiny ubíhaly, ale Esteban pořád čekal. Všude bylo ticho. Nezvyklé ticho.
Nikde žádný zaměstnanec. Brána se nikdy předtím nezamykala na řetěz. Kde je
hlídač? Kde je zahradník? Esteban odmítal věřit, že jsou všichni pryč. Věděl, že
Skye by nikdy neodjela bez rozloučení. Věděl to.
Když vyšly hvězdy, Esteban se dobelhal ke vstupu a podíval se skrz bránu.
Venkovní světla se nerozsvítila a cesta ke křídlu pro zaměstnance zůstala
neosvětlená. Vzadu přelezl přes živý plot a pak vylezl po stromě ke Skyeinu
oknu. Lomcoval s ním, až se otevřelo – nebylo zajištěné petlicí.
Esteban rozsvítil světlo a rozhlédl se. Cítil se ve Skyeině pokoji divně, když
tam nebyla ona. Cítil, že něco není v pořádku. Postel měla ustlanou, ale šatní
skříň vypadala, jako by tam někdo řádil ve spěchu. Všechny její oblíbené knížky
a oblečení bylo pryč. Esteban cítil, že mu něco křupe pod nohama. Podíval se
dolů a uviděl, že podlaha je plná papíru – válela se na ní všechna ta magická,
mytická stvoření, která vytvořil z toho nejbarevnějšího, nejvzácnějšího papíru,
co našel. Všechna tam byla nedbale rozházená. Některá byla pošlapaná a zůstaly
z nich bizarní znetvořené kusy.
Esteban zvedl papírového štíra. Trvalo mu dlouho, než ho správně složil.
Tělo bylo zploštělé, ale jedový hrot zůstal ve vzpřímené poloze. Přemýšlel o
tom, co řekl Victor. Možná měl pravdu. Možná Warren byl lhostejný k jeho a
MaMaLuině osudu. Možná pro Skye nic neznamenal. Možná byl on a MaMaLu
něco jako tenhle papír – složený a vytvarovaný tak, aby posloužil svému účelu, a
nemilosrdně pošlapaný, když už nebyl potřeba.
Esteban odhodil štíra a sykl bolestí z ran, které mu uštědřil Victor. Podíval
se z okna a uviděl, jak se měsíc v novu odráží v jezírku. Vzpomněl si, jak se
Skye choulila pod přikrývkou a MaMaLu jim povídala o kouzelné labuti, která
se ukrývá v zahradách Casa Paloma, o labuti, která se objevuje jen zřídka, za
nocí, kdy nastává novoluní.
Když ji zahlédnete, je to veliká vzácnost, říkala.
Tehdy jí Esteban nevěřil a stejně tak tomu nevěřil ani teď. Bylo to celé
vymyšlené – všechna ta kouzla, pohádky, šťastné konce. Všechna ta vyprávění
byla prázdná, nesmyslná a hloupá. Jeho otec nebyl žádný skvělý námořník.
Nikdy jeho ani MaMaLu nemiloval. MaMaLu lhala. Skye nikdy nebyla jeho
kamarádka.
Ty si myslíš, že pro señora Sedgewicka něco znamenáte?
Ty si myslíš, že přivede MaMaLu zpátky?
Pro tyhle bohaté gringos jsi nahraditelný jako včerejší noviny.
Tohle byla krutá, nemilosrdná pravda.
Esteban zhasl světlo a stál tam sám v prázdné temnotě. Když toho večera
opustil Skyein pokoj, něco za sebou nechal: svoje dětství, svoji nevinnost, své
zářící naivní ideály – roztroušené po podlaze jako zmrzačené, pošlapané
papírové sny.
 PATNÁCT

ESTEBAN seděl na betonových schodech La Sombra, jedné z malých

hospůdek zvaných cantina v Paza del Mar. Jeho šikmá plechová střecha ho
chránila před hustým deštěm. Sledoval vodu, jak se sbíhá do potůčků stékajících
po špinavé ulici. Žluté světlo z petrolejových lamp nad vchody obchodů, které
ještě nezavřely, se zrcadlilo na mokrých chodnících. Z rádia se na plné pecky
ozývala píseň „La Bikina“ od Luise Miguela, o krásné ženě prožívající tak
hlubokou bolest, že to člověku vhánělo slzy do očí.
„Hej, chlapče!“ zavolal z restaurace nějaký muž.
Esteban se otočil. „Já?“
„Sí. Máš hlad?“ zeptal se.
Esteban si všiml, že si ho ten muž prohlíží. Říkal si, že za to nejspíš může
jeho oteklá a unavená tvář. Bylo na první pohled jasné, že se popral.
„Juane Pablo,“ pokynul ten muž směrem k číšníkovi, „přineste tomu
chlapci oreja de elefante a něco k pití. Jak se jmenuješ?“
„Esteban.“
Ten muž přikývl a znovu se s chutí pustil do jídla, které zapíjel micheladou
– kořeněným pivem s citronem. Měl dětskou tvář, která kontrastovala s
výrazným obočím, z něhož trčely nahoru nepoddajné šedivé chlupy.
Vlasy měl černé jako uhel, evidentně barvené, a uhlazené dozadu. Muselo
mu táhnout na padesát, možná byl i starší. Na jeho stole se vyjímala nalakovaná
dřevěná vycházková hůl. Byla leskle černá a zlatě zářící kovový vršek vypadal v
prosté, zaplivané cantině jako pěst na oko.
Esteban se posadil naproti němu. Při pohledu na mužovu večeři mu
zakručelo v žaludku. Červené enchilady plněné sýrem a ozdobené smetanou.
Číšník mu přinesl teplé kukuřičné tortilly, misku zelených papriček jalapeño a
agua fresca. Esteban se snažil jíst pomalu, protahoval to, dokud nedostal večeři
– dva velké kusy telecího masa, které vypadaly jako sloní uši.
Jedli mlčky u stolu s umakartovou deskou, poslouchali déšť a hudbu a ze
zdi se stopami po kulkách na ně z nástěnných maleb shlíželi Pedro Infante a
Maria Felix, hvězdy zlaté éry mexické kinematografie. Casa Paloma chránila
Estebana před realitou, která se nacházela za její železnou branou. Teď byl vržen
do jiného světa. Musel se postarat nejen sám o sebe, ale také musel najít způsob,
jak dostat MaMaLu z vězení.
Muž z cantiny dojedl své enchilady a otevřel noviny. Přejel očima titulky a
něčemu se pro sebe zasmál. „Hej, Juane Pablo.“ Ukázal na článek, když si číšník
přišel pro jeho talíř. „Prásk!“ zvolal a rukama napodobil explozi. Oba muži se
smáli.
Když Esteban dojedl večeři, déšť přešel do jemného mrholení. Připadalo
mu trapné jen tak vstát a odejít. Říct pouze „děkuji“ za nahodilou laskavost se
mu nezdálo být dostatečné, a tak Esteban zůstal sedět. Domů za strýčkem
Fernandem rozhodně nespěchal.
„Těžký den?“ zeptal se muž.
Esteban neodpověděl. Otok nad okem už měl dvakrát takový.
„Camilo,“ zavolal muž na malou baculatou ženu z kuchyně. Měla na sobě
zástěru se skvrnami od červené omáčky a salátu pico de gallo. „Přines tomu
chlapci nějaký led.“
„Děkuji,“ řekl Esteban, když mu podala malý uzlíček ledu zabalený do
utěrky. Snažil se neucuknout, když si ho přiložil na oko.
„Chtěl by sis vydělat nějaké peníze, chlapče?“ zeptal se muž z cantiny.
Nemusel čekat na odpověď. Estebanova tvář hovořila za všechno. „Patnáct
peso,“ pokračoval. „Necháš tyhle noviny v urně u sochy svatého archanděla
Michaela. Víš, kde to je?“
Esteban přikývl. Díval se, jak muž vložil do novin průhledný igelitový
sáček s bílým práškem. Noviny dvakrát přeložil a pak je podal Estebanovi.
„Zítra večer se tady setkáme a já ti zaplatím. Tú entiendes?“
„Sí.“ Esteban věděl, že dělá něco, co by neměl, ale těch patnáct peso. Bylo
to sice hodně málo z tří set padesáti peso, které potřeboval k návštěvě MaMaLu,
ale to byl jen začátek.
Vzal noviny. Neměl je kde schovat. Stále měl na sobě oblečení, ve kterém
spal té noci, kdy si přišli pro MaMaLu – jablkově zelené tričko s poskakující
drzou opicí s neonově žlutými brýlemi. Pod obrázkem bylo v obloučku ve tvaru
úsměvu anglicky napsáno: „Odborník na katastrofy“. Šortky byly stejně zelené s
obrázky banánů.
Cesta na náves byla opuštěná. Lidé byli doma a sledovali večerní
telenovely. Ulice byly po dešti plné bláta a Esteban byl za tu studenou
rozmoklou hlínu pod unavenýma, uchozenýma nohama vděčný.
Kostel archanděla Michaela byl dominantou vesnice Paza del Mar. Obílená
budova se vyjímala v zahradách s citrusy, palmami a tryskajícími fontánami.
Vzadu se nacházel hřbitov s náhrobními kameny, které stály jako noční hlídka.
Když žili u Fernanda, brávala ho sem MaMaLu každou neděli. Esteban si
pamatoval mihotající se plamínky děkovných svíček, dřevěné sochy svatých a
vůni kadidla, ale nejvíc ze všeho si pamatoval, jak pevně držela MaMaLu jeho
ruku ve své, když seděli v lavici pod vysokou klenbou.
 Zářící bílá socha archanděla Michaela stála před vchodem. Místní říkali, že
plive na hlavy všech hříšníků, kteří vstupují do kostela. MaMaLu ho vždycky
brávala dovnitř bočním vchodem.
Esteban hledal urnu, o které mu muž z cantiny říkal. Byla asi metr vysoká,
vyrobená z těžkého mramoru a přetékala množstvím kapradin a květin. Vložil
noviny do úzké štěrbiny mezi květináč s kytkami a urnu. Potom se otočil a šel
domů.

Když se Esteban další večer vrátil do La Sombra pro svých patnáct peso,
muž z cantiny mu dal další balíček k doručení. Brzy Esteban vykonával
pravidelné pochůzky. Někdy to byli cizinci, kteří řídili sedany se zatmavenými
skly v oknech, jindy to byly nádherné ženy, které ho zvaly do hlučných,
zakouřených podniků. Někdy dostal zaplaceno víc, jindy méně, ale nikdy se
muže z cantiny na nic neptal a pokaždé mu poděkoval.
Každý večer Esteban počítal peníze. Patnáct peso.
Padesát peso. Sto třicet peso.
Muž z cantiny se neobjevoval každý večer. Někdy byl pryč celé týdny.
Tehdy mu číšník a kuchařka, Juan Pablo a Camila, strčili misku s kuřetem v
zelené omáčce, masové kuličky s chlebem nebo něco jiného, co jim zbylo.
Esteban jim na oplátku umyl nádobí, utřel stoly a zametl verandu, když hosté
odešli. Jiné cantiny mívaly více hostů, přestože Camila podle Estebana vařila
výborně. Když se díval, jak se otáčí v kuchyni a otírá si ruce do flekaté zástěry,
pocítil Esteban stesk po matce, stesk tak silný, že musel všeho nechat a odejít.
Stál v tmavé uličce mezi La Sombra a obchodem s rybami hned vedle a
zhluboka dýchal, dokud ho to nepřešlo.
Každý den přicházel k Valdemoros a sedával ve stínu na druhé straně ulice,
kde pouliční prodavači nabízeli smažené churros, sladké empanady a plátky
grilovaného hovězího zabalené v domácích tortillách. Esteban si své peníze
šetřil. Spokojil se s praženými arašídy, a když bylo slunce nejvýš, dopřál si
vychlazenou lahev Coca-Coly. Koupil si boty, několik triček a nové šortky. Měl
vymyšleno, co řekne Fernandovi, kdyby se ho zeptal, odkud to má, ale jeho strýc
si ničeho nevšiml a Esteban si své peníze pečlivě ukrýval.
Jedno odpoledne, když Esteban seděl před věznicí, se mu zdálo, že za těmi
chladnými šedými zdmi slyší zpívat MaMaLu. Její hlas se nesl na pozadí hudby,
která hrála z reproduktorů celý den. „Mexico Lindo y Querido“, zpívala.
 Přestože se v písni zpívalo o touze po domově a všech věcech, které jsou
člověku milé a jež dobře zná, Estebana ta melodie uklidnila. Bylo to už víc než
tři týdny, co MaMaLu viděl naposledy, ale dokud ji slyší zpívat, ví, že je v
pořádku.
Esteban dál pracoval pro muže z cantiny. Začal se učit novému řemeslu.
Sáčky se zelenými lístky se prodávaly za méně peněz než průhledné krystalky,
které vypadaly jako kousky skla. Jeho pochůzky byly čím dál nebezpečnější.
Občas musel čelit ostří nože, jindy musel běžet, aby si zachránil život. Muž z
cantiny nebyl rád, když ztratil zboží a strhnul mu to ze mzdy. Někdy Esteban
dlužil víc, než vydělal. Připadal si chycený do sítě, ze které není úniku. Týdny se
změnily na měsíce, ale myšlenka, že uvidí MaMaLu, ho držela při životě. Ušetřit
tři sta padesát peso mu trvalo déle, než si myslel, ale jednoho dne se dočkal.
Skoro. Potřeboval vykonat už jen jednu pochůzku.
Když se toho dne Esteban vrátil, byl radostí bez sebe. Zítra uvidí MaMaLu.
Srdce mu plesalo, když vypáčil ven uvolněnou cihlu na dvorku za domem, kde
ukrýval své peníze. Ale nebylo tam nic.
Všechny jeho peníze byly pryč.
Estebanovy prsty šátraly v hrubém prázdném prostoru.
„Estebane, pojď za mnou.“ Fernando se potácel u dveří, v ruce mával
prázdnou lahví od tequily.
Esteban zaťal pěsti, aby se udržel a nenapadl ho. Věděl, že nemá smysl
Fernanda z krádeže těch peněz obviňovat, věděl, že nemá smysl se mu postavit
tváří v tvář. Jeho strýc si nic nepamatoval a zajímala ho jen další příležitost, jak
přijít k chlastu.
Esteban si strčil peníze, které toho dne vydělal, do kapsy. Oči ho pálily od
slz, které se ani nesnažil ukrývat. Byl znovu na začátku. Měl chuť do něčeho
praštit, nakopnout někoho, chytit Fernanda za krk a škrtit ho, až mu lesklé oči
vylezou z důlků. Dupl by na ně a bylo by to jako dupnout na měkké, dužnaté
kuličky hroznového vína.
Fernando se dopotácel dovnitř a praštil sebou na pohovku. Prázdná lahev od
tequily se mu vykutálela z ruky. Esteban kolem něho prošel a zamířil do svého
pokoje.
Musel najít způsob, jak vydělat víc peněz. Promluví s mužem z cantiny, až
bude zase ve městě. Než usnul, vyndal si Esteban peníze z kapsy a přivázal si je
k hrudníku. Když bude Fernando chtít jeho peníze, bude si pro ně muset přijít za
ním.
Esteban si od muže z cantiny přibral další povinnosti. Hlásil mu, co
vypozoroval před věznicí – popisoval hlídače a vězně, kteří vstupovali dovnitř a
vycházeli ven, informoval ho o časech, kdy jezdily vězeňské vozy a kdy se
měnily hlídky ve věžích. Zaznamenával úředníky, kteří věznici navštívili, a také
poznávací značky jejich aut. Esteban si to neuvědomoval, ale stal se součástí
skupiny halcones – sokolů, což byl nižší stupeň členů kartelu sloužící jako oči a
uši organizace. Estebana zajímalo jen to, že mu jeho záznamy přinášely další
peníze navíc, což znamenalo, že se k MaMaLu dostane dřív. Po večerech
vykonával pro muže z cantiny různé příležitostné práce.
„Víš, do čeho ses namočil, chico?“ zeptal se Estebana jednou večer Juan
Pablo, číšník v La Sombra.
Seděli na schodech. Juan Pablo kouřil Marlboro Reds. Oba si s Camilou
Estebana oblíbili. Byl to hodný kluk, který se připletl ke špinavé práci.
„Víš, proč nikdo nebere do naší cantiny rodinu, přítelkyni nebo děti?“
zeptal se Juan Pablo. Odhrnul zástěru na stranu a Esteban uviděl na jeho opasku
pistoli v pouzdře. „Člověk, pro kterýho pracuješ, La Sombra vlastní. Neplatí mi
jen za servírování jídla. Platí mi taky za ochranu. Je to obchodní místo. Schůzky,
dohody. Chápeš?“
Esteban přikývl. Přestože si k Juanu Pablovi a Camile vytvořil pouto, tušil,
že to tak nějak bude. Ale už byl téměř u konce. Teď nemohl přestat.
„Každej má nějakej důvod.“ Juan Pablo típl cigaretu. Důvod se namočit,
ušpinit si ruce. „Jakej je ten tvůj?“
„Moje máma. Je ve vězení, ale je nevinná.“
„Tady je každej vinnej, dokud ho neuznají nevinným. Jdeš do vězení a
čekáš na soud. A pokud někdo podmázl pár lidí, aby se tam dostala – žárlivej
přítel, obchodní společník – může to trvat navždycky. Nemůžeš věřit nikomu,
Estebane. Policii, soudcům ani hlídačům. Všichni chtějí svůj díl z koláče.“
Nedělej si velký naděje, radil mu Juan Pablo.
Esteban si odhrnul vlasy z čela. Naděje byla to jediné, co měl, a jestli
peníze dokážou odemknout dveře MaMaLuiny cely, sežene jich celé hromady.

V La Sombra seděl u stolu s mužem z cantiny nějaký další muž. Mluvili

spolu tiše. Vlastně, mluvil jen ten člověk, zatímco muž z cantiny poslouchal.
Esteban obešel vchod a zašel do kuchyně. Na sporáku něco kypělo a přetékalo a
hrnec byl lehce očouzený.
Esteban vypnul hořák a přešel k servírovacímu okénku, kterým Camila
podávala talíře s jídlem Juanu Pablovi. Nabral si pár kukuřičných lupínků a
čekal, až návštěvník odejde. Muž z cantiny míval hodně schůzek, když byl ve
městě – byli to různí lidé a schůzky probíhaly v různou dobu.
Esteban strčil hlavu do okénka a doufal, že zahlédne Juana Pabla nebo
Camilu. Neviděl je, zato někdo postříkal stěny a stoly kečupem. Esteban
sledoval stopu a náhle se mu úlekem zastavilo srdce. Nebyl to kečup. Byla to
krev.
Camila ležela na podlaze vedle Juana Pabla. Oba měli prostřelenou hlavu.
Obličej Juana Pabla byl celý zkřivený. Oči měl vytřeštěné a jeho napůl vytažená
pistole mu ležela u boku.
Neznámý muž mířil pistolí na muže z cantiny. Měl ji položenou na stole,
takže to vypadalo, jako by oba muži večeřeli. Prst měl však na spoušti. Klouby
na rukou muže z cantiny byly bílé, jak pevně svíral vycházkovou hůl.
Esteban věděl, že by měl vycouvat, vrátit se, a utíkat odtud co nejrychleji
pryč. Věděl, že by se neměl plížit do jídelní části baru, zvednout pistoli Juana
Pabla a setřít krev, aby mu nevyklouzla z prstů. Věděl, že by neměl mířit tomu
muži do týla a snažit se, aby se mu přitom neklepaly ruce.
Esteban tohle všechno věděl, ale místo toho viděl jen neznámého muže,
který zastřelil Juana Pabla a Camilu. Viděl, jak ten muž obrátil tu samou zbraň
proti muži z cantiny. Viděl, jak kulka zasahuje muže z cantiny, jak se řine krev a
jak umírá Estebanova jediná šance vidět MaMaLu. Esteban viděl svých patnáct
peso, které se každou chvíli rozstříknou po zdi. Viděl hlídače ve věznici, jak ho
žádá o oběd. Viděl sám sebe, jak sedí ve stínu věznice, den co den, jako mizerný
žebrák, který pojídá pitomé arašídy.
Zmáčkl spoušť. Zpětný ráz ho odhodil na jeden ze stolů.
Esteban si nebyl jistý, jestli toho muže, který stále seděl na židli, zasáhl.
Náhle se překulil na bok a dopadl na podlahu. Ze zadní části hlavy mu vytryskl
pramínek krve.
Muž z cantiny a Esteban hleděli jeden na druhého.
Do prdele.
Esteban odhodil pistoli, jako by ho pálila v ruce.
V uších mu po té ohlušující ráně zvonilo.
Muž z cantiny k němu přistoupil a políbil ho na obě tváře.
„Jenom jsem chtěl vidět svoji mámu.“ Esteban se celý třásl. Nemohl uvěřit,
že právě zabil člověka. „Jen jsem chtěl vidět svoji mámu.“
Muž z cantiny zvedl pistoli a otřel ji. Potom ji vrátil zpátky do ruky Juanu
Pablovi. „Já tě za tvojí mámou vezmu,“ řekl.
Vyřídil si několik telefonátů. O chvíli později zastavilo u obrubníku tmavé
auto.
„Kde je tvoje matka, chlapče?“ zeptal se muž z cantiny. Usadil Estebana na
zadní sedadlo.
 „Ve Valdemoros. Ale v tuhle dobu dovnitř nikoho nepustí.“
Před cantinou za skřípění brzd prudce zastavilo policejní auto. Vystoupili z
něj dva uniformovaní policisté.
Muž z cantiny stáhl okénko auta: „Postarejte se o to.“ Když auto odjíždělo,
zahlédl Esteban policisty, jak pokládají na zadní sedadla pytle na odpadky a hází
tři mrtvá těla do auta.
„Juan Pablo… Camila…“ Esteban nepoznával svůj hlas. Cítil se, jako by
mu někdo vyrval duši z těla. Jeho přátelé byli mrtví a on právě zabil člověka.
Muž z cantiny neřekl ani slovo. Poklepal holí na přepážku mezi ním a
řidičem. „Do Valdemoros. Vámonos!“
Valdemoros byla v noci ještě impozantnější. Bez hluku a ruchu pouličních
prodavačů a návštěvníků vypadala jako obrovská přízračná loď, která uvízla
uprostřed pustiny. Reflektory osvětlovaly celý její obvod a někdo z věže namířil
světlo přímo na auto muže z cantiny.
Řidič vystoupil a přivolal hlídku. „Concho!“
Strážná přistoupila k autu a s mužem z cantiny se pozdravila.
„Zaveď toho mladého muže dovnitř. Přišel navštívit svou matku,“ řekl.
„Sí, señore. Následujte mě, prosím.“ Zabušila obuškem na těžká kovová
vrata, která se potom s hlasitým skřípěním zvedla.
A takhle jednoduše se Esteban dostal dovnitř. Žádné čekání ve frontě, žádné
peníze na oběd, žádné přihlašování.
„Jak se tvoje matka jmenuje?“
„Maria Luisa Alvarezová.“ Estebanovi se rozbušilo srdce. Škoda, že u sebe
neměl hřeben. Chtěl před MaMaLu vypadat co nejlépe.
„Mám čisté triko?“ zeptal se strážné.
Není na něm někde krev? Prosím, ať tam není žádná krev. Nechci mámě
udělat ostudu krví muže, kterého jsem právě zabil.
„Maria Luisa Alvarezová!“ zařvala Concha, když vycházeli ven z krátkého
tunelu a vstupovali do obrovského venkovního areálu. Vězeňský dvůr
obklopovaly různé místnosti: ubytovny, dílny a vězeňské cely. Skoro nikdo
nebyl zamčený za mřížemi. Z cel vykukovaly ženy a malé děti, oblečené v
ošumělých hadrech lidí z ulice.
Concha se radila se ženou v tmavém vojenském oděvu. Ta zmizela v
kanceláři a začala se rychle prohrabovat ve skříňkách.
„Vy hledáte Marii Luisu Alvarezovou?“ zeptala se jedna vězeňkyně.
„Sí,“ řekla Concha.
Vězeňkyně se dlouze zadívala na Estebana, než je pozvala do své ubikace.
Ženy si v tom obrovském prostoru z tyček a přikrývek vytvořily své vlastní
malé pokojíčky. Některé měly úzké palandy, jinde bylo celé kuchyňské vybavení
a poličky na oblečení, ale vše bylo namačkané na hrubé betonové podlaze jako
skládačka. Kojenci sáli matkám z prsů, zatímco ostatní spali na provizorních
matracích. Vzduch byl zatuchlý, prosycený potem, močí a olejem na vlasy.
„Maria Luisa Alvarezová.“ Ta žena přešla do svého místa a podala
Estebanovi rezavou krabičku. Byla zelená s červeným kruhem uprostřed, uvnitř
kterého byl nápis „Lucky Strike“ a pod ním zlatými písmeny „Cigarettes“.
„Nechci to,“ řekl Esteban. „Hledám svoji matku.“
„Sí.“ Vězeňkyně mu znovu podala krabičku. „Tu madre.“
Esteban krabičku otevřel. Byly v ní náušnice, které MaMaLu nosila, její
spona do vlasů a výstřižek z novin. Esteban ji chtěl zavřít, ale pak ho upoutal
titulek. Narovnal pomačkaný papír a posunul se blíž ke svítilně, aby si to mohl
přečíst.
MÍSTNÍ CHŮVA OBVINĚNÁ Z KRÁDEŽE RODINNÉ PAMÁTKY
Esteban rychle přeletěl očima celý článek. Byl plný odporných sprostých lží
o tom, jak MaMaLu ukradla Skyein náhrdelník, který později našli u ní v pokoji.
Když se náhrdelník vrátil majiteli, Warren Sedgewick v prohlášení učiněném pro
policii vyjádřil své překvapení a rozhořčení:
„Maria Luisa Alvarezová byla důvěryhodná zaměstnankyně a přítelkyně mé
ženy. Ten náhrdelník patřil Adrianě a pro moji dceru má výjimečnou hodnotu.
Nemohu uvěřit, že by se Skyeina chůva mohla proti mé rodině tak strašně
provinit.“
Teď bylo Estebanovi všechno jasné. Victor náhrdelník nastražil v ten večer,
kdy ho Esteban viděl odcházet z jejich pokoje. Policisté, kteří k nim vtrhli a
MaMaLu odvezli pryč, o všem věděli předem. Tehdy byl Esteban naivní, ale teď
už věděl, jak to chodí.
Nic… definitivního, řekl Warren Sedgewick Victorovi.
Victor falešně obvinil MaMaLu ze zločinu, který nespáchala, a Warren se
postaral, aby na základě jeho prohlášení zůstala za mřížemi. Esteban ještě běžel
jako idiot do Casa Paloma a doufal, že mu Warren pomůže. Victor poslouchal
příkazy, ale byl to Warren Sedgevick, kdo je vydal.
To on za všechno mohl. On a muž, kterému říkali El Charro. Udělali to, aby
ochránili sami sebe, protože MaMaLu je viděla, mohla si je dát dohromady s
ostatními členy kartelu, kteří se to odpoledne sešli v Casa Paloma.
Postarej se o to, řekl tehdy Warren, protože si nechtěl ušpinit ruce, nechtěl
si pokazit pověst. Odjel ve spěchu, aby ho to nedostihlo, aby MaMaLu
nepromluvila, aby si to El Charro ještě nerozmyslel a nezakázal mu opustit zemi.
Ti dva nechali MaMaLu shnít ve vězení.
„Kde je?“ otočil se Esteban na dozorkyni. „Kde je moje matka?“
„Concho.“ Dozorkyně, která prohlížela složky v kanceláři, stála u vchodu a
podávala jí list papíru.
Concha přešla k ní a přejela ho očima. „Je mi líto.“ Podívala se na
Estebana. „Maria Luisa Alvarezová je mrtvá.“
Bylo to tak absurdní, že se Esteban začal smát.
„Cože? Děláte si ze mě blázny? Ještě nedávno jsem ji slyšel zpívat.“
Začal ji hledat, odhazoval provizorní závěsy a kartonové přepážky.
„MaMaLu!“ Chodil od ubikace k ubikaci a nechával za sebou vylekané vřeštící
novorozence. „Zpívej, MaMaLu. Zazpívej svému Estebandidovi, ať tě můžu
najít.“
Concha a ta druhá dozorkyně ho vystrčily na dvůr. „Už dost! Tvoje matka
onemocněla tuberkulózou a zemřela na komplikace spojené s nemocí.“ Ukázaly
mu list papíru. „Vyrozuměli jsme nejbližšího příbuzného, jejího bratra Fernanda,
ale nikdo se nedostavil. Byla pohřbena s ostatními vězni, o které se nikdo
nepřihlásil. Tohle je její vězeňské a lokační číslo.“
Esteban měl chuť zacpat jim pusu. Každé jejich slovo to ještě zhoršovalo.
Nejraději by zavřel oči a zacpal si uši. Měl sto chutí vrátit se, vzít pistoli Juana
Pabla a přiložit si ji k hlavě.
„Ne.“
„Ne.“
„Ne.“
Opakoval to pořád dokola.
Vadilo mu, jak na něho ženy ze svých ubikací zíraly – některé pohledy byly
soucitné, jiné podrážděné, že je ruší. Ale většina z nich na něho hleděla
prázdnýma, bezvýraznýma očima. Nesetkaly se s tím poprvé. Vězňové si museli
všechno kupovat – postele, oblečení, privilegia. Když nemají na lékaře, nepřijde
za nimi. A v těchhle stísněných prostorách bylo všechno: AIDS, chřipka,
spalničky, tuberkulóza. Byla tu živná půda pro všechny typy bakterií a chorob,
které bez léčby znamenaly jistou smrt.
Concha zvedla krabičku, kterou Esteban upustil, a podala mu ji. Ta malá
rezavá krabička byla to jediné, co mu po jeho matce zbylo. MaMaLu nekouřila,
ale byla to nejspíš jediná věc, kterou se jí v téhle špinavé díře podařilo vyžebrat.
Přemýšlel, jak po někom, kdo ve vašem srdci zaujímá tolik místa, může zůstat
jen kousek červeného a zeleného kovu, který páchne po tabáku.
„Mi madre está muerta,“ řekl tiše, když ji potěžkal v dlani.
„Moje matka je mrtvá!“ křičel a oznamoval tu zprávu po celé věznici. Jeho
hlas se odrážel od bezútěšných šedých zdí obklopujících areál.
Nikoho to nezajímalo. Nikdo mu o tom neřekl. Nikdo se nezeptal, jaký by
chtěla mít pohřeb. Věděli, že jí mají dát do vlasů květiny? Znali její oblíbenou
barvu? Esteban doufal, že ji pohřbili v oranžových šatech, v barvě mandarinek.
Přesně taková MaMaLu byla – plná šťávy, zlata, slunečního svitu a ostré
svěžesti.
Vytáhl její náušnice. Nosila stále ty samé: dvě holubice spojené zobáky
tvořící stříbrný kruh. Esteban si nepřál nic jiného, než aby zaslechl cinkat malé
tyrkysové kameny, které visely z obroučky, když ho honila. Potřeboval to,
protože zlobil. Hodně zlobil.
Vezmi na mě koště, MaMaLu. Slibuju, že dnes nebudu utíkat. Je mi líto, že
jsem se k tobě nedostal dřív. Snažil jsem se. Moc jsem se snažil. Dělal jsem
špatné věci. Zabil jsem člověka. Musíš mě prohnat, MaMaLu. Přijď a prožeň mě,
protože jedině ty mě můžeš zachránit. Jedině ty to můžeš napravit.
Ale MaMaLuiny náušnice jen smutně visely Estebanovi v rukou. Už ho
nepřijde zachránit, potrestat, milovat nebo mu jen zazpívat.
Esteban čekal na slzy. Bylo mu jedno, že ho uvidí dozorci ve věžích, ženy a
děti. Chtěl ze sebe vyplavit moře smutku, které se v něm sbíralo, ale slzy
nepřicházely. Esteban cítil jen vztek. Měl chuť rozbít pěstmi ty vysoké betonové
zdi, až se velké šedé balvany převrátí a všechno to tu pohřbí. Všechna bezmoc,
nespravedlnost a zrada se v jeho srdci změnily ve studený tvrdý balvan. Esteban
neplakal, když dopadl na dno jeho duše jako opuštěná kotva, neplakal, když
následoval Conchu tunelem zpátky k autu muže z cantiny.
„Setkal ses s matkou?“ zeptal se.
„Moje matka je mrtvá.“ Estebanův hlas zněl tak tvrdě a zničeně jako ta
kovová krabička od cigaret, kterou držel v ruce.
„To je mi líto.“ Muž z cantiny se odmlčel. „Máš rodinu?“
Esteban si vzpomněl na otce, který ho opustil. Pomyslel na prázdnou lahev
od tequily, jak se kutálí jeho strýci z ruky. Vzpomněl si na kamarádku, která mu
zmizela v oblaku prachu. Vybavil si pošlapaná papírová zvířata a tři sta padesát
peso, Juana Pabla a Camilu a slupky od mandarinky rozkládající se ve špíně.
„Nikoho nemám,“ řekl.
Muž z cantiny chvíli přemýšlel. „Dnes jsi mi zachránil život. Postarám se o
tebe. Od této chvíle nejsi Esteban. Jsi Damian – krotitel a zabiják.“
Da-mi-ján. Estebanovi učarovala libozvučnost toho slova – jako by
označovalo člověka, kterému je všechno fuk. Měl jen jedinou starost: dostat
Warrena Sedgewicka a El Charra před soud, před takový soud, ze kterého se
nebudou moci vykoupit penězi a jaký byl MaMaLu odepřen.
Damian chtěl, aby zaplatili za to, co jeho matce provedli.
Řidič muže z cantiny podal Conche svazek bankovek. Ostatní členové
ostrahy to sledovali, dychtiví po svém podílu.
„Kam pojedeme teď, El Charro?“ zeptal se řidič, když se vrátil do auta.
El Charro.
 To jméno probudilo Damianovo srdce ledové jako kámen. Díval se z řidiče
na muže z cantiny a zpět, jak ho zasáhlo to náhlé zvrácené zjištění.
Ten chlap z cantiny je zasranej El Charro.
Damian zachránil život muži, který je zodpovědný za matčinu smrt –
jednomu z mužů, kterým právě odpřisáhl svoji pomstu.
„Domů, Hectore,“ řekl El Charro. „Vezmeme Damiana domů.“
 ŠESTNÁCT

DAMIANOVÝM novým domovem se stalo město Caboras, které bylo od

Paza del Mar vzdáleno tři hodiny jízdy. I když měl El Charro mnoho základen,
jeho sídlo se nacházelo za vysokými zdmi na mlžných kopcích obklopujících
Caboras, a přestože mu Damian zachránil život, neměl v úmyslu pozvat chlapce
do svého vlastního domova. Sentimentalita by El Charra nikdy na vrchol
nedostala.
„Drž jazyk za zuby a buď nenápadný, dokud si tě nepovolám,“ řekl, když
zaparkovali před růžovou třípatrovou budovou v části města obývané střední
třídou. Přestože vypadala docela nevinně, byla jedním z konspiračních domů
patřících kartelu.
Damian to chápal. Nebylo by dobré, aby se rozkřiklo, že El Charrovi
zachránil život dvanáctiletý chlapec. Pověst nesměla utrpět, mužská hrdost
musela zůstat nedotčená a Damian byl rád, že může spolupracovat a čekat,
dokud se nenaskytne vhodná příležitost.
Řidič Hector ho zavedl do bytu ve druhém patře. Ve vzduchu se vznášela
těžká vůně marihuany. Na pohovkách se povalovalo několik mladých mužů,
kteří sledovali televizi.
„Hej všichni, tohle je váš nový compadre,“ představil ho Hector.
Zdálo se, že víc je zajímalo to, co právě běželo v televizi. Nováčci byli na
nejnižší příčce organizace – snadno nahraditelní a nezasluhující žádné uznání.
Hector v rychlosti ukázal Damianovi jeho nový domov a zavedl ho do
ložnice, kde už ostatní spali na matracích seřazených v řadě.
„Odpočiň si. Zítra začíná výcvik,“ řekl při odchodu.
Damian ležel ve tmě a poslouchal bzučení televize. Uložil MaMaLuinu
krabičku pod polštář a pohladil odřené hrany. Damian netoužil odpočívat.
Prahnul po něčem jiném, mnohem temnějším. Damian si usmyslel, že bude tvrdě
trénovat. Osvojí si všechno, co ho může El Charro naučit, a potom všechny
získané dovednosti použije k tomu, aby ho zničil.

Nedlouho poté si El Charro Damiana povolal. Začaly se šířit fámy, že se El

Charra někdo pokusil zavraždit, a on už se nemohl dočkat, až pošle svým
nepřátelům patřičnou odpověď.
„Doprovodíš tady toho chlapce do kostela,“ řekl El Charro, když projížděli
kolem betonových a prosklených hal tvořících předměstí Caboras.
Damian se podíval na chlapce sedícího mezi ním a El Charrem. Vypadal na
devět nebo deset let a nepřítomně hleděl před sebe. Rukama pevně objímal
plátěnou tašku, jako by choval novorozence.
„Víš, co máš dělat.“ El Charro se k němu otočil, když zastavili před
kostelem asi po čtyřech hodinách jízdy.
Chlapec se podíval z okna ven na všechny vysoké věžičky, které rámovaly
vchod, a přikývl.
„Damiane, ty na něho počkáš u dveří,“ přikázal El Charro.
Damian vystoupil a následoval chlapce nahoru po širokých zaoblených
schodech do kostela. Až u vchodu si všiml, že z plátěné tašky, kterou chlapec
držel, kapala krev a zanechávala za sebou stopu. Dbal instrukcí a zastavil u
dveří.
Lidé se vevnitř shromažďovali před pohřebním obřadem. Vpředu vedle
rakve byla opřená zarámovaná fotografie muže středního věku.
„Na věčnou památku Alfreda Rubena Zamory“, stálo na ní.
Vdova a děti truchlily v první řadě. Kněz mluvil ke shromážděným. Když
chlapec vstoupil, nastalo hrobové ticho. Otevřel plátěnou tašku a poslal uličkou
směrem k rakvi něco kulatého.
V tu chvíli se ozvalo ječení a Damian si uvědomil, že to je useknutá hlava
muže, kterého právě pohřbívali.
„Za moje rodiče,“ řekl chlapec, než se obrátil k východu.
Damian zahlédl krvavé „C“ vyříznuté na čele mrtvého muže.
„El Charro!“ zaslechl, jak někdo řekl, když vyprovázel chlapce ven.
Nastoupili do auta a chlapec si utřel zakrvácené ruce do košile. Cestou
zpátky nikdo nepromluvil.
„Damiane,“ řekl El Charro, když se vrátili k domu s konspiračními byty.
„Vezmi ho dovnitř. Bude pro mě pracovat.“
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Damian, když chlapec otevřel dveře a vystoupil
z auta.
„Rafael. Je to syn Juana Pabla a Camily.“
„Nevěděl jsem, že měli děti.“
„Drželi ho mimo cantinu.“
Za moje rodiče, řekl Rafael.
Damian přikývl. „Takže ten pohřeb byl…“
„Byl to někdo z Los Zetas, konkurenčního kartelu – byl to muž, který
zastřelil Rafaelovy rodiče, muž, který se pokoušel zabít i mě.“
 Muž, kterého jsem místo toho zabil já, pomyslil si Damian.
El Charro pohodil bezhlavé tělo Alfreda Rubena Zamory u jeho domu a
jeho hlavu nechal doručit během pohřbu. Tímto počinem zatáhl El Charro
Rafaela do světa zločinu a násilí a zároveň měl jistotu, že Damian byl svědkem
pohřbu muže, kterého zabil, a pochopil důsledky svých činů. Pro oba chlapce
neexistovala cesta zpět. Byli jako mouchy chycené do El Charrovy sítě.
„Podívej,“ El Charro sundal zlatý vršek své vycházkové hole. Objevil se
vystřelovací nůž ve tvaru písmene „C“. „Takhle rád posílám vzkazy. Když si se
mnou budeš zahrávat, objeví se na tvé mrtvole moje značka, značka El Charra –
jezdce. Víš, já nebyl capo odjakživa. Začínal jsem jako rančer. Tehdy jsem
cejchoval zvířata a cejchuji je i teď.“ Zašrouboval zlatý uzávěr zpátky.
„Zítra navštívíme jiný kostel a jiný pohřeb.“

Juan Pablo a Camila byli uloženi k odpočinku jako hrdinové, obklopeni

květinami, svíčkami a celými zástupy smutečních hostů, kteří po obřadu líbali
Rafaela na tváře. Mělo se za to, že Juan Pablo zachránil El Charrovi život tím, že
svým tělem zabránil, aby ho zasáhla kulka. Camila zemřela po jeho boku.
Damian a Rafael stáli u jejich rakví, když se kostelem nesly kroky
posledních smutečních hostů. „Vím, žes to byl ty,“ řekl Rafael. Tehdy ho
Damian uslyšel poprvé promluvit.
„Co tím chceš říct?“
„Viděl jsem, jak ten chlap zastřelil moje rodiče. Byl jsem v koupelně, ale
bál jsem se vyjít ven. Prostě jsem tam jen potichu stál. Nedokázal jsem nic
udělat.“ Rafael hleděl na svoje boty. Měl na sobě kabát, přestože v kostele bylo
horko, protože ze své košile nedokázal odstranit krev Alfreda Rubena Zamory.
„Hele.“ Damian ho chytil za ruku. Byla studená a zpocená. „Udělals dobře,
žes tam zůstal. Nemusíš se za nic stydět. On by tě jinak taky zastřelil.“
„Chci bejt jako ty,“ řekl Rafael. „Naučíš mě bejt statečnej a střílet grázly?“
Damian pomyslel na toho muže, kterého zabil, na jeho pozůstalé. Měl místo
toho zastřelit El Charra. Přemýšlel, co by udělal, kdyby se do toho zapojil Juan
Pablo, kdyby Juan Pablo nebyl jeho přítel.
„Je to celý v prdeli, Rafaeli. Nejsou ani grázlové, ani klaďasové. Každý má
nějakej důvod.“
Juan Pablo mu to nedávno řekl na schodech La Sombra. Každej má nějakej
důvod. Copak by Damiana napadlo, že bude o pár týdnů později stát u jeho rakve
a opakovat stejná slova jeho synovi?
 SEDMNÁCT

DAMIAN a Rafael byli mladí, ale kartel pro své účely využíval ještě mladší
děti. Ty pašovaly přes hranice heroin a kokain, odváděly pozornost nebo sloužily
jako nenápadní poslíčci. Některé děti to dělaly ochotně, protože podlehly vábení
peněz a moci. Jiné k tomu byly donuceny. Jejich rodiče byli mrtví nebo unesení,
nebo byli chudí a zoufalí. Každé dítě mělo svou přezdívku, která jim dodávala v
tom velkém a zkaženém světě pocit sounáležitosti, pocit síly a neporazitelnosti:
Hubeňour Luis, Teflonový Marco, Beránek Eddie, Dvoujizváč.
Když Damianovi poprvé řekli „Jednooký Damie“, protože spal s jedním
okem otevřeným, podíval se na ně tak mrazivým pohledem, že toho hned
nechali. Damian byl nelítostný, vlk samotář, kterému se nikdo neodvážil zkřížit
cestu nebo si ho proti sobě popudit. Damian byl neúnavný. Zatímco ostatní
kolem něho zpívali vychloubačné texty tuc tuc narko hudby, Damian skládal do
řady plechovky od pití a trefoval se do nich prakem. Když jim comandante
poručil při tréninku udělat tucet shybů, Damian přišel domů a udělal ještě další
tři tucty.
Jediný, kdo se Damianovy prudké, neústupné povahy nebál, byl Rafael. Byl
mu vždy nablízku, spokojil se s pouhým pozorováním, nevadilo mu mlčení.
Neptal se Damiana na krabičku od cigaret, se kterou Damian každý večer usínal,
ani na výstřižek z novin, který z ní vytáhl a četl, když si myslel, že se nikdo
nedívá.
Každý den přicházeli nováčci. Ženy a dívky obývaly třetí patro, suroví,
zocelení muži byli v přízemí a druhé patro bylo vyhrazeno chlapcům a mladým
mužům. Každý den někdo zmizel a už se nevrátil. Ti, které El Charro přijal
osobně, měli jednu věc společnou. Někdo je dostal do problémů: rodina, přátelé,
jejich šéf, partner, společnost nebo někdo mocnější než oni. Neměli jiné
východisko. Byli naštvaní, nevzdělaní, bez vyhlídky na práci nebo budoucnost.
Byli to ti, kteří byly vždycky na všechny nejnasranější.
Každý tu plnil určitý úkol bez ohledu na to, jak se sem dostal. Damian,
Rafael a někteří další chlapci se připravovali na práci sicarios – nájemních
vrahů. Sicarios byli pěšáci kartelu zodpovědní za provádění nájemných vražd,
únosů, krádeží, vydírání a obranu území před konkurenčními skupinami a
mexickou milicí.
Caboras bylo perfektním místem pro dočasné výcvikové tábory, které kartel
zřizoval v zaprášených zanedbaných příbytcích squatterů, roztroušených na
předměstí mezi hromadami betonu a kovu. Tam mladí muži a ženy trénovali
střelbu na reálných střelnicích a procházeli bojovým školením. Tato místa byla
buď využívána nárazově, nebo byla po výcviku úplně opuštěna. Několik
slibných jedinců, kteří měli pevnou ruku, postoupilo do dalších objektů, kde se
učili pracovat s výbušninami. Damian tato kritéria splňoval dokonale. Roky
ohýbání papírů do těch nejostřejších hran a vytváření složitých tvarů a forem
byly perfektní průpravou pro výrobu a zneškodňování bomb. Naučil se poznat
rozdíl mezi C-T, TNT, střelným prachem a ohňostrojem, učil se o poloměru
výbuchu, obvodové desce, časovačích a spouštěcích mechanismech.
Některé výpočty si Damian nosil s sebou domů. Rafael ho vyrušil, když
zrovna zápasil s čísly.
„Hned se vrátím,“ řekl Damian.
Když přišel s kalkulačkou, Rafael už to měl spočítané. Damian to jen
překontroloval.
„Jak jsi to k čertu udělal?“ zeptal se. Všechno bylo naprosto správně.
„Zpaměti.“
Damian se na něho nevěřícně podíval.
„Mě matika baví,“ odvětil Rafael. „ Když byli rodiče v kantině, tak jsem si
počítal příklady.“
„A co tohle?“ Damian ukázal na další úkol.
Rafael se usmál. Byl rád, že se může před Damianem ukázat. Oba chlapci
dali hlavy dohromady a propracovávali se zbývajícími výpočty.

Nováčci začali dostávat skutečné úkoly: sledovat informátora, ukrást auto,

vykrást obchod. Pokaždé, když uspěli, byli odměněni penězi, drogami,
alkoholem, oblečením a zbraněmi. Ti, které chytili, se dostali do vězení, padli do
rukou občanských hlídek nebo vykrváceli někde ve strouze. Když se jim
podařilo vrátit zpátky, byli terčem posměchu.
Damian věděl, že ten pravý test teprve přijde, až si je El Charro povolá na
svůj ranč na opuštěném místě v podhůří. Tam se z chlapců stávali muži a El
Charro je buď přijal do svého užšího kruhu, nebo se jich zbavil. Zatímco ostatní
se chovali, jako by se neměli dočkat ani zítřka, Damian se na ten den
připravoval. Musel se dostat do užšího kruhu, zabít El Charra a pak zmizet.
Když měl Damian volno, vytrácel se ven. Koupil si pangu a rybářský prut a
trávil celé hodiny na vodě, naučil se vázat uzly, rozumět změnám v oblacích i ve
vodě. Miloval samotu oceánu. Byl obrovský, nekonečný a nemilosrdný – jako
díra, kde dřív bilo jeho srdce. Když se někdy opřel ve své malé kánoi a zavřel
oči, zdálo se mu, že ve větru a ve vlnách slyší hlas MaMaLu.
Když se jednou Damian vrátil z výletu, našel Rafaela skrčeného v koutě. Při
pohledu na zbitého a potlučeného chlapce se v Damianovi začala vařit krev.
Rafael nebyl jako ostatní chlapci. Stále ho pronásledovala vzpomínka na smrt
jeho rodičů. Kvůli ní se nemohl zbavit panického strachu ze zbraní. Když uslyšel
ránu z pistole, pokaždé sebou trhnul a sám sebe za to nenáviděl. Ostatní chlapci
ho šikanovali a dělali si z něho legraci. Říkali mu teplouš a zbabělec.
„Kdo to udělal?“ zeptal se Damian Manuela, malého chlapce, který seděl
vedle Rafaela a snažil se ho utěšit.
„Na tom nezáleží.“ Rafael odmítal říct, kteří chlapci ho zbili. Od té doby
brával Damian Rafaela všude s sebou. Když chtěl někdo s Rafaelem mluvit,
musel nejdřív přijít za Damianem.
Comandante nebyl rád, když zjistil, že Damian bere Rafaela s sebou na své
pochůzky a doprovází Rafaela na těch jeho. Byl to Comandante 19 – osmnáct
předešlých comandantes zemřelo. Dvakrát Damiana varoval. Když ho Damian
neposlechl, vytáhl zbraň a postavil se proti němu. Damian se přiblížil k pistoli
Comandanteho 19 a přiložil čelo k hlavni.
„Do toho,“ řekl. „Udělej mi radost.“
Všichni zůstali stát a sledovali jejich střet. Všichni věděli, že comandante
nikdy neprohraje. Když neumíš poslouchat, nemáš právo žít. Nikdo ani nedutal.
„Drsnej Harry,“ řekl Comandante 19. „Ten sráč říká hlášky z Drsnýho
Harryho.“ Začal se smát a rozhlédl se kolem sebe. „Děláte si ze mě prdel?“ řekl,
když nikdo nereagoval. „Můj oblíbenej film o bělochovi a tenhle zmrd je jedinej,
kdo to viděl?“
Odehnal je pryč a uložil Damianovi tělesná cvičení, dokud nevyšlo slunce.
Od té doby dali všichni Damianovi s Rafaelem pokoj. Damian měl podezření, že
v tom má prsty El Charro. Buď měl pro Damiana slabost, nebo si ho šetřil na
něco většího.
Pozvánka na El Charrův ranč přišla o rok později. To už původních
nováčku zbylo jenom pár. Comandante 19 je naložil do dodávky a za svítání je
odvezl do hor. Damian věděl, že to není jen obyčejný ranč – bylo to také
popraviště, kde se El Charro zbavoval svých nepřátel.
Chlapci byli nahnáni do místnosti s betonovou podlahou a holými zdmi.
Bylo tam dusno a puch, ze kterého se obracel žaludek. Vzduch se ani nepohnul.
Drželi tu v zajetí tucet mužů a žen: členy znepřátelených gangů, informátory,
zběhy, lidi, kteří okradli kartel nebo dlužili peníze, co nemohli vrátit. Některé
unesli a drželi kvůli výkupnému. Všichni páchli strachem, krví a potem.
 „Kdo bude další sicario?“ pozdravil El Charro nováčky, kteří zrovna
vystoupili z auta.
„Ty?“ přiložil pistoli pod chlapcovu bradu a zvedl ji nahoru.
„Ty?“ přešel k dalšímu. „Nebo chcete skončit támhle?“ ukázal na černé
pytle na odpadky, které byly položeny k nohám každého nováčka. „Tak uvidíme,
co říkáte?“
Vložil lesklou čepel chlapci do ruky a ukázal na jednoho vězně. „Přines mi
jeho ucho, Eduardo.“
Eduardo přistoupil k muži, který byl přivázaný k židli. Obličej měl plný
popálenin od cigaret, které se ještě nestačily zahojit.
„Na co čekáš?“ zamával El Charro pistolí.
„Které chcete?“ zeptal se Eduardo. „Levé, nebo pravé?“
El Charrův smích se mísil s mužovým skuhráním. „Líbíš se mi, Eduardo.“
Prohlédl si muže, otočil mu hlavu na jednu a potom na druhou stranu. „Vezmu si
to levé.“
Eduardo poslechl. Mužův nářek se rozléhal místností a El Charro zvedl jeho
ucho. „Tak se to dělá,“ řekl a přešel s uříznutým uchem kolem chlapců. Eduardo
se posadil vedle Comandanteho 19.
El Charro testoval nováčky jednoho po druhém. Dával jim kladiva, aby
rozmlátili kolena, kyselinu na popálení tváře, kbelíky a hadry na mučení vodou.
Během dvou hodin se malá šedá místnost daleko v horách proměnila v pekelný
iniciační obřad. El Charro ukradl každému z chlapců jeho duši. Byl to ďábel,
který je kul ohněm, krví a sírou.
Když se dostal k chlapci stojícímu vedle Rafaela, podal mu nabitou pistoli.
„Tuhle.“ Ukázal na ženu, která se choulila na podlaze, mrtvá strachy ze
všeho kvílení a ječení kolem.
Chlapec namířil pistoli, ale nedokázal se přimět stisknout spoušť. Zkusil to
znovu, zatímco ona se kroutila na zemi s rukama svázanýma za zády.
„El Charro…,“ řekl ten chlapec.
Než se zmohl na další slovo, El Charro ho střelil přímo do srdce. Chlapec
zavrávoral a padl na ženu. El Charro přešel k tělu, sejmul konec svojí hole a
označil ho krvavým „C“. Comandante 19 odtáhl jeho tělo pryč a nacpal ho do
pytle na odpadky.
„Ty.“ El Charro podal pistoli Rafaelovi. Ještě byla teplá od prstů toho
mrtvého chlapce. „Skonči to s ní.“
Rafael k ní přistoupil.
„Por favor,“ žadonila žena.
Rafael zvedl pistoli a zamířil. Na čele mu vystoupily krůpěje potu.
Damian zaťal pěsti. Věděl, že Rafael si znovu vybavuje tu hrůzu, kdy
zemřeli Juan Pablo a Camila. Věděl, že Rafaelovi nemůže nijak pomoct.
„Nedokážu to.“ Rafael sklopil zbraň.
Damian byl rozpolcený. Jedna jeho část si přála, aby Rafael vystřelil a tím
si zachránil vlastní život, druhé části se ulevilo. Rafael se postavil čelem
temnotě. El Charrovi se nepodařilo ho zkazit.
„Damiane.“ El Charro vzal pistoli od Rafaela a podal mu ji. „Zastřel toho
kluka.“ Zamával holí na Rafaela.
V Damianovi by se krve nedořezal.
„Neslyšel jsi, co jsem říkal? Chingatelo – zlikviduj ho!“
Damian si uvědomil, že po celou dobu mohl chránit Rafaela jedině proto, že
to dovolil El Charro, který pro něho připravil tenhle test – zabít Rafaela,
jediného člověka, kterého si z celé skupiny připustil k tělu. El Charro ho chtěl
připravit o veškerý soucit, o všechna pojítka s přáteli. Nechtěl, aby jeho sicarios
před něčím ucukli, váhali nebo pochybovali o jeho příkazech. Kdyby to teď
Damian udělal, kdyby Rafaela zabil, patřil by do El Charrovy skupiny. Dostal by
se tak blízko, že by mohl pomstít MaMaLu. A jedině to přimělo Damiana dojít
tak daleko.
Damian zvedl pistoli. Rafaelovi stékaly po tvářích slzy, ale držel se. Věděl,
že Damian nemá na výběr. Když neudělá, co mu El Charro poručil, přijdou o
život oba dva.
„Rafaeli.“ Damian zíral na hlaveň pistole. „Kolik gramů kokainu můžu
dostat za tisíc peso?“
Rafael se na něho zmateně podíval.
„Odpověz na otázku,“ řekl Damian.
Rafael udal číslo.
„A kolik gramů za tisíc amerických dolarů?“ Rafael opět odpověděl.
Damian zopakoval otázku v eurech, jenech, rublech, rupiích…
Rafael vždycky okamžitě vystřelil číslo.
„Je to tak správně?“ zeptal se El Charro Comandanteho 19.
„Nevím. Musím to ověřit.“ Comandante 19 vytáhl telefon a začal vyťukávat
čísla. Spadla mu čelist. „Všechno bylo správně, El Charro.“
„No, kdo ví?“ řekl El Charro. „Ten chlapec není sicario, ale umí to s čísly.
Někdo takový by se nám mohl hodit. El Charro sklopil Damianovu zbraň.
„Výborně, Damiane. Podařilo se ti zachránit kamaráda, a ještě na mě udělat
dojem. Sicarios!“ Otočil se k chlapcům, kteří to zvládli, ruku měl stále kolem
Damianových ramen. „Ty taky, můj malý génie,“ řekl Rafaelovi. „Gratuluji!
Tohle je začátek nové kapitoly. Pojďme to oslavit.“
Damian následoval El Charra ven, ale v mysli se mu stále honily hrůzné
obrazy pytlů na odpadky, uřezaných částí těl a krví postříkaných stěn.
 Ano. Tohle je začátek nové kapitoly, El Charro. Začátek tvého konce,
pomyslel si. Protože já se nezastavím, dokud nezničím tebe i Warrena
Sedgewicka.
 OSMNÁCT

ZNIČIT El Charra vyžadovalo čas a pečlivou přípravu. Damian věděl, že

taková šance bude jen jedna, a tak musel mít jistotu. I kdyby se mu podařilo El
Charra zabít, ostatní členové kartelu by ho pronásledovali a Damian nechtěl
skončit v pekle dřív, než s sebou stáhne Warrena Sedgewicka. Damian musel
připravit nejen útok, ale také plán úniku.
Dvě věci pracovaly v Damianův prospěch. První z nich byla, že ho El
Charro neposílal do akcí. Když Comandante 19 zemřel při přestřelce, Damian ho
postupně nahradil jako odborník na výbušniny, příliš cenný na to, aby riskoval
život v ulicích. El Charro se s ním radil, když potřeboval srovnat se zemí
zabezpečené domy svých rivalů, odstranit důkazy, těla – Damian měl El
Charrovu plnou důvěru. El Charro poslal Rafaela do soukromé školy mimo
Caboras a to byla druhá věc, za kterou byl Damian vděčný. El Charro ve své
organizaci nepotřeboval jen svalovce. Věděl, že se vyplatí investovat do
mladých profesionálů na začátku jejich kariéry. Damian věděl, že po škole čeká
Rafaela služba u El Charra, ale chtěl zlikvidovat capa mnohem dřív, než si bude
muset Rafael své vzdělání odpracovat.
Během příštích několika let si Damian šetřil peníze – a nebylo jich málo.
Když mu bylo šestnáct, přestěhoval se do bytu s výhledem na oceán a vyměnil
svoji pangu za jachtu z druhé ruky. Když viděl připlouvat rybáře s loděmi
plnými denního úlovku, vyšel jim naproti a nakoupil čerstvé ryby, kraby a
krevety. Půjčil jim peníze na opravy jejich traulerů a rybářských sítí. Oni ho na
oplátku brávali s sebou na moře a dělili se s ním o svá tajemství vodního světa.
Když ho někdy pozvali k sobě na večeři a jejich dcery se na něho zálibně dívaly,
neřekli ani slovo.
Damian nejen že s výbušninami pracoval, ale sám byl pomalu doutnající
zápalná šňůra, která jen čeká na výbuch. Působil dojmem drsňáka a to dívky
přitahovalo, ale zároveň jim to nahánělo strach. To, že byl tak odlišný –
nedosažitelný a lhostejný – jen stupňovalo jejich touhu. Ale Damian se
románkům vyhýbal, opojnému vzplanutí první lásky, zpoceným dlaním a
neobratným slovům, sladké, bolestné touze po milenčině polibku. Pamatoval si
svůj první polibek z oné noci po iniciačním ceremoniálu, ale už ne tvář ani rty.
El Charro na počest nových sicarios uspořádal večírek. Jídlo, chlast, drogy a
ženy. Damian byl uveden do světa sexu a vyhovovalo mu omezit se jen na ženy,
kterým za své potěšení platil. Vztahy znamenaly slabost, kterou si nechtěl
dovolit.
Každý rok nosil Damian MaMaLu na hrob kytici mexických slunečnic.
Vybíral ty nejtmavší oranžové květy s nejzářivějšími středy. MaMaLu byla
pohřbena v Paza del Mar, na hřbitově za kostelem archanděla Michaela – v tom
samém kostele, kam Damian nesl svoji první zásilku od El Charra, v tom samém
kostele, který jako chlapec s MaMaLu navštěvoval. Její hrob byl obklopený
hroby jiných nevyzvednutých mrtvých vězňů z Valdemoros. Byla to jen
hromádka kamení s prostou deskou, kde bylo vyryto jméno a číslo vězně.
Nebylo tam datum úmrtí, protože někdo zapomněl zapsat den její smrti.
Damianovo srdce krvácelo při pomyšlení, jak pošlapali její důstojnost. Nový
náhrobek jí ale nekoupil. Potřeboval tu připomínku vidět. Každý rok, když se
podíval na tu neúplnou náhrobní desku, v sobě ještě víc rozdmýchával ten oheň,
protože potřeboval, aby hořel věčně, aby mohl vrazit dláto a kladivo do srdcí
dvou mužů, kteří ji mají na svědomí, a vytesat do nich svoji odplatu. Teprve
potom pořídí MaMaLu důstojný náhrobek.
Když jednou o prázdninách přijel Rafael Damiana navštívit, zajeli si do La
Sombra, do cantiny, kde pracovali Rafaelovi rodiče. Stále to byla El Charrova
základna, jedna z mnoha, které provozoval. Byli tam noví zaměstnanci. Byl to
mladší pár než Juan Pablo a Camila. Ženino těhotenské břicho napínalo její
umazanou zástěru. Damian a Rafael si tam nedokázali objednat nic k jídlu, a tak
si koupili rybí tacos od pouličního prodavače.
„Bez tebe bych nepřežil,“ řekl Rafael. Bylo mu třináct, ale na svůj věk byl
vysoký. „Zachránil jsi mi život.“
Seděli na kapotě auta před Casa Paloma.
„Zachránil jsem svůj vlastní život, Rafaeli.“ Věděl, že Rafael myslí na
malou, krví zastříkanou místnost v horách. „Nemysli si, kdybys mi překážel, tak
bych tě oddělal.“
Rafael si lokl piva a smál se: „Chceš, aby si o tobě všichni mysleli, že jsi
samé cojones a žádné corazón. Bez srdce a tvrdý jako skála. Ale já vím svoje.“
„Ty víš hovno.“ Damian přistoupil k vysoké tepané bráně nyní už
vylidněného pozemku.
Casa Paloma byla zanedbaná. Celá zahrada byla zarostlá vysokým
pichlavým plevelem. Všechna okna byla zabedněná a zámek na řetězu, kterým
Victor zamkl hlavní bránu, byl celý zrezivělý. Damian za to byl rád. Neutěšený
stav toho místa byl jako jeho vzpomínky s ním spojené – spoutané, mrtvé a
opuštěné.
Zákaz vstupu.
Na tomto místě se MaMaLu stala obětí politiky bohatství a moci,
chamtivých lidí, kteří si myslí, že mohou všechno na světě, a bez výčitek
svědomí ničí životy jiných.
„Jednou mi to tady bude patřit,“ řekl Damian, když nasedali do auta.
Jednoho dne zničí Warrena stejnými zbraněmi, které použil proti MaMaLu:
penězi a bezohledností. Jednoho dne připraví Warrena o všechno, co je mu
drahé.
„Předtím, nebo potom, co zničíš El Charra?“ zeptal se Rafael a obrátil oči v
sloup. Přál si, aby se Damian svého pronásledování vzdal. El Charro byl
neporazitelný a on nechtěl, aby se jeho příteli něco stalo.
Damian pochyboval, že by si El Charro pamatoval chůvu, která si přišla pro
malou holčičku a nevědomky narušila setkání černých havranů. Ne. El Charro
byl mrchožrout, co se živí mršinami. Mrtvola jako mrtvola. Damian nebude
ztrácet čas tím, že by se pokusil mu to připomenout. El Charro si nezaslouží
vysvětlení nebo ospravedlnění. Zaslouží si cestu do pekel vydlážděnou ohněm a
popelem.
„Nejdřív El Charro, potom Warren Sedgewick.“ Damian nastartoval motor.
„A pak získám místo, kde to všechno začalo.“
Když odjížděli, Damian si na Skye vůbec nevzpomněl. Ani jednou na ni
nepomyslel. Byla zamčená v pokoji s okny zabedněnými kusy překližky. A
Damian se zásadně vyhýbal jahodám a zlatovlasým dívkám s mezerou mezi
zuby.

Rivalita mezi kartely Sinaloa a Los Zetas narůstala. Každý den se v

příkopech objevovaly nové mrtvoly, krev tekla proudem. El Charro svolal
schůzku svých nejvěrnějších spojenců a poradců.
„Damiane,“ řekl a zkoumal „C“, které právě vykrojil do nohy jedné z obětí.
„Potřebuju nové ostří.“ Podal Damianovi svoji hůl.
Každý rok brával Damian El Charrovu hůlku ke kováři v Caboras, který do
ní zasadil nový originální kus ostrý jako břitva.
„Zítra ve tři odpoledne máme schůzku v novém skladu v Paza del Mar. Do
té doby ať je to hotové,“ řekl El Charro. „Comandante 21, postarej se o ta těla.“
Překročil je s kapesníkem u nosu.
Damian doprovodil El Charra ven a díval se, jak odjíždí svým
klimatizovaným sedanem. Vyměnil si SIM kartu v telefonu a zavolal si. „Mám
informaci pro Emilia Zamoru.“
Nemusel čekat dlouho. Emilio Zamora byl mladší bratr Alfreda Rubena
Zamory, muže, který se pokusil zabít El Charra, muže, kterého Damian zastřelil
v cantině. Emilio si, jako všichni, samozřejmě myslel, že za smrt jeho bratra je
zodpovědný Juan Pablo. Od chvíle, kdy El Charro poslal Alfredovu uříznutou
hlavu na jeho pohřeb, prahnul Emilio po pomstě.
„Zítra. Sklad v Paza del Mar. Ve tři odpoledne. El Charro a všichni jeho
věrní.“
„Kdo volá?“ zeptal se Emilio, ale Damian zavěsil.
Perfektní příležitost se konečně naskytla sama.

Damian hlídal u dveří a Commandante 21 doprovázel El Charra dovnitř

skladu. Postupně přijížděli další muži v autech řízených bodyguardy a usadili se
kolem dlouhého stolu. Jejich svalovci stáli v rozumné vzdálenosti za nimi. Místo
bylo zvoleno na poslední chvíli jako další záruka bezpečnosti. Budova oficiálně
fungovala jako skladiště sardinek, ale Damian věděl, že kartonové krabice a
bedny naskládané kolem nich byly plné balíků marihuany ve smršťovací fólii,
bloků kokainu a metamfetaminu, společně s pečlivě zapečetěnými balíky
hnědého práškového heroinu.
Každý z mužů uvnitř byl nějakým způsobem propojený s kartelem. Někteří
zaměstnávali farmáře, kteří pěstovali místní marihuanu, jiní měli kontakty v
Kolumbii, Peru a Bolívii. Několik z nich provozovalo skryté, perfektně
vybavené laboratoře na výrobu pervitinu. Všichni byli zapojení do přípravy,
transportu a distribuce drog, jejich vývozu za hranice pomocí aut, náklaďáků,
rychlých motorových člunů, drogových tunelů a kurýrů cestujících přes hranice.
Měli v hrsti úplatné policisty a soudce a domy sloužící jako skrýše v Los
Angeles, El Pasu, Houstonu, Tusconu. Odtud se drogy dostávaly do dalších
velkých měst a dál proudily do stovek předměstí a dalších obcí.
Damiana zajímalo, kteří z nich byli u toho, když MaMaLu narušila schůzku
v Casa Paloma. Pohlédl na hodinky. Bylo 14.45.
„Damiane! Tak jak to jde, chlape?“ Ucítil prudké plácnutí do zad.
Damian zbledl. „Rafaeli. Co tady děláš?“
„Pozval jsem ho. Je to můj kouzelník s čísly,“ řekl El Charro a poplácal
prázdné sedadlo vedle sebe. Díky Rafaelovi mohl pohotově reagovat. Během
důležitých schůzek mu El Charro předával podklady a Rafael mu dodával čísla
potřebná pro schůdná řešení.
„Poslouchej, Rafaeli…“ Damian si ho přitáhl k sobě.
 „Zavři dveře, Damiane,“ poručil El Charro. „A přines mi moji hůlku. Měli
bychom začít.“
Damian vybalil El Charrovu hůlku z plastového obalu a podal mu ji.
El Charrovi muži pozorně střežili okolí skladu.
Uvnitř se král radil se svými temnými rytíři.
Damian se znovu podíval na hodinky. Všechny kousíčky puzzle byly na
svém místě, až na jeden. Damian musel jednat rychle. Pod stolem poslal vzkaz
Rafaelovi a vstal. El Charro zvedl obočí.
„Hned se vrátím,“ řekl Damian. Vyšel ven zadními dveřmi. Dva muži, kteří
tam hlídali, ho znali. Damian se zastavil ve stínu vysokého stromu a předstíral,
že močí. Okolní kopce zakrývala klenba kokosových palem. V nich řvala a
výskala skupina vřešťanů. Opice se houpaly z větve na větev přes vrcholky
stromů, až vylekaly jednoho ze strážců u dveří.
„Chupame la verga,“ zvolal, když se mu ten druhý smál. Vyhul mi.
Jejich smích ukončili až muži Emilia Zamory, když jim podřízli krky.
Damian se krčil za stromem. Listí mu poskytlo úkryt.
Los Zetas byli krutí. A tišší. Měli výhodu překvapení a využili ji k tomu,
aby systematicky odstranili venkovní stráže. Mačety, nože, šňůry, řetězy,
kameny, obušky. Žádné střelné zbraně. Emilio Zamora nechtěl El Charra vyplašit
nebo ho zlikvidovat v zápalu střelby. Chtěl ho živého, aby ho připravil o život co
možná nejbolestivějším způsobem.
Věci se samozřejmě nevyvíjely podle plánu. Když si El Charrovi muži
uvědomili, co se stalo, začali střílet, ale neměli šanci. Emilio Zamora nevěřil
anonymním tipům oznámeným telefonem. Nechal vše prověřit svými špiony a
potom s sebou přivedl celou armádu. Vyplatilo se mu to. Přemohli venkovní
stráže a střelbou si razili cestu do skladu.
Damian se doplazil přes těla mrtvých stráží k zadním dveřím. Vrátit se
dovnitř bylo holé šílenství, ale musel dostat Rafaela ven. Dokázal postupovat
vpřed jedině díky bojovému výcviku a přívalu adrenalinu, který mu koloval v
těle. Ignoroval svištění kulek, střepiny létající ve vzduchu, neutuchající proud
prázdných nábojnic, které zvonily o podlahu. Polovina světel nesvítila, protože
žárovky byly rozstřílené, a kolem něho ležela těla – některá bez života, jiná
kvílela bolestí. Sklad byl zahalený do mlhy ze střelného prachu a drog, které se
vysypaly z krabic a jejich částečky poletovaly vzduchem. Těžko se dýchalo,
nebylo téměř nic vidět, ale Damian se plazil dál, až se dostal pod stůl. Rafael se
krčil na druhém konci. Rukama si zacpal uši a houpal se na patách dopředu a
dozadu.
Damian už byl skoro u něho, když dva muži přepadli ze židlí a svalili se na
podlahu. Váleli se po zemi a jeden se snažil vytrhnout zbraň tomu druhému.
Napomádované černé vlasy se leskly v pološeru. El Charro zápasil s Emiliem
Zamorou.
„Damiane!“ El Charro ho zahlédl pod stolem. Oba viděli další pistoli, která
se povalovala u Damianovy nohy. „Podej mi ji.“ El Charro natáhl ruku.
Na okamžik se jejich pohledy střetly. Damian měl sto chutí tu pistoli vzít a
vystřílet do El Charra celý zásobník. Věděl však, že by to zničilo jeho plány.
Navíc nemohl dovolit, aby El Charro zabil Emilia dřív, než se s Rafaelem
dostanou bezpečně ven.
Damian odkopl zbraň z El Charrova dosahu.
„Maria Luisa Alvarezová,“ vpálil mu Damian do tváře. „Vzpomeň si na
jméno mojí matky, až se setkáš se Stvořitelem.“
V El Charrově tváři se odrážel šok a překvapení. Ne že by věděl, o čem
Damian mluví, ale proto, že ho zradil. Byl to jen zlomek vteřiny, protože Emilio
vytáhl El Charra za límec nahoru a El Charro měl důležitější věci na práci. Třeba
bojovat o život.
Damian si dál razil cestu k Rafaelovi. Teď už pro něho nebyla cesta zpátky.
Řekl, co měl na srdci, ukázal El Charrovi nenávist ve svých očích. Jestli El
Charro přežije, znamenalo by to pro Damiana konec. Teď však Damian
potřeboval, aby El Charro vydržel o něco déle.
„Rafaeli.“ Zatřásl s ním.
Ale Rafael byl v šoku, stejně jako tehdy, když nakukoval za dveřmi
koupelny a byl svědkem smrti svých rodičů. Střelba byla jeho největší fobie.
„Rafaeli.“ Damian ho dvakrát propleskl. To stačilo, aby ho vysvobodil z
jeho osobního pekla.
„Schoval jsem se pod stolem. Jak jsi mi řekl.“ Rafael stále pevně svíral
Damianův vzkaz v dlani.
„Dobře. A teď mě poslouchej,“ řekl Damian. „Nebudeš zvedat hlavu a
budeš se plazit až ke dveřím.“ Ukázal na zadní východ.
„A co ty?“
„Já budu za tebou. Neohlížej se. Nezastavuj se. Až budeš u dveří, rozběhni
se ke stromům. Jasný?“
Rafael sebou trhl, když sprška kulek rozstřílela bedny za nimi.
„Rafaeli? Jasný?“
Rafael přikývl a začal se plazit pod stolem.
Damian zahlédl Comandanta 21, jak leží na podlaze. Měl otevřené oči, ale
byl mrtvý. Damian zašátral po řemínku kolem jeho kotníku. Vzal si nůž, který
měl Comandante 21 vždycky u sebe. El Charro a Emilio Zamora stále bojovali
jako zápasníci v aréně. Damian, který se plazil pod stolem, počkal, až měl jejich
nohy na dosah. Potom se natáhl a seknul do zadní části Zamorových nohou,
přeřízl mu šlachy, které ho držely ve stoje. Emilio Zamora padl na kolena.
„Proč jsi to udělal?“ Rafael zíral na Damiana s otevřenou pusou.
„Říkal jsem ti, aby ses nezastavoval.“
„Ale Emilio chtěl zrovna zabít El…“
„Pohyb, Rafaeli!“
Rafael neprotestoval. Oběma chlapcům se podařilo dostat ven a uháněli ke
stromům. Masakr za nimi pokračoval dál. Když se dostali na vrcholek kopce,
Damian se rozhlédl.
„Už nemůžu.“ Rafael byl předkloněný a snažil se popadnout dech. „Proč jsi
nešel po El Charrovi?“
„Potřeboval jsem ho živého,“ odvětil Damian.
„Ale…“
V tu chvíli vybuchla ve skladu ohnivá koule následována bouřlivou explozí
horka a kouře. Zalehly jim uši a slyšeli jen pištivý zvuk, když druhý výbuch
vyhodil do vzduchu sklo a suť. Jedna část skladu stála a nejistě se třásla, až se
zhroutila v mraku prachu a popela. Všechno se zastavilo – vítr ve větvích, ptáci,
zvířata. Nastalo zvláštní ticho přerušované jen vřískáním autoalarmů.
„Co jsi to provedl?“ zeptal se Rafael skrz oblaka horkého oparu.
„Nastražil jsem ve skladu výbušniny a umístil rozbušku do El Charrovy
hole. Ve chvíli, kdy vysunul zatahovací nůž… PRÁSK.“
„Tak proto jsi zabránil Emiliovi, aby získal převahu. Ty jsi chtěl, aby ho El
Charro zabil. Věděl jsi, že El Charro nebude moct odolat a označkuje ho, stejně
jako označil jeho bratra.“
Damian nespouštěl oči ze skladu. Nic nezůstalo bez úhony – muži, drogy
ani plechovky s uzenými sardinkami, které tam byly jen jako zástěrka.
„No do prdele, Damiane,“ řekl Rafael, když mu všechno došlo. „Osvobodili
jsme se od El Charra a kartelu. Všichni si budou myslet, že jsme tam zemřeli s
ostatními. Budou si myslet, že to byl boj na život a na smrt mezi El Charrem a
Emiliem Zamorou. „C“ jako cesado. Hotovo. Skončeno. Ty zasranej uškvařenej
El Charro a všichni ostatní.“
„Ještě nejsme za vodou, Rafaeli. Když budou pořádně hledat, najdou stopy
po výbušninách.“
„To jo, ale kartel Sinaloa ukáže prstem na Los Zetas a Los Zetas bude zase
vinit je. Geniální, Damiane. Vyplatilo se počkat.“
„Jedna věc hotová, teď je na řadě další,“ řekl Damian a čistil si kalhoty od
prachu.
Rafael věděl, že tím myslí Warrena Sedgewicka. „Proboha Damiane. Měl
by sis chvíli oddechnout. Dokonce i filmy mají přestávky.“
„Vážně? A kde by ses prdelil ty, kdybych se zdekoval pro popcorn a
sladkosti?“
„Máš pravdu. Dvakrát jsi mi zachránil život,“ řekl Rafael. „Tak co bude
dál?“
„Teď se stáhneme do ústraní, dokud se neusadí prach. Ber to jako
přestávku.“
„Na jak dlouho?“
„Na tak dlouho, než dám dohromady další plán. Tak dlouho.“
 DEVATENÁCT

„Z CABORAS jsme urazili pěkný kus cesty,“ řekl Rafael a s Damianem si

přiťukli.
Damian se rozhlédl po tiki baru s výhledem na Mission Bay, osvětleném
svítilnami. V akváriu do výšky stropu plavaly exotické tropické ryby a před nimi
leželo dokonale čisté prostírání.
„Však to taky byla doba,“ poznamenal.
„Jedenáct podělanejch let.“ Rafael přelétl očima menu. „Co si dáš?“
„Burger,“ odvětil Damian, aniž by otevřel menu. Pohrával si se svými
manžetovými knoflíčky. „Bylo to opravdu nutný?“ zeptal se.
„Když chceš zapadnout mezi smetánku, musíš vypadat jako oni. Jak se ti
líbí boty? Nechal jsem je udělat na zakázku.“
„Chápu, že pro vyhlášenýho finančního poradce jako seš ty, je to nutnost,
ale kurva, Rafaeli, není nad boty poznamenaný těžkou prací a potem.“
„Do háje s těžkou prací a potem. Zasloužíš si to. Kdy si konečně začneš
užívat těch těžce vydělanejch peněz? Damiane, jestli nezačneš odpočívat, tak ti
ten škleb už zůstane a holky se tě budou bát. Už napořád.“
Damian lhostejně mávl rukou. V sedmadvaceti byl k dvojakým reakcím žen
kolem něho úplně netečný.
Když Damian vstoupil do místnosti, většinou pobýval v temných zákoutích
nebo někde v rohu. Nikdy nikam nezapadl a ani se o to nepokoušel. Ale
pozornost, které se snažil vyhnout, si ho vždycky našla. Podobně, jako když
přivedete zvíře v kleci. Ženy se kolem něho točily, bály se ho dotknout, měly
strach s ním promluvit, ale zároveň je šíleně přitahoval.
„Peníze nejsou nic,“ řekl. „Je to jen prostředek k dosažení cíle.“
„Já vím, ale trochu si toho, čeho jsi dosáhl, užij. Po El Charrovi jsme
neměli nic než peníze, které jsi ulil. A dovedl jsi je pěkně rozmnožit. Od jedné
lodi ke dvěma, k pěti, k deseti. Z malé rybářské společnosti k tomuhle
zatracenýmu lodnímu konglomerátu. Podporoval jsi mě na studiích na univerzitě
a sám jsi dřel jako mezek. Za všechno, co jsem, vděčím tobě. A teď seš tam,
kdes chtěl být. Ke svržení Warrena Sedgewicka už zbývá jen krůček.“
Damian se v myšlenkách vrátil zpátky k době těsně po El Charrově smrti.
Od té doby nespustil z Warrena oči. El Charro byl neznámý muž, který se jen
snažil odvrátit hrozbu, ale Warren… Warren MaMaLu znal. Devět let se starala o
jeho dceru – devět zkurvených let – a šest z nich se snažila zaplnit prázdné místo
po jeho ženě. Milovala Skye tak vroucně jako svého vlastního syna. Zacházela
tak daleko, že pokud šlo o její čas a náklonnost, stavěla Damiana až na druhé
místo. A jak se jí Warren odvděčil? Zradil ji, aby si zachránil vlastní kůži. Je to
zbabělec, který musí za své hříchy pykat, ovšem ne smrtí, ale životem. Damian
si přál, aby po celý zbytek svého zasraného života cítil už jenom bolest. Měl v
plánu připravit Warrena o jeho luxusní sídlo v La Jolla, o jeho vozový park se
šoféry, o síť nóbl letovisek roztroušených po těch nejmalebnějších místech světa.
Damian mu to sebere jedno po druhém – jeho slávu, štěstí, prestiž – samotný
základ jeho světa. Aby toho dosáhl a Warrena v jeho slonovinové věži porazil,
musel Damian získat vlastní zbraně a vybudovat si vlastní jmění, jmění
poháněné něčím daleko silnějším, než by mohl mít Warren ve svém arzenálu:
rezavou krabičkou od cigaret a vzpomínkou na MaMaLuin neúplný náhrobní
kámen.
Kamkoliv se Damian hnul, tam ho provázela plechovka Lucky Strike. Byla
s ním, když pátral po opuštěných ostrovech a atolech a hledal, kam by se s
Rafaelem mohli schovat do ústraní. Provázela ho, když se zvířený prach kolem
smrti El Charra a Emilia Zamory usadil a na dva bezvýznamné chlapce, kteří
tam onoho dne byli, všichni zapomněli. Nechyběla mu, když přesídlili do
rybářského přístavu, kde Damian koupil svůj první trauler, El Caballero, jehož
název přijal jako část své nové identity. Byla s ním, když vyprovázel Rafaela na
prestižní soukromou školu, a znovu, když se zúčastnil Rafaelovy promoce. Měl
ji u sebe, když byla jeho společnost dostatečně velká a bohatá, aby si mohl jako
investor zažádat o americkou zelenou kartu a o několik let později i o americké
občanství. A nechyběla mu ani teď, ve vnitřní kapse kabátu, když večeřel s
Rafaelem ve Warrenově Polynésií inspirovaném letovisku, v jeho vlajkové lodi:
The Sedgewick, San Diego.
Když Warren začínal, byl stále pod dohledem kartelu. Podařilo se mu dostat
ven z Mexika, ale jen proto, že se jim to hodilo. Potřebovali způsob, jak vyprat
špinavé peníze z prodeje drog a jiných nelegálních aktivit a přeměnit je na
čistou, použitelnou měnu. Warren byl jedním kolečkem v jejich soukolí na praní
špinavých peněz. Damian jeho úlohu dobře chápal. Warren si koupil prvotřídní
pozemek na americkém území. Nechal postavit pětihvězdičkový resort, vybavil
ho tím nejluxusnějším prádlem, příbory, porcelánem, nábytkem. Odtud hlásil
plnou obsazenost hotelu, přestože hotel nikdy úplně plný nebyl. Každý den
přijela bezpečnostní dodávka pro peníze získané z nájmu pokojů, nočních klubů,
kasin, barů a restaurací – špinavé peníze se smíchaly s legitimním příjmem.
Warrenovi připadl určitý díl z transakce. Zbytek se převedl na zahraniční účty
patřící El Charrovi, který je potom rozdělil mezi své nejvěrnější.
El Charrova smrt osvobodila ze spárů kartelu i Warrena. Přímá vazba byla
přerušena. Tahle větev kartelu Sinaola už neexistovala. Warren ukončil svoje
nezákonné obchody a pokračoval v rozšiřování sítě svých hotelů s vlastními
penězi. Za několik let vstoupil na burzu. Sedgewickovy hotely se na ní staly
vyhledávanou komoditou. Warren si myslel, že je čistý. Nikdy, ani na vteřinu, by
ho nenapadlo, co se na něj chystá, kdo si na něj brousí zuby.
Když toho večera Warren Sedgewick vešel do restaurace, Rafael se otočil k
Damianovi. „Už je tady, přesný jako hodinky. Každý úterý večer přesně v osm.“
Damian cítil, jak mu naskočila husí kůže. Odolal pokušení otočit se a kousl
do hamburgeru. Už léta skupoval Sedgewickovy akcie prostřednictvím fiktivních
společností, které pro něj zřizoval Rafael. Warren netušil, že Damian Caballero
vlastní v tuhle chvíli dostatečný počet akcií na to, aby rozhodoval o budoucnosti
Sedgewickových hotelů, a v předvečer zúčtování, jehož realizace mu zabrala víc
než deset let, se chtěl Damian ještě naposledy podívat na muže zodpovědného za
smrt MaMaLu. Zítra z něho bude jiný, zničený muž.
„Je všechno připravené?“ zeptal se Rafaela.
„Stačí říct.“
Damian odstrčil svůj talíř. „Potřebuju se napít. Jdu na bar.“ Odtud mohl
sledovat Warrena a vychutnat si poslední hořkosladký doušek pomsty, která ho
tak dlouho hnala vpřed.
Rafael přikývl. Znal Damiana dost dlouho, aby poznal, kdy potřebuje být
sám. „Nespěchej. Počkám tu na tebe.“
Damian se posadil ke vzdálenému konci elegantního lesklého pultu, daleko
od lidí, kde svítila tlumená světla a hrála tišší hudba. Pořádně si lokl piva a
očima hledal Warrena. Ten seděl v soukromém boxu. Obsluha samozřejmě
věděla, kdo to je a co si dá. Bez vyzvání mu přinesli drink a nějaký předkrm na
dlouhém obdélníkovém talíři.
Damian viděl Warrena na fotkách, ale nebyl připravený setkat se s ním
naživo o patnáct let později – patnáct let poté, co běžel po zaprášené cestě za
Warrenovým stříbrným Peugeotem. Warren mu připadal drobnější, menší, a už
vůbec ne všemocný ve srovnání s tím, jak si ho Damian pamatoval. Teď to byl
padesátník, ale vypadal starší. Měl mohutný knír, který byl skoro úplně šedivý.
Jak tady může jen tak sedět, jíst a pít, být tak spokojený a plný života, když z
MaMaLu zbyly jen kosti a suchá hlína? Jak někdo může žít tak klidně a
bezstarostně s vědomím, že zničil životy, sny a ukolébavky? Warren byl jako El
Charro, ale ještě horší. Zatímco El Charro nezakrýval, že je lidská zrůda, Warren
se ukrýval za maskou slušnosti.
Kdyby Damian přesně v tuto chvíli odešel, držel by se svého původního
plánu – převzít Warrenovu společnost, oškubat ji, znehodnotit, rozebrat a
připravit ho o moc a prestiž, za kterou vyměnil svoji lidskost. Ale zrovna když
dopíjel zbytek svého piva, zarazil se uprostřed doušku. Do boxu za Warrenem
vklouzla mladá dáma. Neposadila se naproti, ale vedle něho a vřele ho objala.
Damian jí neviděl do tváře, ale bylo jasné, že ji Warren očekával. Jeho tvář se
úplně změnila. Zářila něčím nedefinovatelným, něčím opravdovým a
nehmotným, něčím, co Damian viděl jedině v očích MaMaLu – když jí natrhal
květiny do vlasů, když jí vyrobil náhrdelník z mušlí, když byl nemocný, když
byl zraněný, když ji rozesmál a někdy, když ji dohnal k pláči. Ten pohled, za
který by Damian dal cokoliv, věnoval Warren své společnici u večeře – v jeho
očích se zrcadlil celý zatracený svět.
Damian se zhluboka nadechl.
Nedívej se tam. Nedívej se tam.
Nedokázal to. A v tu chvíli Skye Sedgewicková si odhrnula své dlouhé
zlaté vlasy na stranu a políbila otce na tvář.
Do hajzlu.
Damian měl pocit, jako by mu někdo vrazil pěst do břicha. Vzpomínky,
které zamkl za železnou branou, se za ní začaly rozpínat a dorážet na řetěz, který
ji zajišťoval.
„Ještě jedno.“ Damian uhodil sklenicí o pult. Barmanka přiskočila. Když
mu naplnila sklenici, popadl ji a jedním hltem ji vyprázdnil, aby utopil všechno,
co se dralo na povrch – vzpomínky na draky, dorty a stromy s jasně žlutými
květy.
Když se na Skye znovu podíval, teď už připravený a obrněný, zrovna se
rozplývala nad něčím, co jí otec daroval. Roztrhla balení opatřené logem a
vytáhla kabelku.
„Hermes!“ vypískla.
Roztomilá mezera mezi zuby byla tatam, byla stejně utěsněná a
zamaskovaná jako její srdce. Byla to dívka, která nedala zastavit, když Damian
běžel za jejím autem. Byla to dívka, které nestál za rozloučení. Byla to dívka,
která pošlapala jeho srdce i papírová zvířata, stejně jako MaMaLuinu lásku,
písničky a pohádky. To, že je Warrenova dcera, v sobě nezapřela – bezcitná,
lhostejná, majetnická a falešná. Falešná kamarádka, falešná důvěrnice, falešné
vzpomínky na dětství. Byla jen padělek ukrytý v originálním značkovém obalu.
Ale hlavně… hlavně… pro Warrena byla vším. To, jak Warren na svoji dceru
hleděl, nenechávalo Damiana na pochybách. Nic nebylo Warrenovi dražší než
jeho dcera. Nebylo to jeho sídlo, auta nebo společnost. Jestli si Damian přeje,
aby Warren trpěl, skutečně trpěl, musí mu ji vzít. Navždycky.
„Žena za ženu,“ řekl Damian, když se vrátil ke stolu.
„Cože?“ nechápal Rafael.
„Žena za ženu. Zabil mi matku a já zabiju jeho dceru.“
 „Co to povídáš?“
„Vidíš je?“ Damian ukázal k Warrenovu boxu. „Otec, který zbožňuje svoji
dceru. V životě tě nemůže potkat nic horšího než přijít o dítě, Rafaeli. A já se
postarám, aby takhle Warren trpěl nadosmrti.“
Rafaelovy oči přeskočily ze Skye na Damiana. „Násilí? Opravdu to tak
chceš? Skoro celý život před násilím utíkáme.“
„Tohle není násilí, Rafaeli. Je to spravedlnost. Skye Sedgewicková za
MaMaLu. Una mujer por una mujer.“
„Myslel jsem, že jdeš po jeho společnosti.“
Damian vytáhl z kabátu krabičku Lucky Strike. „Změnil jsem názor.“ Prsty
přejel odřená zlatá písmena a přemýšlel o článku uvnitř krabičky a o všech těch
lžích, o lžích, které Warren navykládal o jeho matce.
„Zmocním se Skye Sedgewickové.“
TŘETÍ ČÁST
SKYE

DVACET

„A TAK se z Estebana stal Damian,“ řekl Rafael. „Když ses za něho a

MaMaLu modlila, odzbrojila jsi ho. Nedokázal tě zabít, ale podařilo se mu
přesvědčit tvýho otce, že jsi mrtvá. A teď,“ Rafael zvedl pistoli, „se tvůj čas
opravdu naplnil, princezno.“
Už byla skoro tma. Slyšela jsem vlny dorážející na pláž, pištění a třepotání
křídel nočního hmyzu poletujícího kolem nás, pronikavý výkřik nějakého
ostrovního ptáka – jako nějaké CD z přírody: Zvuky džungle.
Zavři oči. Uvolni se. Nebraň se tomu. Nech si od Rafaela prostřelit hlavu.
Vlastně jsem už byla mrtvá. Pravda vás pokaždé neosvobodí. Pravda vás
může zabít, rozříznout vaše vnitřnosti a celý jejich obsah převrátit naruby.
Všechno, čemu jsem věřila, všechno, co jsem považovala za skutečné, se
obrátilo vzhůru nohama. Můj otec nebyl tím mužem, za jakého jsem ho
považovala, ani Damian nebyl tím, za koho jsem ho považovala, a MaMaLu
nebydlela v bílém domku se zahradou plnou květin.
„Lžeš,“ řekla jsem. „MaMaLu není mrtvá. Damian mě za ní vezl.“
„Vezl tě k jejímu hrobu, abys viděla, co tvůj otec způsobil. Bylo pro něj
důležitý, abys pochopila, proč udělal to, co udělal. Jezdí tam každej rok. Letos si
myslel, že konečně dodrží svůj slib a dokončí její náhrobek. Konečně chtěl mít
klid, ale ty… ukázalo se, že ty seš trhlina v jeho brnění. Poznal jsem, že
povoluje. Čím víc času s tebou trávil, tím pro něj bylo těžší zachovat si odstup.
Poznal jsem mu to na hlase. Byl tak kurevsky rozpolcenej. Měl jsem zasáhnout
už dřív, ale teď jsem tu a je načase to ukončit.“
Rafaelovy ruce se třásly, když zamířil. Odvrátila jsem tvář. Toužila jsem se
vrátit do toho pozdního odpoledne, na zaprášenou cestu, ke Casa Paloma
mizející v dáli. Chtěla jsem rozhrnout oblak prachu, zahlédnout svého nejlepšího
kamaráda, zastavit auto a rozběhnout se k němu.
Estebane. Škoda, že tehdy nepršelo.
„Nech ji být,“ poručil Damian.
Otevřela jsem oči a uviděla před námi temnou vrávorající postavu. Sotva
stál, ale držel se.
 „Oba víme, že nevystřelíš. Nedokážeš to,“ řekl Rafaelovi.
„Zvládnu to.“ Rafael na mě stále mířil, jedna ruka podpírala druhou. „Pro
tebe to udělám. Překonám ten svůj podělanej strach ze zbraní a vystřelím jí
mozek z hlavy. Buď ty, nebo ona, Damiane. Volala svýmu otci. Zkontroluj si
odchozí hovory. Určitě chápeš, co to znamená. Jdou po tobě. Je to jen otázka
času.“
„Řekl jsem, abys ji nechal na pokoji.“ Damian vytáhl pistoli a zamířil na
Rafaela. Nejistě se zakymácel.
Byli jsme pevně sevřeni v trojúhelníku: já na kolenou mezi dvěma muži,
Rafael mířil na mě a Damian na Rafaela. Teď už jsem chápala, co je k sobě váže.
Zbraně byly jen vnějším projevem něčeho mnohem hlubšího. Každý z nich se
snažil zabránit tomu druhému udělat špatný tah. Rafael byl připravený odstranit
všechno, co by mohlo Damiana ohrozit. Damian zase věděl, že kdyby Rafael
někoho zabil, pronásledovalo by ho to po celý život. Když se Damian podíval na
Rafaela, viděl jedinou dobrou věc, kterou vykonal. Viděl malý zlomek
vykoupení. Přece nechránil Rafaela tak dlouho jenom proto, aby mu teď dovolil
ušpinit si ruce krví.
Ve hře však bylo ještě něco jiného. Já. Damian mě na lodi odhodil a sám
utržil ránu místo mě. Věděla jsem, že to udělal, aby mě zachránil. Věděla jsem,
proč jsem se k němu instinktivně otočila, když jsem si myslela, že kolem mě
krouží žraloci. Něco ze mě dokázalo nalézt jeho duši, která nezemřela. Byla jen
pohřbená hluboko pod nánosy bolesti a zloby.
„Oba víme, že mě nezastřelíš,“ řekl Rafael Damianovi. Ruce měl na spoušti
a očima mě upřeně sledoval.
„Neprovokuj mě,“ pohrozil Damian. „Už jsem ti to jednou říkal. Jestli se mi
postavíš do cesty, tak tě oddělám.“
Rafaela to vůbec nepřesvědčilo. „Seš zraněnej, Damiane. Blouzníš. Nevíš,
co děláš. Dokud je naživu, hrozí ti nebezpečí. Nezastaví se, dokud ji nenajdou.
Musíme přerušit stopu hned teď.“
„Já rozhodnu,“ zavrčel Damian. „Já rozhodnu, co se udělá a kdy. S tebou to
nemá nic společnýho, takže se do toho, kurva, nepleť. Nastup na svoji loď,
vypadni z tohohle ostrova a neohlížej se. Je to můj život, můj boj a moje
pravidla.“
Rafael se ani nepohnul. Damian zůstal na místě. Oba tam stáli s
namířenými pistolemi, příliš hrdí na to, aby přiznali, že jeden má starost o toho
druhého.
„Mám ty věci, cos chtěl, Rafaeli.“ Byl to Manuel, který se vrátil z vyjížďky.
„Tvoje tvář je ve všech novinách, Damiane. Pevnina se hemží policajtama a
soukromýma detektivama od Warrena Sedgewicka.“ Pohledem sklouzl z Rafaela
na Damiana a najednou si uvědomil, že vstoupil na horkou půdu. „Hej, chlapi,
co se děje?“
Rafael ani Damian neodpovídali. Zprávy od Manuela jen přilily olej do
ohně. Pokračovali ve válce beze slov, uvězněni v souboji, který přerůstal v
nesnesitelné napjaté ticho. Potom Rafael přerušil kontakt.
„Je to hovadina, Damiane, víš to sám,“ řekl. „Jestli ses rozhodl skončit se
životem, nečekej, že tady zůstanu a budu se na to dívat.“ Vzal bednu od Manuela
a podal ji Damianovi. „Léky,“ řekl. „Ale nejspíš ti nebudou k ničemu, když na
svůj život kašleš.“ Byl tak naštvaný, že se ani nedokázal podívat Damianovi do
očí. „Nejseš neporazitelnej, uvědomuješ si to? Seš tvrdohlavej zmetek, co sotva
stojí na nohou. Potřebuješ se vrátit dovnitř a zůstat tam. Alespoň dokud se to
neuklidní. Já se postarám o dokončení obchodních záležitostí a pošlu Manuela,
aby nastražil tvůj telefon v Caboras. Ať tě hledají tam,“ řekl. „A běda, jestli tvoje
tvrdohlavá palice nebude v pořádku, až tě znova uvidím.“
Damian zůstal na nohou, dokud Rafael s Manuelem nezmizeli z dohledu.
Stál pevně, dokud nezaslechl, jak loď odplouvá. Potom se sesypal jako pytel
brambor. Běžela jsem k němu a cítila tíhu všeho, co jsem se o něm dověděla.
Odhrnula jsem mu vlasy z čela. Celý hořel – měl horký dech a lepkavou
pokožku. Nejen, že ztratil hodně krve, ale vypadalo to, že má v ráně nějakou
infekci.
Včera bych dala cokoliv za to, abych se ho zbavila.
Umři, Da-mi-jáne, UMŘI!
Dneska jsem se prohrabovala zásobami, které přinesl Manuel. Potřebovala
jsem na tu infekci antibiotika. Potřebovala jsem něco na sražení horečky.
Potřebovala jsem, aby otevřel oči, podíval se na mě a něco řekl. Cokoliv.
Neumírej, Da-mi-jáne, NEUMÍREJ!

Damian se celou noc potácel mezi životem a smrtí a co chvíli ztrácel

vědomí. Tep mu kolísal. Někdy byl intenzivní a rychlý, jindy skoro neznatelný.
Poletovala jsem kolem něho, kontrolovala horečku, dávala mu na čelo mokrý
ručník, jako to dělávala MaMaLu, když jsme byli nemocní. Když obklad zteplal,
vyměnila jsem ho za studený. A tak pořád dokola.
Ráno jsem už do kuchyně neodbíhala tak často. Zdálo se, že je Damian z
nejhoršího venku. Natáhla jsem se vedle něho. Byla jsem citově i fyzicky
vyčerpaná. Podařilo se mi dostat ho zpátky do domku a do postele. Podpírala
jsem ho a táhla ho krůček po krůčku.
Leželi jsme pod průsvitnou bílou síťovinou. Bylo to primitivní stavení, ale
mělo svůj půvab. Okna nebyla prosklená, a tak mohl mořský vzduch volně
proudit dovnitř. Síť chránila před komáry a jiným hmyzem a kromě toho nás
oddělovala od okolního světa. Konečně jsem si mohla Damina prohlédnout –
skutečně se na něho podívat.
Když zavřete oči a myslíte na někoho, koho milujete, nevybaví se vám
přesná barva vlasů, barva očí nebo informace, které lze najít na řidičském
průkazu. Spíš vám myslí proběhnout střípky a útržky a vy sami se divíte, že vám
něco takového utkvělo v paměti. Jako třeba tvar Damianových uší a to, jak se mu
maličko leskla oční víčka. Všechno ostatní se změnilo – jeho ohryzek, teď tak
výrazný, strniště na tvářích, to, že jeho ústa nikdy nevypadají uvolněně – ale
stále si vybavuji jeho ušní lalůčky z dob, kdy jsme vedle sebe leželi na trávě.
Pokaždé, když se vítr prohnal větvemi stromů, padaly nám do tváří žluté květy.
Rozevřela jsem Damianovu dlaň a sledovala čáry. Teď to byla ruka muže,
velká, silná a hrubá. Cítila jsem k ní zdrcující něhu. Stejná ruka mě kolébávala v
houpací síti, stejná ruka vytvářela celé světy z papíru, ta samá ruka mi ukázala,
jak se dá sevřít v pevnou pěst – ne dívčí pěst, ale železnou pěst, co dokáže
zmlátit Gidiota.
Položila jsem tvář na Damianovu dlaň a na chvíli jsem si představila, že
jsme zase děti.
„Tolik jsi mi chyběl,“ řekla jsem jeho křivému palci.
„Psala jsem tobě i MaMaLu každý den. Nechápala jsem, proč jste mi nikdy
neodpověděli. Tolikrát mi to zlomilo srdce. Toho dne, kdy jsme odjížděli z Casa
Paloma, jsem tě neviděla běžet za autem. Nevěděla jsem, jakým peklem sis
musel projít. Je mi to moc líto, Estebandido.“ Políbila jsem ho doprostřed dlaně.
„Tak moc.“ Moje slzy mu stékaly na ruku.
Když jsem se za několik hodin vzbudila, Damian měl otevřené oči a ruka
mi stále podpíral tvář.
„Je to pravda? To, cos říkala?“ zeptal se.
Damian mluvil jemným hlasem. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit se mnou
takovým tónem. Jeho hlas. Bože, jeho hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale díval se
na mě takovým způsobem, že jsem nedokázala najít vhodná slova. Díval se na
mě. Na Skye. Ne na dceru Warrena Sedgewicka. Ne na prostředek k dosažení
cíle. Damian se poprvé díval na mě.
Nechala jsem ho, ať si mě prohlíží, protože jsem věděla, že to potřebuje,
stejně jako jsem to předtím potřebovala i já. Nechala jsem ho, aby viděl dívku,
která ho zbožňovala, dívku, která mu v umazaných šatech propašovala jahody,
dívku, která na něho chtěla zoufale udělat dojem, a tak mu řekla, aby pustil její
kolo dřív, než byla připravená.
„Proč se o mě staráš? Proč jsi na mě milá?“ zeptal se.
„Proč jsi mě ochránil před vymrštěným lanem na lodi? Proč ses postavil
Rafaelovi?“ Natáhla jsem se, abych se dotkla jeho rány, ale on sebou cuknul a
odstrčil mi ruku. Jeho oči se svezly na zavázaný prst a zatvářil se tak utrápeně,
že bych ho byla nejraději objala. Ale při pohledu do mých očí se jeho výraz hned
změnil. Jeho tvář byla prázdná, bez výrazu, jako když smažete popsanou tabuli.
Otočil se ke mně zády.
Pomalu to začínalo dávat smysl. Když byla bolest hodně silná, Damian se
stáhl. Nic si k sobě nepřipustil. Byl to obranný mechanismus. Mohla jsem si jen
představovat všechny ty hrůzy, kterých byl za léta strávená s El Charrem
svědkem. Naučil se potlačovat svoje emoce. Vzpomněla jsem si, jak mi uřízl
prst. Klidně pak dál pokračoval ve výrobě bramborového salátu, jako by mrzačil
lidi každý den.
Dívala jsem se, jak si upravuje polštář. Věděla jsem, že spaní na druhé
straně ho musí bolet – stehy měl ještě čerstvé. A tak jsem se otočila a koukala do
zdi. O chvíli později se otočil zpět. Cítila jsem jeho pohled na svých zádech. Za
chviličku vstanu a přinesu mu další dávku léků, ale pro tu chvíli jsem byla
spokojená, že nejsem neviditelná, že se na chvilku můžu těšit z jeho pozornosti,
přestože jsem věděla, že jakmile se k němu otočím, bude se dívat jinam. Ve
vzduchu se stále vznášel náznak strachu. Ale v tuhle chvíli jsem se nebála
Damiana.
Bála jsem se o něho.

Celý život se o mě někdo staral. Vyhověli každému mému rozmaru, splnili

každou moji potřebu. Stála jsem v kuchyni, koukala na police a uvědomovala si,
jak málo jsem na péči o někoho připravená. Uměla jsem uvařit kávu a připravit
toast nebo misku cereálií, ale teď jsem zírala na ochucovadla a uzavřené
skleničky s věcmi, které by při správné kombinaci mohly vytvořit něco dobrého,
ale já neměla ani tušení, co s nimi.
Vytáhla jsem plechovku rajské polévky. Polévka nemocným svědčí. A
krekry. Vzala jsem jich celé balení. Zatímco se polévka ohřívala na sporáku,
dívala jsem se oknem ven. Kontrast azurově modré vody a hrubé vápencové zdi
vypadal jako vystřižený z cestovního katalogu. Kuchyní se proháněl tropický
větřík. Byla vymalovaná v měkkých tlumených barvách marcipánu a dýňového
másla. Nemohla jsem uvěřit, že by to barevné schéma vybral Damian. Na
druhou stranu to bylo perfektní útočiště před chladným, nemilosrdným světem,
ve kterém žil. Bylo tu teplo, světlo a sluneční svit.
Když jsem vstoupila do ložnice s obědem na podnosu, Damian mě ostražitě
sledoval. Bylo zřejmé, že je mu proti srsti být na někom závislý, a já věděla, že
svým drsným chováním jen maskuje svoji zranitelnost. Vadilo mu, že je slabý a
potřebuje někoho, kdo by se o něho staral. S nelibostí nesl pocit viny, že se o
něho starám zrovna já. Ale přesně tohle potřeboval. Potřeboval vědět, že si
zaslouží, aby o něho někdo pečoval, že ho neopustím tak, jak jsem to podle něj
udělala před mnoha lety, že navzdory všemu, co se stalo, jsem pořád na jeho
straně. Ačkoliv jsem nevěděla, jak dlouho to vydržím, protože přimět ho ke
spolupráci a přesvědčit ho, aby jedl, mě stálo obrovské úsilí.
Položila jsem podnos na postel a otočila lžíci jeho směrem. Jen na to zíral.
Určitě myslel na chvíle, kdy dělal to samé a na lodi mi přinášel jídlo, i když to
bylo za jiných okolností. Věděla jsem, jak těžké je pro něj zvednout tu lžíci.
Držel ji nad miskou a pak ji znovu položil. Měl stažené hrdlo, jak bojoval s
něčím, co ho trápilo.
Došlo mi, že o Damiana se od té doby, co ztratil MaMaLu, nikdo nestaral.
Když byl nemocný nebo zraněný, nikdo o něj nepečoval. Nepoznal něhu a teď
nevěděl, co si s ní počít nebo jak zareagovat. Bez problémů dokázal odpravit
drogového magnáta, ale miska polévky ho ničila. Chtěl, abych ho nenáviděla za
to, co provedl. Oko za oko. To mu dávalo smysl. Ale tohle ne. Tam, kde
očekával nenávist, našel laskavost. To mu obracelo svět vzhůru nohama.
Chtělo se mi položit mu ruku na jeho zaťatou pěst a říct mu, že všechno je v
pořádku. Místo toho jsem se ale zvedla a odešla. Věděla jsem, že když se budu
dívat, nebude jíst. Když jsem se do jeho pokoje za pár hodin vrátila, tak spal.
Vzal si prášky, ale jídlo zůstalo nedotčené.
Rafael měl pravdu.
Damian byl tvrdohlavý zmetek.

Otevřela jsem další plechovky s polévkou. Další podnosy zůstaly

nedotčené. Byla jsem připravená ho přidržet a nakrmit násilím, ale vtom jsem
našla sklenici s praženými arašídy. Když toho odpoledne Damian otevřel oči,
seděla jsem na židli a pozorovala ho.
„Bylo na čase,“ řekla jsem a hodila si do úst plnou hrst arašídů.
 Křup, křup, křup.
Střídavě se díval na mě a na kornout arašídů, který jsem smotala z obálky
časopisu, ale nic neříkal.
Pokračovala jsem v chroupání. Křup, křup, křup.
Musel mít hlad. Být úplně vyhladovělý. Ale byl až moc hrdý, než aby mi
dovolil něco pro něj udělat.
„Myslel jsem, že jsi na arašídy alergická,“ poznamenal.
„Ty dobře víš, že nejsem.“
Na zlomek vteřiny se mu na rtech objevil úsměv.
Byla tam, vzpomínka, která prolomila jeho obranu: jak jsem objevila
čokoládovou zmrzlinu s arašídovým máslem a schovala kelímek pod postelí,
abych se s ním mohla podělit. Když toho večera vlezl oknem do mého pokoje,
nezůstalo z ní nic. Všechno jsem snědla a snažila jsem se nepozvracet.
Moje snaha ale byla marná a on mi pomohl uklidit důkazy.
„Tys to věděl,“ řekla jsem a pochopila, proč ani nemrkl okem, když jsem
mu na lodi řekla, že jsem alergická na arašídy. Vzpomněla jsem si, jak si mazal
chodidla. „Ty parchante.“
Zasmál se a chytil arašíd, který jsem po něm hodila.
Zkurvenej Damian Caballero se smál. Nic hezčího jsem ještě nikdy
neviděla. Předstírala jsem, že o nic nejde, že nezatajuju dech, že nemám stažené
hrdlo, když jsem mu hodila zbytek arašídů do klína a opustila místnost.
Potřebovala jsem být sama, abych si mohla vychutnat tu chvíli, kdy pod
jeho kamennou maskou probleskl úsměv. On potřeboval být sám, aby mohl sníst
arašídy bez pocitu, že jsem se kvůli němu s něčím dělala.

Damian se uzdravoval. Začal jíst. Když nám došla polévka, přešla jsem na
plechovky s fazolemi, chili, broskvemi a hruškami. Trefila jsem jackpot, když
jsem otevřela mrazák a našla hotová jídla, která jsem mohla jen rozmrazit v
mikrovlnce. Stával se ze mě labužník, když jsem do makaronů se sýrem přidala
špetku mleté papriky nebo růžičku rozmražené brokolice (a ten nevděčný bastard
Damian ji stejně odhodil stranou).
Někdy, když spal, jsem si zapnula rádio. Nebyla tam televize, a tak jsem
musela spoléhat na praskající zprávy z rádia. Stále se tam objevovalo moje
jméno a popis, stejně jako Damianův. On byl popisován jako ozbrojený a
nebezpečný. Poslouchala jsem krátké vyjádření mého otce adresované
Damianovi. Měl zřízenou horkou linku a nabízel odměnu za jakákoli vodítka.
Od mého zmizení už to byly skoro dva týdny a v otcově hlase bylo slyšet
vyčerpání. Jde po Damianovi se zbraní v ruce a nezná podstatu celého příběhu.
Netuší, že Damian je vlastně Esteban a že od něj sklízí plody svých vlastních
činů. Cítila jsem vůči němu zlost za to, co provedl, za jeho lži, ale zároveň jsem
věděla, že věci nejsou tak jednoduché. Znám svého otce a stejně tak znám i
Damiana. Toužila jsem otci říct, kde jsem, ukončit jeho zjevné obavy, dát mu
možnost, aby všechno vysvětlil. Tím bych ale prozradila Damiana a já ho
nechtěla zradit tak, jak jsem ho podle něj zradila před léty.
Naplno jsem se věnovala ošetřování Damiana a snažila se nemyslet na nic
jiného. Jednou večer jsem otevřela plechovku s tuňákem a rozhodla se, že je na
čase, abych něco uvařila. Podívala jsem se do lednice a našla pár citronů,
přezrálé rajče a v jedné zásuvce se povalovala osamocená cibule. Usoudila jsem,
že bych mohla udělat ceviche. Byl to letní trhák v mé oblíbené restauraci.
Dávala jsem si ho tam nespočetněkrát, navíc, řekněme si to upřímně – na rybě
naložené v citronové šťávě přece nemůže být nic těžkého, ne? Je pravda, že se to
běžně dělá z čerstvé syrové ryby, ale mé fantazii se meze nekladou. Vyklopila
jsem tuňáka do misky a nalila na něj šťávu z citronů. Přitom jsem si dávala
pozor, abych si nepokapala svůj zavázaný malíček.
Marináda je hotová.
Teď přijde na řadu rajče a cibule. Zkoušela jsem rajče nakrájet, ale bylo
celé rozměklé, a tak jsem ho rozmixovala společně s cibulí, přidala trochu pálivé
omáčky a smíchala směs s rybou.
Voilà!
Byla jsem na své kulinářské umění hrdá. Na podnos jsem vyskládala
tortillové chipsy a mísu položila doprostřed. Přinesla jsem podnos do ložnice a
položila ho Damianovi na klín.
„Něco jsem ti připravila,“ oznámila jsem.
Hleděl na hrudkovitou směs a ani se jí nedotkl.
Bože, vypadal s tím skoro plnovousem tak drsně a mužně.
„Pusť se do toho,“ řekla jsem. „Je to ceviche.“
„Ceviche?“ zkoumal to.
„Ano. Je to ryba s…“
„Já vím, co je ceviche.“ Bylo jasné, že se má na pozoru. „Ty první.“
„Dobrá.“ Pokrčila jsem rameny a kouskem tortillového chipsu nabrala
sousto. „Mmmm,“ zamručela jsem spokojeně. „Je to fakt dobrý.“
Damian ochutnal. Oba jsme mlčky žvýkali. Polkla jsem. On vyplivl pecku z
citronu a polkl. Já si vzala další sousto. Po mně si nabral on. Ani jeden z nás
nepřerušil oční kontakt.
 Byla to ta nejodpornější, nejnechutnější a nejmazlavější věc, kterou jsem
kdy jedla. Chutnalo to jako žluč, shnilá rajčata a zadek Barta Simpsona
dohromady.
Vyplivla jsem to, ale Damian pokračoval, jedno odporné, zkažené sousto za
druhým, dokud nebyla miska prázdná. Když dojedl, opřel se a chytil si břicho,
jako by se snažil, aby jídlo neskončilo zase venku.
„Co to…?“ Zírala jsem na něho. „Proč jsi to snědl?“
„Protožes to uvařila ty,“ odvětil. „Ale už to víckrát nedělej.“ Otočil se na
bok a usnul.

Druhý den Damian vstal brzy ráno. Jeho rekonvalescenci možná uspíšila
hrozba mých dalších kulinářských pokusů. Nejdřív přestěhoval loď pod klenbu
kokosových palem. Pak zakryl střechu palmovými listy a zajistil je lanem, aby
nebyla vidět z výšky.
Když jsem ho pozorovala při práci, jeho štíhlé tělo bez košile, nechápala
jsem, jak jsem ho někdy mohla pokládat za tuctového. Měl pěkně tvarované tělo,
ale nebyl až moc svalnatý. Záda a ramena prozrazovala, že byla vymodelovaná
těžkou prací. Barvu kůže měl stejnou, jakou jsme si ji pamatovala: teplý písek s
nádechem bronzu. Málokdy se česal, ale namísto vrabčího hnízda měl vlasy
načechrané větrem a vypadaly sexy, navíc se mu konečky ve vlhkém prostředí
vlnily.
Když se Damian podíval mým směrem, předstírala jsem, že jsem plně
zabraná do mušlí u nohou. Vzpomínala jsem na naše nedělní procházky po pláži,
jak jsme my dva běželi daleko před MaMaLu, připravení se okamžitě vrhnout po
vyvržených pokladech, než si je další vlna odnese zpátky do oceánu. Sbírali jsme
jen takové mušle, které byly omleté vlnami, obité, odřené a tak tenké, že z nich
zbyly jen měňavé kousíčky. Takové měla MaMaLu nejraději. Vyráběli jsme z
nich pro ni náhrdelníky. Seřadila jsem je podle velikosti a tvaru, zatímco on do
nich opatrně udělal dírku. Tenhle úkol byl nejtěžší – prorazit hřebíkem dírku skrz
a přitom je nerozbít.
Posbírala jsem pár mušlí a vydala se zpátky do domku. Přitom jsem se
cítila, jako bych získávala zpět kousky sebe samé. Tady, na tomto opuštěném
ostrově, bez plážových lehátek, hlasité hudby, a pozorných hostesek, které by mi
míchaly koktejly, jsem se znovu poznávala. Bylo mi jedno, jak vypadají moje
vlasy, v kolik hodin se podává večeře, neřešila jsem masáže nebo soukromý
výlet lodí. Panovala tu obrovská svoboda, jednoduchost, a teprve tady jsem si
uvědomila, jak mi to chybělo.
Ten večer připravil Damian na pláži kraby. Uvařil je v hrnci s vodou nad
otevřeným ohněm. Pochutnávali jsme si na nich a rozehřáté máslo nám stékalo
po bradě. No dobrá, byl lepší kuchař než já a každého soutěžícího v reality show
Kdo přežije by roznesl na kopytech, ale i bez toho musím říct, že je to zatracený
drsňák, protože přežil můj ceviche.
Odsekl horní části několika zelených kokosových ořechů a usrkávali jsme
sladkou, světlou vodu uvnitř. Damian se na mě nedíval. Skoro vůbec. Upíral
zrak na vodu. Občas se podíval na oblohu. Přemýšlela jsem, že možná hlídá,
jestli se neobjeví nějaká loď nebo helikoptéra. Byla jsem si naprosto jistá, že si
naladil zprávy.
Když se naše oči jednou nebo dvakrát setkaly, rychle odvrátil zrak.
Nevěděla jsem, co se mu honí hlavou nebo jak dlouho zůstaneme v ústraní.
Chtěla jsem se ho zeptat na tolik věcí, tolik jsem toho potřebovala vědět, ale
když jsem vedle něj seděla a koukala do ohně, zatímco vlny dorážely na pláž,
bylo mi dobře. S Damianem jsem se cítila v bezpečí. Chtěla jsem se stočit do
klubíčka a položit mu hlavu do klína, jak jsem to dělávala před mnoha lety na
začátku našeho přátelství.
Ale Damian měl práci. Dělal dírky do mušlí, které jsem posbírala. Byl tak
jemný, tak opatrný, že jsem z něho nedokázala spustit oči. Prsty citlivě
prohmatal každou mušli, než zvolil to správné místo. Někdy skořápku pohladil,
otočil ji v dlani, věnoval jí maximální pozornost, než ji odložil stranou. To byly
ty, které by praskly pod tím nejjemnějším tlakem, a Damian nechtěl zničit ani
jedinou.
Když byl Damian hotový, navlékl mušle na šňůru a konce zavázal. Prohlédl
si náhrdelník ve svitu ohně. Plameny mu propůjčily zlatavou barvu. Celý
vypadal křehce a étericky.
„Tu máš.“ Podal mi ho.
Damian nikdy předtím nevyrobil náhrdelník z mušlí pro nikoho jiného než
pro MaMaLu. Najednou mi došlo, co tím sledoval. Omlouval se mi. Chtěl mi
nahradit náhrdelník, který hodil přes palubu, ten, který mu sebral matku.
Držela jsi někdy v rukou život? Spustil mi medailonek do dlaně a zavřel ji
prsty. Tady, cítíš to?
Myslela jsem si, že mu přeskočilo, ale náhrdelník mé matky připravil jeho
matku o život. A přesto mi dokázal darovat vzpomínku na svoji matku, aby
napravil ztrátu vzpomínky na tu mou.
„Ona byla i moje máma,“ řekla jsem. „MaMaLu byla jediná máma, kterou
jsem znala.“
 Propukla jsem v hlasitý srdceryvný vzlykot. Natáhla jsem se k němu, objala
ho a chtěla s ním sdílet tu bolest, ten žal. Byl s ním někdo, když zemřela?
Utěšoval ho někdo? Ztuhl, ale nechal mě plakat. Plakala jsem pro něho. Plakala
jsem pro MaMaLu. Plakala jsem pro naše matky, které odešly, a pro všechny ty
ztracené roky mezi tím.
Když jsem přestala, uvědomila jsem si, že mě drží stejně pevně jako já jeho.
Zdálo se mi, jako by Damian začínal nacházet cestu skrz všechny ty rozbité,
poškozené, nádherné kousky jeho duše zpátky ke mně, zpátky k nám. Ještě
pevněji jsem se k němu přitiskla.
DVACET JEDNA

SPÁT vedle Damiana a přitom se ho ani nedotknout pro mě bylo utrpení.

Nešlo o milostnou nebo sexuální touhu. Cítila jsem, jako by část mě samotné
byla odtržena pryč a teď připlouvala zpátky. Chtěla jsem ji chytit, obejmout,
nedovolit, aby se zase vzdálila. Věděla jsem, že by to Damiana vyvedlo z míry, a
tak jsem svoji touhu potlačila, přestože jsem přes něj možná nevědomky, ve
spánku, občas přehodila ruku. Na těch pár vteřin jsem si užívala luxusu
znovushledání, teplo jeho kůže, to, že můj dávno ztracený nejlepší přítel opravdu
leží vedle mě. Damian potom moji ruku pomalu zvedl a vrátil ji na moji stranu.
Měla jsem pocit, že věděl, že je to lest. Koneckonců, na lodi jsem se za každou
cenu držela své strany postele, byla jsem ztuhlá a rovná jako prkno, abych se ho
ani kousíčkem těla nedotkla. A najednou jsem se všude roztahovala. Věděla
jsem, že to ví, a musela jsem se tomu smát, protože on se ode mě pomalu
odsouval, zatímco já se pomalu sunula k němu, až skončil na samém okraji
postele a nespadl jen díky síti na komáry zastrčené pod matrací.
Ať jsem zůstávala na své straně nebo okupovala tu jeho, Damian byl za
rozbřesku na nohou. Není s podivem, že se staral o vaření. Beze slova mi však
ukládal různé povinnosti: koště a mop položené přímo uprostřed kuchyně,
prostředek na praní ležící na hromadě ručníků, kartáč na toaletu pohupující se ve
dveřích toalety. Moc mi to nešlo, ale pokud si Damian všiml, že jsem vytřela a
nezametla nebo že ručníky dostaly zvláštní narůžovělý odstín, neřekl ani slovo.
Přinesl z lodi všechny mé nákupní tašky, a přestože sukně s flitry nebyla
nejvhodnějším úborem pro drhnutí toalety, přistihla jsem ho, jak okukuje můj
třpytivý zadek. V téhle sukni, krátkém topu a náhrdelníku z mušlí, který mi dal,
jsem mu byla na očích celý den. Po celou dobu Damianova uzdravování jsem se
od něho téměř nehnula, a tak jsem poprvé mohla využít příležitost prohlédnout si
ostrov. Rozkládal se jen na pár čtverečních kilometrech, obklopený bílou
písečnou pláží na jedné straně a svěžím tropickým pralesem na straně druhé.
Malý domek byl usazený uprostřed, ve stínu vysokých stromů. Přední stranou
směřoval k vodě s hladinou klidnou jako zrcadlo, kterou chránil korálový útes, a
za domem se rozkládal palmový háj, papájové stromy a keře s tlustými lesklými
listy.
Bylo jasné, že Damian zná ostrov jako svoje boty. Věděl, kde rostou malé
červené banány s dužninou tak vláčnou, že chutnaly jako hustý sladký krém s
nádechem malin. Věděl, kam kdy praží slunce, a kde vane osvěžující vítr z
oceánu.
„Jezdíš sem často?“ zeptala jsem se, když kontroloval generátor. Zdálo se,
že místo je úplně soběstačné. Byl tu generátor, nádrže na zadržování a úpravu
dešťové vody, propan na ohřívání vody na úklid a koupání.
„Nějakou dobu jsem tu žil,“ odvětil.
„Myslíš tehdy, když jste se s Rafaelem ukrývali po té záležitosti s El
Charrem?“
„Jak víš o El Charrovi?“
„Řekl mi to Rafael.“
Zdálo se, že mu to nevadilo. Byl, jaký byl, nesnažil se zakrývat svou
minulost nebo svoje činy.
„Ví někdo, že jsi tady? Komu to tu vlastně patří?“ zeptala jsem se.
„Teď už je to moje,“ řekl. „Nikomu jinému se to nehodilo. Pro turistiku je
to tu moc malé, na farmaření je tu moc velká pláž a pro rybáře je to moc
odlehlé.“
„Ale ty tu nebydlíš, ne?“
„Ne. Jedu tam, kam mě zavede práce.“
„Takže…“ Pohrávala jsem si s lemem svého topu. „Tady nám nic nehrozí?“
Damian ztuhl. „Není žádné ‚my‘, Skye. Vyrostli jsme. Změnili jsme se.
Žijeme každý v jiném světě. Jakmile to bude bezpečné, vysadím tě na pevnině.“
„Ty mě prostě odvezeš pryč?“ Nevěřícně jsem na něho hleděla. „A co
MaMaLu? Říkal jsi, že mě tam vezmeš. Musím ji vidět, Damiane. Musím vidět
její hrob. Neměla jsem možnost se s ní rozloučit.“
„Já taky ne,“ zavrčel. „Chtěl jsem tě tam vzít proto, abys ho viděla, abys
pochopila, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Ale ty už pravdu znáš.“
„Takže takhle to bude? Ty mě vysadíš někde, kde si mě vyzvednou jako
nějaký nechtěný náklad? A co bych měla dělat já? Zapomenout na všechno, co
se stalo? Zapomenout, že jsi mě unesl, obrátil mi život naruby a potom se mě
zbavil? Něco takového? A víš co? Já opravdu zapomněla. Zapomněla jsem na
tebe, dokud jsi mi znovu nevstoupil do života. Seš zasranej sobeckej hajz,
Damiane. Sebereš mě, když se ti to hodí, a jakmile už mě nepotřebuješ,
jednoduše se mě zbavíš. Nejsem žádná tupá bezcitná loutka, se kterou můžeš
hýbat z místa na místo ve hře, kterou hraješ s mým otcem. Jsem skutečná, jsem
tady a záleží mi na tobě.“
V tu chvíli přelétl přes Damianovu tvář nepotlačovaný, upřímný cit,
zajíknutí, jako by ho někdo praštil do břicha. A stejně tak rychle zmizel.
„Se mnou si nedělej starosti,“ řekl. „Jsem zasranej sobeckej hajzl. Zabíjel
jsem lidi, plánoval a připravoval spiknutí, celé jsem to zorganizoval a ani jednou
jsem neměl výčitky svědomí. A plánoval jsem, připravoval a organizoval i tvojí
vraždu. Takže si se mnou nedělej starosti, protože bych tě jenom zklamal.“
„Kecy! Ty se jen bojíš mě k sobě pustit, bojíš se k sobě pustit kohokoliv.“
Zírali jsme na sebe a ani jeden nechtěl ustoupit.
Vtom se Damian otočil a zmizel mezi stromy.
Fajn.
Vyrazila jsem na pláž.
Setřásla jsem ze sebe sukni, odhodila top na písek a vstoupila do vody. Byla
teplá a tak čistá, že mi na nohou tančily sluneční paprsky. Položila jsem se na
záda a nechala se unášet směrem do oceánu.
Smiř se s tím. Vykašli se na to, pomyslela jsem si. Nevím, co si s tím vším
počnu.
Vznášela jsem se jako kousek naplaveného dřeva, pohupovala jsem se na
vlnách. Prst mě pořád štípal, ale dalo se to snést. Když mi nad hlavou přeletěl
racek a na chvíli zastínil slunce, otevřela jsem oči. Dívala jsem se za ním, jak
směřuje ke břehu, a všimla si Damiana, jak mě z verandy pozoruje. Měla jsem
na sobě spodní prádlo, ale bylo na mém těle nalepené jako druhá kůže. Už mě
nahou viděl, ale tohle bylo jiné. Tehdy se na mě nedíval. Ale způsob, jakým mě
pozoroval teď, ve kterém byla znát jakási touha, ve mně vyvolával pocit, jako
bych byla svatý grál, za kterým se žene, jako bych já byla oáza a on chodidla
hluboko v rozpáleném pouštním písku. Odvrátil tvář a vrátil se k vyřezávání
něčeho ze dřeva.
Vylezla jsem z vody a posbírala si oblečení. Damian se nedíval. Když jsem
vyšla ze sprchy s černoblonďatými vlasy čerstvě umytými šamponem, čekal na
mě v ložnici.
„Ukaž mi prst.“ Sundal mokrý, špinavý obvaz a prst si prohlédl. Hojil se, i
když některé části byly pořád citlivé. „Tohle bude lepší.“ Vyrobil mi dřevěnou
dlahu, ze všech stran polstrovanou, ale ne tak objemnou, aby mi překážela.
Posadila jsem se na postel a nechala ho, aby mi ji nasadil.
„Jak ti to sedí?“ zeptal se a oblepoval ji náplastmi.
„Bezva.“ Opravdu skvělé. Ještě jednou se na mě takhle podívej. S něhou v
očích. „A co ty?“ Zkoumala jsem stehy na jeho spánku. Jeden, dva, tři, čtyři.
Čtyři zkřížené stehy.
„Jsem v pohodě,“ řekl, ale dovolil, abych se prsty dotýkala jeho pokožky.
Klečel na podlaze. Druhou rukou se pořád dotýkal té mojí, i když dlaha už
byla zajištěná. Naše oči byly ve stejné rovině, nebylo kam se schovat.
Kdykoli MaMaLu zpívala o horách Sierra Morena, vybavovala jsem si
Damianovy oči. Nevěděla jsem, jak ty hory vypadají, ale představovala jsem si
je stejně temné, s ebenovými lesy a jeskyněmi plnými uhlí. Samozřejmě tehdy
jsem neměla ani ponětí, že bandité, kteří se tam ukrývali, patří mně – jsou to
moje pocity, které přerostly z přátelství až po tenhle pád, přepadení ze zálohy,
které mě ze všech stran obestoupilo.
Damianovy oči byly jako dva lupiči. Kdykoliv spočinuly na mých rtech,
připravily mě o dech a o rozum. Napadlo mě, jestli cítí tu samou nepopiratelnou
přitažlivost, jestli jeho srdce bije tak rychle jako to moje, jestli se minulost a
přítomnost muchlují jako divocí teenageři na zadním sedadle jeho mysli.
Do mezery mezi ňadry mi z vlasů stekla kapka vody. Mezi mnou a
Damianem byl jen můj ručník. Moje srdce bylo otevřené – mé rty, moje kůže,
mé oči – všechno bylo obnažené a bezbranné. A nakonec, byla to moje prohra,
jeho prohra, protože Damian mě dokázal připravit o prst, ale moje srdce uloupit
nedokázal.
A tak pustil moji ruku a odešel z pokoje.
DVACET DVA

ÚPLNĚ jsem zapomněla, jak chutnají buclatá, šťavnatá manga utržená

přímo ze stromu. Manga na ostrově byla malá, ale neobyčejně sladká. Do dlaně
se mi vešla tři, a když jsem oloupala měkkou tlustou slupku, šťáva mi stékala po
rukou a měnila se na lepkavou hmotu. Při jídle jsem musela dávat pozor na
mravence, zvlášť když mi lezli po nohou. Ti zmetci mangovou šťávu milovali a
občas mi vlezli do míst, kde jsem je mít rozhodně nechtěla. Byla to cena, kterou
jsem ochotně platila za tu slast sedět ve stínu mangovníku a nořit zuby do měkké
oranžové dužniny. Nejlepší bylo, když jsem mohla vstrčit do úst celé mango a
sát ho, dokud z něj nezůstala vycucaná vousatá pecka.
Nejzralejší a nejtěžší ovoce spadlo ze stromu samo, takže pokaždé leželo
něco na zemi, ale takové plody byly otlučené nebo okousané od brouků a zvířat.
Damian vylezl na strom a třepal větvemi, zatímco já stála pod stromem a
pokoušela jsem se chytit ovoce do proutěného košíku.
„Au,“ zvolala jsem asi popáté, když mi ovoce spadlo na hlavu. „Ještě ne!
Na pět, jasný?“
To byla jedna z věcí, na kterou jsme navázali tak automaticky, že si toho
Damian ani nevšiml. A fungovalo to perfektně. Obdivovala jsem náš malý
úlovek, když tu se najednou zatáhla obloha. Nebylo to lehké příjemné mrholení,
ale jako kdyby vás spláchla obrovská vlna na konci tobogánu. Tropická
přeháňka uvolnila další manga, která mi ze stromu padala na hlavu. Otočila jsem
proutěný košík vzhůru nohama a chránila si s ním hlavu. Všechna manga, která
jsme posbírali, se mi od hlavy odrazila na zem. Rozběhla jsem se schovat pod
střechu, ale půda začala být blátivá a já musela uvolnit nejdřív jednu nohu a
teprve potom druhou. Damian seskočil ze stromu a běžel pár kroků přede mnou.
Uvízl v blátě stejně jako já, jen s tím rozdílem, že byl těžší, takže se mu nohy
bořily do bláta ještě víc. Nekoordinovaně jsme kolem sebe máchali rukama i
nohama a vypadali jsme jako dvě mokré zombie, které utíkají z krypty.
Damian se otočil, když uslyšel, že se směju. Podíval se na mě, jak mám na
hlavě obrácený košík, jsem po kotníky v blátě a břečce a začal se smát taky.
„Tudy.“ Chytil mě za ruku a vedl mě k malé dřevěné boudě v džungli. Její
střecha z palmových listů nás před prudkou přeháňkou ochránila. Padla jsem na
zem, promočená na kost a snažila jsem se popadnout dech, což ale vůbec nešlo,
protože jsem dostala záchvat smíchu z Damianových zablácených hobitích
nohou.
„Řeknu ti, že na někoho, kdo si tak zakládá na hydrataci chodidel, fakt
potřebuješ pedikúru. A to nutně,“ řekla jsem mu a trochu se uklidnila, že jsem
viděla, že on se smát přestal. „Co je?“ zeptala jsem se. Díval se na mě tak
upřeně, že mě to přivádělo do rozpaků.
„Směješ se pořád stejně,“ řekl.
Zarazila jsem se a sklonila zrak k proutěnému košíku na klíně. Nechtěla
jsem, aby viděl, jak mě dojímají tyhle letmé, krátké útržky znovuobjevování
dávno zapomenutého. Nejraději bych ho objala a zbourala všechny bariéry, které
nám brání vrátit se k tomu, jak snadno jsme spolu vycházeli dřív.
„Smích je stejný, až na tu mezeru mezi zuby,“ pokračoval a natáhl se vedle
mě.
„Pořád jsem ta samá holka, Damiane.“ Položila jsem si hlavu na zem.
Leželi jsme na podlaze a přáli si vrátit bezstarostné dětství, nezraněná srdce,
čistý ryzí život. Kaluže plné bláta, ústa špinavá od čokolády, odřená kolena a
švihadlo, jak jsem se schovávala za MaMaLuinými sukněmi, když jsem mu
pomalovala obličej jasně růžovou, zatímco on spal pod stromem.
„Když jezdíš navštívit MaMaLuin hrob – je to každý rok ve stejný den?“
zeptala jsem se.
Přikývl a hleděl na vysušené palmové listy lemující střechu. „Čekával jsem
před věznicí. Jednoho dne jsem ji slyšel zpívat. Tehdy mi zazpívala naposledy.
Její zpěv byl tak pronikavý, že jsem ho zaslechl přes všechen hluk a rachot
kolem. Jako by byla vedle mě a zpívala mi do ucha. Myslím, že to byl její
způsob, jak mi dát sbohem. Jezdím za ní každý rok v ten den.“
Měla jsem chuť natáhnout se po Damianově ruce a sevřít jeho prsty ve své
dlani. Chtěla jsem mu říct, že byl dobrý syn a jak moc ho MaMaLu milovala, ale
v krku jsem měla knedlík a nedokázala jsem ze sebe vypravit ani slovo.
Poslouchali jsme, jak déšť ustává, zatímco nám zasychalo bláto na nohou.
„Co je tohle za místo?“ zeptala jsem se a rozhlédla se kolem.
Byla to skromná chatrč, ale bylo vidět, že se kdysi využívala: z jednoho
sloupu visela lucerna, byla tam provizorní lavice, na níž ležely nástroje, rezavé
šrouby a hřebíky.
„Teď to tu slouží jako dílna. Stojí tady od doby, kdy jsme sem s Rafaelem
poprvé připluli. Byla to jen chatrč z trávy, ale sehnali jsme nějaké dřevo a
vylepšili ji. Nakonec jsem postavil dům a tohle místo ztratilo význam.“
„Tys ho postavil sám?“
„Kousek po kousku. Bylo náročné sem dovážet materiál. Trvalo to několik
let, ale rád sem jezdím, pracuju rukama a užívám si samoty.“
„Úplný MacGyver.“
 „Mac kdo?“
„MacGyver. Byl to tátův oblíbený seriál o specialistovi na bomby, který
dokázal bez problémů pomocí kancelářské sponky a švýcarského armádního
nože opravit cokoliv. Vsadím se, že by tě klidně naučil zasklívat okna.“
„A nenapadlo tě, že jsem je tak nechal schválně?“
„To je pravda. Nikdy jsi neměl sklo v oknech rád,“ přiznala jsem a
vzpomínala na časy, kdy jsem to svoje musela pokaždé otevřít, aby mohl
vklouznout dovnitř.
Věděla jsem, že si vybavuje to samé, protože neucukl, když jsem se dotkla
svými prsty hřbetu jeho ruky. Skoro to vypadalo, jako bychom se drželi za ruce.
„Pamatuješ si na ty žluté květy, které padaly ze stromu?“ zeptala jsem se.
„Jo.“
Usmála jsem se, protože déšť zanechal na střeše kaluže vody, která teď
prosakovala mezi listovím a s hlasitým žbluňknutím nám dopadala na tváře. My
jsme se ale ani nehnuli a předstírali jsme, že jsou to mokré sluneční květy.
„Damiane,“ řekla jsem se zavřenýma očima, „vím, že se musím vrátit
zpátky do světa, ze kterého jsi mě unesl. A nevím, co bude pak. Ale tohle – ten
déšť, tahle chatrč, tenhle ostrov, tahle chvíle – přála bych si, aby to nikdy
neskončilo.“
Damian neodpověděl, ale odtáhl prsty. Vlastně to bylo dobře. Bylo to víc,
než dobře, protože Damian Caballero se potýkal s jedinou věcí, která mu
naháněla strach. Se mnou.
 DVACET TŘI

„PŘIPRAVENÁ?“ zeptal se Damian.

„Určitě je to bezpečné?“ Přehnula jsem lístek se seznamem věcí, které jsme
potřebovali, a upravila si sluneční brýle.
„Je to turistické letovisko, ulice jsou rušné a plné lidí. Mám vousy. Ty máš
jiné vlasy. Vůbec nevypadáme jako na fotkách. Nikdo si nás nevšimne.“ Damian
si nasadil svoji kšiltovku. SD.
Sexy Dareba.
Rafaelův plán fungoval. Nález Damianova pohozeného mobilu v Caboras
odklonil pátrání jinam. Ale docházela jim vodítka a stopa začínala chladnout.
Brzy se jistě vrátí k původní stopě, ale prozatím jsme v bezpečí.
„Nezapomeň si tohle.“ Damian mi podal náhrdelník z mušlí, který mi
vyrobil. „Nic neodhalí turistu líp, než místní ruční výrobky.“
Nasadila jsem si ho a zkontrolovala se v zrcadle. Měla jsem černé tílko bez
rukávů a kalhoty, které jsem měla na sobě, když mě Damian unesl. Přehlídkový
model byl vybělený od slunce, horka a vlhkosti. Nerozpakovala jsem se usadit
svoji zadnici na kmen stromu obrostlý mechem nebo si tohle oblečení vzít na lov
ponrav v džungli. Já jsem samozřejmě jen držela kyblík, zatímco Damian
vytahoval červy ze země. Po takové práci sice máte spodní lem kalhot celý
zablácený, ale já se těch hemžících se potvor odmítala dotknout.
Damian odstranil palmové listy, kterými zakryl loď, aby nebyla tak
nápadná. Bylo zvláštní ocitnout se znovu v prostoru, odkud jsem tolik toužila
uniknout. Teď jsem cítila svobodu, o které se mi tehdy ani nezdálo. Vytržení z
mého nablýskaného světa plného pozlátka bylo pro mě nesnesitelně bolestivé,
ale teď si nejsem jistá, jestli ještě někdy budu stejná jako předtím. Už nejsem
vyumělkovaná manekýna, krásná a ve všech ohledech dokonalá. Celá moje
bytost, uvnitř i vně, se od základů změnila. Moje vlasy vypadají strašně, moje
nehty jsou děsné a v srdci mám zmatek. Ale pokožku mám svěží a opálenou a
pleť mi díky oceánskému větříku a vzduchu naplněnému mořskou solí září.
Sledovala jsem Damiana, jak řídí, a snažila se na něho nezírat. Košile mu
těsně obepínala tělo, jak se do ní opíral vítr, a díky tomu vynikla jeho široká
ramena a dokonalé břišáky. Po celou dobu pobytu na ostrově se neholil, ale
nebyl úplně zarostlý. Vypadal svobodomyslně, bohémsky a extra mužně, jako
vystřižený z nějakého námořnického časopisu. Obličej už se mu zahojil. Měl tam
pořád stehy, ale už by se daly vytáhnout. Nacházely se blízko vlasů a byly ukryté
pod čepicí. Měl ostrý nos, bronzovou pleť, pod kterou se rýsovaly lícní kosti, a
černé řasy lemující tmavé podmanivé oči. Sakra. Z profilu vypadal vznešeně a
hrdě.
Brzy po poledni jsme zakotvili v rušném přístavu. Hemžilo se to tam
výletními loděmi a jachtami. Zlaté pláže se přelévaly v rozlehlá turistická
letoviska, obchody a restaurace. Razili jsme si cestu mezi hromadami smetí,
uskakovali před záplavou růžových taxíků, vyhýbali se obchůdkům se suvenýry,
které praskaly ve švech pod náporem opálených turistů, proběhli jsme kolem
sushi barů a obloukem se vyhýbali dotěrným pouličním prodavačům. Křivolaké
uličky nás dovedly až na hlavní náměstí, kde obchody a banky zdobila vysoká
klenutá průčelí.
Následovala jsem Damiana, který kličkoval kolem vysokých budov a
nevšímal si supermarketů a obchodů patřících různým řetězcům. Dostali jsme se
na druhý konec náměstí. Tam se po obou stranách ulice rozkládal pouliční trh –
jeden barevný stánek vedle druhého, kde se dalo sehnat všechno, nač jste si
jenom vzpomněli: spousty melounů, ananasů a pomerančů, papričky jalapeño o
velikosti malých okurek, koření vyrovnané do voňavých pyramid, pirátská DVD
a CD, zlevněné kousky z Gapu a od Hollistera, čelenky s obřími penisy a ploché
články opuncie vyrovnané do sloupců vysokých skoro dva metry.
Damian měl pravdu. Ta závratná kakofonie barev, zvuků a vůní
umožňovala dokonale zmizet v davu. Koupili jsme vejce, bílé fazole a rajčata
velká jako květáky. Cucala jsem tamarindové kuličky obalené v chilli a cukru,
po kterých jsem slzela a brněla mě pusa. Prošli jsme kolem řad mořských plodů
uložených v ledu: okouni, chobotnice a vztekle vyhlížející žraloci nazývaní
cazón. Damian vybral několik mušlí s krémově hnědými ulitami.
„Čokoládové mušle,“ řekl. „Až si budeš chtít dát opravdový ceviche.“
Zamračila jsem se a odehnala dalšího dotěrného prodavače. Proč všichni
strkají plátky sýra a avokáda jenom mně a Damiana si nikdo nevšimne?
„S tebou se příšerně nakupuje,“ prohlásila jsem, když jsem obdivovala
tašky a boty místní výroby a on mě plácnul přes ruku. Chvíli jsem se zdržela a
obdivovala složité vzory ručně vyřezané do kůže, ale pak jsem měla co dělat,
abych Damiana dohnala.
„Mám hlad,“ prohlásila jsem.
Stáli jsme poblíž stánků s plněnými tacos. Cítila jsem vůni čerstvých tortill,
kouř ze dřeva, pečenou zeleninu a grilované maso.
„Už jsme skoro hotoví.“
„Ale já mám hlad teď.“
„To s tebou se příšerně nakupuje,“ řekl.
Šla jsem s ním ještě k několika dalším stánkům a pak jsem zahájila protest.
 „Na to, že jsi ostřílená zákaznice, ti naprosto chybí soustředění a
disciplína.“ Táhl mě pryč. „Ale ty jsi vlastně zvyklá na klimatizovaná nákupní
střediska a přestávky na bubble tea.“
„Bubble tea nesnáším,“ řekla jsem, když jsem za ním klopýtala úzkou
dlážděnou cestou k vozíku s občerstvením.
„A co Papas Locas? Bláznivé brambory?“ zeptal se.
Prodavač pekl velké brambory v alobalu, míchal je s máslem a čerstvým
sýrem a podával je s nekonečným množstvím přísad: s grilovaným hovězím,
vepřovým, slaninou, fazolemi, cibulí, česnekem, koriandrem, salsou a
guacamole.
„Chutná?“ zeptal se Damian, když jsem se pustila do plněné brambory.
„Je to boží,“ odvětila jsem.
„Chceš ochutnat tohle?“ zvedl své burrito: hovězí grilované na dřevěném
uhlí s římským kmínem, česnekem a citronovou šťávou.
„Ne, díky.“ Vypadalo to báječně, ale nechtěla jsem přiznat, že mám na jeho
burrito chuť.
Stále jsem se usmívala své vlastní hloupé narážce, když do ulice vstoupil
hlučný svatební průvod: lehce přiopilá nevěsta se ženichem následovaní
skupinou rozverných dětí, pak celá mariachi kapela a za nimi rodina a přátelé. Já
a Damian jsme každý uhnuli na jednu stranu cesty, aby mohli projít. Do uší nám
vřískaly trošičku rozladěné trumpety a útočily na nás svými rychle pulzujícími
vibraty. Moje brambora se celá třásla a několik kousků zelené cibule z ní
sklouzlo na zem. S Damianem jsme si pohlédli do očí. Najednou jsme byli
znovu jako děti a smáli se, když se mezi námi proplétali muži se širokými
sombrery a drnčícími houslemi.
Oba jsme si jich všimli zároveň – zdi po obou stranách byly polepené
dlouhými řadami papírů: růžové a žluté letáčky s našimi tvářemi. Na text jsem
neviděla, ale jsem si jistá, že u mé fotografie stálo „Pohřešovaná“ a u
Damianovy „Hledaný“. Při pohledu na naše vystavené tváře jsme okamžitě
vystřízlivěli, zatímco kolem ve dvojicích procházel svatební průvod. Se
zatajeným dechem jsme hleděli jeden na druhého. Ulice byla tak úzká, že kdyby
na protilehlých balkonech stáli milenci, stačilo by jen se vyklonit a dát si pusu.
Nebylo kam utéct.
Zůstali jsme nalepeni na zdi, dokud kolem neprošel poslední svatebčan a
zvuk kytar nepřešel ve vzdálené drnkání.
„Jdeme.“ Damian zvedl nákupní tašky, které mu ležely u nohou.
Vydali jsme se na cestu k lodi. Proplétali jsme se bludištěm ulic, když
Damian zastavil před lékařskou ambulancí.
„Myslím, že by se ti měli podívat na ten prst,“ řekl.
 „To je v pohodě.“ Mávla jsem mu dlahou před očima. „Stejně by s tím nic
nenadělali. A nemyslíš, že je to trochu riskantní? Jestli se dívali na zprávy, mohli
by si dát dvě a dvě dohromady.“
„Když tam půjdeš sama, tak ne. Možná bychom se měli rozdělit.“
„To si tam mám vymyslet historku, jak se mi to stalo?“
„Udělej to, jak chceš, ale nech si to prohlídnout. Jdi. Já tady na tebe
počkám.“
„Je to v pohodě.“ Měla jsem se k odchodu. „Nemám zájem, aby se mi v
tom někdo vrtal, když už se to začíná hojit.“
„Jak chceš.“ Damian byl neoblomný. „Když tam nepůjdeš ty, půjdu tam já.
Musím si nechat vyndat stehy.“
Chvíli jsem váhala. Prostě už jsem chtěla být zpátky na lodi, ale vlastně měl
pravdu. Jeho stehy musely ven.
„Počkej na mě v supermarketu,“ řekl Damian. Ukázal na obchod na druhé
straně ulice. „Nebude to trvat dlouho.“
„Dobrá.“ Už jsem se chystala vykročit, když si mě přitáhl zpět.
„Tumáš.“ Podal mi pár bankovek. „Kdyby náhodou měli čokoládovou
zmrzlinu s arašídovým máslem.“
„To je moc peněz!“ zasmála jsem se, ale on už vstupoval na kliniku.
Na rozdíl od strkajícího se davu, kterým jsme se předtím prodírali, byl v
supermarketu chládek a klid. Z reproduktoru hrála píseň „Demons“ od skupiny
Imagine Dragons. Procházela jsem oddělením s mrazáky. Žádná čokoládová
zmrzlina s arašídovým máslem. Prohlížela jsem zmražené palačinky, ale
najednou jsem se zaposlouchala do textu a zprudka se zastavila.
Damian byl až moc neústupný – ambulance, můj prst, jeho stehy. Jakýkoliv
důvod, abychom se rozdělili.
Možná bychom se měli rozdělit.
Ten hajzl! On mě opustil.
Jakmile to bude bezpečné, vysadím tě na pevnině.
Nezapomeň si to. Chtěl mít jistotu, abych si vzala náhrdelník z mořských
mušlí s sebou.
Běžela jsem zpátky na druhý konec ulice a bylo mi jedno, že mě málem
srazila dvě auta. Řidiči na mě troubili a nadávali, ale já viděla jen dveře kliniky.
Vrazila jsem dovnitř a ztuhla. Byl tam, seděl na plastové židli, u nohou měl
nákupní tašky a prohlížel si časopis.
Pomalu jsem vycouvala. Nepřála jsem si, aby poznal, jak jsem rozrušená.
Představa, že bych od něho byla znovu odloučená, mi působila takovou bolest,
že jsem se nedokázala nadechnout. Zavřela jsem oči a dýchala.
5, 4, 3, 2, 1…
 Znovu.
5, 4, 3, 2, 1…
Potom jsem se vrátila do supermarketu. Chvíli jsem tam bloudila. Ještě
jsem se nevzpamatovala z toho pocitu prázdnoty, který mě před chvílí přemohl.
Byla jsem do Damiana zamilovaná. Úplně, absolutně, beznadějně. Namlouvala
jsem si, že dokud budu s ním, má eso v rukávu, může si vyjednat svoji
bezpečnost. Beze mě bude snadný terč. Ale ve skutečnosti jsem s ním chtěla
zůstat kvůli sobě, protože on byl vždycky mojí součástí a nikdy tomu nebylo
jinak. Chtěla jsem s ním zůstat, abych mohla napravit všechny ty zničené a
roztříštěné části jeho duše, protože ani já bych nikdy nemohla být celá, kdyby on
zůstal zlomený.
Najednou jsem stála před jahodami. Šťavnaté, ohnivě rudé jahody s jasně
zelenými stonky. Vzpomněla jsem si na pošlapaný dort, který Damian nikdy
nemohl ochutnat, a rozhodla jsem se je koupit všechny. Já ho budu krmit
jahodami a on se do mě zamiluje.
Ano. Vždycky jsem na sebe byla pyšná, když jsem vymyslela skvělý a
jednoduchý plán.
Čekala jsem uvnitř, dokud nezavřeli obchod. Když zhasla světla, vydala
jsem se s hromadou jahod ke klinice. Damian tam nebyl a čekárna byla prázdná.
„Je někdo v ordinaci?“ zeptala jsem se na recepci.
„Ne, ale dnes už končíme. Je mi líto, budete muset přijít zítra.“
Vypotácela jsem se ven a vláčela s sebou ty jahody.
On mě opustil. Celou dobu si to plánoval – pošle mě na ambulanci a nechá
to na nich.
Myslíme si, že je to ta dívka. Přišla s useknutým prstem. Začali jsme mít
podezření. Bylo to všude ve zprávách, že jejímu otci poslali kousek prstu. Je to
hrozné. Po tom chlápkovi se slehla zem.
Když mu tohle nevyšlo, udělal to jinak. Řekl, že tam půjde sám. Možná mu
ty stehy vytáhli. Možná vyšel ven, uviděl mě, jak čekám se dvěma taškami
plnými jahod, a řekl si, že nejlépe udělá, když mě opustí. Že to bude dobré pro
nás oba. Jistě, dávalo to smysl. Já bych měla vyhledat nejbližší policejní
služebnu a zkontaktovat otce. Zítra bych mohla být zpátky v La Jolla, ve svém
rozkošném pokojíku, který je dvakrát tak velký jako celý Damianův dům na
ostrově, obskakovali by mě, rozmazlovali a hýčkali. To by dávalo smysl. Ale já
to neudělala. Místo toho jsem běžela ulicemi směrem k přístavu, přivolala jsem
si taxi v šílené naději, že ho ještě zastihnu, a pevně jsem svírala krabice s
jahodami, aby se mi nerozkutálely po sedadle.
„Zastavte! Tady!“ Hodila jsem řidiči pár bankovek. Poznala jsem dok, ve
kterém jsme kotvili, a tak jsem vyběhla z auta dřív, než stačil úplně zastavit.
 Doběhla jsem na konec mola zrovna ve chvíli, kdy Damianova loď
opouštěla přístav.
„Damiane!“ Stála jsem na špičkách na samém konci mola, co nejblíž k
němu, a snažila se upoutat jeho pozornost. „Damiane!“
Otočil se.
Ano.
Neexistoval lepší způsob, jak mu ukázat, že jsem mu odpustila, že to, co
cítím, je silnější, než zranění a bolest, kterou jsem prožila. Pochopila jsem proč.
Pochopila jsem jeho. Teď bylo na něm, aby odpustil, aby to risknul, aby mi
dovolil postavit se za něho, aby mi dovolil stát po jeho boku, ať se stane cokoliv.
Damiane, jediné, co musíš udělat, je obrátit loď a vrátit se.
Slyšel mě, přestože jsem neřekla ani slovo. Naše oči se potkaly a já
poznala, co cítil. Na okamžik se zastavil čas a naše srdce se spojila, obě toužila
po tom samém. Pak se otočil zpátky a pokračoval v cestě.
Přestalo mi záležet na pitomých jahodách. Vzdala jsem se pitomých nadějí,
které naplnily moje srdce jako velký pitomý balón. Odhodila jsem pitomou
pýchu, posadila se na pitomé molo a dala se do pitomého pláče.
Hnala jsem se za Damianovou lodí stejně, jako on se před léty hnal za mým
autem. Ale tohle bylo jiné. Tohle nebyla suchá prašná cesta. Byl jasný den a
obloha byla bez mráčku. Nic mu nebránilo ve výhledu. Viděl mě, slyšel mě a
rozhodl se pokračovat v cestě. Protože tam, kde je nenávist, nemůže být láska. A
Damian pořád nenáviděl mého otce.
„Nemáš právo mě za to trestat!“ mrskla jsem jahodou za jeho lodí. Rychle
se vzdalovala víc a víc. Chystala jsem se po něm hodit další jahodu, ale on si
žádné jahody nezasloužil, a tak jsem si ji nacpala do pusy a otřela si slzy.
„Co se vám stalo, drahoušku?“ ucítila jsem na rameni hřejivý dotek. Byla to
starší dáma oblečená v průsvitném kimonu s třásněmi přehozeném přes obtažený
top bez ramínek a dlouhou sukni. Na prstech se jí blyštěly masivní koktejlové
prsteny.
„Ujela mi loď.“ Ucítila jsem s tou velkou, prsatou ženou okamžité
spříznění. Byla ověšená spoustou barevných náhrdelníků a náramků a ty na ní
cinkaly a řinčely.
„Támhleta?“ ukázala na Damianovu loď.
Přikývla jsem.
„Nic není ztraceno. Ještě ji můžeme dohonit. Zrovna jsme se s Kenem
chystali vyplout. Naskočte si, svezeme vás.“
Následovala jsem ji do malé plachetnice kotvící u mola.
„Jinak, já jsem Judy. A tohle je můj manžel Ken.“ Ukázala na muže se
širokou dobráckou tváří.
 „Ráda vás poznávám.“ Potřásla jsem si s nimi rukama. Nevím, jestli jim
připadalo nezdvořilé, že jsem se nepředstavila, ale neřekli ani slovo. Vypadali
jako milí lidé a já jim nechtěla lhát. Nechtěla jsem riskovat, pokud náhodou
zaslechli zprávy.
„Není nad mileneckou roztržku na volném moři,“ řekl Ken poté, co mu
Judy vysvětlila situaci.
„Neříkala jsem, že jsou milenci. Prosím omluvte mého manžela.“ Judy se
ke mně otočila. Její blond vlasy zářily tak, že vypadaly skoro jako bílé. „To má z
toho sluníčka. V Hamiltonu si ho moc neužijeme.“
„Hamilton?“ zeptala jsem se, když jsme vypluli. „Kde to je?“
„V Kanadě. Provozujeme malý obchůdek se starožitnostmi, ale hodně
cestujeme a někdy objevíme spoustu místních tretek, které si pak odvážíme
domů.“
„Polovinu z nich má na sobě.“ Ken na mě mrkl. „Jestli se někde v Pacifiku
potopíme, budou za to moct její nákupy.“
Milovnice nakupování stejně jako já. Není divu, že jsem cítila okamžité
spojení.
„Dáte si jahody?“ zeptala jsem se. Nic jiného jsem jim za jejich laskavost
nemohla nabídnout.
„Ne, díky. Máme jich spousty. A tady je to samá guava, mangostana a
ananas,“ řekl Ken. „A abych řekl pravdu, nezdá se mi, že jich máte na
rozdávání.“
S Judy jsme se zasmály. Vítr se opřel do plachet a loď se rychle přibližovala
k Damianovi.
„Dám mu znamení, aby zastavil,“ řekl Ken, když jsme ho dohonili.
„Děkuji,“ odpověděla jsem. Lodě se vedle sebe pohupovaly na vlnách. Ken
začal spouštět nafukovací člun.
„To nebude třeba,“ řekla jsem. Skoro jsem se bála toho, že mě Damian
uvidí. Nevěděla jsem, co bych dělala, kdyby mi znovu odplul. „Zvládnu to
sama.“ Skočila jsem do vody.
„No dobrá. Nebudeme vás zdržovat!“ volal za mnou Ken.
Vylezla jsem po žebříku na Damianovu loď a stála na palubě. Pode mnou se
udělala kaluž vody a já si připadala trochu jako utopená krysa.
„Nezapomeňte si tohle.“ Judy přehodila jahody na Damianovu loď. Dvě
plné tašky.
„Díky!“ Mávala jsem za Kenem a Judy, kteří se začali vzdalovat.
Když jsem se otočila, Damian stál na druhém konci lodi. Byl navlečený do
bílé bavlněné košile a tvářil se jako bůh pomsty.
„Co si myslíš, že děláš?“
 „Jedu s tebou.“
„Já tě nechci, Skye. Myslel jsem, žes to pochopila. To jsi opravdu tak
rozmazlená, tak zvyklá dostat všechno, na co si vzpomeneš, že ti to nedochází?“
Ach Bože, tenhle chlap. Ten zatracený, nemožný chlap. Zrovna jsem se
všeho vzdala – své svobody, svého pohodlného života, svého otce – kvůli němu.
Vypátrala jsem ho uprostřed oceánu, skočila do moře, vyšplhala na palubu, jen
proto, abych ho mohla milovat. Kdyby mi jenom dovolil ho milovat.
Ale to on ne. Dělal to, nač byl odjakživa zvyklý. Nepustil si mě k sobě,
abych ho já nemohla odmítnout, protože právě takhle to podle něj na světě
chodí. Nic než bolest, zrada a bezohlednost. Nebyl ochoten dát nám šanci.
„Seš zasranej zbabělec.“ Vzala jsem jahodu a mrskla ji po něm. Zasáhla
jsem ho do obličeje, takže mu na něm zůstala růžová skvrna.
Hodila jsem po něm další. A potom další a další a další, dokud nebyl samý
flek – na obličeji, na košili, na rukou a na krku.
„Nenávidím tě!“
Nepřeháněla jsem. Vytáčel mě, jak tam jen tak bez hnutí stál, lhostejný,
neústupný, a jen se díval, jak se před ním hroutím.
„Slyšíš?“ Vzala jsem hrst jahod a mrskla s nimi na jeho hrudník.
„Nenávidím tě!“
Když mi došly jahody, začala jsem do něho bušit pěstmi. Chtěla jsem
rozdrtit každou jednotlivou vzpomínku na něho. Chtěla jsem, aby cítil stejnou
bolest jako já. Chtěla jsem, aby vzlykal, tak jako já. Chtě…
Damian mi chytil ruce, pevně je sevřel a držel mi je za zády. Své rty lačně
přitiskl na mé s takovou naléhavostí, že jsem sotva popadala dech. Jeho touha
byla nekonečná. Všechna nespoutanost a skryté emoce, které předtím držel na
uzdě, se náhle uvolnily. Snažila jsem se nepodlehnout, vysmeknout se mu, ale
neměla jsem žádnou šanci. Moje bolest, zlost a slzy ustoupily něčemu hlubšímu,
něčemu velkému, opravdovému, silnému a nekonečnému.
Byl to polibek, který proklouzl skrze otevřené okno, polibek, který ležel
ukrytý v záhybu papírové žirafy, v mlčení mezi 5, 4, 3, 2, 1, v peckách mini
manga a tady se konečně osvobodil. Věděla jsem, že to tak má být, vnímala jsem
pocit touhy a sounáležitosti a přála si, aby nikdy neskončil. Chtěla jsem, aby mě
Damian líbal a líbal a líbal, dokud by ze mě neslíbal všechny ostatní polibky,
dokud by nezůstal jen tenhle jediný polibek.
Top jsem měla celý promáčený, stejně jako kalhoty a vlasy, ale Damianova
ústa byla jako jahodová smršť – horká a sladká a úplně se vymykala kontrole.
Přitahoval si mě se stejnou intenzitou, s jakou mě předtím od sebe odháněl.
Skoro to bolelo, když se naše rty rozpojily.
„Nebreč, güerito.“ Palcem mi setřel slzu z tváře. „Uhoď mě, bij mě, mlať
do mě, ale kurva nebreč.“
„Tak mě kurva neopouštěj,“ řekla jsem. Opravdu se na mě takhle díval?
Opravdu dýchal tak ztěžka? „A já už nejsem žádná güerita.“ Zatáhla jsem za
pramínek tmavých vlasů. „Už nejsem blondýna.“
„Ale jsi,“ usmál se Damian.
Plácla jsem ho, protože mě viděl nahou a já přesně pochopila, co tím
myslel. Když mě objal, schovala jsem tvář do jeho hrudníku a připadalo mi, jako
bych se vrátila domů.

Když jsme se vrátili na ostrov, Damian připravil pravé ceviche, zatímco já

se osprchovala a převlékla. „Vejtaho,“ řekla jsem mu. Opravdu to byl dobrý
kuchař. A k tomu skvěle líbal. Nemohla jsem od jeho rtů odtrhnout oči. Byly to
ty samé rty, které stéblem plivaly pomerančové pecky na Gideona Benedicta St.
Johna, ale teď v sobě měli něco erotického – kdykoli promluvil, kdykoli si
ukousl sousto. Nic kromě jeho rtů pro mě neexistovalo. A já toužila, aby se mě
dotýkaly.
„Co se ti to stalo s obličejem?“ zeptal se.
„Tvoje vousy.“ Na chvíli jsem se vzpamatovala, abych mu odpověděla. Po
horké sprše mi zčervenala brada a horní ret z toho, jak mi jeho vousy poškrábaly
pokožku.
Damian se zazubil. To, že na mě zanechal stopu, zřejmě uspokojovalo
nějaké jeho pravěké jeskynní pudy.
Jeho úšklebek na mě také zapůsobil. Přála jsem si, aby se sehnul a znovu
mě políbil.
Sehnul se. Aby vzal můj talíř. Potom šel umýt nádobí a já zatím uklízela po
večeři. Přála jsem si, aby si pospíšil a já ho mohla znovu obejmout. Ale jemu to
trvalo tak strašně dlouho, drhnul neexistující skvrnku, potom to pitomé místo
znovu myl, pak utíral a celou dobu se soustředil jen na to.
Vyhýbal se mi, a když mi konečně došlo proč, chtěla jsem ho políbit o to
víc. Damianovi nezáleželo na čistém nádobí. Bojoval s něčím, co nikdy předtím
nezažil. Styděl se a ten pocit mu byl úplně cizí. Nikdy si nedovolil zamilovat se,
nikdy neměl rande, nikdy necítil motýlky v břiše.
Pocítila jsem k němu obrovskou něhu, kterou však rychle nahradila touha
na něj skočit. Odkašlala jsem si ve snaze zahnat tu zrádnou potvoru, která mě
rychle začala ovládat.
 „Nechceš se převléct? Já to tady dodělám,“ nabídla jsem se. Stále měl na
sobě tu košili špinavou od jahod.
Chytil se toho, jako bych mu právě hodila záchranný člun. Jen aby ode mě
mohl pryč. Uklidila jsem zbytek nádobí a zhasla světla.
Narazili jsme na sebe v hale. On vycházel z koupelny a já zrovna šla
dovnitř. Hned jsem si všimla jeho hladce oholené tváře. Sbohem, vousy. Stehy
už také neměl. Ani kšiltovku. Bylo to, jako by mi poprvé ukazoval svoji tvář –
vrásky tam, kde se z chlapce, kterého jsem znala, stal muž, ale také místa, kde se
nezměnil. Další věcí, které jsem si všimla, byla jeho kůže, stále teplá a mokrá,
obnažená až na tepláky, které najednou nevypadaly tak ošklivě, když mu těsně
obepínaly boky.
„Já…“
„Ty…“
Oba jsme od sebe odstoupili, vědomi si všech míst, kterými se naše těla
před chvílí dotýkala.
Nevím, kdo se pohnul první, možná on, možná já, ale kličkovali jsme
chodbou, naše rty pevně spojeny, já se opírala o zeď, potom zase on, naráželi
jsme na sebe v tom úzkém prostoru, až jsme se dostali k ložnici.
Damian mě uchopil do náruče a nesl dovnitř. V jeho obnažených pažích
jsem si připadala jako v nebi. Zápolili jsme s moskytiérou, která byla zastrčená
pod matrací, a tím činila postel nedobytnou. Ani jeden z nás nechtěl s líbáním
přestat. Když si Damian se mnou v náručí na matraci klekl, celá ta věc se
roztrhla od shora dolů.
„A není co řešit,“ řekl a trhal průsvitné záhyby, když mě pokládal na postel.
Měla jsem chuť se smát, ale on se v tu chvíli položil na mě a já byla ztracená.
Chodidlo na chodidlo, dlaň proti dlani, tak důvěrně známé a přesto jiné. Moje
tričko a kalhotky byly v tu ránu dole, jeho tepláky skopnuté v nohách postele.
Ležela jsem na boku a celá se chvěla, když mi prstem přejížděl po zádech od
shora dolů a zkoumal moji páteř obratel po obratli. Zahákla jsem svůj kotník o
jeho a prsty jsem se mu otírala o chodidlo.
Bylo to objevování, úžasná souhra smyslů, směsice vzdechů. Chvíli jsme se
k sobě tiskli tělo na tělo, pak se odtáhli, zkoumali jsme jeden druhého, až jsme to
odloučení nedovedli snést. On ležel na břiše a já mu přejížděla rty po širokých
ramenou a zádech. Sotva jsem ochutnala jeho pokožku, když zamručel a otočil
se. Damian byl dominantní milenec. Věděl, co chce, kdy to chce a jak to provést.
Tulili jsme se k sobě a já cítila slast, když mi přejížděl svým hrubým palcem po
bradavce.
„Pořád křivý,“ řekla jsem a dala si prst do úst. Reakce se dostavila
okamžitě. Ta nejmužnější, nejneústopnější část jeho těla zduřela pod přívalem
horké, pulzující krve.
„Skye…“ Odsunul se ode mě.
„Co je?“ Nepřestávala jsem sát jeho palec.
Zapomněl, co chtěl říct, a jen se znovu položil a díval se na mě. „Tohle
vůbec nepomáhá,“ zasténal.
„A co tohle?“ Přesunula jsem se k druhému palci.
„Jdi do háje.“ Zahihňala jsem se.
„Skye…,“ zkusil to znovu.
Přesunula jsem se ke špičce jeho penisu a dráždila ho jazykem. Jeho boky
vystřelily ven z postele.
„Skye!“ Chytil mě za vlasy a odtrhl mě od sebe. „Nemám žádný kondomy.“
„Myslím, že jsem v obýváku zahlédla mini sombrero.“ Pokračovala jsem v
tom, z čeho mě vyrušil. Padl hlavou na polštář a prsty se mi probíral ve vlasech.
„Co jsi myslela tím mini?“ zavrčel.
„Beru to zpátky,“ zamumlala jsem a vychutnávala si pocit, jak se v mých
ústech zvětšuje. Začal mi penis vrážet do úst, tam a zase zpátky, pokaždé o
kousíček hlouběji, až jsem ho nedokázala pojmout celého. Přitom sténal tak, že
se moje stehna sevřela touhou, která mě začínala ovládat.
„Teď je řada na mně,“ řekl a obrátil mě.
Jeho rty se v mém klíně pohybovaly se zvláštní nejistotou. Uvědomila jsem
si, že tohle je pro Damiana něco neznámého. Možná souložil s mnoha ženami,
ale ještě nikdy se nemiloval, nikdy ho nenapadlo poskytnout to samé potěšení,
které on sám přijímal. A jeho první krůčky – jeho horký dech, jeho jazyk, jeho
ústa – mě přiváděly k tomu nejsladšímu uvolnění. Když mi vstrčil prsty dovnitř,
nejdřív jeden, potom druhý, myslela jsem, že už to nevydržím.
„Damiane.“ Pevně jsem ho chytila za ramena. Chtěla jsem ho mít v sobě.
„Přestaň.“
Poslechl mě, protože věděl, co znamená můj zrudlý obličej, vzrušený dech,
moje nalité bradavky toužící po jeho doteku.
„Když neumíš brát, nedávej,“ řekl a vzal si do úst můj knoflíček rozkoše a
sál ho podobně jako já předtím jeho palec.
Ten zatracený provokatér. Jeho prsty pokračovaly v bláznivém tanci, a když
jsem si myslela, že každou chvíli vybuchnu, vklouzl do mě svým obrovským
tvrdým penisem. Zmocnila se mě absolutní nespoutaná extáze. Vyvrcholení bylo
rychlé a výbušné. Přimkla jsem se k němu neschopná potlačit výkřik rozkoše,
když mým tělem procházely vlny vzrušení. Přestal se pohybovat. Jednou rukou
mě držel v týle, druhá spočívala na křivce mého boku, zatímco já pevně
obepínala jeho penis v odeznívajících křečích.
„Znovu,“ řekl, když jsem pod ním ležela uspokojená a bez dechu.
„Tentokrát společně.“
Začal se ve mně rytmicky a rázně pohybovat a mě to znovu přivádělo k
vrcholům vášně. Když poháněl moji touhu, jeho vlastní narůstala, naše těla se
pohybovala v nádherné harmonii. S každým přírazem jsem se vzepjala, a
vnímala jsem pocit celistvosti, který jsem dosud nepoznala.
Ban.
Eban.
Esteban.
Damian.
Teď už jsem ho znala celého.
Otevřela jsem oči ve chvíli, kdy oběma našimi těly procházelo vyvrcholení.
Nechala jsem se unášet ve víru vášně. Pohled do jeho očí způsobil, že moje srdce
překypovalo opravdovými, něžnými, nespoutanými city.
„Güerito,“ vydechl s dlouhým zasténáním.
Objala jsem ho. Políbil mě na temeno a přivinul si mě k sobě. Nepřestával
se mě dotýkat. Prsty mi líně klouzal po zádech nahoru a dolů.
„Narostly ti prsa,“ řekl. „Fakt moc hezký prsa.“
„Tobě vyrostly chlupy.“ Nahmatala jsem hedvábné chloupky na jeho
pažích. „A fakt velký um…“
„Co velkýho, Skye? Chci to slyšet.“
„Opravdu hodně velká osobnost.“
„S opravdu velkými ‚osobnostmi‘ se to má tak, že opravdu nutně
potřebujou spoustu pozornosti. A jen abys věděla, vždycky si dávám pozor.
Tohle je poprvý, co jsem to dělal…“
„Bez sombrera?“ smála jsem se. „Vím, že bys nikdy neudělal něco, co by
mě ohrozilo.“
„Jak to můžeš vědět?“
„Protože mě miluješ,“ vyhrkla jsem. Bylo to venku a už se to nedalo vrátit.
Ať si zkusí popřít to, co jsem viděla v jeho očích, o čem jsem nepochybovala.
Damian se zarazil, jako by se zdráhal něco říct. Zatajila jsem dech a čekala,
že si zase nasadí masku. Moje srdce bylo připraveno se každou chvíli roztříštit v
šumění oceánu a nočním větru prohánějícím se mezi palmovými listy. V krku
jsem měla knedlík velikosti kokosového ořechu.
„To je pravda,“ řekl. „Vždycky jsem tě miloval. Dokonce i tehdy, když
jsem tě nenáviděl.“
Bože bože bože bože.
„Miloval? Mluvíš v minulém čase.“ Naléhala jsem na něho, ale moje srdce
muselo zariskovat.
„Miloval. Miluju. Copak na tom záleží?“ Pevně mě sevřel ve své náruči.
„Láska neumírá.“
„Zase mě krmíš těma svýma filmovýma hláškama, Damiane?“
„To je písnička.“ Smál se. „Rozšířil jsem si obzory.“ Přiložil ústa na moji
bradavku a mnou projel sladký záchvěv touhy.
„Počkej.“ Oddálila jsem jeho hlavu. „Měl bys něco vědět.“
„Já vím.“ Rukama mi majetnicky přejížděl kolem pasu. „Ty mě taky
miluješ.“
„Copak to bylo tak vidět?“
„Skye.“ Usmál se. „Zasypala jsi mě tou podělanou jahodovou smrští.“

Damian znovu připevnil moskytiéru nad postel. Poodstoupili jsme a

hodnotili moji ruční práci.
„Vařit neumíš, ale šití ti docela jde,“ uznal.
„To si piš, že umím šít. Učila jsem se od těch nejlepších.“
„Takže šití všech těch květin na MaMaLuiny šátky se vyplatilo?“
„Říká se tomu vyšívání, ale máš pravdu. Naučila mě to skvěle.“
„To se uvidí.“ Damian zatahal za opravenou síťovinu. „Myslím, že bychom
to měli otestovat.“
„To navrhuješ odpolední rychlovku? Protože…“
Nestihla jsem větu dokončit. Damian mě položil pod síťovinu dřív, než
jsem stačila protestovat. Ne že bych chtěla. Nebo mohla. Protože zamilovaný
Damian byl k sežrání – opojný, neodolatelný, náročný, pozorný a stále, stále
nenasytný.
A tak šel den za dnem, vířivý tanec vzrušujících zážitků, vášní a
objevování. V noci to bylo stejné. Začala jsem brát antikoncepci, kterou jsem
našla v kabelce, kterou přede mnou Damian ukryl. Několik týdnů jsem
vynechala, ale nedalo se nic dělat.
Damian mi každé ráno odcházel natrhat manga a přísně mi zakazoval vařit,
zatímco byl pryč. Ustlala jsem postel a vrátila MaMaLuinu krabičku Lucky
Strike pod jeho polštář. Někdy jsem ji otevřela a probírala se jejím obsahem.
Snažila jsem se zachytit něco z MaMaLu, ale jediné, co jsem cítila, byl zatuchlý
tabák.
Když se Damian vrátil, posadili jsme se na verandu a snídali. Seděli jsme
na jedné židli, já na jeho klíně, přestože tu byly tři další stejně pohodlné židle.
Hrála jsem si s jeho vlasy. Dovolil mi to, i když jsme oba věděli, že to nesnáší.
Nasypal mi písek do pupíku. Dovolila jsem mu to, přestože to nesnáším. A právě
tohle bylo něco výjimečného. Jeden druhému jsme dovolili tyhle malé
důvěrnosti, které s sebou přináší opravdový cit.
Mívali jsme pikniky na pláži. Damian pražil arašídy v písku a pak je
pokropil slanou vodou. Jedli jsme je teplé s červenými banány a ingou –
dlouhými lusky, uvnitř kterých se nachází semena velikosti měsíční fazole
obklopená šťavnatou bílou dužinou. Inga chutná jako mokrá cukrová vata, ale
když ji chvíli necháte na vzduchu, získá výraznou vanilkovou příchuť.
Šnorchlovali jsme kolem korálových útesů uchváceni podvodním rejem,
když hejna pestrobarevných ryb proplouvala mezi živými korály a mořskými
sasankami. Na dně oceánu odrážejícím sluneční paprsky se nacházely měkké
rohovitky a obrovské houby, které vydávaly tlumenou záři. Kolem nás
proplouvali bodloci, skaláry a skvrnití rejnoci. V místech, kde bylo mořské dno
pokryté trávou, jsme plavali se želvami, které měli ploutve roztažené jako křídla.
Potom jsme leželi na pláži a nechali slunce, aby prohřálo naše těla. Damian
se rozhodl chránit mě před škodlivým UV zářením. Svým tělem. Myslela jsem,
že sex na pláži je skvělý nápad. Dokud nám vítr nezačal foukat písek do tváří a
mezi nás. Sex na pláži na můj vkus dost drhnul.
„Taková princezna,“ smál se Damian, když jsem přerušila náš polibek,
abych mohla vyplivnout zrnko písku.
Opláchli jsme se ve vodě a plavali k lodi.
„Tady,“ řekla jsem a vedla ho k posteli, kde jsem vedle něho strávila tolik
nenáviděných nocí.
„Ne. Tady ne.“ Damian si tu dobu nechtěl připomínat.
„Ano. Zrovna tady. Protože to potřebuješ překonat. Já ti odpustila, ale ty
sám sis to ještě neodpustil.“
„Skye…“
Přerušila jsem ho polibkem, protože všechno, co potřeboval vědět, byl v
pohybu mých rtů proti jeho, ve spojení našich jazyků, v potřebě poddat se svým
pocitům a vychutnávat si je. Cítila jsem, jak taje, pomalu, ale jistě, protože
nezáleželo na tom, kde jsme byli – tady, na lodi, kam mě unesl, nebo na pláži
nebo na měsíci – protože žádné místo není natolik temné, rozsáhlé nebo
neodčinitelné, aby nemohlo být zaplněno láskou.
Damian mě na té posteli uctíval jako bohyni. Na každou oděrku a modřinu,
kterou mi způsobil, přiložil balzám ze svých polibků, každé omezení léčil
nekonečným mazlením. Byl překvapivě, až dojemně zdrženlivý, přestože jeho
touha tvrdě a hmatatelně pulzovala mezi námi. Čím víc Damian dával, tím víc
narůstal jeho chtíč, až jsme se ztratili ve víru vášně: pocit vzrušení z jeho rukou
na mých stehnech, způsob, jakým se naše pánve pohybovaly proti sobě,
sklouznutí dlaně po kůži.
Zabořil krk do mé tváře a šeptal mi do vlasů sladká přiznání: jak se cítí, co
prožívá, kdy to pociťuje. Nohama jsem se k němu přitiskla, rukama jsem
přejížděla šlachy na jeho zádech a toužila ho mít u sebe ještě blíž, co nejblíž.
Rukou jsem sklouzla dolů do prostoru mezi našimi těly a vedla ho k sobě.
„Vezmi si mě. Hned teď,“ šeptala jsem.
Oddala jsem se mu a svíjela se, když naše těla nalezla společný rytmus.
Byli jsme k sobě těsně přitisknutí, tělo na tělo, tak blízko, že jsem cítila tlukot
Damianova srdce. Točil pánví na jednu stranu, potom na druhou, aby pokračoval
krátkými mělkými pohyby. Popadla jsem hrst jeho vlasů a líbala ho s otevřenými
ústy, plná touhy. On se vzepřel, popadl můj zadek oběma rukama a hluboko do
mě pronikl. Moje mysl mě opustila, vydechla jsem ve sladké extázi, když mým
tělem procházely vlny vzrušení. Damian mě pevně sevřel, vydal bolestivý sten a
poddal se vyvrcholení.
Přitulila jsem se k němu. Moje hlava perfektně zapadla do jamky mezi jeho
krkem a ramenem. „Myslíš si, že s touhle místností budeme mít ještě nějaké
nevyřízené účty?“
„Skye?“
„Co je?“
„Teď nedokážu myslet na nic.“

Na pláži byl bazén se slanou vodou vytesaný přímo do skály. Dva kanály ho
zásobovaly mořskou vodou, která se do nich dostávala s příbojem. Do bazénu se
takhle dostávaly i ryby. Damian postavil kamennou hráz, přes kterou se ryby při
přílivu dostaly dovnitř, ale při odlivu byly uvězněny v pasti. Tyhle ryby nebyly
tak velké, jako když šel rybařit, navíc byly samá kost, ale nám to bylo jedno,
protože jsme potom mohli trávit víc času spolu.
„Řekni mi něco o tom chlápkovi, se kterým jsi randila v San Diegu.“
Masíroval mi chodidla směsí písku a kokosového oleje – jeho domácí lázeňská
procedura, kterou vyrobil speciálně pro mě.
„O Nickovi?“
„Ten, se kterým jsi byla tehdy na večeři.“
„Tys mě sledoval?“
„Ano.“
„Šmíráku,“ řekla jsem. „Nick je fajn kluk. Chodila jsem s ním čtyři měsíce,
ale náš vztah se nikam neposouval. Nikdy jsme nebyli ‚partneři‘.“ Možná jsem
měla mít výčitky svědomí kvůli tomu, že jsem si doté doby na Nicka ani
nevzpomněla, ale ať jsem k němu cítila cokoliv, ve srovnání s Damianem to bylo
úplně bezvýznamné.
„Co jsme my dva?“ zeptal se Damian, uzavřel lahvičku s kokosovým
olejem a pomohl mi vstát.
Šli jsme do vody a já nechala vlny, aby mi smyly písek z nohou. Chodidla
mi zůstala jemná jako hedvábí.
„Docela dobrý,“ řekla jsem. „Možná bys na tomhle ostrovním peelingu
mohl vydělat.“
„Neodpovědělas mi na otázku.“
Položila jsem svá čerstvě ošetřená chodidla na jeho a vzala jsem jeho tvář
do dlaní. „My jsme otázka, na kterou prozatím neznám odpověď, skrýš, kterou
ještě nenašli, bitva, co zatím neproběhla.“
Ovinula jsem mu ruce kolem něho a takhle jsme kráčeli po pláži, s mýma
nohama na Damianových chodidlech. Zastavili jsme se a pozorovali tři leguány,
co se vyhřívali na skále.
„Blondie, Bruce Lee a Drsný Harry,“ řekl Damian. „Bruce Lee je ten malý.
Blondie ten, co mu chybí kousek ocasu, a Drsný Harry je ten, co se tak zle
kouká.“
„Tys podle mě pojmenoval leguána?“
„To nejsi ty, güerito. To je jiný Blondie: Clint Eastwood z filmu Hodný, zlý
a ošklivý.“
„Aha. Takže všichni tví hrdinové se sluní vedle sebe.“
„Dokud nepřijdou padouši.“
Seskočila jsem z jeho chodidel a otočili jsme se zpátky. „Ty si myslíš, že
můj otec je padouch,“ řekla jsem. „Dovol mi s ním promluvit. Můžeme to
napravit. On neví, že jsi Esteban. Nemohl si to dát dohromady. Odvolá pátrání.
On to pochopí. To, co udělal, bylo hrozné, ale vím, že by nikdy úmyslně
neublížil tobě nebo MaMaLu. Každý má svůj důvod. Sám jsi to řekl.“
„Po tom všem, co udělal, se ho přede mnou ještě snažíš omlouvat?“
Nevěřícně na mě hleděl.
„Stejně tak bych před ním omlouvala tebe po tom všem, co jsi provedl ty.
Dej mu šanci. Je to čestný muž, Damiane.“
„V tomhle se nikdy neshodneme. Ty máš svoji pravdu a já mám zase tu
svou.“ Damian sklonil hlavu a hleděl na vlny, které nám omývaly chodidla. „Víš,
co jsme my dva, Skye?“
Hleděla jsem na pěnu hromadící se kolem našich nohou, když vlny
ustoupily, a cítila, jak mizející voda odplavuje z mého těla teplo, když Damian
odtáhl ruku.
„My jsme písek, který zatím nesmyla voda,“ řekl.
Sevřel se mi žaludek. Dva muži, které jsem na světě milovala nejvíc, celým
srdcem, se chtěli navzájem zničit. Měla jsem pocit, že až k tomu dojde, přežije
jen jeden z nich.
 DVACET ČTYŘI

POPRVÉ od naší jahodové bitvy jsme s Damianem strávili noc vedle sebe,
ale přesto každý sám. Začala mě tížit beznadějnost naší situace, důsledky toho,
co jsem provedla, když jsem se s ním vrátila na ostrov. Myslela jsem to dobře,
doufala jsem, že se mi podaří spory mezi ním a mým otcem urovnat. Uvěřila
jsem té šílenosti, že láska hory přenáší. Moje láska k Damianovi byla
samozřejmě obrovská, nesmírná, ale přesto teď ležela stlačená do několika
centimetrů, které nás od sebe dělily, a zápasila s jeho touhou po odplatě.
Láska a odplata.
Psala jsem ta písmena prstem do polštáře.
Kvůli tomu jsme spolu téměř celý následující den nepromluvili. Ne, že
bychom byli uražení nebo že bychom chtěli jeden druhého trestat. Úplně jsem
mu rozuměla a i on věděl, co se mi honí hlavou. Jen jsme nevěděli, co říct nebo
udělat, aby se ten druhý cítil lépe. A tak jsme radši mlčeli.
Dopoledne jsem strávila krmením Blondieho a Bruce Leeho květy ibišku.
Drsný Harry neměl zájem, dokud jsem mu nenabídla banán. Zjevně byl mlsný.
Damian se někam vypařil. Musela jsem se obejít bez mang. Myslela jsem si, že
se uklidil do chatrče, ale odpoledne jsem od něho našla vzkaz opřený o barový
pult.
„Příměří. Schůzka. Vyzvednu tě při západu slunce.“
Vzkaz byl poskládaný ve tvaru žirafy, což byla poslední věc, kterou mi před
mnoha lety vyrobil k narozeninám. Na chvíli jsem se posadila, protože to byl
jeden z těch okamžiků, které si člověk chová v duši po celý zbytek života. A
takových není mnoho. Procházíte životem, otáčíte nové a nové stránky, kde do
sebe naráží černá a bílá slova, a najednou bum! Tři kouzelné věty a zvíře z
papíru způsobí, že se přehrabujete svým oblečením, myjete si vlasy a neustále
měníte svoji vizáž, protože jste radostí bez sebe, naivní a plní energie. Protože
přesně tohle jsou důsledky takových okamžiků.
„Páni. Takový binec.“
Otočila jsem se a zahlédla Damiana, jak leze dovnitř oknem od ložnice.
Musel se převléct a osprchovat na lodi, protože vypadal zatraceně dobře. Měl na
sobě modrou košili, černou bundu a džíny. Přes tvář se mu mihl paprsek
zapadajícího slunce, když očima letmo přejel oblečení a tašky poházené po
místnosti.
„Pro tebe, güerito.“ Podal mi něco zabaleného v banánovém listu.
 Vzala jsem si to a cítila, jak mě hltá očima. Měla jsem na sobě obtažené
krémové šaty s dlouhým rukávem a holými zády. Zvýrazňovaly moji opálenou
pleť a ladily s blond odrosty, které začínaly v tmavých vlasech prosvítat.
„Co to je?“ zeptala jsem se a začala dárek rozbalovat. Když jsem Damiana
viděla stát před sebou, najednou jsem si uvědomila, že jsem ho za celý den ani
jednou neobjala.
„Jen ti něco vracím.“
„Moje boty!“ vykřikla jsem. Zlaté louboutinky s ostny, ty, které jsem měla
na nohou, když mě unesl.
Poklekl přede mnou a natáhl ruku. Podala jsem mu jednu botu, potom
druhou a vychutnávala si jeho doteky, když mě obouval.
„Copak dneska slavíme?“ zeptala jsem se.
„Jenom chci odčinit to, žes letos promeškala oslavu narozenin,“ řekl. „A
taky se chci usmířit.“
„Na moje narozeniny jsi mě zdrogoval. Ani si nepamatuju, co se ten den
přihodilo.“
„Já vím. Je mi to moc líto. A nesnesu to, že spolu nemluvíme.“
Byla jsem tak pitomá, že jsem se nezmohla na nic, když mě začal líbat na
krku a přitom šeptat ta nejsladší a nejkrásnější slůvka omluvy.
„Taky se ti omlouvám. Za včerej…“
„Nic neříkej,“ přerušil mě. Přestaňme se omlouvat za věci, které stejně
nezměníme, za loajalitu, která nás rozděluje. Moje matka. Tvůj otec. Celý svět
čeká, jak to všechno dopadne. „Dnes večer tu budeme jen ty a já, souhlasíš?“
Přikývla jsem a následovala ho na verandu, kde Damian prostřel stůl. S
jednou židlí.
Jedli jsme mlčky a všechno, co jsme předtím brali jako samozřejmost, nám
teď připadalo vzácné: jak nakláněl krk, aby udělal místo pro můj nos, jak jsem
snědla jedno sousto, zatímco on zvládl tři, jak on jedl části ryby s nejvíce kostmi
a mně nechával ty bez kostí, jak já namáčela všechno do omáčky a on to měl rád
suché. Oba jsme si přáli, aby ten večer nikdy neskončil. Písek se třpytil v záři
zapadajícího slunce a ozývalo se tiché šplouchání vody, jejíž vlny získaly zlatavý
odstín.
„Dala by sis dezert?“ zeptal se, když jsme dojedli.
„Neříkej, žes upekl dort.“
„Mám něco lepšího.“ Vedl mě na pláž a přitom se usmíval, protože jsem si
odmítla vyzout své znovunabyté lodičky.
Následovala jsem ho k hromádce horkých kamenů v písku. Oheň byl
uhašený, ale kameny zasyčely, když je Damian pokropil vodou.
„Jdeme na to?“ zeptal se.
 „Ano.“ Usmála jsem se.
Odkryl košík plný černých svraštělých banánů.
„Neříkej mi, že budu muset jíst shnilé banány.“
„Hele, já snědl tvé ceviche. A navíc, tohle nejsou banány. Je to plantain,
zeleninový banán, a nejsladší je takhle, když je slupka úplně černá.“ Jeden
oloupal, podélně rozřízl napůl a hodil na kámen. Když začal karamelizovat,
přelil ho tequillou. Vyjekla jsem, když se banán rozzářil nádherným namodralým
plamenem.
„Dáš si?“ Sundal plantain z kamene a položil na talíř.
Podívala jsem se na vrásčitou slupku a pak zpátky na talíř. Damian pokrčil
rameny a dal si kousek do úst. Lehl si na záda s rukama za hlavou a díval se na
mě. Váhavě jsem si kousek vzala. Bylo to teplé, sladké, mazlavé a neskutečně
dobré.
„Je to lepší než dort?“ zeptal se.
„To si piš,“ smála jsem se a položila se vedle něho.
Střídavě jsme jedli dezert a snažili se uhodnout, kde se objeví další hvězda,
když noc nad námi rozprostřela svůj modrý sametový závoj.
„Zítra,“ řekl Damian.
„Co bude zítra?“
„Zítra je den, kdy navštěvuju MaMaLu.“
„Myslíš, že je to bezpečné?“ Pevně jsem ho objala.
„Hledají Damiana, a ne Estebana. Esteban zmizel už dávno a se mnou ho
nic nespojuje. Mezi mnou a MaMaLu neexistuje spojitost. Pochybuju, že budou
hlídat hrob ženy, na kterou nikdo nevzpomíná.“
„Já na ni vzpomínám,“ řekla jsem. „Ty na ni vzpomínáš.“
Propletl své prsty s mými a poslouchali jsme píseň vln. „Proč mi připadá,
že jsme teď na světě jen my dva?“
„Protože v tuhle chvíli existuješ jen ty a já.“ Schovala jsem si paže pod jeho
bundu a objala ho.
„Víš, na co vzpomínám?“ zeptal se. „Jak jsem si myslel, že MaMaLuina
ukolébavka je o nádherném kousku oblohy, o něčem, co rozptýlí každou
temnotu. Potom jsme přišli do Casa Paloma a připadalo mi, že je to o tobě.
Cielito lindo.“
„A já si vždycky myslela, že zpívá o tobě. Představovala jsem si hory,
temné a hluboké jako tvoje oči.“ Políbila jsem Damiana na oči, na řasy, na jeho
rovné obočí, na jizvy po stezích.
„Zítra pojedu s tebou,“ řekla jsem a stáhla bundu z jeho ramenou.
„Já vím.“ Odhodil ji stranou.
MaMaLu nás spojila. Za to, že byl Damian ochotný sdílet se mnou její
památku, stejně jako se o ni dělil, když byla naživu, jsem ho milovala ještě víc.
„Dneska nefouká.“ Rozepnula jsem mu košili a zabrousila rukou směrem
dolů po jeho pevném hladkém břiše až k místu, kde se mužné ochlupení ztrácelo
pod kalhotami. „Žádný písek.“ Přejela jsem to místo jazykem.
„Ukaž.“ Převalil mě a laskání mi oplatil. Jeho rty se plně oddávaly mým
vystaveným zádům. „Mmmm. Máš pravdu. Ani zrníčko. Jen hebká, hedvábná
pleť.“
Zavrtěla jsem se, když jeho prsty vklouzly pod mé šaty a vyhrnovaly je tak
dlouho, až jsem je měla omotané kolem pasu.
„Bože. To je zadek!“ Sundal mi kalhotky a masíroval mi půlky. „Ani tady
není písek,“ mumlal a nechával mi na kůži otisky zubů.
Lodičky jsem si nesundala. Ani náhrdelník z mušlí. Damian mě nechal,
abych se na něj obkročmo posadila. Myslím, že si užíval pohled na mé tělo ve
svitu měsíce. Chytil mě za boky a snažil se udržovat rytmus, ale já ze sebe jeho
ruce pořád strhávala. Chvíli jsme se spolu přetahovali, až to přestala být hra, až
nás ovládla vášeň a začali jsme se pohybovat v sehraném rytmu.
Drsným bříškem svého palce se Damian zaměřil na můj klitoris a kmital s
ním tam a zpět, tam a zpět, jako by to byl vypínač, který mě střídavě vynášel na
vrcholky rozkoše a zpátky. Při každém mém zasténání otevřel ústa dokořán, jako
by nás spojovala nějaká neviditelná nit. Damian byl plně zaměstnaný mým
obličejem, tělem, jako by si vpisoval do paměti každý okamžik, každý pohyb.
Jeho přírazy mě víc a víc přibližovaly k vrcholu. Houpala jsem se na něm a tím
ho přiváděla do stejné extáze, ještě, ještě, ještě víc, až jsme oba explodovali v
sopečném gejzíru závěrečné slasti. Zhroutila jsem se na něho, rozpálená a celá
rudá se srdcem divoce rozbušeným, a on mě objal.
Oba jsme v klidu nechávali vzrušení odeznít. Byli jsme zmatení, protože to
bylo nádherné a děsivé zároveň. Nádherné proto, že když jsme byli spolu, tvořili
jsme dokonalý celek. A děsivé proto, že jsme věděli, že už není cesty zpět. Zašli
jsme tak daleko, že už nic nešlo vrátit zpátky.

Uklidila jsem hromadu oblečení, která se válela na podlaze v ložnici, a

vklouzla do jedné z Damianových košilí. Musela jsem si ohrnout rukávy, ale
košile byla hebká a hřejivá a sahala mi skoro po kolena. Před jednadvaceti dny
jsem si jeho tričko oblékala s odporem, zatímco teď jsem nořila nos do tkaniny,
protože jsem se nemohla nabažit jeho vůně.
 Vešla jsem do obýváku a našla Damiana sedět na gauči. Na konferenčním
stolku ležela jeho rozebraná pistole.
„Co to děláš?“
„Čistím si pistoli.“
Tiše jsem sledovala, jak ji znovu složil. Jistota, se kterou ji držel, a přesnost
jeho pohybů mi připomněla útrapy, kterými si musel projít. Připravoval se na
zítřek, kdybychom se na hřbitově v Paza del Mar, kde je pochovaná MaMaLu,
dostali do problémů. Věděla jsem, že Damian by se nerozpakoval svou zbraň
použít, kdyby nás někdo nebo něco chtělo rozdělit.
„Damiane, jak dlouho se budeme muset ukrývat?“
Znovu nabil zbraň a podíval se na mě. „Chceš se vrátit?“
„Víš, že jsem to tak nemyslela. Mohla bych tu s tebou strávit zbytek života.
Jen mě ubíjí ta nejistota, když nevím, co se přihodí. Bojím se o tebe a bojím se
toho, co by následovalo, kdyby nás našli. Myslím, že bychom si měli s někým
promluvit, s člověkem, co dokáže jednat s úřady a mohl by nám pomoct tu naši
situaci vyřešit.“
„Tím myslíš, že bychom si měli promluvit s tvým otcem a udat se na
policii? Lépe řečeno, že já bych se měl udat, abys ty mohla jednat v můj
prospěch? Požádat ho o shovívavost, protože oba dobře víme, že ti nedokáže nic
odepřít?“
„Tak jsem to nemyslela…“
„Přesně takhle jsi to myslela, Skye. Byl jsem připravenej nýst důsledky od
chvíle, co jsem tě strčil do kufru tvýho auta. Věděl jsem, do čeho jdu, ale neměl
jsem co ztratit. Teď je to jiný. Mám tebe a nenechám si tě od nikoho vzít. Pokud
si to nebudeš přát ty sama. Ale jestli si myslíš, že můžeš mít ve svým životě mě
a zároveň i otce, pak jsi na omylu. Buď budeš s ním, nebo se mnou.“
„To od tebe není spravedlivé, Damiane.“
„Spravedlivý? Ty chceš mluvit o tom, co je spravedlivý? Odpoutal jsem se
od tebe, Skye. Dlouho jsem vzdoroval, ale tys nepřestala. Urputně jsi bourala
moji obranu, až jsem se ti nedokázal ubránit. Miluju tě, Skye. Jsem obnaženej,
bezbrannej, zranitelnej, zamilovanej. A celá tahle situace mě ubíjí, protože vím,
že ti to rve srdce. Ale názor na tvýho otce změnit nedokážu. Nenáviděl jsem ho
předtím a nenávidím ho i teď. Pamatuj si, Skye. Já ho donutím za všechno
zaplatit.“
Hlava mi třeštila, srdce divoce bušilo. Boj na život a na smrt mezi
Damianem a mým otcem byl jako obrovská obluda, která cení tesáky a trhá na
kusy všechno to hezké, čisté a vzácné mezi námi dvěma. Požírala nás s temnou,
smrtící bezvýchodností.
„Chceš, aby někdo zaplatil za to, co se stalo MaMaLu? Prosím.“ Vzala
jsem pistoli, kterou držel, a otočila hlaveň na sebe. „Byla jsem to já. To já jsem
tehdy odpoledne vběhla do místnosti. MaMaLu se tam objevila kvůli mně. Já
jsem to všechno způsobila. Tak zastřel mě Damiane.“
Zbraň mířila na moji hruď. S každým nádechem a výdechem se zvedala a
klesala.
„Na začátku sis to naplánoval správně,“ řekla jsem. „Mělo to skončit tu
noc, kdys mě unesl. Pojďme tu žízeň po odplatě ukončit. Jednou provždy.
Zastřel mě, Damiane. A až to uděláš, zastřel i sebe. Protože já tam vběhla kvůli
tobě. Protože jsem věděla, že jsi schovaný v tom příborníku.“
Naše ruce spočívaly na zbrani, hleděli jsme jeden na druhého. Dokázala
jsem odhadnout, co se Damianovi honí hlavou, jak jsou jeho city rozjitřené.
Měla jsem chuť ho obejmout, vyvést ho z toho zmatku, ale tenhle problém si
bude muset vyřešit sám. Tím, že se s tím ztotožní, tím, že neudělá nic. Já jsem v
podstatě řekla „ano“ temnotě, která ho celé roky trápila, temnotě, která zmizí jen
tehdy, když sám zapomene a odpustí.
Spustila jsem zbraň a položila ji zpátky na konferenční stolek, vedle vzkazu
ve tvaru žirafy, kterou jsem se snažila znovu složit.
„Je to buď jedno, anebo druhé.“ Ukázala jsem na obě věci. „Buď si vybereš
lásku, nebo nenávist, protože tam, kde jedna žije, druhá umírá.“
Damian se zahleděl na ty dva předměty, rozpolcený a nerozhodný.
„Zítra ráno necháš na stole jednu z těch věcí a ta mi prozradí, jestli se v
Paza del Mar naše cesty rozdvojí. Damiane, ať vybereš cokoliv, chci, abys věděl,
že tě nikdy nepřestanu milovat.“
Probodával mě pohledem. „Říkal jsem ti, že tě se mnou nic dobrého
nečeká.“
Vzala jsem jeho obličej do dlaní. „Říkal jsi mi, že ‚láska neumírá‘.“
Nechala jsem ho tam, na jasně rudé pohovce, která byla stále potřísněná
skvrnami od jeho krve. Věděla jsem, že dnes v noci ani jeden z nás nebude spát.
A já s konečnou platností věděla, že život rozhodně není spravedlivý.
 DVACET PĚT

OTEVŘELA jsem oči a natáhla se po Damianovi. Přišlo ráno, ale on byl

pryč. Dnes se chystáme navštívit MaMaLuin hrob a na konferenčním stolku leží
odpověď, o kterou jsem ho žádala. Vklouzla jsem zpět pod deku a nebyla si jistá,
jestli to chci opravdu vědět.
V mlhavé sluneční záři poletovali dva nádherní žlutí motýli. Občas létali
otevřenými okny dovnitř a ven ptáci, jindy tam lezli gekoni a takoví brouci, že
bych ještě nedávno při pohledu na ně řvala, jako kdyby mě na nože brali.
Damian mě změnil a já změnila jeho. Byli jsme jako mušle, které jsme kdysi
sbírali pro MaMaLu – všechny pevné části tak ztenčené, že jsme skrze ně mohli
vidět jeden druhého. A bez ohledu na to, co se dnes stane, bez ohledu na to, co
na mě čeká na konferenčním stolku, vždycky budeme jako ty měňavé kousíčky
světla, částečky času a prostoru vytržené ze všech a všeho ostatního.
Vešla jsem do kuchyně a nalila si kávu. Bylo tam nezvyklé ticho, když jsem
tiše cupitala po místnosti a snažila se vyhnout jediné věci, která přitahovala moji
pozornost. Zapnula jsem CD přehrávač. „Roads“ od Portishead. Pochmurné,
křehké, depresivní, nádherné. Cítila jsem mrazení v zádech. Nebo to možná byla
jen zlá předtucha. Vešla jsem do obýváku. Očima jsem přejela stěny, ventilátor
na stropě, důlek na pohovce v místě, kde sedával Damian. Nakonec mi nezbylo,
než se podívat na to, co mi tam nechal.
5, 4, 3, 2, 1…
Můj pohled sklouzl na konferenční stolek. Byla jsem připravená plakat, ať
to dopadne jakkoliv, ať tam najdu pistoli nebo papírovou žirafu. Damian mě
ušetřil zničujících slzí beznaděje. Na skle tam ležel jeho vzkaz, složený a stojící
na čtyřech vytáhlých nohou. Jeho zbraň ležela na polici jako sběratelský kousek,
společně s ohmatanými knihami a různými suvenýry.
Odložila jsem kávu a zvedla žirafu. Byla mnohem větší než prostor, který
skutečně zabírala, mnohem těžší, než kolik ve skutečnosti vážila. Věděla jsem,
jak muselo být pro Damiana těžké přemoct své démony, ale on to dokázal. Kvůli
mně.
Vzdálené dunění se mísilo s hudbou. Myslela jsem, že píseň přechází na
další stopu, ale ten hluk sílil. Teď byl slyšet někde za mnou a už byl tak zřetelný,
že jsem ho rozeznala. Bylo to bzučení, aerodynamický třesk lopatek vrtulníku.
Do prdele.
Vyběhla jsem ven, bosá a jen v tričku. Věděla jsem, že Damian mi šel
natrhat manga, tak jako každý den. Jeden vrtulník už byl na zemi, zatímco druhý
přistával v oblaku písku a kamínků na pláži. Ozbrojení muži v maskáčích byli
všude. Běželi směrem do džungle.
„Slečno? Slečno Sedgewicková?“ Jeden z mužů mě táhl zpátky. „Jste v
pořádku?“
Vytrhla jsem se mu a běžela směrem k mangovníkům. Manga ležela
roztroušená ve stínu stromů. Byla potřísněná krví.
„Kde je?“ Popadla jsem muže, který křičel, aby mě někdo odvedl do
bezpečí. „Je zraněný? Zaveďte mě k němu!“
Ale on neposlouchal. Začal mě táhnout zpátky do jednoho z vrtulníků. Z
džungle se ozývalo odporné ratatata z kulometů. Nad námi proletěl další
vrtulník, který sledoval dění pod sebou. Praskající hlas v mužově vysílačce
vydával rychlé příkazy. Vzduch byl prosycený honbou na Damiana – všichni
tihle muži ho stopovali –, ale já se dokázala soustředit jen na krvavou stopu
vedoucí od mangovníků.
Damian se vracel za mnou, když na něj zaútočili ze zálohy. Zavřela jsem
oči a promítala si celou tu hrůzu: zasáhla ho kulka, manga se vysypala na zem a
jeho krev potřísnila jejich skvrnitou žlutozelenou slupku, Damian se zvedl a
doklopýtal do džungle, která mu poskytla úkryt, zatímco já si nalévala kávu.
Hrnek zasrané kávy.
Věděla jsem přesně, kam jít. Věděla jsem, kde Damian je – postřelený v
dřevěné chatrči, oni se k němu blíží a on nemá nic na obranu, protože já ho
donutila odložit zbraň.
Ach Bože. Co jsem to provedla?
Násilím jsem se jim vytrhla a běžela do džungle. Bylo mi jedno, že mi
kolem uší sviští kulky, které se odrážely od kmenů stromů, z nichž pak odlétaly
třísky a kusy kůry.
„Nestřílejte! Nestřílejte!“ zařval někdo, když jsem vrazila do chatrče.
Věděla jsem, že nebudou střílet, dokud budu u Damiana já, dokud bude existovat
nebezpečí, že mě při přestřelce zasáhnou.
Stála jsem u dveří a těžce oddychovala, zatímco moje oči přivykaly šeru v
místnosti.
Opíral se o roh místnosti jako chycené zvíře, svíral si stehno a jeho tepláky
byly nasáklé krví.
„Uteč odtud, Skye.“ Byl sice zraněný, ale jeho hlas byl tvrdý jako ocel –
klidný a rozvážný.
„Já ti to ošetřím.“ Vzala jsem si od něho proužek látky. Utrhl si ho z košile,
z té, která byla potřísněná vybledlými skvrnami od jahod.
„Je to jen povrchové zranění,“ řekl, když jsem omotávala látku kolem jeho
nohy. Když jsem vázala uzel, klepaly se mi prsty. „Musíš odtud pryč. Hned.“
„Skye!“ Oba jsme se otočili za hlasem mého otce.
Vypadal, jako by celé dny nespal. Můj otec si na svém vzhledu velmi
zakládá, ale dnes vypadal hrozně. Kalhoty neměly nažehlené puky, košile na
něm visela celá pomačkaná a vytahaná.
„Našel jsem tě.“ Hleděl na mě, jako by tomu sám nemohl uvěřit, jako bych
byla přízrak, který zmizí, jakmile mrkne. „Jsi v pořádku?“
Šla jsem k němu a věděla, že prohledal svět křížem krážem, než se sem
dostal. Nespal, nejedl, neodpočíval. „Tati.“
Dal mi tři pusy a přitom mě pošimral svými šedivými vousy, potom mi dal
další tři a další tři, až mě konečně sevřel v náruči. „Už jsem přestával doufat, že
tě ještě uvidím.“
Chvíli jsme se takhle objímali, dokud neupřel svůj zrak na Damiana. Cítila
jsem, jak mě pevněji sevřel v náruči. „Ty.“ Vyštěkl. „Ty zaplatíš za každou
sekundu jejího trápení.“
„Tati, to ne.“ Otočila jsem se tak, aby nám Damian neviděl do tváře.
„Poslouchej. Musím ti vysvět…“ Zastavila jsem se v půlce věty, když jsem
zahlédla muže stojícího za otcem. Byl mi zvláštně povědomý a vyzařovala z
něho jakási temná hrozba, která mi připomněla, co nás čeká venku.
„Señore Sedgewicku,“ řekl. „Moji muži jsou připraveni dopravit vás a Skye
zpátky k vrtulníku. Nedělejte si starosti. Nikam neuteče.“ Ukázal zbraní směrem
k Damianovi.
Damianův pohled sklouzl z toho muže na mého otce a potom zase zpátky.
Ležel na podlaze se zraněnou nohou nataženou před sebou, ale pěsti měl zaťaté a
čelist pevně sevřenou.
„Dobrá,“ řekl otec a vedl mě směrem ke dveřím. „Nechám to na tobě,
Victore.“
V tu chvíli mi to došlo. Proto se Damian tak zle díval a já měla pocit, že
toho muže odněkud znám. Můj otec si najal Victora Maderu, svého bývalého
osobního strážce, aby nás vystopoval, a teď, tady v chatrči po tolika letech, se ti
dva muži znovu setkali – muži, kteří připravili Damiana o MaMaLu. A teď mu
brali i mě. Damian se vzdal své touhy po pomstě, ale teď jsem cítila, že v něm
znovu narůstá, jako krvavý příliv připravený rozpoutat kolem nás peklo.
„Ne. Přestaňte!“ Vykroutila jsem se z otcova objetí a stála mezi oběma
muži a Damianem. „Nikdo se ho ani nedotkne.“
„Skye?“ Otec byl celý zmatený. „Co to děláš? Běž od něho pryč.“
„Odprejskni,“ řekla jsem Victorovi, který přistoupil blíž a mířil na Damiana
pistolí.
„To je v pořádku.“ Victor pomalu postupoval dopředu. Vlasy měl na
spáncích šedivé, ale stále byl v dobré kondici. „Trpíte posttraumatickou
stresovou poruchou. To se stává. Odstupte od něho a poslechněte svého otce.“
„Skye, miláčku.“ Zkoušel to otec. „Už jsi v bezpečí. On už nad tebou nemá
žádnou moc. Pojď sem. Podej mi ruku. Slibuju, že odteď bude vše v pořádku.“
„Já jsem v pořádku! Chápete? Jsem v pohodě. Jen chci, abyste mě
vyslechli. Jen mě prosím vyslechněte.“
„Dobře, dobře. Jsi v pohodě.“ Otcův zrak sklouzl na dlahu kolem mého
prstu. Vyměnil si s Victorem pohled. „Pojďme si o tom promluvit ven.“
„Ne! Tady. A teď. Já se od něho nehnu.“ Viděla jsem v otcových očích
utrpení, nepochopení, ale věděla jsem, že až mu povím, kdo Damian je a proč to
udělal, přijme to. Bude muset.
„Pamatuješ si na Esteb…“ Dál jsem se nedostala.
Victor mě strhl k sobě a popadl mě v pase. „Chytněte ji,“ přikázal otci.
„Rychle!“
Na zlomek vteřiny spustil Damiana z očí a to se mu nevyplatilo. Damian
zaútočil rychlostí blesku a chytil Victora za kotníky. Victor přepadl dozadu na
pracovní stůl. Ten se převrhl a rezavé kleště, kladiva a hřebíky se vysypaly na
podlahu. Oba muži spolu zápasili na zemi, snažili se dostat k pistoli ležící
několik palců mimo jejich dosah.
„Nedělej to!“ Pevně jsem sevřela otcovu paži a zabránila mu vzít tu zbraň.
„Co to s tebou je? Už s tím přestaň, Skye!“
Damian s Victorem spolu stále bojovali. Victor byl nahoře, potom Damian,
a pak zas Victor. Damian odkopl zbraň mimo dosah. Potom byl Victor na nohou
a kopal do Damiana. Svými těžkými pevnými botami mířil do Damianových
žeber, do břicha, do rány na noze. Kopal do něj jako smyslů zbavený.
Historie se zopakovala. Věděla jsem, že Damian znovu prožívá, jak stál
zlomený a zbitý u brány Casa Paloma poté, co ho Victor zmlátil. Lomcoval s
ním vztek, bolest a pocit křivdy. Ale Damianovi už nebylo dvanáct a Victor
nebyl nejmladší. Co však bylo hlavní, Damian v sobě po celá léta dusil hněv,
který se teď se vší vehemencí dral na povrch.
Damianovy prsty sevřely pilku na železo, která ležela na zemi, a všechen
nahromaděný vztek vyvrcholil v jediném pohybu, kdy se pilka zařízla tak
hluboko, že její zuby zůstaly pevně zaseknuté ve Victorově kosti.
Victor zavrávoral a sledoval krev tryskající z jeho paže, jako by se nacházel
v jakémsi děsivém transu. Jeho paže byla rozštípnutá přímo pod loktem. Zbytek
paže visel bezvládně na kloubu jako kus mrtvého těla. Krev se Victorovi
hromadila u nohou a stříkala na jeho těžké, světle hnědé boty. Potom Victor padl
na kolena, chvíli se kýval sem a tam, než dopadl tváří na podlahu.
To, co následovalo, trvalo jen pár sekund, ale před mýma očima se to
odehrávalo v nesnesitelně pomalých, jasných podrobnostech, jako bych uvízla v
nějakém paralelním světě neschopná zachránit jediné dva muže, které jsem
milovala. Oba se vrhli po pistoli, ale Damian byl rychlejší.
„Ne!“ Chránila jsem před ním svého otce.
„Ještě odtud můžeme uprchnout, Skye.“ Damian kulhal, když mi šel
naproti. „Vyjdeme ven. Budeš moje rukojmí. Nikdo nebude střílet.“
„Jakmile vyjdeš z téhle chatrče ven, tak zemřeš,“ řekl můj otec.
„Přestaňte.“ Točila jsem se mezi nimi. „Oba dva. Přestaňte!“
„Skye.“ Damian ke mně natáhl ruku, pistolí ve druhé ruce stále mířil na
mého otce.
„Neposlouchej ho. Pojď ke mně, Skye.“ Otec natáhl ruku směrem ke mně.
Stála jsem mezi nimi a zdálo se mi, jako by se celá chatrč nakláněla jako
páková houpačka. Já jsem se nacházela uprostřed, na jedné straně byly tři
polibky a na druhé papírová žirafa. Damianův život byl v jedné rovině, život
mého otce byl ve druhé rovině. Jeden z nich musel klesnout dolů a já měla
rozhodnout, který z nich to bude.
„Já ho miluju, tati,“ řekla jsem.
„Ty si jen myslíš, že ho miluješ. Ve skutečnosti je to zrůda. Podej mi ruku,
Skye, a nech ty muže, aby se o to postarali.“
Když Damian uslyšel ta čtyři slova, zkřivil se mu obličej.
Postarej se o to, a připravili ho o MaMaLu.
Postarej se o to, a přijde i o mě.
Ne. Tentokrát to nebude probíhat podle Warrena Sedgewicka. Tentokrát se
o to postará Damian. Poznala jsem to podle toho, jak se jeho tělo napjalo, stejně
jako tehdy, když mi uřízl prst nebo když si myslel, že chci vyskočit z lodi.
Damian necítil nic než ostrou bolest v srdci. Rána, kterou jsem se snažila
zacelit láskou, se znovu otevřela. Řinula se z ní touha po pomstě, která zadusila
všechno sladké, milé a jemné, zničila všechny něžné výhonky, které si začínaly
razit cestu ven. Už tu nebyla Skye. Zbyla jen temnota, zmar a zející rána plná
hořkých smutných vzpomínek.
Damian zmáčkl spoušť.
V tu chvíli jsem se pohnula.
Můžeš si vybrat buď lásku, anebo nenávist. Protože kde žije jedna, druhá
umírá.
„Skye!“ Slyšela jsem, jak oba muži vykřikli, když kulka projela mým
tělem.
Místnost se přestala naklánět. Všechno utichlo. Bylo po boji. Žádné další
přetahování. Zatajila jsem dech.
Tak sladké, přesladké ticho.
 Potom jsem vydechla a zavrávorala dopředu, když se mi na tričku začala
zvětšovat krvavá skvrna.
ČTVRTÁ ČÁST
DAMIAN

DVACET ŠEST

BYL to ostře sledovaný případ. Lidé se pohřešují každou chvíli, ale unesená
dědička, která jako zázrakem přežila a byla postřelená při záchranné akci,
vzbudila patřičný rozruch. Damian mohl říct svoji verzi. Novináři se na to jen
třásli, ale on během procesu neprozradil ani slovo. To, co provedl, už se stejně
nedalo změnit. Když soudce vynesl rozsudek, byla to pro něj skoro úleva a
média dostala svoji porci informací.
Damian věděl, že může nastoupit do vězení jako beránek, anebo popadne
býka za rohy. Jaký dojem udělá, tak se bude odvíjet jeho pobyt ve věznici.
Damian na sebe neupozorňoval a většinu času trávil pozorováním a učením.
Tahle hra se jmenovala přežití a za mnohé vděčil době strávené v Caboras.
Většina vězňů byla rozdělena podle rasové příslušnosti. Platil tu zákon
početní převahy. Když jste členem gangu, jste chránění. Lidé si potom pořádně
rozmyslí, než si s vámi něco začnou. A tak si vyberete skupinu a té se držíte.
Damian rozeznal na dvoře tři různé skupiny: bílí, černí a Mexičani. Ne všichni
přesně zapadali do skupin a některé se štěpily na menší frakce. Byli zde ti, kteří
spoléhali na Boha, většinou křesťané a muslimové, pak tu byli homosexuálové a
transsexuálové, zatímco jiní stáli mimo jako samotáři: odsouzenci na doživotí,
nájemní vrazi a životem protřelí a zhrublí starci. Ať patřili do kterékoliv skupiny,
byli to muži, kteří spáchali těžké zločiny – vraždu, násilné vloupání, únos,
vlastizradu. Byla tam ještě jedna zvláštní oddělená sekce pro vězně, kteří
nemohli být společně s ostatními: dvůr pro vězně se specifickými potřebami.
Byli tu vězni, kteří se nějak proslavili (bývalí policisté, celebrity, sérioví vrazi),
sexuální delikventi (násilníci a pedofilové) a lidé s duševními poruchami.
Nápravné zařízení Roberta Daileyho východně od San Diega nebylo
místem, kde by si odpykávali trest úředníci, kteří se dopustili podvodu, nebo
pachatelé drobných přestupků. Bylo to osamoceně stojící vězeňské zařízení,
obehnané závěsy ostnatých drátů a změtí zaprášených, divoce rostoucích květin,
co by kamenem dohodil od chudinských čtvrtí zvaných colonias a laciných
montážních podniků maquilidoras patřících k městu Tijuana. Sem Damiana
poslali, aby si tu odsloužil svůj trest.
 Když zvonek ve T hodiny odpoledne ohlásil večeři, Damian se šoural v
řadě s ostatními vězni ze své ubytovací jednotky. Jídelna byla prostorná
obdélníková místnost, kde se nacházelo tucet nerezových stolů, každý pro osm
lidí. Na obou stranách haly stála ozbrojená stráž, která na vězně dohlížela zpoza
skleněných kójí. Skupina šesti kuchyňských pomocníků z řad odsouzených stála
za skleněnou přepážkou připomínající samoobslužnou jídelnu a posunovala
podnosy jako dělníci na montážní lince. Toho dne servírovali smažený kuřecí
steak s bramborovou kaší, omáčkou, tenkým plátkem kukuřičného chleba a jako
dezert želé.
Damian si vzal svůj podnos, naplnil si erární plastový hrnek studenou
vodou a připojil se ke skupině gayů. Monique, skoro dvoumetrový robustní
vězeň, zvedl obočí tenké jako břitva, když se Damian posadil naproti němu. Na
chvíli zaváhal, jestli byl Monique dobrá volba pro vybudování pozice mezi
vězni. Monique byl odsouzený na doživotí a zároveň byl vůdcem skupiny. Byl to
bývalý boxer s bicepsy tak velkými a vyrýsovanými, jako by to byly kmeny
stromů. Dozorci požadovali z každé skupiny jednoho zástupce. Když se objevil
problém mezi různými frakcemi, vězeňská stráž všechny zamkla v celách a
vedoucí skupin spolu vzniklou situaci řešili. Tímto způsobem na sebe vězni
vzájemně dohlíželi a systém byl výhodný pro všechny strany. Vůdci skupin na
oplátku dostávali od dozorců různé výhody, měli to u nich „dobré“. Nedalo se
přehlédnout, že Monique se těšil velké oblibě dozorců, ať už to byla jeho tmavě
fialová rtěnka, černý lak na nehty nebo karnevalové korálky kolem krku. Byl
největší, nejsilnější a nejvýraznější osobou v místnosti. Takže když se Damian
natáhl přes stůl, nabodnul Moniqueův kus masa na vidličku a ukousl si velké
sousto, všichni s napětím čekali, co přijde. Zaměstnanci kuchyně přestali plnit
talíře a omáčka jim kapala z naběraček. Nikdo ani nepromluvil. Všechny oči
byly upřené na Moniquea a Damiana.
Monique zamrkal. Opravdu mu ten mlíčňák, ten přivandrovalec zrovna
šlohnul jídlo z talíře? Jenom blázen může tak nehorázným způsobem provokovat
jiného vězně a tenhle blázen si pro svoji provokaci vybral zrovna jeho?
Damian potřeboval jeho reakci. Rychle. Dřív, než se do toho začnou plést
dozorci. Vzal do ruky svůj hrnek a vychrstl ledově studenou vodu Moniqueovi
do tváře. Monique si nechal vodu kapat z nosu a z brady. Utřel si tvář, ale
nespustil z Damiana oči. A najednou se rozpoutalo peklo.
Když chcete rozpoutat rvačku ve vězení, tak první ránu musíte dát vy,
pomyslil si Damian, vrazil Moniqueovi loktem do krku a zasáhl ohryzek. Tomu
hromotlukovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. V tu chvíli už byli obklopeni
davem přihlížejících vězňů, kteří drželi dozorce v šachu.
Monique se vrhl přes stůl a shodil Damiana ze židle. Oba muži dopadli na
podlahu a začala bitka. Damian schytal těžké údery do brady, do čelisti a do
hrudníku. Každý úder mu připadal jako rána kladivem. Monique nad ním měl
převahu, dupal mu po nártu, aby ho udržel na podlaze, takže Damian se nemohl
dostat nahoru a bránit se. Popadl Damiana za krk, sevřel ho dole na průdušnici,
dusil ho svým ocelovým sevřením a potom praštil jeho hlavou o podlahu.
Damian s ostrým zasyčením vypustil všechen vzduch z plic. Připadalo mu, jako
by jeho tvář měla každou chvíli explodovat, jako by se mu všechna krev
nahromadila v hlavě a Monique ještě zesiloval svoje sevření, čímž hlavu
odděloval od zbytku těla. Monique uhýbal před údery, které rychle ztrácely na
intenzitě, když Damianův zrak začal slábnout. Kroužek přihlížejících mu
připadal čím dál rozmazanější a jejich modré mundúry mu splývaly v jeden.
Hluk, chaos a skandování jako by přicházely z dálky. Před ním se vznášela
Skyeina tvář, strašidelně ledová, jako ve chvíli, než stiskl spoušť. V očích měla
paniku a její ústa nehlasně vyslovovala „ne“.
Co uděláš, Damiane? ozval se hlas v jeho hlavě.
Budu se bránit a nevzdám to.
Damian prudce otevřel oči. Popadl korálky kolem Moniqueova krku a
zatáhl. Když byl Moniqueův obličej dostatečně blízko, Damian ho udeřil hlavou
do nosu. Monique Damiana pustil a chytil se za nos. Krev se mu řinula na
modrou šambré košili. Damian udeřil Moniquea do čelisti a přehoupl se na něho.
V tu dobu už se k nim dostali dozorci. Moniqueův obličej byl plný šrámů a
docela fialový od Damianových ran i od rozmazané rtěnky.
Když táhli Damiana a Moniquea pryč, dav vězňů se rozestoupil. Oba muži
se sotva drželi na nohou, byli zakrvácení a zbití, ale jedno bylo jisté. Všichni
věděli, že není radno začínat si s Damianem Caballero.

Damiana zavřeli na izolaci za podněcování k boji. Samotka patřila k

nejtvrdším trestům ve věznici. „Díra“ neboli vězeňská samovazba, byla asi dva a
půl metru dlouhá a přes dva metry široká. Zdi a strop byly z těžkých tlustých
kovových plátů a podlaha byla ze studeného betonu. V cele nebylo nic kromě
kovového rámu postele s tenkou matrací, který těsně přiléhal k toaletě a
umyvadlu. Jediným místem kontaktu s okolním světem bylo okénko ve dveřích
pro výdej stravy. Sebrali mu vězeňský stejnokroj a místo toho mu dali tenké
tričko a boxerky. V noci zesílili klimatizaci, takže nemohl spát.
Na devadesát minut denně měl Damian dovoleno vyjít ven do ohrady z
pletiva, kde se mohl protáhnout, nadechnout čerstvého vzduchu a udělat pár
dřepů. Toho prostoru navíc se snažil maximálně využít. Zbývajících dvacet dva a
půl hodiny byl Damian ponechán v naprosté tmě a tichu. Poprvé od chvíle, co se
přiznal k obviněním vzneseným proti němu u soudu, byl Damian sám. Izolace ho
měla zlomit, ale on ji přivítal. Už dlouho žil mimo zákon a nenesl žádnou
odpovědnost za všechny ty lidi, jejichž krev mu stále ulpívala na rukou.
Alfredo Ruben Zamora, muž, který se pokusil v cantině zavraždit El
Charra.
El Charro.
Nespočet členů kartelů Sinaloa a Los Zetas při explozi ve skladu.
Damiana však mnohem víc tížilo to, co provedl Skye. Nemohl se ubránit
vzpomínkám na chvíle, kdy ji viděl naposledy, a přestože mu to drásalo srdce,
vybavoval si každičký detail.

Když Damian vstoupil do soudní síně, první, koho si všiml, byla Skye. Jeho
oči automaticky sklouzly k ní, protože tomu nešlo zabránit. Když spolu byli na
jednom místě, přitahovala veškerou jeho pozornost.
Vypadala jinak – už to nebyla dívka ze zlaté klece, ale nebyla ani dívkou z
domku na ostrově. Nevypadala ani jako Skye Warrena Sedgewicka, ani jako
Damianova Skye, ani jako něco mezi tím. Tahle Skye byla sama sebou. Ostrov ji
změnil bez ohledu na to, čím vším si od té doby prošla. Damian cítil to
odevzdání, jako by se uzavřela sama do sebe, nejen před ním, ale i před vším
kolem. Seděla sice ve stejné místnosti, ale nacházela se ve svém vlastním
prostoru, dýchala svůj vlastní vzduch.
Kulka ji škrábla na rameni, a přestože nezanechala žádné trvalé následky,
paži měla ještě v závěsu. Damian se při pohledu na ni nemohl ubránit
vzpomínce, jak mu její krev protékala mezi prsty ve chvíli, kdy ji zachytil. Krev,
kterou prolil on. Warrenovi muži ho zatkli. Skye a Victora, který z velké ztráty
krve ztratil vědomí, dopravili do vrtulníku. Warren s nimi letěl do nemocnice,
zatímco Damiana vzali – spoutaného a s ozbrojeným doprovodem – na policejní
stanici. Rafael mu podával zprávy o Skyeině zdravotním stavu a zotavování, ale
on ji neviděl od chvíle, co ho zatkli.
Zase byla blond. Lesklé vlasy v délce po bradu měla zastrčené za jedním
uchem. Z Damianova úhlu pohledu to zdůrazňovalo její plné růžové rty a
vyvolávalo to v něm touhu po věcech, na které ztratil právo v okamžiku, kdy
zmáčkl spoušť.
Skye byla usazená mezi svým otcem a Nickem Turnerem, mužem, se kterým
večeřela onoho večera, kdy ji Damian unesl. Damian ho nenáviděl, protože seděl
tak blízko ní, protože mohl sedět tak blízko, až se jejich ramena dotýkala. Za
tohle jediné privilegium ho nenáviděl víc, než za všechna obvinění, která proti
němu Nick vznesl, protože Nick jako právník vedl obžalobu proti Damianovi.
Přestože měl Damian dvojí občanství – mexické a americké – jeho proces
probíhal v San Diegu, protože unesl Skye na území Spojených států. K soudnímu
řízení nakonec vůbec nedošlo. Damian přiznal vinu. Zmrzačil Victora, unesl
Skye, držel ji v zajetí, uřízl jí prst a nakonec na ni vystřelil. Damianův obhájce
vypracoval s Nickem dohodu o přiznání viny, přičemž Nick prosazoval nejtvrdší
trest.
Nick opovrhoval Damianem za to, že mu unesl dívku, kterou zbožňoval, a za
všechno, o čem byl přesvědčený, že se mezi nimi stalo. Ačkoliv se Skye s Nickem
odmítala vídat mimo soudní líčení, Nick nepochyboval, že se jejich vztah časem
obnoví a že za to může jen prožité trauma. Nevěřil jí, když mu říkala, že se do
Damiana zamilovala. A i kdyby Damian opravdu byl Esteban, ten kluk, kterého
kdysi znala, tak co? Skye není úplně při smyslech, a tak se musí společně s
Warrenem postarat o to, aby Damian nikdy neopustil věznici. Vzhledem k tomu,
že Damian způsobil Skye ublížení na zdraví, překlasifikovali obvinění z únosu na
násilný únos. Chtěli k tomu připojit znásilnění, ale Skye trvala na tom, že k sexu
svolila, a odmítala, aby ho brali jako znásilnění.
Když Damian sledoval Skye mezi oběma muži, samozřejmě o ničem z toho
nevěděl. Vnímal je jako jeden celek, trio, které spojilo své síly proti němu.
Ať vybereš cokoliv, Damiane, chci, abys věděl, že tě nikdy nepřestanu
milovat, řekla mu.
Chtěl tomu věřit. Tolik tomu chtěl věřit, ale jak mohl, když věděl, že zatajila
jedinou věc, která mu mohla přinést určitou shovívavost? To, že ji propustil. Že jí
daroval svobodu, vysadil ji na pevnině a že ona se k němu vrátila. Tohle věděli
jen oni dva. Ano, vybral špatně. Podlehl temnotě, když měl stát po jejím boku,
ale on potřeboval vědět, jestli jí na něm ještě záleží. Klidně by strávil zbytek
života zamknutý v cele za všechny zločiny, které spáchal, ale potřeboval ten
jediný prchavý okamžik světla, aby mohl odejít s vědomím, že to myslela vážně.
Když stál Damian před soudcem připravený přijmout svůj trest, jeho oči
sklouzly na Skye. Jeden pohled, jediný pohled těch podmanivých šedých očí, a on
by byl vykoupený.
Řekni něco, přestávám ti věřit.
Ale ona měla skloněnou hlavu. Po celou dobu na něho nepohlédla a ani teď
se nedívala. Skye věděla, že kdyby to udělala, kdyby zvedla pohled ze svého
klína, nedokázala by před ním nic skrývat, a ona to v sobě držela dost dlouho na
to, aby vše zničila v jediném okamžiku. Čím dřív tenhle případ skončí, tím lépe
pro všechny.
Skye svému otci a Nickovi pověděla, že jí Damian daroval svobodu a že se k
němu vrátila dobrovolně, ale oni byli přesvědčeni, že trpí nějakou psychickou
poruchou. Byli připraveni povolat psychiatra, který by zpochybnil vše pozitivní,
co by o Damianovi řekla. Navíc by dosvědčil, že trpí stockholmským syndromem
a posttraumatickou stresovou poruchou.
„Nechápu, proč se ho pořád zastáváš, Skye.“ Její otec přecházel po
nemocničním pokoji, kde se zotavovala ze svého zranění. „Podívej, co ti udělal.
Postřelil tě, Skye. Chtěl zastřelit mě, a nakonec vystřelil na tebe. Myslíš, že by
někdo jako on měl zůstat na svobodě? Někdo tak zaslepený touhou po odplatě, že
se nedívá napravo nalevo?“
„Ty jsi byl taky slepý, tati. Tak slepý, že jsi neviděl, co jsi provedl
MaMaL…“
„Chceš vědět, co jsem provedl MaMaLu?“ Warrenovy oči plály
rozhořčením. „Já jsem MaMaLu zachránil. Mluvím pravdu. Já ji zachránil. El
Charro a jeho muži by ji zavraždili. Vězení pro ni bylo tím nejbezpečnějším
místem. Sejde z očí, sejde z mysli. Dal jsem Victorovi nějaké peníze, aby zajistil,
že bude o Estebana postaráno a že MaMaLu dostane ve Valdemoros všechno, co
bude potřebovat. Nevím, jestli se k ní něco z těch peněz dostalo. Mám podezření,
že Victor ty peníze použil k vybudování své vlastní bezpečnostní agentury, ale to
je teď bezpředmětné. Jakmile jsme se v našem novém domově zabydleli, měl jsem
v plánu pro MaMaLu a Estebana poslat, dát jim novou totožnost a finančně je
zajistit. Dlužil jsem jí to. Nový život, nový začátek. Ale nevyšlo to. Zemřela dřív,
než jsem ji odtamtud mohl dostat. Vydal jsem se hledat Estebana, ale jeho strýc
byl pryč a on zmizel. Nezůstala po něm žádná stopa. Nikdo nevěděl, kam odešel
a co se s ním stalo. S těžkým srdcem jsem tuhle kapitolu našeho života uzavřel,
Skye. Spálil jsem dopisy, které jsi psala. Trhalo mi to srdce, ale chtěl jsem tě
chránit. Byla jsi tak mladá, věřil jsem, že zapomeneš. Myslel jsem si, že když tě
přesvědčím, že se přestěhovali, bude to pro tebe jednodušší.“ Warren si
povzdechl a klesl na židli. „Jestli něčeho v životě lituju, kromě toho, že jsme
neodjeli z Mexika, když byla tvoje máma ještě naživu, pak je to MaMaLu. A jestli
se mi za to chce Damian pomstít, dobrá. Ale tohle mu neprojde.“ Máchl rukou
ke Skyeině posteli se všemi přístroji, které kolem nich pípaly.
Skye zavřela oči. Tolik nedorozumění, tolik zmařeného času, oba muži
tvrdohlavě obhajují jen to své.
„Damian potřebuje vědět, co se stalo, tati, co jsi měl v plánu.“
„Nedal mi žádnou šanci to vysvětlit, nemám pravdu? Všechno to byly jen
jeho domněnky. Sám se stal soudcem, porotou a vykonavatelem trestu. Unesl tě,
zranil tě a způsobil trvalé zranění dalšímu člověku. Victor už nikdy nebude moci
používat svoji paži. Lékaři mu ji sešili, ale nervy jsou přerušené. S tím už se nedá
nic dělat.“
„Bylo to v sebeobraně!“ namítla Skye. Měla plné zuby toho věčného
dohadování. „Victora sis najal. Věděl, do čeho jde. Jeho práce zahrnuje i tohle
riziko. Damian nebyl ozbrojený. Byl zraněný. To Victor ho ohrožoval zbraní.“
„Proč?“ Její otec vypadal vyčerpaně. „Proč se mnou musíš neustále
bojovat? Nech mě, ať to vyřeším, Skye. Jednoho dne se ohlédneš zpátky a
pochopíš. Teď to nejsi ty. Nevíš…“
„Už dost!“ přerušila Skye otce. „Dost.“
V tu chvíli stará Skye přestala existovat a místo ní tu byla Skye nová.
„Končím,“ řekla. „Končím s tebou. A končím s Damianem. Už nedovolím,
abyste mě vy dva zneužívali při svých vzájemných potyčkách.“
Nick ji nutil, aby odmítla dohodu o přiznání viny, kterou navrhoval
Damianův advokát. Skye věděla, že jakmile se případ dostane k soudu, udělají
tam z Damiana zrůdu a její výpověď zpochybní. Vše, co spolu prožili, by bylo
pošpiněno a zneuctěno. A tak přistoupila na dohodu s Nickem a jejím otcem. Oni
nedají Skye do péče psychiatra, když jim ona nebude bránit v jejich počínání,
když pomlčí o tom, že jí Damian daroval svobodu.
A tak tam seděla v soudní síni s pohledem upřeným do klína, přestože na
sobě cítila Damianův spalující pohled. Její láska nestačila. Vzdal se jedné
pistole, aby natáhl ruku po jiné. Když šlo do tuhého, její láska nestačila.
Soudce odsoudil Damiana na osm let, protože projevil lítost a přiznal vinu a
tím ušetřil soudu čas a výdaje vleklého soudního řízení.
Nick a Warren z toho neměli radost, ale podobný trest očekávali a museli se
s jeho výší smířit.
Když Damiana spoutali, Rafael ho pozdravil krátkým kývnutím hlavy.
Ještě než ho vyvedli ze soudní síně, Damian se naposledy podíval na Skye.
Stále zoufale prahl po jejím jediném pohledu. To, co cítil, se nedalo vyjádřit
slovy – smutek, ztrátu, pocit, že ji zklamal, zklamání ze sebe sama.
Skye stále upírala oči do klína.

Damian v životě miloval jen dvě ženy. Jednu z nich nedokázal zachránit a
druhou nemohl mít vlastní vinou. Ve tmě, když na něho dolehla samota a tížila
ho jako těžký balvan, za ním přicházela MaMaLu. Cítil ji vedle sebe. Když
zavřel oči, slyšel její zpěv. Znovu byl malým chlapcem, který s ní sedí v kostele
s rukama pevně sevřenýma v jejích, zatímco andělé a svatí na ně shlíželi z výšky.
Damian si uvědomil, že MaMaLu nebyla sama, že dokonce i tehdy, když
trávila své poslední dny ve Valdemoros, měla u sebe Damiana, stejně jako on má
teď ji. Protože když milujeme, ukrýváme lásku v srdci a můžeme se k ní obrátit i
ve chvílích, kdy je nám nejhůř. Čím více milujeme, tím jasněji září. A přestože
MaMaLu už dlouho nebyla mezi živými, stále tam byla s ním, v jeho smutných,
osamocených chvílích.
Je to pravda, pomyslel si.
Láska neumírá.
Díky tomu Damian nepřišel o rozum, protože bez cíle se člověk může v
samovazbě zbláznit. Damian si utrhl z boxerek knoflík, otočil se dokola a
vyhodil ho do vzduchu. Potom padl na kolena a hledal ho ve tmě. Když ho našel,
zopakoval to znovu a znovu, dokud nebyl unavený. Po nějaké době se bavil
hrou, jestli uhodne čas mezi jídly a rozezná, jestli je den nebo noc. Někdy běhal
na místě, jindy stál na hlavě. Snažil se nějak zaměstnat a udržovat se v kondici.
Když otevřeli dveře a dovolili mu vrátit se do cely, všechny překvapil svojí
odolností.
Monique strávil v díře jen několik dní, protože Monique byl důležitý. Měl
nezastupitelnou úlohu při udržování pořádku. Když se Damian poprvé znovu
objevil v jídelně, v celé místnosti zavládlo napětí. Dozorci byli ještě ostražitější a
vězni sebou nervózně vrtěli, když se Damian posadil na stejné místo naproti
Moniqueovi. Podávaly se špagety s masovými kuličkami, k tomu hrášek a
samozřejmě nechybělo želé. Damian nabral na vidličku masovou kuličku z
Moniqueova podnosu a strčil si ji do úst. Monique přestal kousat. Nos se mu
hojil, ale byl po Damianově zásahu trochu pokřivený. Ve vzduchu bylo mezi
oběma muži cítit napětí. Potom se Monique natáhl přes stůl a nabral si plnou
vidličku Damianova hrášku. Držel vidličku mezi nimi. Kuličky hrachu se
vznášely v nestabilní hromádce chlapáctví, než si je nacpal do úst. Zírali jeden
na druhého, nespěchali, žvýkali jídlo toho druhého. Damian polkl a zaměřil se
opět na svůj podnos. Monique pokračoval v jídle ze svého talíře. Všichni se
vrátili k tomu, co dělali předtím.
„Hezkej šátek,“ zamumlal Damian.
Monique měl na hlavě pestrý květovaný šátek a v uších půvabné perlové
náušnice.
„Zapomeň,“ odvětil Monique aniž by zvedl oči od svých špaget. „Nemysli
si, že u mě máš nějakou šanci.“
DVACET SEDM

„DAMIANE, máš návštěvu.“ Příslušník vězeňské služby se zastavil u

prostoru pro příjem a výdej věcí, kde Damian a Monique malovali na stěnu.
„Chvála Bohu.“ Monique zvedl dlaně ke stropu. „Odveďte toho
neschopnýho blbečka pryč. Vrtá se mi v kukuřici.“
„Je to jenom kukuřice,“ řekl Damian a odložil štětec. „Žádný falický
metafory.“
Následoval dozorce skrz těžké ocelové dveře s okny z plexiskla. Dveře
varovně zabzučely, vyfoukly stlačený vzduch, otevřely se a opět se za nimi s
hlasitým zasyčením zaklaply.
Damian vstoupil do místnosti pro návštěvy a hledal Rafaela. Ten byl jediný,
kdo ho během prvního roku výkonu trestu navštěvoval. Damian dohlížel na
svoje podnikání zpoza mříží a Rafael vše uváděl do praxe podle jeho pokynů.
Někdy seděli venku na přilehlém nádvoří, částečně pokrytém trsy zelené trávy, a
sdělovali si novinky. Damian byl sice za mřížemi, ale díky Rafaelovým
návštěvám si mohl udělat obrázek o světě tam venku.
„Říkali mi, že nesmím mít tričko bez rukávů nebo s holými zády. A sukni
maximálně pět čísel nad kolena.“ Rafael si nikdy neodpustil ironickou
poznámku na adresu jeho poněkud nečekaného přátelství s Moniquem. Damian
byl zvědavý, s čím zase Rafael přijde, ale nikde ho nemohl najít. Polovina
malých posezení v místnosti byla obsazená rodinami a dětmi odsouzených.
Pohlédl na dozorce, který usazoval návštěvy.
„Venku,“ pokynul mu dozorce.
Damian vyšel na nádvoří a ustrnul. Na lavičce pevně přišroubované k zemi
seděla Skye, ještě krásnější a skutečnější, ve všech směrech překonávala jeho
představy. Byla k němu otočená zády. Celým tělem mu projela bodavá bolest,
protože vlasy už jí sahaly skoro do pasu, protože promeškal nekonečnou řadu
okamžiků – jak vypadala, když jí vlasy sahaly po ramena, když se jí ovíjely
kolem prsou, když se kroutily v dolíku jejích zad. Jemné chmýří vlasů na jejích
pažích mělo stříbřitě bílou barvu v místech, kam dopadalo slunce. To jí
propůjčovalo téměř éterickou zář, která prosvěcovala každý temný, zaprášený
kout jeho srdce.
Byl by tam stál celou věčnost, ochromený pohledem na Skye, kdyby ho
jeden z dozorců nepostrčil. Damian stál chvíli za ní a snažil se najít slova, když
Skye vycítila jeho přítomnost a otočila se.
Skye čekala něco úplně jiného. Malou kóji, skleněnou přepážku, telefon,
pomocí kterého spolu budou hovořit.
Odstup.
Očekávala odstup.
Stále dokola si v hlavě přehrávala tu scénu. Nad hlavou úsporné žárovky,
prostor velikosti šatní skříně, bezpečnostní kamery monitorující jejich rozhovor.
Ona se posadí. Přivedou ho. Takhle si to představovala, na tohle byla připravená.
Ale mezi nimi nebylo žádné sklo, nic, co by zklidnilo jejich rozjitřené city, nic,
co by zmírnilo sílu, která ji k Damianovi stále poutala.
„Sednout!“ zvolal jeden z dozorců a tím přerušil jejich vzájemné
hořkosladké zkoumání.
Damian sklouzl na lavičku naproti ní. Mezi nimi stál malý obdélníkový
stolek.
„Já…“
„Ty…“
Ve stejném okamžiku se odmlčeli.
„Ty první,“ řekl Damian a myslel na jinou chvíli, kdy také jeden druhému
skočili do řeči a poté následovaly vášnivé polibky v temné chodbě.
„Když jsem žádala o návštěvu, řekli mi, že jsem na seznamu tebou
odsouhlasených lidí,“ řekla Skye.
„Nečekal jsem, že bys přišla.“
Došla jim slova, protože byli příliš zaujatí pohledem jednoho na druhého.
Skye byla připravená na nejhorší, ale Damian se jen tak nedal. Přežil El Charra a
Caboras a nezlomil ho ani pobyt ve vězení. Všimla si, že jeho hrudník byl širší a
pod košilí se skrývaly svaly, které byly větší a silnější. Ale tvář měl hubenější a
jeho oči se změnily. Ano, byly stále černé, ale odrážela se v nich marnost,
beznaděj, ztráta nadějí, které se nakonec obrátily v prach.
„Jak…“ Polkla a snažila se před pronikavým pohledem zachovat klid. „Jak
se ti daří?“
„Vypadáš dobře,“ řekl, jako by ji vůbec neposlouchal, jako by pohled na ni
ovládl všechny jeho smysly. Vypadáš tak zatraceně dobře.
Nemluvil o tom, že trochu přibrala a její prsa pod blůzkou s dlouhým
rukávem vypadala plnější, ani že její tváře byly baculatější od chvíle, kdy ji
naposledy viděl v soudní síni. Tím myslel, že jemu připadala krásná za všech
okolností.
„Co tvoje rameno?“ zeptal se.
„V pohodě.“ Rameno mě nebolí. Jediné, co mě bolí, je srdce. „A co tvoje
noha?“
 Damian se o staré zranění na stehně, připomínající jejich poslední den na
ostrově, když ho Victorovi muži zajali v chatrči, nestaral. Naklonil se přes stůl,
tak blízko k ní, jak to šlo, aby nepobouřil dozorce. „Co se stalo, Skye? Je něco,
co bych měl vědět?“
Zaskočilo ji to, přestože on vůbec nechápal proč. Vždycky hned poznali, co
si ten druhý myslí.
„Proč jsi to udělal?“ zeptala se. „Po všem, co jsme spolu prožili, jsi musel
zničit společnost mého otce?“
Damian si povzdechl. Nechtěl mluvit o věcech, které je rozdělily, když ji
navíc viděl po tak dlouhé době, ale pověděl jí vše, co ji zajímalo.
„Protože i když mě tvůj otec poslal do chládku, pořád neměl dost. Poslal
sem chlapa, kterej mě zmlátil jako varování, abych se k tobě neodvažoval
přiblížit. Vyhrožoval mi, že jestli se jen pokusím tě zkontaktovat, nemusím se
starat o zbytek trestu, protože mě zlikviduje dřív, než mi vyprší.“
„Kdy? Kdy se to stalo?“
„Pár měsíců potom, co mě zabásli.“
Damian cítil, jak Skye v duchu přerovnává dílky skládačky. Přál si
proniknout do její hlavy a všechno urovnat tak, aby nemuseli ztrácet čas, tuhle
vzácnou chvíli, povídáním o zasraným Warrenu Sedgewickovi.
„Takže jsi prodal akcie Sedgewickových hotelů pod cenou a jeho podíl tím
ztratil hodnotu. Musel jsi přijít o spoustu peněz. Proč jsi okradl sám sebe? Proč
jsi je prostě nepřevzal?“
„Neumím se vypořádat s výhružkami, Skye. A ta společnost byla
vybudovaná ze špinavých peněz. Z peněz kartelu. Dal bych cokoliv za pohled do
Warrenovy tváře, když to všechno přišlo nazmar.“
„Tak to už se ti nepodaří. Je mrtvý, Damiane. Můj otec před několika dny
zemřel. Pomstil ses. Chvíli trvalo, než se všechno zhroutilo, než o všechno
kousek po kousku přišel. Neunesl ten stres. Zabavování věcí exekutory.
Kamkoliv se hnul. Loni prodělal mozkovou mrtvici a další o pár měsíců později.
Třetí už nepřežil. Takže gratuluju. Nakonec jsi to dokázal. Pomstil jsi MaMaLu.“
„Fajn.“ Damian se opřel a založil si ruce. Měl by cítit malé vítězství,
zadostiučinění, ale nic z toho nedokázalo zaplnit prázdné místo po Skye, které
stále více nahlodávalo jeho duši. „Nemůžu říct, že by si to nezasloužil.“
„To neříkej, Damiane. Je načase s tím skončit. Můj otec měl v úmyslu vás s
MaMaLu dostat pryč. Chtěl vám zařídit nový život, novou identitu. Potom, co
MaMaLu zemřela, se tě vydal hledat, ale tys nebyl nikde k nalezení. Nemohl
odčinit, co způsobil, ale nikdy nechtěl ublížit ani tobě, ani MaMaLu.“
Na Damiana padla tíha a zklamání. Prvotní příval štěstí z toho, že ji uvidí,
zmizel jako pára nad hrncem. Nepřišla sem kvůli němu. Přišla kvůli svému otci.
 „Takže takhle to je?“ zeptal se. „Proto jsi přišla? Po roce? Abys mi
vynadala za to, co způsobil on? Já jsem se stáhnul, Skye. Kvůli tobě. Ale on to
nemohl nechat jen tak, chápeš? On na mě musel použít hrubou sílu, aby se
ujistil, že se k tobě nepřiblížím. Jako bych o to usiloval. Ty si zasloužíš něco
lepšího. Věděl jsem to. On to taky věděl, ale potřeboval si dokázat, že má pořád
všechno pod kontrolou.“
„Proto to neudělal!“
„Tak proč teda, Skye? Proč? Ztratil jsem MaMaLu. Ztratil jsem tebe. Ztratil
jsem osm let svýho života. Proč mě kurva nenechal na pokoji?“
„Protože!“
„Protože proč?“ Damian bouchl pěstí do stolu.
„Nenáviděl jsem toho zasranýho parchanta a jsem rád, že už je mrtvej. Cos
čekala, Skye? Čekalas omluvu? Chceš, abych řekl, že je mi to líto?“
„Přestaň s tím, Damiane.“ Skye viděla dozorce, jak se k nim blíží. „Myslela
jsem si, že to bude jiné. Myslela jsem, že ty budeš jiný. Ale jsi pořád plný
nenávisti.“
„A ty ho zase pořád bráníš.“ Damian se postavil a nechal dozorce, aby ho
spoutal. Jeho výbuch se mu nevyplatil. Přál si, aby Skye nikdy nepřišla. Přál si,
aby nikdy nepoznal ji ani Warrena Sedgewicka. Přál si zastavit tu bolest, která
ho spalovala. „Hádám, že krev bude vždycky hustší než voda.“
Když to dořekl, Skyein obličej se změnil. Zranilo ji to a zároveň i
pobouřilo. Než Damiana odvedli, naposledy pohlédl na Skye. Viděl však jen její
záda a ramena shrbená nad stolem.
Víckrát už Skye za Damianem do vězení nepřišla. Neviděl ji po zbytek
výkonu trestu, ani jednou za celých sedm let.
DVACET OSM

DAMIAN stál u vstupu do Casa Paloma, u vysoké tepané železné brány,

která mu kdysi bránila dostat se dovnitř. Když opustil vězení, jeho první starostí
bylo získat tohle sídlo. A teď byl pánem tam, kde jeho matka kdysi sloužila.
Několik dalších potenciálních kupců s dostatečnými prostředky ke koupi
nemovitosti odradila potřeba nákladné rekonstrukce. Roky, kdy se o sídlo nikdo
nestaral, se na něm podepsaly. Po zdech a balkonech se plazily popínavé rostliny
a zakrývaly elegantní linie Casa Paloma. Přerostlé stromy se roztahovaly kolem
jako temné stíny. Zahrada se proměnila v bezútěšnou směsici suchého
pokrouceného plevele, igelitek s odpadky a prázdných plechovek od piva.
Damian odstranil řetěz a otevřel bránu. Opotřebované rezavé panty
zaskřípaly. Před sebou měl hlavní budovu. Její zabedněná okna na něho hleděla
prázdným, vybledlým pohledem. Damian prošel kolem ní a nevšímal si hejna
kobylek, které se mu s hlukem klidily z cesty. Došel až k malé skromné budově
v zadní části, ve které kdysi pobývali zaměstnanci. Byla to řada pokojů ve stylu
ubytovny se společnou koupelnou a kuchyní. Stál u třetích dveří přemožený
steskem. Měl stažené hrdlo. MaMaLuino koště se stále opíralo o zeď,
mumifikované vrstvami prachu a pavučin. Damian u vchodu zašoupal nohama.
„To jsem já, MaMaLu,“ řekl a snažil se protlačit slova skrze stažené hrdlo.
„Tvůj Estebandido se vrátil.“
Dveře zůstaly zavřené. Nebyl tam nikdo, kdo by ho pozval dál, nikdo, před
jehož zrakem by musel uhnout pohledem, protože zlobil. Damian opřel čelo o
dveře a prsty přejížděl po jejich rámu. Na boty mu padaly šupinky odloupnuté
barvy. Chvíli svíral v ruce kulovou kliku a pak vstoupil dovnitř.
Místnost mu připadala menší, než jak si ji pamatoval. Tmavý zatuchlý
prostor ozařoval jediný paprsek slunečního světla. Ve vzduchu se nevznášela
vůně jasmínového vlasového oleje, který MaMaLu používala. Látková zástěna
mezi jejich postelemi se válela na zemi od oné noci, kdy MaMaLu odvlekli.
Nečekaly tu na něho žádné tostady ani sklenice horchaty. Ale Damiana toho rána
nejvíc zasáhla MaMaLuina postel. Její postel bývala vždy pečlivě ustlaná, ale
teď viděl rozházená, zmačkaná prostěradla, polštář nakřivo, vše zahalené
prachem. Odvlekli ji pryč a po celých dvacet tři let to tu zůstalo nezměněné,
neustlané, prázdné a zapomenuté.
Damian se dal do práce. Vynesl prostěradla ven a vytřepal z nich prach.
Načechral polštář, obrátil povlak na druhou stranu a ještě ho protřepal. Ustlal
postel a vypnul prostěradla tak těsně, že tam nebyl jediný záhyb. Položil na
postel přehoz a založil jeho konce dovnitř. Vrátil MaMaLuin polštář, kousek
odstoupil, ještě ho upravil a znovu odstoupil. Na přikrývce se usadilo smítko
prachu. Damian, rozhodnutý, že MaMaLuina postel bude bez poskvrnky, začal
celý proces znovu od začátku.
Stále byl zaměstnaný stlaním postele, když náhle v hrdle povolilo sevření a
dalo volný průchod jeho citům. Damian pro MaMaLu neplakal, ani ve
Valdemoros, když mu oznámili, že je mrtvá, ani když každý rok nosil slunečnice
na její hrob, ani když otvíral její plechovku Lucky Strike. Jeho zlost byla silnější
než žal. Ale v tuhle chvíli zlost pominula. Pomstil ji, donutil El Charra a
Warrena Sedgewicka zaplatit za její smrt. Oba byli mrtví a s nimi i jeho
neodbytná touha po pomstě. Damiana nic neomezovalo, už nemusel zadržovat
slzy. Všechny temné myšlenky, které ho trýznily, ztratily smysl, z kostlivců
zbyla jen hromádka prachu. Nenávist, zlost a odplata už přestaly platit a staly se
iluzí. Zůstaly z nich prázdné slupky, které zaléval a živil, aby mu nakonec
nepřinesly žádné ovoce.
Damian si lehl na MaMaLuinu postel a stočil se do klubíčka. Odcházel
odtud jako chlapec a vrátil se jako muž. Tehdy byl sám a teď je také sám. Jediný
rozdíl, jediný krutý, hořký rozdíl je v tom, že ztratil šanci na vykoupení. Byl tak
zaslepený nenávistí, že kvůli ní přišel o lásku.
Damian vzpomínal na poslední setkání se Skye.
Máš v sobě pořád tolik nenávisti, řekla.
Konečně mu došlo, co tím myslela.
 DVACET DEVĚT

PROJEKT obnovy Casa Paloma byl velkolepý a Damian měl čas i zdroje
na jeho realizaci. Osm let řídil svoji společnost z vězení. Jeho vedení bylo
nezbytné, ale nemusel být fyzicky přítomen. Damian docílil toho, co si
předsevzal, ale nepřinášelo mu to žádnou útěchu. Nalezl uspokojení ve
vyklízení, malování a opravování hlavní budovy. Strhl popínavé rostliny z
fasády, vyčistil čerpadla, takže fontány znovu fungovaly, a najal si skupinu
zahradních architektů, aby se postarali o pozemky obklopující sídlo. Nechal
udělat novou střechu z pálených tašek a vnitřní štuky oživil čerstvým bílým
nátěrem.
Dům se pomalu vracel zpět k životu. Na zahradě kvetly květiny. Vrátili se
motýli a kolibříci. Místo bylo během let vykradeno, ale zůstala spousta
původního nábytku společně s honosnými lustry. Skyeina matka, Adriana, měla
ráda okázalé věci. Damian si nebyl jistý, jestli chce mít v jídelně sametové
závěsy. Sedl si ke stolu, u kterého tehdy probíhala schůzka Warrena s El
Charrem a jeho muži, a přemítal nad těžkou sytě rudou látkou. Dodávala
místnosti nádech honosnosti bohatých vrstev, ale zároveň nepropouštěla do
místnosti skoro žádné světlo.
Jeho myšlenky přerušilo slabé bouchnutí. Dělníci pracující na rekonstrukci
měli den volna, ale staré domy občas vydávají podobné zvuky. Damian si ho
nevšímal a vstal, aby si pořádně prohlédl závěsy.
Najednou se to ozvalo znovu. Další tiché bouchnutí. Damian se otočil.
Vycházelo to ze starožitného příborníku, kde se kdysi schovával, ze stejného
příborníku, odkud viděl, jak Skye a MaMaLu přerušily Warrenovu schůzku.
Damian stál před ním a uslyšel zřetelné bouchnutí. Ať se uvnitř nacházelo
cokoliv, nejspíš pták nebo zatoulaná kočka, vidělo ho to. Na druhou stranu se
tam mohlo ukrývat něco nebezpečného, jako třeba had. Damian padl na všechny
čtyři a opatrně otevřel dveře.
Byla to malá vyhublá holčička s tmavou pletí a dlouhým rozcuchaným
copem. Kolena měla ohnutá až k bradě a zírala na něho velkýma kakaově
hnědýma očima. Měla na sobě bílou košili se školním znakem a tmavomodrou
sukni. Každou podkolenku měla jinak, jedna jí sahala až ke kolenu, druhou měla
u kotníku.
„Já tě neukousnu,“ řekl Damian, když se na něho vystrašeně dívala.
„Nemusíš se schovávat.“ Podal jí ruku, ale ona se ho nechytila.
 Malou holku schovanou v příborníku by tady vůbec nečekal. Možná je její
otec jedním z dělníků, které si najal, a ona ho sem přišla hledat. Nebo šla kolem
cestou ze školy a zvědavost ji přivedla do Casa Paloma – léta chodila kolem
zanedbaného domu a náhle v něm vládl čilý ruch. Dělníci jezdili sem a tam v
zablácených dodávkách, ozývalo se odtud vrtání, broušení, bouchání, rány
kladivem. Kolečka s rozbitými dlaždicemi a obkladačkami stála u brány.
Nicméně živé ploty už byly samý květ a to, co bylo kdysi mrtvé a bez života, se
nyní pyšnilo svěží zelení. Damian byl překvapený, že se dovnitř neodvážil nikdo
jiný kromě té malé holky. Ona byla jeho první návštěvnicí a bylo na ní vidět, že
má strach z toho, že ji přistihl.
„Neboj se.“ Posadil se na paty a čekal, až se osmělí. Musel si ji něčím
získat, protože nakonec z příborníku vylezla, postavila se před něho a rozpačitě
vrtěla sukní.
Damian si moc dobře pamatoval ten pocit, kdy víte, že jste něco provedli,
ale nevíte, co přijde. Většinou to bývalo horší než samotný trest.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
Chvíli na něho zírala a potom uhnula pohledem a dívala se na své boty.
Byly obnošené a spravované.
„Bydlíš někde kousek odtud?“ Přiblížil se k ní a snažil se zachytit její
pohled.
„Běžte ode mě pryč!“ Napřáhla nohu a pořádně ho kopla přímo mezi nohy.
Na chvíli si pronikavě pohlédli do očí.
Co to bylo, holka? Damian se podíval na holčičku, jako by nevěřil vlastním
očím. Hned se však zhroutil na podlahu a rukama se pevně chytil v rozkroku.
Auauauvajs. Do prdele. Bolí to jako čert.
Převrátil se a snažil se popadnout dech.
Bolest vystřelovala z Damianových varlat, šířila se do břicha a nakonec se
mu usadila v ledvinách. Cítil křeče ve všech svalech od kolen až po hrudník.
Začala se mu motat hlava. Zvedal se mu žaludek, ale potlačil potřebu zvracet,
protože i sebemenší pohyb ještě násobil jeho bolest. Vydal několik ostrých
trýznivých nádechů. Bolest začala odeznívat a tupě vystřelovala při každém
srdečním stahu.
Damian otevřel oči. Holčička byla pryč. Jeho koule byly na kaši. Vymazané
z povrchu zemského. O tom nepochyboval. Ležel na podlaze a dělal inventuru
zbytku svého těla.
Nohy? Jo, v pořádku.
Paže? Na místě. A funkční.
Tělo? Všechno funguje.
Péro?
 Probuď se, kámo? Jsem naživu, kapitáne. Za moc to nestojí, ale žiju.
Damian se zhluboka nadechl a zíral do prázdného prostoru v příborníku.
Přežil osm let v kriminále, ale jedno kopnutí malé holky ho přivedlo do
zoufalého stavu a ochromilo všechny jeho tělesné funkce. Zůstal stočený do
klubíčka a začal se smát. Poprvé od chvíle, kdy byli se Skye na ostrově, se od
srdce smál a přitom si držel koule, ve kterých ho při každém zachechtání
bolestivě píchalo.
 TŘICET

V CASA Paloma byl jediný pokoj, který zůstal nezměněný. Damian ho

ignoroval tak dlouho, jak jen to šlo, ale přestože dveře do Skyeina pokoje
zůstávaly zavřené, lákaly ho pokaždé, kdykoliv kolem nich prošel. Když do něho
Damian nakonec vstoupil, probudil duchy z dětství, kteří se smáli, zpívali a
skákali po posteli. Rozházeli mu pod nohy vybledlá zvířata z papíru a oživili
dávné vzpomínky. Teď se jim Damian nedokázal ubránit. Neměl důvod je
potlačovat, necítil žádnou zlost nebo nenávist, která by je utlumila. Vrátily se mu
všechny hlasy, obrazy a pocity.
Tady Skye vyzvracela čokoládovou zmrzlinu s arašídovým máslem. Teda
aspoň tu, která mu nepřistála na botách.
Tady ji sledoval, jak se prohlíží v zrcadle a prosí ho, aby jí vyrobil zub z
lepenky.
Tady se drželi v kroužku za ruce – on, MaMaLu a Skye – než Skye odříkala
svoji modlitbu před spaním.
Když Damian místnost zametl a odstranil pavučiny, vzpomínky byly ještě
výraznější, jasnější, bolestnější, ale zároveň i sladší, jako malé úlomky bonbónů
s nostalgickou vůní rozsypané po kapsách, aby byly znovu a znovu ochutnávány,
zkoumány a poznávány.
Damian sroloval zaprášené přikrývky a odstranil bednění z okna. Dovnitř
proniklo slunce a ozářilo stěny, rohy a poličky na knihy. Strom před Skyeiným
pokojem vyrostl, větev, po které Damian lezl do pokoje, teď sahala až na
střechu. Damian zaklonil hlavu a díval se za ní. Uviděl pár hnědých nohou
pohupujících se mezi listy. Byla to ta mlátička koulí ve svých obnošených
botách, které hravě rozstřílí všechna varlata. Opírala se o kmen, četla knihu a
vůbec netušila, že ji někdo pozoruje.
Damian si podvědomě přiložil ruce do rozkroku.
Co tady k sakru zase dělá?
Schoval hlavu dovnitř a přemýšlel, jestli nebude lepší okno znovu zabednit.
Koule ho ještě bolely, ale musel uznat, že je dobrá. Nebylo radno si s ní zahrávat.
Zasmál se a začal se probírat policemi a listovat knihami, které MaMaLu kdysi
čítávala jemu a Skye. Nejlepší pohádky tam však nebyly. Ty nejlepší si pro ně
vymýšlela sama MaMaLu. Vznášely se kolem něho. Damian se zhluboka
nadechl a snažil se je do sebe nasát, naplnit své plíce hlasem MaMaLu a jejími
slovy. Roztáhl ruce, otočil se o tři sta šedesát stupňů, snažil se vše do sebe
pojmout a… náhle se zarazil.
Pozorovaly ho dvě tmavé oči.
Dívka teď seděla na jedné ze spodnějších větví, která sahala k oknu. Opět
na sobě měla školní uniformu. Knihu měla zastrčenou za páskem sukně, a když
na ni pohlédl, vypadala připravená okamžitě mazat ze stromu dolů.
V tu chvíli si Damian přál nejmíň, aby ho někdo viděl – točil se s
nafouknutým hrudníkem po zaprášené místnosti jako nějaká balerína. Spustil
ruce podél těla a střetl se s dívčiným pohledem. Možná kdyby na ni zamžoural
pohledem ostřílených kovbojů ze starých westernů, raději by se mu klidila z očí
a sjela ze stromu jako blesk.
Ale to se nestalo. Drze na něj mžourala zpátky s evidentní jistotou, že jeho
by ta větev neudržela, takže by ji stejně nemohl chytit, i kdyby chtěl.
Když tak na sebe chvíli hleděli, Damian cítil, jak se mu zvedají koutky.
Snažil se to zamaskovat zavrčením, otočil se a usilovně začal uklízet pokoj.
Periferním pohledem však dívku sledoval. Byl stále ve střehu pro případ, že by
se po něm zase rozhodla vystartovat jako bojovnice ninja.
Už byl skoro hotový, když našel hromádku barevných papírů, těch, ze
kterých kdysi skládal origami. Skye je pro něho sháněla a kdykoliv jí z nich něco
vyrobil, oči jí zářily štěstím.
Tyhle chvíle už byly dávno pryč, ale Damianovy prsty se znovu toužily
dotýkat toho papíru. Vzal zelený papír, teď zažloutlý a vybledlý, ale přesto
nejjasnější ze všech, a složil z něho labuť. O ní byla poslední pohádka, kterou
MaMaLu vyprávěla jemu a Skye, než se jejich životy změnily. Damianovi se
zdálo, jako by navázal na staré časy, až na to, že MaMaLu tam už nebyla, stejně
jako Skye. Nikdo. Kromě malé holky, která ho sledovala, jako by ji zajímal víc
než kniha, kterou předstírala, že čte.
Damian jí podal labuť, ale ona dělala, že si ho nevšímá, a měla oči zabořené
v knize. Tak labuť položil na parapet, zvedl dva pytle se smetím a šel je dolů
vyhodit. Když se vrátil, dívka byla pryč. A s ní i papírová labuť.
 TŘICET JEDNA

DAMIAN dívku znovu uviděl, když maloval kuchyň. Stavovala se v Casa

Paloma každý den ve stejnou dobu, nejspíš po vyučování. Klečela u rybníčku a
krmila ryby, které tam nedávno nasadil. V klíně jí ležel napůl oloupaný
pomeranč. Zuby odtrhla každý plátek, vyloupla dužninu, kousek hodila rybám a
zbytek snědla.
Pohled na ni vyvolal v Damianovi obrázek kouzelného dětství, kdy se celý
svět scvrkne do pomeranče a rybníčku s rybami, obklopeného sluncem a trávou.
Byla úplně ponořená do daného okamžiku, nezajímala ji minulost ani
budoucnost, plně si užívala toho, co je tady a teď – věcí, které se dají uchopit,
prožít a vyzkoušet. Tohle se Damian musí naučit. Dovoloval minulosti, aby
zastínila jeho život. Neví, co ho čeká v budoucnosti, ale žije přece teď. A dnes je
nádherný den bez mráčku. Damian si představil oceán, klidný a nekonečný.
Přestože jeho loď kotvila nedaleko, nebyl na vodě od té doby, co ho uvěznili.
Byl tak zabraný do rekonstrukce Casa Paloma, že neměl čas užít si své svobody,
a co víc, nechybělo mu to. Ale při pohledu na tu malou holku, která dojedla
pomeranč a před odchodem si opláchla ruce v rybníčku, zatoužil Damian znovu
po větru a moři.
Nechal malování, zamkl dům a strávil odpoledne se svými starými přáteli:
se svou lodí, azurově modrou oblohou a třpytícím se oceánem.

Damian vyrobil té holčičce další papírové labutě. Nechával je tam, kde si

byl jistý, že je najde: zasunuté za branou, postavené na verandě, na provázku
pověšeném na větvi u Skyeina okna. Nikdy s ním nepromluvila, ale labuť si
pokaždé odnesla a před setměním byla pryč.
Damian zastavil u jednoho tržiště pod širým nebem, které vyrostlo mezi
Casa Paloma a Paza del Mar. Vybral si čerstvé ovoce, zeleninu a maso. Už byl na
odchodu, když zahlédl plechovky tuňáka srovnané na polici.
Něco jsem ti připravila, řekla mu tehdy Skye.
Z jejího ceviche se vyklubala ta nejodpornější věc, kterou kdy jedl. Ale ta
čtyři slova, ta čtyři slova rozmetala jeho pečlivě střežený svět na kousky. Nikdo
ho nemiloval, nebojoval za něj, nevyvolával v něm takové pocity jako Skye. A
on ji stále nemohl dostat z hlavy.
Většinu dní byl tak zaneprázdněný, že neměl čas o Skye přemýšlet. V noci
to však bylo jiné. V noci se tomu nedalo zabránit. Ležel v posteli s touhou tak
obrovskou, že cítil, jak ho spaluje zevnitř. Nic, dokonce ani krabička Lucky
Strike pod polštářem, ho neochránilo před pádem do díry uprostřed jeho srdce,
která mu vysávala duši.
Cestou domů z trhu přemýšlel Damian o Skye, jestli si našla někoho, kdo si
ji zaslouží víc než on, někoho, kdo jí přináší štěstí, a ne bolest. Záměrně se
vyhýbal jakýmkoliv informacím o ní. Kdyby věděl, kde bydlí, pracuje, nakupuje,
nemohl by odolat pokušení ji vyhledat. Nevěděl, jak by se zachoval, kdyby ji
znovu viděl, i kdyby třeba jen stála na druhé straně ulice. Život bez ní byl
utrpení, ale představa, že ji uvidí s někým jiným, i kdyby byla šťastná a
spokojená, byla nesnesitelná.
Damian nechal čtyři tašky s nákupem v kuchyni a šel k autu pro další věci.
Když došel ke vstupním dveřím, prošla kolem něho ta malá holka a táhla zbytek
nákupu dovnitř.
„Nic jiného vyrábět neumíš?“ Usadila se na jednu barovou stoličku a
položila na pult papírovou labuť.
„Copak ty nemáš ráda labutě?“ Tuhle labuť s vytáhlým krkem nechal před
několika dny pod kamenem u rybníčku.
„Proč vyrábíš samé labutě?“
„Protože moje máma mi povídala o kouzelné labuti, která se tu někde
ukrývá. Já ji nenašel, ale ty mi ji připomínáš.“
„Já?“
„Ano. Dokážeš rozesmát. A to je veliký kouzlo. A taky si myslím, že z tebe
vyroste nádherná labuť.“
„To chceš říct, že jsem ošklivý káčátko?“ Seskočila ze stoličky a postavila
se proti němu tváří v tvář.
„Ne, jen jsem…“ Damian si zakryl rozkrok a instinktivně uskočil. Vadilo
mu, že ho ta malá holka nutí poskakovat kolem jako vystrašeného králíčka. „Víš,
co jsi? Jsi malej tyran. Kopeš do mě, špehuješ mě, bez mýho svolení si tu chodíš,
kam se ti zachce, a teď se mě snažíš zastrašit.“
Zírali jeden na druhého, ona s rukama v bok a on s rukama v rozkroku.
„Co znamená ‚zastrašovat‘?“ zeptala se.
„Vystrašit, nahánět hrůzu nebo někoho sekýrovat.“
Přestala se mračit. Zdálo se, že se jí to líbí. „S tebou je sranda,“ řekla a na
tváři se jí objevil úsměv.
„A ty máš zase dolíčky ve tvářích,“ řekl Damian s předstíraným odporem.
Tiše stála a pozorovala ho, jak uklízí nákup.
 „Teď to tu vypadá hezky,“ řekla. „Dřív to tady bylo smutný.“
„Líbí se ti tu?“
„Jo, líbí.“ Chvilku ho zkoumala. „Jak se jmenuješ?“
„Bandidos nemají jména.“
„Ty nejsi žádný bandido.“ Zahihňala se. „Bandidos dělají nepořádek. Ty jsi
to tady udělal hezký.“
„Díky. A ty sem můžeš chodit, kdykoliv se ti zachce, pokud s tím budou
souhlasit tví rodiče.“
„Já se o sebe dokážu postarat sama.“
„To je možný, ale tvoje máma chce určitě vědět, kde jsi. Čeká na tebe
doma?“
„Moje máma je ve Valdemoros.“
Damian ucítil nepříjemné zašimrání v břiše. To slovo samotné v něm
vyvolávalo představu šedých betonových zdí plných trápení a beznaděje. Rád by
se jí zeptal na otce, ale on sám vyrůstal jen s matkou a věděl, že to může být
citlivé téma. „Máš ještě někoho?“
Pokrčila rameny.
„Kdo se o tebe stará?“ zeptal se Damian.
„Mamka přece.“ Vypadala tou otázkou zaskočená. Damian věděl, že do
určitého věku mohly děti ve Valdemoros zůstávat společně s matkami. Nebyl si
jistý, jestli mohou navštěvovat školu.
„Kdy se odtud tvoje máma dostane?“
„Brzy.“
Vypadala, že ji to vůbec netrápí, ale tím se vysvětlovalo, proč chodívala do
Casa Paloma. Na chvíli oddálila svůj návrat do drsného prostředí věznice
Valdemoros.
„Už musím jít,“ řekla, vzala z pultu labuť a strčila si ji do kapsy.
Damian se díval, jak si bere svoji zelenou plátěnou školní brašnu, která
ležela u dveří.
„Ještě jsi mi neřekla, jak se jmenuješ ty,“ řekl.
„Sierra. Jmenuju se Sierra.“ Otočila se a šla pozpátku směrem k bráně.

Damian zrovna ukončil hovor s Rafaelem, když se Sierra znovu objevila.

Málem upustil skleněné dveře, které vsazoval do příborníku.
„Proboha, co se ti to stalo?“
 „Vši,“ odvětila.
Její dlouhé tmavé lokny byly pryč, hlavu měla ostříhanou na ježka a
vypadala, jako by se přes noc scvrkla. Bylo to nejspíš proto, že jejímu obličeji
teď vévodily jen velké důvěřivé oči. Damianovi to rvalo srdce. Valdemoros není
vhodné místo pro takové dítě. Vši jsou tím nejmenším zlem, kterému tam musí
čelit. Kdyby byl tehdy, kdy odvedli MaMaLu do vězení, mladší, nejspíš by ho
stihl stejný osud. Mohl být jako Sierra.
„Hele, chtěla by sis dnes užít trochu zábavy?“
Hodila aktovku na zem a usadila se na stoličku, která už začínala patřit jí.
„Cože?“
„Už jsi někdy byla na lodi?“
Sieře se rozzářily oči.
To byl začátek mnoha dobrodružství na vodě i na souši. Damian učil Sierru,
jak dát návnadu na rybářský háček, jak kormidlovat, jak číst z oblohy. Snažila se
ho nenápadně zapojit do svých úkolů z matematiky, ale jen do té doby, než
všechny příklady spočítal špatně. Potom už byl natrvalo zproštěn povinnosti
dělat domácí úkoly. Pokoušel se ji naučit poskládat labuť z papíru, ale k této
práci je zapotřebí přesnost a soustředění. Copak to jde, když je všude kolem tolik
lákavějších věcí, jako například sjíždění zábradlí, chytání berušek nebo mlsání
zmrzliny? Její labutě byly celé křivé, zmačkané a přepadávaly na zobáky.
Damian a Sierra se spolu škádlili, dohadovali a smáli celé dvě hodiny po
škole. Týdny ubíhaly a Damian se pomalu začínal uzdravovat. V noci stále hořel
silnou touhou po Skye, ale od té doby, co poznal Sierru, se těšil na každý nový
den. Když ho přišel navštívit Rafael, zaznamenal obrovskou změnu.
„Sakra. Tady to prokouklo.“ Prošel všechny místnosti. „A ty.“ Plácl
Damiana po zádech. „Ty vypadáš líp.“
Po letech strávených za mřížemi se Damianovi vrátila barva do tváře. Ve
vězení sice dbal o svoji kondici, ale teď měl statnou postavu muže stojícího
pevně na nohou. Casa Paloma se stala jeho domovem a pro Damiana
neznamenala jen rekonstrukci sídla. Zde se znovu učil být šťastný, opět dostával
chuť do života a viděl svět Sieřinýma očima.
„Tak co, představíš mě dneska té holce?“ zeptal se Rafael a odložil
obchodní dokumenty, které měl pro Damiana připravené.
„Dneska ne. Je Dia de Los Muertos.“
Svátek zesnulých se v Mexiku slaví dva dny. Dia de los Angelitos je
věnovaný duším dětí, které zemřely, a Dia de Los Muertos se slaví o den později
na památku duší zemřelých dospělých. Svátek zesnulých je připomínkou
milovaných, kteří opustili tento svět, a zároveň je oslavou věčného života. Pro
Damiana to byl důležitý den, protože nový náhrobek pro MaMaLu, se všemi
údaji, aby důstojně uctil její památku, byl hotový. Nechal ho vyrobit na zakázku
a trvalo celé týdny, než ho dokončili. Ráno mu volali, že už je náhrobek
umístěný na hrobě.
„Jsi připravený?“ zeptal se Rafael.
„Jsem,“ řekl Damian.
Jeli do Paza del Mar a pozorovali novou výstavbu, která teď lemovala obě
strany silnice – skromné malé domky střídala okázalá sídla, hotely, obchody a
restaurace. Tuhle oblast poznamenaly dvě navzájem odlišné etapy: před El
Charrem a po El Charrovi. Kdysi malá rybářská vesnička, která sloužila jako
odlehlá základna pro jednání drogových baronů, začala po jeho smrti vzkvétat.
Kriminalita poklesla, začali se sem trousit turisté a s nimi přibyla pracovní místa
a možnosti podnikání. Přítomnost turistů odradila kartel od pokusu znovu získat
nad Paza del Mar moc. Nechtěli riskovat smrt turistů během nějaké přestřelky.
To by přitáhlo pozornost nejen doma, ale i v zahraničí, a capos o publicitu
nestáli. Ospalá malá vesnička se pomalu zbavovala stínu strachu. Měnila se na
kouzelnou, bezstarostnou prázdninovou destinaci, jejíž obyvatelé se nikdy
nedozvěděli, že k té proměně došlo díky dvěma chlapcům, těm, kteří teď, už
jako dospělí muži, parkovali před restaurací Camila‘s.
Rafael koupil a přejmenoval cantinu La Sombra, kde pracovali jeho rodiče.
Stalo se z ní oblíbené místo zdejších obyvatel. Rafael ji navštívil pokaždé, když
byl ve městě. Promluvil si s vedením, schválil jídelníček a probral vše, co bylo
třeba zajistit. Teď byla jednou tak velká, stěny byly v barvě bílé, modré a
citronově žluté, s vysokými stropy a kolem celé restaurace se nacházela veranda
obrostlá zelení. Jídelníček byl pestrý a jídla byla připravována z čerstvých
surovin. O víkendech restaurace ožila hudbou. Zněly tu harmoniky a kytary,
podávalo se ledově studené pivo cerveza, ke kterému se skvěle hodily malé
tortilly tacos připravené v páře, plněné steakem, sýrem a papričkami jalapeño
nebo špízy z mušlí s omáčkou z dýňových semen.
Restaurace Camila‘s měla ve svátek zesnulých zavřeno, ale Rafael položil
kytici cempasuchil – měsíčku zahradního – na místo, kde zemřeli jeho rodiče.
Damian si vzpomněl, co mu MaMaLu o tomhle svátku povídala. Byla
přesvědčená, že v tento den se zesnulí vracejí zpět ke svým rodinám a přátelům,
na malou chvíli se živí spojí s mrtvými. Měsíček má díky své jasné barvě plné
života a díky výrazné vůni vést duše zemřelých k jejich milovaným. Damian a
Rafael chvíli tiše postáli v prázdné restauraci, kde Juan Pablo a Camila kdysi
tančili na hudbu linoucí se z chrčícího rádia. Oba uctili jejich památku.
Když vyšli ven, přidali se k proudům lidí ubírajících se na hřbitov. Ulice
lemovaly ozdobné papírové lebky, barevné lucerny a kostry z umělé hmoty
tančící ve větru. Rybáři drželi hlídku u svých veslic a zář z jejich pochodní se
odrážela ve vodě.
Socha archanděla Michaela, která hlídala vstup do chrámu, se leskla v záři
odpoledního slunce. Na hřbitově za ní seděly rodiny na dekách poblíž hrobů a
jedly oblíbené pokrmy svých milovaných: spousty ovoce, arašídy, krůtí maso v
mexické kořeněné omáčce mole, spousty tortill a pan de muerto, což je zvláštní
chléb, který se jí v den zesnulých. Jiní ještě uklízeli hrobky a stavěli ofrendas,
dekorativní oltáře ozdobené svíčkami, kadidlem, měsíčky, cukrovými lebkami a
jasně červenými květy celosie. Všude kolem byly roztroušené hračky, voda,
horké kakao a cukrovinky pro angelitos, zatímco pro duše dospělých byly
připraveny panáky pálenky z agáve zvané mezcal, tequila a cigarety. Hřbitov byl
plný lidí, kteří jedli, pili, hráli karty nebo se oddávali vzpomínkám.
Damian stál u hrobu MaMaLu. Nový náhrobek byl jednoduchý, ne příliš
okázalý nebo přezdobený, přesně takový, jaký by si sama MaMaLu přála. Když
četl údaje vyryté do kamene, cítil obrovskou úlevu. Ujistil se, že její vězeňské
číslo bylo odstraněno. Nebyla žádná zlodějka a nezasloužila si takové označení.
Damianovi se nepodařilo zjistit, kdy přesně MaMaLu zemřela, ale náhrobek
datum úmrtí obsahoval. Vybral den, kdy ji naposledy slyšel zpívat, když stál ve
stínu stromů naproti Valdemoros.
„Kdo sem přinesl ty svíčky a květiny?“ podivil se Rafael.
MaMaLuin hrob byl ozdobený barevnými papírovými girlandami a
záplavou svíček, jejichž plamínky se mihotaly ve skleněných lampičkách.
Uprostřed byla lebka z kašírovaného papíru ležící na polštáři ze zářivých
měsíčků.
„Hej, Bandido!“ Damian ucítil, jak ho někdo tahá za rukáv.
„Sierro!“ Zazubil se a zvedl ji do náruče.
Měla na sobě džíny, černou mikinu s kapucí a tenisky s neonovými
tkaničkami.
„Postav mě prosím na zem,“ řekla vážným hlasem, jako by ji zrovna
ztrapnil tím nejhorším způsobem.
„Jistě.“ Damian jí vyhověl.
„Konečně holka, kterou poslechneš,“ poznamenal Rafael.
„A ty jsi kdo?“ změřila si ho Sierra.
Damian je představil a pak se obrátil na Sierru. „Co tady děláš?“
„Jsem tu s mámou.“ Ukázala na někoho v davu.
„Myslel jsem, že máš mámu ve vězení. To už je venku?“
Sierra se podrbala na hlavě.
„Říkala jsi, že je ve Valdemoros.“
„Ona tam jen pracuje, ty trdlo.“
„Takže ty tam nebydlíš… s ní?“
 „Já a bydlet ve Valdemoros?“ Sierra se smála.
„Ale tvoje vlasy. Vši. Myslel jsem, že jsi je chytla ve vězení.“
„Protože tam někdy chodím s ní. A někdy zapomenu, co mi nakazuje.
Dovolila jsem tam jedné holce, aby mi zapletla copy, a já jí na oplátku učesala
vlasy. Měly jsme jen jeden hřeben.“
Do této chvíle si Damian vůbec neuvědomoval, jaký vliv na něho mají jeho
nesprávné předpoklady o Sieřřině životě. Poznal to až teď. Jako by mu spadl
kámen ze srdce. Ta malá nakopávačka koulí si ho naprosto získala.
„Ještě musím ozdobit další hroby.“ Zvedla dva kbelíky, které držela v
rukou. „Babiččin a dědův. Chceš mi pomoct?“
„Běžte napřed, vy dva,“ řekl Rafael. „Já tady počkám.“ Damian nechal
Sierru, aby ho táhla davem k dalšímu hrobu na vzdáleném konci hřbitova. Tam
byly hroby větší a nad nimi se tyčily vysoké náhrobky z mramoru a hladké žuly.
Rozhodně to nebyly hroby zemřelých vězňů.
„Tady,“ řekla Sierra. Začala utírat prach z náhrobku a podala mu kbelíky.
„Ty se postarej o květiny a to ostatní.“
„Ano, šéfe,“ řekl Damian a s úsměvem začal zdobit hrob měsíčky.
Sáhl po druhém kbelíku a vytáhl několik svíček. A lebku z kašírovaného
papíru hodně podobnou té, kterou viděl na MaMaLuině hrobě.
„Musí to jít na dračku,“ řekl a zvedl lebku do výše.
„Tu jsem vyrobila sama,“ pochlubila se Sierra a odstoupila od náhrobku.
Stálo na něm: Na věčnou památku Adriany Niny Sedgewickové.
Damianovi vypadla lebka z rukou. „Adriana… Sedgewicková.“ Hlava se
mu zatočila tak, že ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.
„Je to máma mojí mámy. Tátova máma je pohřbená na druhé straně
hřbitova. Taky jsem jí vyrobila papírovou lebku. A tohle je můj děda.“ Sierra
přešla k sousednímu hrobu. Byl novější a nepotřeboval tak velkou péči. Damian
neviděl nic než jméno vytesané do kamene.
Warren Henderson Sedgewick.
„Já jsem je nepoznala, ale máma říká, že děda Warren měl babičku Adrianu
moc rád,“ Sierra štěbetala dál a nevnímala, že její slova bombardovala Damiana
jako zhoubné asteroidy, které ho srážely pryč z oběžné dráhy do naprostého
bezmezného chaosu, kam se propadl naprosto zmatený a dezorientovaný.
„Přál si být po smrti pohřbený vedle ní,“ pokračovala. „Moje máma žila s
dědou v San Diegu. To je ve Státech. Ale když sem moje máma přijela pohřbít
dědu, už tu zůstala. Říká, že tady vyrostla, ale já si myslím, že tu zůstala kvůli
mým třem prarodičům, kteří jsou tady pohřbení. Druhýho dědu neznám. Ani
svýho tátu. Jmenuje se Damian. To on je ve vězení. V opravdovým vězení.
Nepracuje tam jako moje ma…“
 „Sierro! Všude tě hledám. Říkala jsem ti, že se potkáme u…“ Skye se
zarazila v půlce věty. V obou rukou držela svíčky. Prudce vydechla a plameny
svíček se zatřepotaly. Oba zůstali úplně ochromení. Damian klečel mezi měsíčky
a Skye se opírala o náhrobky svých rodičů, když je jejich dcera navzájem
představovala.
„To je můj nový kamarád, mami. Někdy za ním chodím po škole…,“ říkala,
ale Damian ani Skye ji neposlouchali.
Všude kolem nich se rodiny scházely v malých skupinkách kolem hrobů
svých blízkých, kteří je opustili. A oni tam stáli jako dva cizí lidé, kteří se znovu
setkali díky MaMaLu, Warrenovi a Adrianě. Na chvíli se zdálo, jako by mrtví
opravdu spojili živé, jako by se všichni sešli ve správný čas na tomto místě a
veškerá jejich pochybení, nesprávná rozhodnutí a omyly jim neubíraly na
dokonalosti. Nebylo důležité, proč Warren udělal to, co udělal, proč Damian
provedl to, co provedl, proč Skye nechtěla, aby Damian poznal Sierru.
Celkově vzato, všichni děláme, co můžeme, a během života vytváříme své
vlastní příběhy: píšeme je, řídíme je a vysíláme je do světa. A někdy se k nám
dostanou příběhy jiných lidí, jindy ne, ale za každým příběhem se vždy ukrývá
jiný příběh a za ním zase další. Všechny příběhy jsou navzájem propojeny, ale
my z toho řetězu vidíme jen malinký kousek, protože ten řetěz tu byl před naším
narozením a bude pokračovat i po naší smrti. A copak lze během jednoho života
pochopit všechno?
Skye a Damian sotva zvládli pochopit tu jedinou chvíli. Bylo v ní toho tolik
– tolik myšlenek, emocí, nových zjištění a bolesti z odloučení. Tolik roků.
Uběhlo tolik času. Všechno se nafouklo, až to praskalo ve švech, a pak se to
smrsklo a ztratilo tvar. Nakonec to mezi nimi viselo jako křehká bublina
připravená prasknout při sebemenším pohybu.
„Kam chceš dát ten zbytek?“ U Skye se objevil Nick Turner a položil tašky,
které držel v ruce.
Damian se okamžitě vrátil zpátky do reality. Tolik toho ztratil a náhle měl
všechno na dosah – Sierru, Skye – aby o to vzápětí zase přišel. Skye možná měla
jeho dítě, ale vrátila se k Nickovi. A proč taky ne? Nějakou dobu s ním randila.
Znala ho, byl úspěšný a dokázal ji zajistit. Její otec jí ho bezpochyby schválil.
Nick je právník a tehdy řešil Damianův případ, takže přesně věděl, čím si Skye
musela projít. Doprovázel ji na Warrenově pohřbu? Byl jí oporou, zatímco
Damian se na ni snažil ve vězení zapomenout? Kolik bylo v té době Sieře? Pár
měsíců? Byli spolu celou tu dobu? Proto Skye pracuje ve vězení? Pomáhá
Nickovi s jeho případy? Osvojil si Nick Sierru?
Každá další otázka ho zraňovala víc a víc. Damian vyrůstal bez otce a ničilo
ho pomyšlení, že i jeho dcera vyrůstá bez táty. Jak se ukázalo, Sierra o něm ví
víc než on o ní. Co jí o něm Skye řekla kromě toho, že je ve vězení? Chtěla ho
Sierra někdy vidět? Trápilo ji, že o sobě nikdy nedal vědět? Co by řekla, kdyby
se teď dozvěděla pravdu? Cítila by se trapně? Šokovalo by ji to? Odvrátila by se
od něho?
Nickovi chvíli trvalo, než si uvědomil, na koho Skye zírá a proč nereaguje.
Jeho oči sklouzly na Damiana, potom pohlédl na Skye, na Sierru a zpátky na
Damiana. Byl na rozpacích. Ani on nevěděl, jak se zachovat, stejně jako Skye s
Damianem. Sierra zdobila Warrenův hrob papírovými girlandami a napětí kolem
sebe si nevšímala.
Damian uviděl zhaslé svíčky ve Skyeiných rukou, tašky s ozdobami u
Nickových nohou, jejich strnulé pohledy. To on tu byl vetřelec, vpadl sem jako
divoká karta a narušil klidný průběh jejich večera. Z vězení ho propustili o
několik měsíců dřív, ale teď si přál být stále za mřížemi, aby v sobě mohl
zamknout tu bolest. Nevědomost byla zničující, ale tohle, tohle je ještě mnohem
horší.
Damian se postavil, setřepal měsíčky, které se mu přichytily k džínům, a
zmizel v davu lidí proudícím kolem. Byl vděčný za tu bezejmennou, anonymní
masu lidí okolo. Připadal si mezi nimi jako mrtvý mezi živými.
„Chci odtud pryč,“ řekl, když našel Rafaela. „Chci být někde hodně daleko
odtud.“
PÁTÁ ČÁST
SKYE

TŘICET DVA

POTÁCELA jsem se mezi spánkem a bděním, napůl ponořená v divokém

bláznivém snu, kde jsme Sierra, Damian a já byli zelení leguáni slunící se na
opuštěném ostrově. Já byla ten s useknutým ocasem, ale na tom nezáleželo,
protože bylo teplo a krásně. Jedli jsme ingu a Sierra stále žvýkala semena, místo
aby je vyplivovala.
Křup, křup, křup.
„Ne,“ zamumlala jsem a zvuk mého hlasu mě probudil.
Takhle to mám už dva týdny, od chvíle, co jsem viděla Damiana na hřbitově
– celé noci se převaluji a obracím, až mám přikrývku skopanou u nohou. Když
jsem znovu uviděla Damiana, jako by uvnitř mě proběhla spousta maličkých
explozí a já zůstala celá roztřesená v místech výbuchu. Ještě víc mnou otřáslo,
když jsem se dozvěděla, že koupil Casa Paloma a že Sierra tam za ním chodila.
Jako svobodná matka jsem to nikdy neměla jednoduché, ale teď jsem si
připadala jako hloupá máma, co zanedbává výchovu svého dítěte, když jsem
věřila, že Sierra chodí ze školy rovnou domů, jak jsem jí přikazovala.
Znepokojovalo mě, že od svátku zesnulých nebylo po Damianovi ani vidu ani
slechu. Navenek jsem se tvářila, jako by nic, ale uvnitř jsem měla hrozný
zmatek.
Křup, křup, křup.
Už to tu bylo zas. Ten zatracený zvuk. Přesně jako…
Prudce jsem se zvedla a rozsvítila lampičku.
Damian seděl na židli u nohou mé postele a pozoroval mě. Ani se nepohnul,
když se v pokoji rozsvítilo, dál si házel arašídy do úst. Nedalo se přehlédnout, že
si ten prostor přisvojil, přizpůsobil si ho, aby mu vyhovoval. Při pohledu na tu
siluetu postavy z mé minulosti oblečenou v černém se mi rozbušilo srdce.
Možná tu takhle seděl celou dobu, celých osm let, co byl pryč, protože já ho
měla v hlavě, v prasklinách svého srdce. Každý den jsem ho viděla v Sieřině
tváři, v silných bílých půlměsíčcích jejích nehtů, v konečcích jejích vlasů, které
se zkroutily nahoru, když si je omotala kolem prstu. Slyšela jsem ho v jejím
hlasu těsně před spaním, bojovala jsem s ním v její tvrdohlavosti a cítila ho v
jejím vřelém objetí. Ale ty střípky byly nic v porovnání s ním samotným –
celým, skutečným a dominantním. Tisíc sluncí se spojilo v jedno a to mě
spalovalo svým pohledem, v němž se odrážely všechny emoce, které žhnuly za
jeho uhlově černýma očima.
Přitáhla jsem si přikrývku k hrudníku, jako by mě látka mohla ochránit před
sežehnutím. Věděla jsem, že tahle konfrontace jednou přijde, a děsila jsem se
toho. Jedno jsem věděla jistě – s Damianem si není radno zahrávat. Nikdy
neodpustil mému otci, že nechal odvést jeho matku. Co mi udělá za to, že jsem
mu zatajila jeho dceru?
„Proč jsi mi to neřekla?“ Odložil kornout s arašídy s takovým klidem a
rozvahou, až mi naskočila husí kůže. Teprve teď jsem si všimla složky, která mu
ležela na klíně. Otevřel ji, sebral horní list a hodil ho na mě. Poletoval ve
vzduchu, až přistál vedle mě.
Damian nečekal, až ho zvednu. Hodil po mně další list, potom další a další,
až kolem mě lítaly jako peří. Popadla jsem jeden z nich a očima přejela obsah.
Podle hlavičky s logem soukromého detektiva jsem usoudila, že to je zpráva o
mně: moje adresa, záznamy o financích, stav. Zvedla jsem další. Byla to kopie
Sieřina rodného listu. Další popisoval moje zaměstnání, pracovní dobu, moji
práci ve Valdemoros. Kde jsem byla, co jsem dělala, kde jsem bydlela, výpisy z
platební karty, předplatné časopisů – veškeré informace o mně za posledních
osm let tu ležely přede mnou na bílých stránkách popsaných černými písmeny.
Damian na mě vysypal celou složku. Když byl hotový a na posteli přistál
poslední list, strach z jeho reakce nahradilo něco jiného. Byl to pocit rozhořčení,
jak si mohl dovolit nacpat všechno, čím jsem si prošla od našeho pobytu na
ostrově, do jedné hladké lesklé složky a hodit mi to do tváře.
„Tebe by zajímalo, proč jsem ti neřekla o Sieře?“ zeptala jsem se. „Právě
kvůli tomuhle, Damiane.“ Sevřela jsem papíry v pěstích. „Pátráš, plánuješ a
chystáš svoji odplatu. Když jsem tě přišla navštívit do vězení, měla jsem s sebou
fotku Sierry. Chtěla jsem, abys věděl, že spolu máme dceru. Otec byl mrtvý.
Myslela jsem si, že už není s kým bojovat, ale mýlila jsem se. Mýlila jsem se,
Damiane, protože tys bojoval pořád. Ty nikdy nepřestaneš bojovat! Přivedl jsi
mého otce do hrobu, ale já přesto přišla, abych ti dala dceru. Ale pro nás tam
nebylo místo, protože ty ses nezměnil. Stále jsi bojoval se svými démony. A
jestli si myslíš, že z téhle zprávy o mně víš úplně všechno, něco ti povím. Nevíš
nic, Damiane.“
 O svém těhotenství jsem se dozvěděla až při dalším vyšetření ramene, když
se mě lékař zeptal na datum poslední menstruace. Myslela jsem si, že za to může
stres, nebo nemám měsíčky proto, že jsem několik týdnů nebrala antikoncepci,
ale krevní testy to potvrdily. Vzhledem k tomu, že otec a děda dítěte, Damian a
Warren, byli nesmiřitelnými nepřáteli a bojovali proti sobě na soudní půdě, byla
to zpráva sladká i hořká zároveň.
Ať jsem se hnula kamkoliv, všude na mě číhali reportéři se svými
fotoaparáty. Co by asi napsali, kdyby se dozvěděli, že nosím Damianovo dítě?
Kdyby věděli, že jsem zamilovaná do svého únosce? Co by řekl můj otec? Byl
přesvědčený, že trpím jakousi duševní a citovou poruchou. Snažil by se mě
přinutit jít na potrat? A kdyby se mu to nepodařilo, nechal by mě zbavit
svéprávnosti? Donutil by mě se toho dítěte vzdát? Co by řekl Damian, kdyby se
tu novinu dozvěděl? Čekalo ho vězení. Nevěděla jsem, jak dlouho bude za
mřížemi, ale bylo mi jasné, že by to věci jen zkomplikovalo.
Nechala jsem si zprávu o těhotenství pro sebe, a přestože to nebylo
jednoduché, myšlenka, že ve mně raší nový život, byla jako záblesk světla v
temnotě beznaděje. Během dlouhých besed s Nickem a mým otcem, kdy spolu
projednávali žalobu a právní postupy, jsem si své malé tajemství střežila. Chtěla
jsem, aby byl případ ukončený dřív, než to na mně bude vidět, a tak jsem jen
mechanicky na něco kývla, jindy něco odmítla. Když jsem seděla v soudní síni a
vyslechla si Damianův rozsudek, byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství. V tu
chvíli jsem věděla, že mám v sobě kousek z něho, a i kdyby to někomu připadalo
špatné, pokřivené nebo šílené, já věděla, že to tak má být.
Když se o mém těhotenství dozvěděl můj otec, neskrýval zklamání. Byl
přesvědčený, že Damian mě využil, aby mě k sobě připoutal, že přivést mě do
jiného stavu byl jeden z jeho plánů, jak se mu pomstít. Je naivní myslet si, že se
celý svět točí kolem nás. Co nám dá práce uzpůsobit si život tak, aby odpovídal
našim představám. Jak slepě následujeme své názory na to, co je dobré, špatné a
ošklivé. Můj otec si šel tvrdě za svým. Damian si šel tvrdě za svým. A já se buď
mohla nechat roztrhnout na dvě poloviny, anebo se smířit s tím, že jejich názor
nikdy nezměním.
Čas od času jsem pochybovala o vlastní příčetnosti. Udělala jsem chybu?
Byla jsem naivní a důvěřivá? Tahal mě Damian celou dobu za nos? Nedokázal
mě zabít, a tak mi provedl něco jiného? Vrazil klín mezi mého otce a člověka,
který byl pro něho nejdůležitější na světě? Mě? Opravdu mě chtěl k sobě
připoutat, abych pečovala o jeho dítě a můj otec s tím musel žít celý zbytek
života?
Využitá, řekl můj otec.
 Hlavou mi proběhlo všechno, co jsme s Damianem prožili, způsob, jakým se
na mě díval, jak se mě dotýkal, a nemohla jsem souhlasit. V hloubi duše jsem
byla přesvědčená, že tomu tak není. Nedokázala jsem si představit nic
krásnějšího a opravdovějšího než Damianovy rty na mých – splynutí našich dvou
těl. A teď jsem se měla starat o část z něho, o část z MaMaLu, a přesně to jsem
dělala. Damian mi ublížil, můj otec mi ublížil, ale milovala jsem je oba. Oni dva
museli být zase zklamaní a ublížení mým chováním. Ale já nechtěla stát mezi
nimi, zvlášť když ve mně rašil nový život.
Když někdo začal znehodnocovat Sedgewickův majetek tím, že prodával
významné podíly pod cenou, a tak snižoval hodnotu společnosti, měla jsem
podezření, že je za tím Damian. Investoři byli znepokojeni prudkým poklesem
ceny akcií, zpanikařili a začali se jich rychle zbavovat. Otec brzy zjistil, že v tom
má prsty Damian, ale Rafael tak šikovně zamaskoval veškerou dokumentaci, že
proti Damianovi neexistoval žádný přímý důkaz.
V té době jsem nevěděla, že Damian reagoval na něco, co mu můj otec
provedl. Otec se smířil s tím, že budu mít Damianovo dítě, ale nikdy by
nepřipustil, aby se Damian stal součástí mého života, ať už s dítětem nebo bez.
Tak mu do vězení poslal vzkaz, na který Damian odpověděl po svém. Kvůli jejich
vzájemné nevraživosti skončil jeden za mřížemi a druhý v hrobě.
Sieře bylo několik měsíců, když otec zemřel.
„Má oči tvé matky,“ řekl mi jednoho rána. Prvních několik týdnů Sieřina
života byl celý nesvůj, ale onoho dne se sklonil nad postýlkou a poprvé se na ni
díval. „Ano, Adrianiny velké hnědé oči.“
Po chvíli si ji vzal do náruče, a když si myslel, že se nedívám, třikrát ji
políbil. Náš vztah byl napjatý, ale Sierru si zamiloval. Nakonec se ukázalo, že se
na mě kvůli ní nemůže zlobit. Ona jediná ho dokázala rozesmát, když se mu
všechno rozpadalo pod rukama. Byla jsem vděčná, že zemřel důstojně ve svém
pokoji a dřív, než jsme přišli o naše sídlo.
Po jeho smrti se ze mě stal úplný sirotek. Cítila jsem se jako zásuvka se
třemi otvory, které zbyly po mé matce, otci a MaMaLu. Lidé se na vás napojí, a
když odejdou, jste chvíli ochromeni. Musíte se přizpůsobit, předělat svoje
elektrické rozvody, abyste dokázali ráno vstát z postele. Neztratila jsem jen svého
otce, ale taky střechu nad hlavou, v době, kdy jsem ji potřebovala nejvíc – když
tu byl človíček, o kterého jsem se musela postarat. Aktiva mého otce byla dávno
pryč, postupně se použila na zaplacení jeho dluhů. Posbírala jsem všechno svoje
značkové oblečení, boty a kabelky a zanesla je do obchodu s komisním zbožím.
Loučení s krásnými věcmi je vždycky těžké, ale z peněz utržených za oblečení,
boty, kabelky, šperky a hodinky jsme měly se Sierrou celý rok z čeho žít. Ale
nejdřív jsem musela pohřbít otce.
 Nick se zachoval tak, jak bych to od něj vůbec nečekala. Jeho vztah ke mně
se změnil ve chvíli, kdy zjistil, že jsem těhotná. S dítětem nepočítal, a už vůbec ne
s takovým, které není jeho. Stáhl se a přestal mě pronásledovat, ale když měl
otec mozkovou mrtvici, objevil se v nemocnici. Vyhýbal se pohledu na moje
kulaté těhotenské bříško a oteklé kotníky. Po otcově smrti mi pomohl vyklidit
jeho sídlo a letěl se mnou a se Sierrou na pohřeb do Paza del Mar.
Když jsem stála se Sierrou v náručí u hrobu svých rodičů, byla jsem na
pokraji zhroucení. Půda kolem otcova hrobu byla na rozdíl od hrobů matky a
MaMaLu ještě čerstvá. Nevěděla jsem, že se vězni pohřbívají na tom samém
hřbitově. Když jsem viděla MaMaLuino jméno vyryté do kamene, věděla jsem, že
její smrt je definitivní. Přála jsem si, aby tu se mnou byl Damian, aby mi dodával
sílu, abych se o něj mohla opřít, zatímco on by vedl naši dceru k hrobu svojí
matky. Toho dne, kdy zaútočili na ostrov a zajali ho, se nám to nepodařilo.
Proč to takhle muselo skončit? Jak jsme mohli zničit něco tak nádherného a
opravdového?
Připadala jsem si jako loď v bouři, ztracená a nezakotvená. Bez matky, bez
otce, bez MaMaLu a bez Damiana. Ale měla jsem Sierru a držela jsem se jejího
útlého tělíčka, jako by to bylo záchranné lano.

Před návratem do San Diega jsem navštívila Valdemoros. Chtěla jsem vidět
místo, kde zemřela MaMaLu, a vzdát úctu ženě, která mi nahrazovala matku.
Vzala jsem s sebou dost jídla, abych ho mohla vyměnit za prohlídku s
ozbrojeným doprovodem.
Za hrůzu nahánějícím ostnatým drátem a pustými šedými zdmi mi drsně
vyhlížející dozorci nejdřív prošacovali tašku a pak mě pustili dovnitř. Moje kroky
se rozléhaly v temném tunelu vedoucím na ústřední nádvoří, když jsem kráčela
za Danielou, dozorkyní, která mě tu prováděla. Jakmile jsme tam přišly, neviděla
jsem kolem sebe nic než samý beton. Ale nebylo to žádné přísně střežené místo,
jak jsem očekávala. Bylo těžké rozlišit vězeňkyně od návštěvníků, protože
uvězněné ženy neměly žádný stejnokroj. Po vnitřním obvodu byly roztroušené
malé kiosky, které nabízely jídlo a jiné pochutiny. Na vězeňském dvoře chovaly
matky na klíně své děti. Děti kličkovaly chodbami a honily se navzájem. Byla
tam provizorní mateřská škola s barevně natřenými zdmi a všude kolem spousta
houpaček, skluzavek a prolézaček. Drsně vypadající ženy si mě zvědavě
prohlížely, některé měly podezíravý pohled, nebo něco mezi tím, a poté se vrátily
k houpání svých batolat na kolenou, k pletení nebo šití.
Daniela mi řekla, že víc než polovina žen stále čeká na soudní proces. „Do
té doby jim věznice dovoluje podnikat. Některé vězeňkyně si vydělávají
provozováním kiosků. Jiné šijí fotbalové míče a oblečení. Vyrábí šperky, houpací
sítě, rámečky na obrázky.“ Daniela ukázala na skupinky žen sedících v kruhu a
pracujících na různých projektech.
„Kam ty výrobky přijdou?“ Zvedla jsem ručně šitou koženou tašku a
prohlížela si ji. Byla podobná té, kterou jsem obdivovala na tržišti, když jsme s
Damianem jeli nakupovat.
„Někdy je vezmou jejich rodiny a prodají je v místních obchodech.
Talentovanější vězeňkyně dělají na zakázku obchodníků zvenčí.“
„Za kolik se prodává třeba tohle?“ zeptala jsem se a zvedla tašku. Kůže
byla silná, ale měkká. Taška měla zkosené rohy a držadla omotaná proužky kůže.
Cena, kterou mi Daniela prozradila, byla naprosto ubohá.
Položila jsem tašku zpět a rozhlédla se. Dívala jsem se, jak jedna z žen
rozmotává obrovskou hovězí useň. Nastříhala ji podle hrubé šablony a malým
štětečkem začala nanášet barvu do zastřižených okrajů. Další třela kousky kůže
měkkým bavlněným hadříkem, až získaly náležitý lesk. Panovala tu dělba práce,
každá žena prováděla určitý úkon a poté poslala výrobek k dalšímu zpracování.
Když byl hotový, hodil se na hromadu k ostatním, které ležely ve stínu.
Zatímco jsem se probírala různými typy a tvary, začala se mi v hlavě rodit
myšlenka. Měla jsem titul v oboru výtvarného umění a v navrhování tašek, bot a
oblečení jsem byla opravdu dobrá. Znala jsem lidi, kteří by za ručně vyrobené
věci těchto žen zaplatili balík peněz. Kdybych propojila tyhle dva články,
pomohla bych těm ženám a možná bych jim poskytla návod, jak se uživit, až se
dostanou ven. Většina uvězněných žen tu byla proto, že neměly prostředky k
obživě a uchýlily se k zločinu.
„Kdo jim dodává suroviny?“
Daniela pokrčila rameny. „Někdy se vězeňkyně složí, za společné peníze
nakoupí suroviny a rozdělí se o zisk. Ale je to riskantní. Když přijde na peníze,
jedna druhé nevěří. Někdy suroviny nakoupí obchodník a pak jim zaplatí malý
podíl z prodaného zboží.“
„A ty ženy jsou ochotné tak dlouho čekat?“
Daniela se zasmála. „Nic jiného tu stejně na práci nemají.“
Toho večera, když jsem uložila Sierru do postele, jsem si pohrávala s
myšlenkou výdělku a zároveň pomoci ženám ve Valdemoros. Pořád jsem před
sebou viděla jejich pilné ruce, které stříhaly, šily, lepily a brousily. Byla jsem si
jistá, že s dobrým vedením a s trochou šikovnosti by mohly vyrábět vysoce
kvalitní výrobky na zakázku pro místní trh.
 Další den jsem si začala hledat bydlení. Peníze, které jsem měla, bych v San
Diegu utratila mnohem rychleji než v Paza del Mar. Ale to nebyl jediný důvod,
proč jsem chtěla zůstat. Měla jsem tu kořeny. Cítila jsem to, když jsem se bosá
procházela se Sierrou po pláži. Vítr si pohrával s mými vlasy prosycenými vůní
soli a mořských řas. Chodidla se mi bořila do písku a já cítila, jak mě měkké
vlnky pomalu přesvědčují.
Domů. Vrať se domů. Vrať se domů, opakovaly neustále.
Nick se mi to snažil vymluvit, ale když viděl, že už jsem pevně rozhodnutá,
sedl do letadla a popřál nám se Sierrou hodně štěstí. Když se letadlo odlepilo od
země, na chvíli se mě zmocnila panika. V San Diegu jsem to znala. Věděla jsem,
kam zajít, co dělat, jak mluvit, co očekávat. Byl tam Damian. Sice ve vězení, ale
byl tam.
Hluboko v duši mě to zabolelo. Zatoužila jsem se vrátit zpátky do doby, kdy
jsme byli jen my dva na nepatrném kousku země obklopeni širým, nekonečným
oceánem. V tu chvíli, kdy letadla jedno po druhém opouštěla runway, jsem si
připadala úplně sama. Náhle jsem kolem sebe ucítila přítomnost své matky, otce
a MaMaLu. Zalil mě nepopsatelný pocit jistoty a bezpečí, klidu a sounáležitosti a
já v tu chvíli věděla, že jsem přesně tam, kde jsem měla být.

Mým domovem se stal malý, nízký bytový dům. Měla jsem byt s balkonem
a výhledem na otevřené tržiště. Nacházel se v novější zástavbě mezi Paza del
Mar a Casa Paloma. Autobus směrem do Valdemoros zastavoval přímo naproti.
Pláž a Sieřina škola byly jen pár kroků odtud. Během dne tu vládl čilý ruch a
hustá doprava díky tržišti. V noci, když vše utichlo, bylo slyšet šumění oceánu.
Někdy jsem zavřela oči a představovala si, že ležím pod průsvitnou moskytiérou
v malém domku posazeném mezi stromy.
Ale dnes na představy nebyl čas. Kolem mě se povalovaly papíry. Nedalo
se uniknout realitě, realita byla tady – Damian – v mém pokoji, na mé židli.
Nemělo smysl se ptát, jak se dostal dovnitř. Jistě se v Caboras naučil spoustu
triků a ve vězení bezpochyby taky. Neznepokojovalo mě, že se ke mně vloupal
nebo že si najal soukromého detektiva, aby o mně vyčmuchal veškeré informace
za posledních osm let. Největší obavy jsem měla z toho, že Sierra spí ve
vedlejším pokoji a já nevěděla, jaké s ní má plány, když už o ní ví.
„Měla jsi mi o tom říct.“ Vstal a přistoupil k posteli. Náhle se jeho přístup
změnil, byl jako silové pole bez energie.
 „Co ode mě chceš?“ Ucukla jsem až k pelesti. Ocitnout se sama v pokoji s
Damianem, když byla veškerá jeho pozornost soustředěna jen na mě, bylo
opojné a nebezpečné. „Nick…“
„Nick je v San Diegu. Šťastně ženatý. Byl tu, aby ti pomohl založit charitu
pro ženy z Valdemoros. Nebo chceš vidět jeho záznam?“
Do prdele. Takže ho odsud jen tak nevyženu. Viděla jsem, jak se Damian na
Nicka díval. Jeho žárlivost žhnula jako rozžhavené kopí připravené vypálit tomu
muži oči, než se stáhnul a zmizel.
„Vedeš si dobře, všechno máš pod kontrolou.“ Damian se posadil na kraj
postele a prohlížel si mě. Jeho oči upoutalo ramínko, které mi sklouzlo z ramene.
„Princezna, která žije mezi chudinou.“
„Udělala jsem to, co jsem musela. I bez tvojí pomoci.“
„Já nic nevěděl.“ Vrátil ramínko na své místo a přejel prsty malou jizvičku
po kulce.
Měla jsem co dělat, abych nezavřela oči. Osm let. Osm dlouhých,
osamělých let. Měla jsem spousty schůzek. Chtěla jsem si najít někoho jiného,
ale nikdo ve mně nedokázal vyvolat to, co jsem cítila při každém Damianově
doteku. Když jednou poznáte lásku muže jako je Damian, když vás pohltí a
zaplaví oheň jeho vášně, pak s vámi vlažné polibky floutků ani nehnou.
„Myslel jsem, že ti otec založil nějaké konto, peníze oddělené od jeho
financí.“
„To taky udělal. Ale já je použila na jeho léčbu před smrtí.“ Nepřestávala
jsem zkoumat jeho tvář. Čelist byla pevnější. Všechno bylo uspořádanější – jeho
obočí, nos, ústa – jako kdyby všechno konečně bylo na svém místě. Kdyby se ke
mně naklonil ještě blíž, cítila bych na krku jeho dech.
„Tobě a Sieře nezbylo nic?“ Ramínko nechal být, chytil mě za bradu, otočil
moji tvář a přinutil mě podívat se do očí černých jako noc. Odráželo se v nich
něco divokého a nespoutaného.
„Zvládly jsme to.“ Odstrčila jsem mu ruku.
„Měla jsi mi o tom říct.“
„Proč?“ Rozohnila jsem se. „Abys mohl přijít a všechno napravit? To už
nejde napravit, Damiane. Nikdy neodčiníš, cos provedl. Možná jsem byla jako
ty. Možná jsem tě chtěla potrestat za smrt svého otce. Napadlo tě to někdy?
Násilí plodí nás…“
Ukončil moji tirádu v půli věty, jednou rukou mě objal kolem pasu a
přivinul si mě k sobě. Plenil má ústa, rozevřel mi rty a jazyk vstrčil dovnitř.
Nebyl to jemný zasněný polibek. Byl to obrovský žhavý plamen, který v mých
žilách praskal a jiskřil. Polibek, jenž spojí dvě roztoužené duše v jednu. To byl
prostě Damian, divoký a nepředvídatelný jako letní bouřka. Své prsty mi vpletl
do vlasů a zaklonil mi hlavu tak, že jsem s ní nemohla hýbat. Nemohla jsem ani
utéct, ani se mu bránit. Nepolevil, dokud se mu moje tělo nepoddalo, dokud jsem
nepřestala klást veškerý odpor.
„Lžeš,“ přerušil polibek. „Nechutnáš po pomstě. Cítím z tebe strach. Ty se
mě bojíš, Skye.“
„A ty se mi divíš?“ vyštěkla jsem. „Postřelils mě. Chtěl jsi zabít mého otce.
Nedokázala jsem tě zastavit. Jsi ovládaný něčím, proti čemu jsem bezmocná.
Tvoje zlost je silnější než láska, naděje a víra. Jestli ses vrátil a doufáš, že
začneme tam, kde jsme skončili, budu tě muset zklamat. Dalo mi dost práce
vybudovat pro mě a Sierru slušný život. A nedovolím, aby ho někdo nebo něco
ohrozilo. A nebudu upínat svoje naděje k muži, který se nedokáže smířit s
minulostí. Nepotřebuju tě, Damiane. Nepotřebuju nikoho.“
„Lhářko.“ Očima přejel moji tvář. „Zkus to znovu. Tentokrát bez lhaní.“
Jeho ústa se vznášela nad mými, ale já se odmítala přiblížit. Smál se. Jeden
rychlý pohyb dopředu a jeho rty byly opět na mých, tentokrát byl jemnější, ale já
cítila, jak se musí ovládat. Byl jako nádherný arabský hřebec, bujný a plný síly,
který si sám přitahoval opratě. Prozradily ho prsty, které se třásly, když mě
pomalu hladil po paži nahoru a dolů. Celé jeho tělo hořelo touhou tak zřetelnou a
naléhavou, že už to muselo být dávno, co byl se ženou.
Moje nespoutaná reakce mě samotnou zaskočila. Dokonce i ve
vzpomínkách jsem cítila intenzitu jeho polibků, znovu jsem je prožívala,
poddávala jsem se tomu divokému přívalu rozkoše, který mnou projel při pouhé
myšlence na něho. Vzpomínky na Damiana byly jako prošlapaná pěšina, po
které jsem se ubírala stále dokola, znovu a znovu. Opět jsem cítila jeho jazyk na
tom nejintimnějším, nejskrytějším místečku svého těla, obdivovala jeho napjaté
svaly, když se nade mnou pohyboval, jak ho těšilo, když jsem dosáhla orgasmu,
jeho zrychlené pohyby těsně před vyvrcholením.
A teď byl tady a dráždil každičký bod v síti mých erotických vzpomínek.
Každý z nich směřoval k němu. To on byl moje centrum rozkoše. Všechny
impulzy vycházely z jeho těla.
„Damiane,“ zasténala jsem, když odložil moji noční košili stranou a
majetnickým způsobem mi hladil prsa. Vydal ze sebe mučivý vzdech, když jeho
ústa sevřela napjatou tmavou bradavku. Prohnula jsem se, což ho dohánělo k
šílenství. Obtočil mi nohy kolem svých boků a dal mi pocítit v plné ztopořené
délce své mužství, které se rýsovalo skrze všechny vrstvy mezi námi. Toužili
jsme být jeden druhému co nejblíže a byli jsme celí nedočkaví. Moje prsty
rozepínaly zip u jeho kalhot, zatímco jeho rty spočívaly na mé jamce pod krkem.
Naše těla hořela touhou, oba jsme vzrušeně dýchali, byli jsme jako smyslů
zbavení. Netrpělivě odstrčil mé ruce a začal si sundávat kalhoty. Přitom ze mě
nespustil oči. Věděla jsem, že se chystá vyšukat mi mozek z hlavy.
„Mami?“
Odskočili jsme od sebe tak rychle, že jsem nestihla ani mrknout.
Sierra stála ve dveřích a mnula si ospalé oči. Nevím, co viděla, ale zírala na
Damiana, jako by to byl duch.
V klíně držel polštář a snažil se popadnout dech. Kdyby Sierra přišla jen o
minutku později, nachytala by nás v kompromitující situaci. Oblékla jsem si
noční košili a pozvala ji dál.
„Děje se něco, miláčku?“
„Myslela jsem, že jsi pryč,“ otočila se k Damianovi.
„Odjel jsem z města, ale vrátil jsem se. A už nikam nepojedu.“
Mluvili spolu poprvé od chvíle, kdy Damian zjistil, že je jeho dcera. V
každém jeho slově byl cítit hlubší význam.
„Chyběl jsem ti?“ usmál se.
„Proč jsi líbal maminku?“
„Tak tys… to viděla. Dobrá. No…“ Kradmo se na mě podíval.
Nikdy jsem neviděla Damiana bezradného, ale přesně tak vypadal, a
přestože jsem měla chuť nechat ho v tom vymáchat o chvilku déle, zachránila
jsem ho.
„To je tvůj táta, Sierro.“ Chtěla jsem jí to šetrným způsobem prozradit už
tehdy na hřbitově, když se tam Damian objevil, ale on stejně nečekaně zmizel.
Teď, když ho načapala v mé posteli, nechtěla jsem to dál odkládat. „Kdybych ho
neviděla na svátku zesnulých, vůbec bych nevěděla, že už ho pustili z vězení,“
pokračovala jsem. „A on do té doby nevěděl, že jsi jeho dcera. Moc mě to mrzí,
Sierro. Chtěla jsem ti to říct, ale přála jsem si, abychom u toho byli s tvým otcem
oba dva. Je mi líto, že jsi to musela zjistit zrovna takhle.“
Damian a Sierra se vzájemně měřili pohledem, on čekal na její reakci a ona
o něm přemýšlela v novém světle. Nikdo nemluvil a já měla srdce až v krku.
Promítala jsem si v hlavě tenhle okamžik snad tisíckrát, jaké to bude, až se ti dva
proti sobě postaví tváří v tvář. Otec a dcera. Žádný scénář, který jsem si
vytvořila v hlavě, však nebyl dokonalý.
„Ty jsi doopravdy bandido,“ řekla Sierra Damianovi.
„To tedy jsem.“ Přikývl. „Proto jsem byl ve vězení.“
„Už se ho můžu zeptat?“ podívala se na mě. Přikývla jsem, protože jsem
měla tak stažené hrdlo, že jsem nedokázala promluvit. Pověděla jsem jí pravdu o
jejím otci, všechno, až na to, proč byl ve vězení. To jsem ponechala na něm.
Sierra má ve vztahu k otci právo na čistý štít a on by měl dostat možnost jí to
vysvětlit sám. Možná jsem se z toho snažila jen vyvléct, možná ode mě nebylo
hezké nechat ji v nevědomosti, ale já už dál zacházet nedokázala. Sierra s tím
měla problémy ve škole, protože se jí děti posmívaly kvůli otci, o kterém nic
neví, ale ona se brzy naučila stát nohama pevně na zemi, a když si na ni někdo
dovoloval, neváhala mu nakopat zadek. Byla svobodomyslná a silná, ale byla
ještě dítě. Bolelo mě srdce, když tam stála před svým otcem a vlasy ostříhané na
ježka jí pomalu dorůstaly.
„Co jsi provedl?“ zeptala se.
Damian chvíli zíral na svoje ruce. „Dělal jsem špatné věci,“ přiznal.
„Ublížil jsem tvé mámě. Vidíš?“ Zvedl můj malíček a držel ho nahoře. „To jsem
udělal já. Zlobil jsem se, protože někdo ublížil té mojí. Myslel jsem si, že když
to oplatím, uleví se mi. Chvíli to tak bylo, ale potom to bolelo ještě víc.“
„Máma říkala, že to byla nehoda.“ Sieřin pohled spočíval na našich rukou.
Damian tu moji stále svíral ve své, jako by potřeboval moji podporu.
„Svým způsobem ano. Chtěl jsem udělat něco daleko horšího.“ Snažil se
mluvit klidným hlasem, ale cítila jsem, jak těžké a mučivé je pro něho
vysvětlovat tyhle věci Sieře jen tak bez přípravy. Teď tady nebyli žádní právníci
ani soudci, jen otec s dcerou, kteří se navzájem poznávali. Když to nejhorší
pominulo, došlo na skutečné lidi a opravdové chvíle, na důsledky, které
přesahovaly všechna soudní rozhodnutí. Damian si svůj trest odseděl, ale tahle
chvíle byla důležitější než roky strávené za mřížemi.
„Nebyl jsem vždycky dobrý člověk, Sierro,“ řekl.
„Nevím, jestli ze mě někdy bude otec, na kterého bys byla pyšná, ale
doufám, že mi dáš šanci. Protože kvůli tobě už nechci být bandido a jednoho dne
možná… jednoho dne se ze mě možná stane hrdina, kterého si obě s mámou
zasloužíte.“
Sieřiny oči sklouzly z Damiana na mě. Vím, že se snažila zpracovat
všechno, co se dozvěděla. Přešla k posteli a přejela prsty pahýl mého malíčku.
Na chviličku jsme se všichni tři soustředili na místo, kde se naše ruce dotýkaly –
Damianova velká hrubá dlaň svírala ty naše. Něco uvnitř mě začínalo praskat,
jako dlouho zamrzlá ledová plocha, na kterou dopadlo něco hodně těžkého.
„Pojď,“ řekla jsem Sieře. „Uložím tě do postele.“
Zastavila se u dveří a ohlédla se na Damiana. „Když tě líbala, znamená to,
že tě má ráda.“
„Sierro!“ Popostrčila jsem ji do jejího pokoje.
„Vsadím se, že to bolelo jako čert,“ řekla, když jsem vklouzla do postele
vedle ní. Potřebovala jsem se trochu sebrat, než se vrátím k Damianovi.
„Co?“
„Tohle.“ Obtočila svůj malíček kolem mého pahýlu a přehodila nohu přes
mé tělo. Sierra byla rozvalovač. Když spala, roztáhla se po celé posteli.
„Zazpívej mi,“ zaškemrala a přitulila se.
 Nevěděla jsem, co se jí honí hlavou. Ulevilo se jí, že konečně poznala
svého otce? Rozrušilo ji poznání, co provedl? Ať to bylo cokoliv, bylo jasné, že
hned tak neusne. Děti mají neuvěřitelnou schopnost přijmout nové věci, strávit je
a přizpůsobit se jim. Když jsem zpívala MaMaLuinu ukolébavku, napětí v jejích
pažích povolilo a její dech byl klidný a pomalý.
Vdechovala jsem její vůni, zavřela oči a hladila ji po vlasech. Byla mým
přístavem v bouři, kousíčkem nevinnosti nedotčeným bouřlivou minulostí.
Nevěděla jsem, jak Damianova přítomnost ovlivní naše životy, ale věděla jsem,
že to bude jiné. Sedm let jsem ji měla jen pro sebe a teď jsem si přála jediné –
aby tahle chvíle trvala co nejdéle, aby její tvář ležela těsně vedle mé a její noha
spočívala na mém těle, abych neodešla.
Podlaha v pokoji zapraskala. Otevřela jsem oči a ztuhla jsem. Damian stál u
dveří. Výraz v jeho tváři byl tak bolestně intenzivní, tak plný touhy, že mi slova
ukolébavky, kterou jsem zpívala, zamrzla na rtech. Nebyl to nespoutaný chtíč,
který ho ovládl chvíli předtím. Bylo to mnohem hlubší, jako by veškeré jeho
štěstí leželo v jediném výjevu před ním: spící Sierra vedle mě, zatímco on stál na
prahu, od všeho odříznutý.
Před mnoha lety jsme takhle leželi schoulení já, on a MaMaLu.
Došla mi slova a ani on nepromluvil. Chtěl něco říct, ale měl stažené hrdlo,
a tak se otočil a odešel. O chvíli později jsem slyšela tiché klapnutí dveří, jak
vyšel ven.
 TŘICET TŘI

BRÁNA od Casa Paloma byla otevřená. Od mé poslední návštěvy se to tu

hodně změnilo, ale nebyl čas obdivovat novou tvář mého rodného sídla.
Pochodovala jsem ke vstupním dveřím. Překvapilo mě, že jsou také odemčené.
Když jsem vtrhla dovnitř, našla jsem Damiana v pracovně zabraného do
nějakých papírů.
„Co má tohle znamenat?“ mávala jsem mu před nosem výpisem z
bankovního účtu.
„Taky tě zdravím,“ řekl a ani nezvedl oči od papírů.
Bylo zvláštní vidět ho v místech, která jsem si vždy spojovala s otcem. Je
pravda, že otec zde netrávíval moc času, ale když tu byl, věděla jsem, že ho v
pracovně nemám rušit. Zdálo se, že můj ostrý vpád s Damianem ani nehnul.
Chvíli mě nechal soptit a potom se ke mně obrátil.
„To je pro Sierru,“ řekl.
Skoro jsem si přála, aby se vrátil ke svým papírům, protože se na mě díval
tak, jako by celou noc nezamhouřil oka, přemýšlel o mně, o tom, k čemu málem
došlo včera v noci.
„A to tě nenapadlo poradit se nejdřív se mnou, než vložíš peníze na účet?“
Bylo zřejmé, že si o mně zjistil spoustu věcí včetně čísla mého bankovního
účtu. Nechtěla jsem věřit vlastním očím, když jsem viděla svůj zůstatek na účtu,
ale bankomat mě ujistil, že to není chyba. Někdo v můj prospěch převedl docela
slušnou částku. Pocit viny. Damian viděl, jak bydlím. Věděl, kolik vydělávám,
kolik platím ženám ve Valdemoros a jak je pro mě těžké vyjít s penězi. Rozčílilo
mě, že je to podle něho málo. Sierra a já jsme nežily v luxusu, ale jak se mohl
opovážit dát mi najevo, že jí nezajišťuju život, který si zaslouží?
„Je to moje dcera, Skye. Dcera, kterou jsi mi zatajila. Musím jí vynahradit
spoustu let. Budeš dostávat peníze každý měsíc, tak si na to zvykni.“
„Celou dobu se o Sierru starám bez tvojí pomoci. Jestli si myslíš, že ji
využiješ k tomu, aby ses dostal ke mně, tak…“
„K tomu nepotřebuji Sierru. K tobě se dostanu i bez ní.“
Oba jsme věděli, že mluví o mé vášnivé reakci na jeho polibky.
„Včerejší nocí se nic nemění,“ řekla jsem.
„Včerejší noc změnila všechno.“
Naše oči se střetly, šedá s černou.
„Dobrá,“ řekla jsem. „Klidně si posílej peníze dál. Ale já se jich ani
nedotknu.“
Damian se zvedl a přešel ke mně na druhou stranu stolu.
„Je to jednoduchý. Ty chceš, abych přestal posílat peníze. Já chci tebe a
Sierru,“ řekl. „Vezmi si mě, Skye.“
„Vzít si tě?“ zamrkala jsem. Tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Žádost o
ruku by měla být impozantní – velká chvíle, která vás dostane do kolen. Neměla
by být nabízená jako výhodný obchod. „Ty ses zbláznil.“
„Myslíš?“ Objal mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. „Neříkej, že jsem ti
nechyběl. Neříkej, že jsi za bezesných nocí nemyslela na to, jak se k sobě
hodíme. Protože právě teď tě chci přitlačit ke zdi a proniknout do tebe tak, že
nikdo nepozná, kde já končím a ty začínáš. Cítím bolest tam, kde bys měla být
ty, Skye, a nezastavím se, dokud nebudeš moje. Takže buď to můžeme dál
protahovat, anebo přestaneme ztrácet čas. Stejně ale skončíme přímo tady. Těsně
před tím, než tě ošukám“
„Takže o tom to všechno je? Chceš se se mnou vyspat? Tak do toho,
Damiane. Jdeme na to hned tady na tátově pracovním stole. To jsi celý ty, viď?
Ošukáš mu dceru přímo na stole. Všechno ostatní už máš – jeho společnost, jeho
dům, jeho život – tak proč ne jeho dceru? On už nežije, Damiane, ale ty musíš
mít pořád navrch.“
„O to nejde,“ zavrčel Damian. „Mezi námi dvěma o tohle nikdy nešlo, tak
toho nech.“ Chytil mě pevně za zápěstí, jako by se mě snažil zastavit.
„To myslíš vážně? Mám toho nechat? Tys toho nenechal s MaMaLu a ode
mě čekáš, že budu v klidu a nad věcí, když jde o mýho tátu?“
„Já jsem přestal.“ Mluvil pomalu a každé slovo pečlivě vyslovoval. „Nechal
jsem tě jít zpátky k otci. Opustil jsem tě v tom supermarketu, ale tys vystopovala
mě. Na tohle jsi ve své výpovědi zapomněla, protože se ti to hodilo. Vím, že tě
zpracovali a ty ses tomu nebránila. Vybrala sis, na které straně chceš být, Skye, a
rozhodně to nebyla ta moje.“
„Já jsem tě bránila.“
„U soudu ses mi nedokázala ani podívat do očí.“
„Protože jsem byla těhotná! Protože ve mně dokážeš číst jako v otevřené
knize.“
Přestal mi svírat zápěstí a přitáhl si mě k sobě. „Přesně tak. Takže vím, že
mě pořád chceš. Poznám to podle toho, jak se ti změní dech. Jak se prohneš v
zádech. Celá tvoje bytost po mně volá, Skye. Tak proč spolu bojujeme?“
„Jen proto, že je to s tebou v posteli fantastický, to ještě neznamená, že chci
strávit zbytek života po tvém boku.“
„Mám ti něco připomenout? Říkalas, že mě nikdy nepřestaneš milovat.“
„To je pravda. Vždycky tě budu milovat. Ale to nestačí.“
 „Fantastický sex a láska? To je sakra dobrý začátek nového života.“ Sehnul
se a zašeptal mi do ucha tak, že mi běhal mráz po zádech. „A to nemluvím o
tom, že spolu máme dceru. Řekni ano, Skye. Řekni, že si mě vezmeš.“
„Já ti nevěřím, Damiane. To je celý. Byly doby, kdy bych za tebou běžela
až na konec světa. Bojovala jsem za tebe, ale za co jsi bojoval ty? Odplata.
Pomsta. Odveta. Dokonce ani ve vězení tě to nepustilo. Tys nezničil jen otcovu
společnost, Damiane. Poškodil jsi životy všech lidí, kteří v ní pracovali a byli na
ní závislí. Všichni tihle lidé prožívali svoje vlastní životy – děti, sny, hypotéky.
Některým zbývalo pár týdnů do důchodu. Někteří byli na nemocenské. Napadlo
tě to někdy? Můžeš v noci klidně spát? Anebo jsi stále zahleděný do sebe, svých
potřeb a své vlastní bolesti? Otevři oči, Damiane. Svět kolem nás je daleko větší
a všechno se netočí jen kolem tebe. Já se konečně postavila na vlastní nohy a ty
mi vtrhneš do života a očekáváš, že ho změním tak, jak to vyhovuje tobě. A víš
co? To se nestane. Chceš vidět Sierru? Fajn. Nebudu ti bránit. Ale přestaň se mi
plést do života. Tohle se nedá vynutit násilím.“
Damian na mě chvíli tiše zíral. Chtíč v jeho očích zmizel a nahradil ho jiný
pocit. Respekt. Ustoupil a ponechal mi můj prostor.
Už jsem byla skoro venku ze dveří, když jsem uslyšela jeho hlas.
„Víš, ono to nikdy neskončilo,“ řekl. „Budeš navždy moje bez ohledu na to,
jestli řekneš ano, nebo ne.“

Řemeslná zručnost se pozná podle stehů. Moje značka si zakládala na

ručním šití, díky kterému vynikala nad masově vyráběným zbožím. Takže jsem
pravidelně pořádala kurzy šití. Mohl je navštěvovat kdokoliv včetně vězeňkyň,
které jsem nezaměstnávala. Věřila jsem, že když se naučí novou dovednost,
pomůže jim to, až se dostanou z vězení ven. Moje kurzy navštěvovala také
spousta odsouzených na doživotí. Rozbilo to každodenní rutinu vězeňského
života a mnoho z nich se nakonec přidalo k výrobnímu týmu. Za peníze si pak
kupovaly malá potěšení, která činila jejich život snesitelnějším. Některé z nich
byly surové, zhrublé ženy, které mívaly záchvaty vzteku. Když jsem tu začala
pracovat, občas jsem pochybovala a často jsem propadala panice. Někdy jsem
měla chuť to tu zabalit a vrátit se do San Diega.
Teď mě dozorci vítali a ženy mě ochraňovaly. Zrovna jsem jim ukazovala
sedlářský steh. Náhle jsem zvedla oči a rázem jsem zapomněla, kde jsem a co
dělám. Damian stál uprostřed areálu a prohlížel si zdi. Byl jediným stabilním,
nehnutě stojícím objektem uprostřed všeho toho zmatku. Lidé se hemžili všude
kolem, ale jemu se zdaleka vyhýbali, takže měl kolem sebe volný kruh. Oči měl
otevřené, ale nevnímal nikoho a nic kolem sebe. Vycítila jsem, že je to jeho
první návštěva Valdemoros od té noci, kdy zjistil, že je MaMaLu mrtvá. Stál
tehdy na tom samém místě? Zemřel můj Esteban právě tady?
Přemýšlela jsem, kdy mě pro něho přestane bolet srdce, kdy na něj moje
tělo přestane reagovat, kdy mě přestane zajímat. Proč máme takovou slabost pro
lidi, kteří se k nám nehodí? Dokonce i potom, co jsme to zjistili a víme, že to pro
nás není dobré? Už jsem se chtěla otočit zpátky, když se pohnul a hleděl přímo
na mě. Vždycky mě dokázal zmrazit jediným pohledem, ale tentokrát se stalo
něco jiného. Usmál se. V jednu chvíli byla jeho tvář strnule ponořená v minulosti
a náhle vypadal, jako by na ni zasvítil paprsek slunečního světla.
Zatraceně. Když na vás Damian hodí jeden ze svých vzácných úsměvů,
nemůžete chvíli popadnout dech.
Těžko jsem hledala slova a pokoušela si vzpomenout, co jsem chtěla říct.
Moc nepomohlo, že přišel blíž, stál v pozadí a po zbytek kurzu mě sledoval.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se, když jsem skončila.
„Rozšiřuju si obzory. Vidím širší svět kolem sebe.“ Začal sbírat kousky
surové kůže, které popadaly na podlahu, zbytky, které jsem používala na menší
projekty, jako například klíčenky a peněženky na drobné.
„Svezu tě domů,“ nabídl se, když jsem uklidila všechen materiál.
„Já to zvládnu.“ Zápasila jsem se čtyřmi napěchovanými taškami, na
každém boku jsem měla přilepené dvě. Vyšli jsme ven.
Nebránil mi, když jsem se na autobusové zastávce zařadila do fronty. Často
jsem musela nechat odjet dva nebo tři autobusy přeplněné lidmi, kteří se
nebezpečně vykláněli z autobusu ven, než jsem mohla nastoupit.
„Sierra se u mě dnes po škole stavila.“ Stál vedle mě, blíž u silnice, a
chránil mě před prachem, který se vířil od projíždějících aut.
„Dobře.“ Nechtěla jsem, aby napětí mezi námi dvěma Sierru nějak
ovlivnilo. „Jak se chovala?“
„Jako mistr světa. Říkala, že je ráda, že mi nakopala koule, když mě poprvé
viděla. Že jsem si to zasloužil, protože její máma si teď může lakovat jen devět
nehtů místo deseti.“
„Ona ti nakopala koule?“ Při té myšlence mi zaškubaly rty.
„To si piš, málem jsem přišel o nádobíčko. A dneska mi zase vyhrožovala.
Řekla, že když ti znovu ublížím, bude to bolet ještě víc.“
„Takže běžná konverzace mezi otcem a dcerou?“
„Ona mluvila. Já poslouchal. Pak jsem jí udělal něco k jídlu a poslal ji
domů.“
 Vzpomněla jsem si, když Damian naposledy vařil pro mě. Zelené banány
na horkých kamenech pod temně modrou oblohou. Když jsme na světě
existovali jen my dva.
„Přijel mi autobus.“
Pohlédl na něj a zamračil se. Věděla jsem, že by si mě nejraději přehodil
přes rameno a naložil do auta. Místo toho jen krátce kývl hlavou a díval se, jak
nastupuju. Potom jel za autobusem až na moji zastávku a dál pokračoval do Casa
Paloma.

Další den přišel Damian do Valdemoros znovu. Nemluvil ani se nepotloukal

kolem boxu, kde jsem pracovala, ale objevil se, když jsem se chystala k
odchodu. Postavil se do fronty na zastávce vedle mě.
„O co se snažíš?“ Nechápala jsem, co to na mě hraje, a necítila jsem se
dobře.
„Čekám na autobus.“ Bože. Byl nemožný.
„Začal jsem se Sierrou dělat úkoly,“ řekl. „Zítra píše test z matiky.“
Probudila se ve mně žárlivost. Ti dva se sbližovali. Každý den po škole. Já
musela dodržovat časový plán věznice, což znamenalo, že jsem se dostávala
domů pozdě. Když začala Sierra chodit do školy, najala jsem si paní, která ji
vyzvedla a zůstávala s ní, než jsem přišla. Ale nebylo to na dlouho. Sierra měla
svou vlastní hlavu – byla tvrdohlavá a naprosto nezávislá. Celý otec. Teď jsem
úplně chápala, proč se MaMaLu s Estebanem tolik nazlobila.
Estebandido! volávala na něj.
Když přijel náš autobus, Damian se zlostně díval na sedícího mladíka tak
dlouho, až vstal a nabídl mi svoje místo. Položila jsem si tašky na klín a
uvelebila se mezi matku, která česala své batole, a muže držícího krásného
červeného kohouta. Vyrobily jsme šest tašek ve stylové tmavočervené kůži s
držadly ve velbloudí barvě. Jen jsem je musela označit svým logem: WAM!, na
památku Warrena, Adriany a MaMaLu. Ta dáma vedle mě nechala hřeben
zaklesnutý ve vláscích svojí dcerky a uznale pohladila ručně šité tašky. Damian
se přidržoval tyče nad hlavou, jak s ním autobus házel po hrbolaté cestě do Paza
del Mar. Většina cestujících vystoupila na hlavním náměstí. Když jsme minuli
výkladní skříně obchodů, kavárny a pouliční umělce, Damian se posadil naproti
mně.
„Co je?“ zeptala jsem se.
 „Nic,“ odvětil. „Jen tu tak sedím, přemýšlím, kam až pojedeš, a jsem
ohromenej tím, jak moc tě miluju.“
Díval se z okna a celý můj svět se obrátil vzhůru nohama, zatímco autobus
si to rachotil dál. Pohlédla jsem na sebe a uviděla nezajímavou, tuctovou verzi
ženy, kterou jsem kdysi bývala. Už roky jsem nebyla na pedikúře. Prsty u nohou
mi trčely ze sandálů na nízkém podpatku, které neuspěly v mezi ostatními, když
jsem je poprvé navrhla. Řemínky byly moc tlusté, ale podrážka byla měkká a
odolná, a tak jsem se rozhodla si je nechat. Husté vlasy do pasu jsem měla
stažené dozadu v nedbale upraveném copu. Na sobě jsem měla vzdušnou
vrstvenou sukni a krátký top. Ani v nejmenším jsem se nepodobala té módní
ikoně, kterou unesl. Přála jsem si vidět sebe sama jeho očima. Ale Damian se na
mě nikdy nedíval svýma očima. Díval se na mě svou duší.
Když vystoupil z autobusu společně se mnou, neřekla jsem ani slovo. Vzal
mi tašky a nesl je po schodech nahoru do mého bytu.
„Chceš… jít dál?“ zeptala jsem se, když se otočil k odchodu. Nechtěla jsem
ho nechat odejít, přestože část mé bytosti divoce křičela: nepouštěj ho dál,
nepouštěj ho dál, nepouštěj ho dál.
„Až si to budeš doopravdy přát, güerito.“ Byl pryč, než jsem stačila něco
odpovědět.
„To byl Bandido?“ zeptala se Sierra, když jsem otevřela dveře.
„Ano. A už mu tak neříkej.“
„Bandita,“ zopakovala.
„Ban-di-tá-ta.“ Opakovala to pořád dokola a skláněla se nad knihami.
„Táta.“ Ustala ve své činnosti a zasněně hleděla do dálky. Potom vzala do
ruky pero a přikývla.
„Táta,“ řekla měkce a znovu si to slovo vychutnávala. Můj svět se ten den
podruhé obrátil vzhůru nohama.
Udělala jsem chybu, když jsem Damiana odmítla? Bráním tomu, aby z nás
byla jedna velká rodina? Byla jsem úplně bezradná. Za svoje činy pykal osm let,
ale láska k němu mě rozbila na kousíčky. Kdyby mi zase ublížil, už bych se
nedovedla znovu posbírat.
 TŘICET ČTYŘI

V CASA Paloma se vždycky večeřelo na dvorku. Nepamatuji si, jaké to

bylo, když tu žila moje matka, ale tradice, kterou založila, přetrvávala dlouho po
její smrti. Moje matka vždycky dávala přednost stolování pod širým nebem.
Pamatuji si, jak jsme tu naposledy večeřeli s otcem obklopení voňavými stromy
a tlumenými světly.
Bylo zvláštní, vracet se sem teď jako host a vidět svůj rodný dům po tolika
letech. Když jsem sem za Damianem přišla naposledy, neměla jsem čas ani
náladu obdivovat krásu domu – vysoké stropy, které odrážely náš smích,
kuchyni, ve které nám MaMaLu připravovala batátové flautas. Renovace
vdechla sídlu nový život, ale základy zůstaly stejné. Když jsem procházela
domem, nostalgicky jsem vzpomínala na staré časy. Žádná nová barva nebo lak
nedokáže překrýt vůni Casa Paloma. Tu jsem měla ukrytou v duši.
„Damiane?“ nakoukla jsem do jídelny. Původní stůl nahradil lesklý
elegantní kus nábytku z tmavého dřeva, ale příborník, ve kterém se Damian
ukrýval, zůstal na svém místě.
„Sierro?“ Šla jsem ven za zvukem jejího smíchu a našla je oba rozvalené
pod stromem – táta s dcerou pozorovali mraky na obloze.
„Tenhle vypadá jako králičí ocásek,“ řekl Damian.
„A kde je ten králík?“ mžourala očima Sierra. „Aha. Tamhle. Vysál ho
tamten mozkomor. Vidíš to vykukující ucho?“
„Na to, že jsi malá roztomilá holčička, máš docela morbid…“
„Mami!“ Sierra si mě všimla první. „Sedni si k nám.“
Bylo pozdní sobotní odpoledne, můj den volna. Damian se nabídl, že
pohlídá Sierru, abych mohla vyřídit zásilky na příští týden. Většina mého zboží
putovala do exkluzivních butiků ve Státech, ale po nenápadné zmínce v módním
časopise jsem dostávala poptávku odevšad. S povzdechem jsem se natáhla vedle
Sierry. Přijala jsem Damianovu pozvánku na večeři v Casa Paloma, ale byla
jsem vyčerpaná a pořád jsem neměla hotové všechny objednávky. Vzhlédla jsem
nahoru na lesklé zelené listy, co se mi pohupovaly nad hlavou. Žluté květy se
objeví až za několik týdnů, ale foukal teplý větřík a tráva mě šimrala na kůži.
Musela jsem na chvíli usnout. Probudil mě až Damian, který stál nade mnou.
„Večeře je hotová,“ oznámil a nabídl mi ruku.
Silueta jeho postavy se rýsovala na pozadí večerní oblohy. Tu samou siluetu
jsem viděla škvírou mezi prkny dřevěné bedny na lodi, kde mě držel v zajetí.
Stále mi naháněl strach, ale jiným způsobem. Přiměl mě obejít se bez věcí, které
byly do té doby mým životem, a pokaždé, když jsem byla v jeho blízkosti,
chrastily ve svých bednách a hrozily, že z nich vyskočí.
Dělám to kvůli Sieře, připomněla jsem si, když jsem se chytila jeho ruky.
Zaslouží si rodiče, kteří se k sobě chovají slušně.
Následovala jsem Damiana dovnitř a strnula.
„Skye.“ Rafael pozdravil úklonem hlavy.
Muž, který byl kdysi připravený mě zabít. I když, to samé bych mohla říct i
o Damianovi.
„Omlouvám se za to, že jsem vám překazil večer. Myslel jsem, že
překvapím Damiana. Nenapadlo mě, že tu budete se Sierrou,“ řekl.
„Řekl jsem Rafaelovi, že budeme rádi, když s námi povečeří.“ Damian se
neptal. Jeho dům, jeho pravidla. Tři lidé, na kterých mu záleželo, byli všichni
pod jednou střechou.
Skousni to a buď milá.
Zanedlouho jsem se s Rafaelem sblížila. Pochopila jsem, že neměl vůči
mně osobní výhrady. Prostě jen chránil svého kamaráda.
Večeřeli jsme na dvorku. Jídlo bylo prosté: těstoviny s mušlemi a mletým
hovězím, posypané hrudkovitým sýrem cotija, který Sierra milovala. Usmívala
jsem se, když jsem viděla, jak jí chutná. Moje kulinářské dovednosti se moc
nezlepšily. Nikdy si nestěžovala, ale od Damiana jí evidentně chutnalo víc.
„Vlastně jsem se tady zastavil, abych ti dal tohle.“ Rafael podal Damianovi
kovově lesklou obálku s vyraženými iniciálami.
„Ty se budeš ženit?“ zvolal Damian, když si přečetl oznámení uvnitř
obálky. „No do háje!“
Potom se srdečně plácali po zádech.
„Všichni jste zváni,“ řekl Rafael a podíval se na mě se Sierrou. „Obřad je v
kostele svatého archanděla Michaela a hostina v restauraci Camila‘s.“ Chtěl
pokračovat dál, ale zazvonil mu telefon. „Promiňte.“ Omluvil se. „Tohle musím
vzít.“ Z jeho úsměvu na rtech bylo jasné, že mu volá jeho nastávající.
„No a kdy ji poznám?“ zeptal se Damian, když se Rafael vrátil.
„Přijede zítra. Bydlíme v hotelu v Paza del Mar. Dorazil jsem dřív, abych tě
na to připravil.“
„Takže ty dobrovolně lezeš do chomoutu?“
„Už to tak vypadá.“ Rafael odložil telefon a zvedl sklenici. „Na staré
přátele,“ zvolal.
„Na staré přátele.“ Připili jsme si.
Moje srdce a tvoje srdce jsou hodně staří přátelé, dalo se vyčíst z
Damianových očí.
 Byla jsem ráda, když vstal a ten moment byl pryč. Sierra lanařila Rafaela,
aby si s ní zahrál videohru, a já s Damianem uklízela ze stolu.
„Nevím, jestli je dobré, když ti dva spolu hrají tuhle hru,“ mínil Damian.
„Myslím, že jí to jde docela dobře.“
„O ni obavy nemám.“
Naše oči se střetly, když se Rafael mračil na pohovce. Sierra maximálně
využívala jeho panické reakce na zvuk střelby.
„Sémě Satanovo,“ bručel Rafael. Sierra se hihňala.
Damianovi cukaly koutky a já se musela odvrátit, abych se nezačala smát.

Když Rafael odešel, našli jsme Sierru v mém starém pokojíčku. Byla
schoulená na posteli a ve spánku objímala polštář. Damian se posadil na konec
postele a díval se na ni.
„Nikdy jsem ji neviděl spát, ne takhle zblízka.“
Tahle drobná poznámka, kterou si řekl spíš pro sebe, mi sevřela srdce.
Damian promeškal všechny ty chvíle, které já brala jako samozřejmost.
„Má něco z MaMaLu i z Adriany,“ řekl.
Sierra se mi vůbec nepodobala – neměla ani blond vlasy, ani šedé oči. Když
jsme spolu šly po ulici, její tmavá ručka v mé, lidé si mysleli, že jsem její chůva.
Podědila aristokratický výraz po mé matce a MaMaLuinu srdečnost, měla
Adrianiny oči a MaMaLuin úsměv.
„Ať ji nevzbudíme,“ řekla jsem. „Možná bude lepší, když tu přespí.“
Nechtěla jsem Damianovi odepřít tu prostou radost z pohledu na jeho spící
dceru.
„Když zavřu oči, zdá se mi, že se nic nezměnilo,“ řekl tak tichým hlasem,
že jsem stěží rozeznala slova. „V tomhle pokoji je malá holčička, která si mě
naprosto získala. Už podruhý.“
Byla jsem ráda, že nespustil oči ze Sierry. Ocitnout se znovu ve svém
pokoji s Damianem pro mě bylo hodně emotivní. A jakmile mi připomněl, jak
mě zbožňoval, když jsem byla ještě dítě, měla jsem co dělat, abych své pocity
ovládla.
Damian opatrně stáhl Sieře ponožky, aby ji nevzbudil. Než jí přikryl nohy,
jemně se rty dotkl obou jejích chodidel.
„Děkuju,“ řekl. „Že jí dovolíš, aby zůstala.“
Přikývla jsem, protože mi došla slova. Bolelo mě, že ji tu nechám.
Nepamatuji si, že bych někdy strávila noc bez ní.
„Nechceš tu taky zůstat?“
Ten muž mi viděl do hlavy. Až moc dobře. Ale já v žádném případě
nemohla jeho nabídku přijmout. Bylo by to stejné, jako bych vstoupila do lví
klece.
„Můžeš spát s ní. Spí tady poprvé. Možná se vzbudí a nebude vědět, kde
je.“
Zaváhala jsem. Byla jsem k smrti unavená. Jediné, co jsem si přála, bylo
zalehnout a spát. A on měl zase pravdu. Sierra nebyla zvyklá spát jinde.
Damian nečekal na odpověď. „V koupelně je čistý kartáček na zuby a
ručníky. Potřebuješ ještě něco?“
Ano. Potřebuju, aby se mezi námi všechno urovnalo a já mohla být s tebou,
abychom si nemuseli přát dobrou noc.
„Dobrou noc, Damiane.“
„Dobrou noc, Skye.“
Zavřel za sebou dveře. Vydechla jsem a padla na postel vedle Sierry.
Pokoj už nebyl tolik dívčí. Růžové a krémové ladění bylo nahrazeno
jasnými, odvážnými barevnými prvky na jemném neutrálním pozadí. Jedna stěna
měla barvu školní tabule s mřížkou na hru piškvorky. Damianovy křížky a
Sieřina kolečka. Vestavěné police se nezměnily, ale Damian jim dal nový čerstvý
nátěr. Můj pohled zaujaly papírové labutě, které stály v řadě na policích.
Sledovala jsem nepatrné pokroky v Sieřiných neobratných pokusech. Uvědomila
jsem si, jak se Sierra a Damian dokázali během krátké doby sblížit. Pokoj
vypadal, jako by ho Sierra pomáhala zařídit. Vyzařovala z něj její osobnost.
Vstala jsem a chystala se svléknout si kalhoty, když jsem se podívala z okna
ven. Damian kráčel dolů po pěšině vedoucí do křídla zaměstnanců. Zmizel za
stromy. Po chvíli se rozsvítilo v jednom z pokojů. MaMaLuin pokoj. Při čištění
zubů jsem přemýšlela, co tam asi dělá. Když jsem se vrátila z koupelny, světlo
ještě svítilo. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale potom jsem si obula boty. Chtěla
jsem MaMaLuin pokoj vidět. Nikdy mi nedovolila ho navštívit. Říkala, že se pro
mě nehodí chodit po ubytovně zaměstnanců. Takže dnes večer jsem měla
možnost ho konečně vidět.
Když jsem tam přišla, dveře byly otevřené. „Damiane?“ nakoukla jsem
dovnitř. Nebyl tam, a tak jsem vešla dovnitř.
Byl to malý, skromně zařízený pokojík. Ze stropu visela jen žárovka. Postel
byla ustlaná, ale polštář byl opřený o stěnu a přes něj bylo přehozeno
Damianovo oblečení. Natáhla jsem se pro plechovku Lucky Strike, která ležela
na kraji opotřebovaného prádelníku. Hodně mu na ní záleželo, bylo to jeho
poslední fyzické pojítko s MaMaLu.
 Teď jsem pochopila, proč MaMaLu nechtěla, abych ji navštívila.
Nedokázala jsem si představit, jak v tom malém, stísněném prostoru mohli žít
dva lidé, zatímco v Casa Paloma byl nespočet prázdných pokojů. Tehdy jsem ten
rozdíl nechápala, zatímco Damian ho vnímal. Zažil opačnou stranu bohatství a
moci. Proto nesměl navštěvovat mé narozeninové oslavy, proto jsem měla
soukromé hodiny výuky, zatímco on byl schovaný v příborníku. Vadilo by mi žít
ve stínu našeho velkého sídla, koukat, jak ostatní hodují, a sledovat nablýskaná
auta hostů i domácích, večírky plné hudby a zářivých světel. Vadilo by mi,
kdyby mě moje matka musela opustit, aby se starala o někoho jiného. Ale
Damian se přes to všechno přenesl. Postupně si mě zamiloval. Nikdy si
nestěžoval a se mnou se nesrovnával, byl s tím smířený až do chvíle, než o
všechno přišel.
Když jsem stála v pokoji, který sdílel s MaMaLu, připadala jsem si, jako
bych byla v jeho kůži. Dokázala jsem si živě představit, jak je od sebe o půlnoci
odtrhli a že to bylo naposledy, co ji viděl. Viděl jí do tváře? Nebo byla tma? Kdy
v něm nastal ten zlom, kdy ztratil víru, se kterou všichni přicházíme na svět?
Potlačila jsem vzlyk a otočila se k odchodu. V tu chvíli vstoupil dovnitř Damian.
Utíral si tvář ručníkem, a když mě uviděl, zarazil se.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Měla jsem poslechnout MaMaLu. Nikdy jsem sem
neměla chodit.
„Skye.“
Způsob, jakým to řekl, mě skoro odrovnal. Damian možná navenek působí
nepřístupně, ale jeho city jsou opravdové. Nic nedělá napůl. Když nenávidí, pak
nenávidí každým kouskem svého těla, a když miluje… když miluje, Bože,
vyslovil moje jméno jako – jako by promluvila jeho duše.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se.
„Já tady spávám.“
„Ty spíš… tady?“ rozhlédla jsem se. To vysvětlovalo jeho oblečení na
posteli a proč měl na sobě jen boxerky. Jeho tělo v tom malém prostoru vydávalo
teplo jako kamínka.
„Proč spíš…?“ zastavila jsem se v půli otázky. Náhle mi došlo, proč
Damian nevyužívá luxusu Casa Paloma a dává přednost křídlu pro zaměstnance.
Myslí si, že tam nepatří. Myslí si, že není dost dobrý. Mohl to tam koupit a
zrenovovat, ale stejně bude raději zůstávat tady, kde se naposledy cítil být
milovaný, kde ho nepronásledoval pocit viny za to, co provedl. Casa Paloma
patří mně. Damian se pokoušel zrenovovat všechno to, oč mě podle svého
mínění připravil.
Ať řekneš ano nebo ne, stejně budeš navždy moje.
 Oči se mi zalily slzami. Zírala jsem dolů na nohy a snažila se zastavit příval
emocí, které se mi draly do hrdla. Nebyla jsem schopná promluvit, protože bych
toho chtěla tolik říct, že jsem nevěděla, kde začít.
„Pojď.“ Natáhla jsem ruku. „Domů.“ To byla jediná dvě slova, která jsem
ze sebe dokázala vypravit. Už jsem s tím nedokázala bojovat. Láska k
Damianovi mě možná zničí, ale nemilovat ho by mě zabilo.
Nečekala jsem na odpověď. Vzala jsem ho za ruku, zhasla světlo a vedla ho
do domu.
„Počkej,“ řekl u dveří. „Já ne…“
„Miluju tě, Damiane. Jedině tebe. Jenom tebe. Patříš sem. Ke mně a k
Sieře.“
„Ale tys říkala…“
„Já vím. Hodně jsem toho namluvila. Tobě, sobě. Pak jsem si vzpomněla na
to, co jsi řekl. ‚Láska neumírá.‘ Je to pravda, Damiane. Nikdy jsem tě nepřestala
milovat od chvíle, kdy jsem byla malá holka v tom pokoji nahoře. Když
poslouchám své srdce, vždycky mě vede zpátky k tobě.“
Damian na mě chvíli mlčky hleděl. Měl to, co vždycky chtěl, ale do cesty
se mu dostala nečekaná překážka, ta poslední bitva. Se sebou samým. Zaslouží si
odpuštění? Lásku? Vykoupení? Tohle si musel vyřešit on sám.
Opřel se čelem o moje čelo a zavřel oči. „Jsem tak unavený, güerito.
Unavený z předstírání, že můžu žít bez tebe, a zatím mi to rve srdce. Řekni mi,
že je to pravda. Řekni mi, že to bude navždycky. Ty, já a Sierra.“
Řekla jsem mu, co chtěl slyšet, a svoje slova jsem zpečetila polibkem.
Všechny svaly jeho těla se uvolnily, jako by se konečně zbavil nějakého těžkého
břemene.
„Tohle si chci zapamatovat,“ řekl a vzal mě do náruče. „Jestli dneska
zemřu, chci zemřít s vědomím, že jsem měl v rukou celý svět.“
Šli jsme po schodech nahoru do hlavní ložnice. Když Damian zavřel dveře,
roztřásly se mi nohy. Nikdy jsem nevěděla, co od něho můžu čekat. Mistrně
ovládal moje tělo, někdy ho rozehrál v drsných primitivních rytmech, jindy to
byla jemně vyladěná rapsodie.
„Sundej si kalhoty a lehni si do postele,“ řekl. Udělala jsem, co mi řekl,
plná nervozity a očekávání. Osm let jsem s nikým nebyla. Moje tělo se po
porodu Sierry změnilo. Setřásla jsem podprsenku, ale top jsem si nechala.
Postel se rozhoupala, jak do ní vklouzl vedle mě. Objal mě kolem ramen a
přitáhl k sobě. Cítila jsem na tváři jeho jemnou teplou kůži. Bože, jak mi chyběl.
Postrádala jsem jeho vůni, dotyky, tlukot srdce.
„Spi.“ Políbil mě na čelo a pohladil mi vlasy, jako by byly vyrobené z toho
nejryzejšího zlata.
 Musela jsem dát najevo překvapení, protože on se pro sebe zahihňal.
Čekala jsem vášnivé usmíření.
„Takhle to bude nejlepší,“ řekl. „Je mi tak skvěle, jak už dlouho ne.“
Když jsme spolu byli naposledy toho večera, co nás Sierra vyrušila, choval
se jako divoký býk vypuštěný z ohrady, a přestože jsem si byla jistá jeho
vzrušením, cítila jsem ještě něco jiného. Damian byl spokojený. Poprvé nás
nikdo nepronásledoval, nikdo nás od sebe nechtěl odtrhnout. Našli jsme si k sobě
cestu zpátky. Konečně jsme byli volní. Právě tenhle pocit si Damian potřeboval
vychutnat. Bylo to silnější než chtíč a živočišná touha po uspokojení. Byl to
pocit sounáležitosti, který stírá hranice mezi dvěma lidmi, kdy se kotníkem
dotýkáte jeden druhého, kdy máte vzájemně propletené prsty a všechno je tak
přirozené, tak automatické, že to stojí mimo vaše rozumové chápání. Když
přemýšlím o Bohu, vybavuji si všechny tyhle magické, nevysvětlitelné věci,
znásobené nekonečnem.
„Bolelo to? Když přicházela Sierra na svět?“ Damian mě pořád hladil po
vlasech.
„Ano.“ Nechtěla jsem mu lhát. „Ale spíš moje srdce než tělo.“
Chvíli jsme tiše leželi a věděli, že bychom to všechno udělali znovu, kvůli
tomu malému zázraku ležícímu ve vedlejším pokoji.
„Pojmenovala jsi ji podle hor z MaMaLuiny ukolébavky.“
„Ano.“ Usmála jsem se. „Řekla ti své druhé jméno?“
Zavrtěl hlavou.
„Mariana.“
„Jako MaMaLu a Adriana dohromady.“ Damian se posunul, takže jsme
leželi vedle sebe bok po boku. „Má stejná chodidla jako ty.“
„To ne.“
„Viděl jsem je, když jsem ji večer ukládal do postele. Palec nechce mít nic
společnýho s ostatními prsty. Je mezi nima velká mezera.“
„Takové nohy já nemám.“
„Že ne?“ Damian odhrnul přikrývku a klečel u mých nohou. „A co je
tohle?“ Zvedl můj palec. „Klidně můžu mezi něj a ukazováček strčit celej nos.“
A hned se to snažil prakticky dokázat.
Začala jsem se smát, protože to lechtalo, ale náhle jsem něco zachytila a
zadrhl se mi dech. Esteban se vrátil.
„Co je?“ zeptal se Damian a vklouzl vedle mě.
„Nic.“ Odhrnula jsem mu vlasy z čela a políbila ho na nos. „Miluju tě.“
„Já tě taky miluju, güerito.“ Držel můj malíček na hrudníku, co nejblíž k
srdci. „A teď tě budu líbat tak dlouho, až to ucítíš v konečku svýho
nespolečenskýho palce u nohy.“
 Co řekl, to udělal. Jazykem mi rozevřel ústa, jednou rukou mě chytil vzadu
za krk a druhou si mě přitáhl tak blízko, že každý kousek mého těla cítil horký
elektrizující dotek celého jeho těla. Prohnula jsem se v zádech, když si moji
nohu přitáhl ke své, dal si ji kolem boku a začal se o mě otírat rozkrokem. Z
hrdla mi unikl sten, když jsme se dostali do zběsilého rytmu, rukama mi střídavě
mačkal a uvolňoval obě půlky.
„Už je to tak dávno, Skye. Dlouho to nevydržím.“ Hlas mu tlumil můj krk,
obličej měl zamotaný v mých vlasech.
„Myslím, že já taky ne.“ Ztrácela jsem nad sebou kontrolu, tak připravená
se mu oddat, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.
„Ještě ne.“ Ucukl, když jsem se natáhla po jeho boxerkách. „Chci si tě
vychutnat. Ani nevíš, kolikrát jsem si to představoval.“
Čekala jsem, že se mi zaboří ústy do klína, ale on nás otočil tak, že jsem
byla nahoře já. „Sedni si na mě, Skye. To je ono. Bože, ano.“
Když mi Damian odhrnul kalhotky, odhodila jsem všechny zábrany.
Jazykem mi rozevřel klín po celé délce až ke klitorisu. Začal mě lízat. Stehna se
mi napjala. Rty sevřel můj malý pevný knoflíček a v krátkých sladkých
intervalech sál. Když už to bylo příliš, přešel k přejíždění jazykem a tyhle dvě
techniky střídal.
„Damiane.“ Byla jsem blízko. Tak blízko. Prsty jsem se mu probírala ve
vlasech.
„Ukaž se mi.“ Stáhl mi kalhotky a já je ze sebe setřepala. Jedním prstem
vklouzl dovnitř. „Kurevsky vlhká.“
Když mi kroužil palcem po klitorisu, trhla jsem hlavou dozadu.
„Osedlej si mě, Skye. Udělej se pro mě. Chci, abys mě celýho zmáčela.“
„Ne.“ Vyhrkla jsem bez dechu. „Ty a já společně.“ Vklouzla jsem rukou
pod jeho boxerky a sevřela ho. Můj dotyk ho vzrušil. Evidentně chtěl víc.
„Tos neměla dělat,“ zamručel a otočil mě na záda.
„Protože teď musím udělat tohle.“ Prudce do mě vnikl. Moje tělo se
bránilo, ale byla jsem tak vlhká, tak plná touhy po něm, že bolest nahradilo
spalující bolestivé naplnění.
„Tady nikdo nebyl.“ On to věděl. On to zatraceně dobře věděl. Zrychlil
tempo a přitom si mě přidržoval.
„Tolik mi to chybělo. Ty jsi mi chyběla. Ani nevíš, jak.“ Měl horký a
přerývaný dech.
Začalo to ve spodní části páteře. Z pánve mi začaly vystřelovat elektrizující
impulzy, které postupně sílily, až vyvrcholily v mohutné explozi proudící mým
tělem ve vlnách pronikavé extáze. Pevně jsem Damiana sevřela a cítila, jak i on
ztuhnul, když dosáhl orgasmu. Na okamžik naše těla splynula v jedno, ten samý
proud koloval v nás obou. Vnímala jsem, jak mě zaplavuje Damianovo sperma.
Vzrušení z nás pomalu začalo opadat. Nejdřív se uklidnila naše srdce,
potom i dech.
„Nechci z tebe ven.“ Damian zůstal ve mně, uspokojený, ale vůbec neměl
chuť opustit můj klín.
„Tak u mě zůstaň.“ Objala jsem ho nohama. „A moje odpověď je ano.“
„A jaká je otázka?“
„Ptal ses, jestli si tě vezmu. Moje odpověď je ano.“
„Tehdy jsi ještě měla na výběr. Teď už mi jen tak neunikneš.“
„Copak by to šlo, když tě mám pořád v sobě?“
„Zvykej si. Stěhuju se k tobě natrvalo. Příště bych ti mohl ještě stihnout
sundat top.“
Smála jsem se, ale smích mě rychle přešel. „Co se děje?“
Znal každý jednotlivý detail mé tváře, ale díval se na mě, jako by mě v
životě neviděl. Rukou mi odhrnul vlasy na stranu a odhalil krk. „Jen se chci
ujistit, že se mi nezdáš.“ Lehce mě políbil, pak ze mě vystoupil a položil si mě
na svoji ohnutou paži. „Myslíš, že může člověka potkat víc štěstí, než je schopen
unést?“ zeptal se. „Protože zrovna teď se mi zdá, že to nějak nezvládám a vesmír
bude muset zasáhnout a nastolit rovnováhu.“
„Vesmír řídí všechno. Napravuje to, co se pokazilo, Damiane. A nikdy ne
naopak.“
Jeho hrudník se zvedl a s dlouhým vydechnutím klesl. Když vám svět
neustále něco bral, když se vám pořád pod nohama hroutil a rozpadal, je těžké
uvěřit, že to, co vám dává, je natrvalo.
Chránil si mě, jako bych byla to nejcennější na světě. Připadala jsem si,
jako by každá moje buňka překypovala radostí a naplněním. Cítila jsem se jako
zmrzlina, mušle a lodičky na jehlách s červenou podrážkou.
Možná se mi podařilo zaplnit mezeru mezi mými zuby, MaMaLu, ale láska
mého života si nepotřebovala vytvořit místo v mém srdci, kam by mohla
vklouznout. To místo tam bylo vždycky.
Přivinula jsem se k němu blíž a na rtech jsem měla ten nejšťastnější úsměv.
„Kam jdeš?“ zeptal se Damian, když jsem po chvíli spustila nohy z postele.
„Chci zkontrolovat Sierru,“ rozhlédla jsem se po kalhotkách a oblékla si je.
„Hned se zase vrať. Chybíš mi.“
Zasmála jsem se a otevřela dveře. Hala byla tmavá, ale znala jsem ten dům
jako své boty. V Sieřině pokoji svítila lampička. Byla odkopaná a jedna ruka jí
visela z postele ven. Přikryla jsem ji a posunula ji doprostřed postele. Spala jako
zabitá. Zastrčila jsem jí ruku pod přikrývku a chystala se odejít, když jsem něco
zahlédla na nočním stolku. Zvedla jsem to a zamračila se.
 Injekční stříkačka.
Byla jsem si naprosto jistá, že tam předtím nebyla. Ať bylo uvnitř cokoliv,
bylo to použité. Ale proč by tady Damian nechával povalovat injekční stříkačku?
Obzvlášť poblíž Sierry…
„Nehýbej se.“ Ze stínu vystoupila postava.
Cítila jsem, jak mi něco studeného tlačí na spánek. Pistole. Věděla jsem, že
je to pistole, protože kdysi mi Damian mířil podobnou zbraní do týla. Podobně
jako tehdy, i teď jsem byla k smrti vylekaná. Tentokrát to však bylo mnohem,
mnohem horší.
„Zavolej ho.“ Vetřelec mě tlačil ke dveřím.
„Koho?“
„Přestaň si se mnou hrát, Skye. Zavolej Estebana nebo Damiana nebo jak si
kurva teď říká.“
Poznala jsem ten hlas.
„Victore!“ Otočila jsem se, abych na něho viděla, ale udeřil mě pistolí.
Pořádná pecka do tváře.
„Uděláš, co ti řeknu, nebo zemře.“ Ukázal na Sierru.
„Damiane,“ zavolala jsem třesoucím se hlasem.
Ach Bože. Ta injekční stříkačka. Co Sieře udělal?
„Hlasitěji,“ pobízel mě Victor.
„Damiane.“
Vyšel z ložnice a přetahoval si tričko přes hlavu.
„Skye?“ Jeho hlas zněl tak vřele a uvolněně. Plná úzkosti jsem se kousla do
rtu. Vůbec netušil, co ho čeká.
Myslíš, že může člověka potkat víc štěstí, než je schopen unést?
Victor mě vtáhl zpět do místnosti. Když Damian vstoupil, stáli jsme
uprostřed pokoje a Victorova zbraň mířila na mě. Damian na zlomek vteřiny
ztuhl a něco v něm sepnulo – možná to byl trénink z Caboras, anebo se projevila
jeho silná osobnost. Ať tak či onak, Damian zhodnotil situaci a zachoval si
chladnou hlavu.
„Nech je odejít, Victore, a dostaneš, co budeš chtít.“
„Chci zpátky svoji ruku, ty hajzle. Myslíš, že bys mi ji mohl vrátit? Protože
jestli dokážeš obnovit všechny nervy, cos mi přesekl, tak prosím. Umíš si
představit, co v mým oboru znamená mít ochrnutou ruku? Přišel jsem o všechno.
Já…“
„Zkrať to, Victore. Chápu. Byla to tvoje dominantní ruka. Nemůžeš střílet.
Nebo používat otvírák na konzervy. Nebo si pořádně pohonit péro. Zranil ses při
práci, kterou sis sám vybral, a teď chceš hodit vinu na mě? Co ode mě chceš?“
Victorovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval. Očekával strach, podřízenost,
poslechnutí na slovo.
„Chci, abys za to zaplatil,“ řekl. „Čekal jsem, až tě pustí z vězení.
Samozřejmě jsem nevěděl, že tu najdu celou rodinku pohromadě.“ Pohodil
hlavou směrem ke mně a k Sieře. „Pěkná rodinka, Damiane. Nemanželskej syn
zplodil nemanželskou dceru.“
Damian zatnul pěsti. „Jestli jí zkřivíš jen vlas…“
„Neboj se. Jejích vlasů jsem se ani nedotknul. Jen jsem jí dal trošku sedativ.
Dávat pozor na uřvaný děcka není zrovna moje hobby.“
„Tys zdrogoval moji dceru?“ Na Damianově čele začal škubat nerv. Ten
jsem nikdy předtím neviděla.
Victor se smál. „Tys zdrogoval Warrenovu dceru, pokud se nemýlím. Nelíbí
se ti, že se role obrátily?“ Škubnul se mnou blíž k sobě.
„Chceš si vyřizovat účty se mnou, ne s nima.“
„Ty sis chtěl vyřídit účty s Warrenem, a stejně jsi unesl Skye. Každej boj
má svoje oběti.“ Victor pokrčil rameny. „Sám to dobře víš.“
Victor se dostával Damianovi pod kůži a snažil se ho přimět, aby znovu
prožil tu hrůzu, když po mně vystřelil.
„Ty a já jsme si podobnější, než si myslíš,“ řekl. „Jsme jen obyčejní žoldáci.
Nikdy tě doopravdy nenapadlo, že bys mohl začít znovu, co? Myslel jsem si, že
to byl skvělý tah zmocnit se Skye, aby ses dostal k Warrenovi, ale teď si začínám
myslet, že ji doopravdy miluješ. Ušetřím ti starosti. Ženy jako ona nemilují
muže, jako jsem já nebo ty. Miloval jsem tvoji matku, ale ona o mě neměla
zájem. Říkala, že pro tebe chce člověka, kterej ti bude vzorem. Nenáviděl jsem ji
a tebe jsem taky nesnášel. Warren mi dal pěknou sumu peněz, abych jí ve
Valdemoros zajistil pohodlí. Nechal jsem ji tam shnít. Měl jsem to tenkrát
skoncovat i s tebou. Neudělal jsem to a jen jsem si tím zadělal na problémy. Ale
ještě pořád mám poslední slovo.“
„Nemusíš to dělat,“ řekl Damian. „Vezmi si všechno. Můžu tě zajistit až do
konce života. Nebude ti nic chybět.“
Znělo to podobně jako to, co jsem Damianovi řekla na lodi, když jsem si
chtěla vykoupit svobodu. Žaludek se mi stáhl. Damiana tehdy nedokázalo
zastavit nic. Jeho žízeň po pomstě spustila řetězovou reakci, která nás teď
dostihla.
„Ty si myslíš, že jde o peníze?“ Victor se zasmál. „Od Warrena jsem dostal
tučný vyrovnání. Byla to součást naší smlouvy. A každej měsíc dostávám pěknej
invalidní důchod. Není to o penězích, je to o…“
„Odplatě.“ Damian to slovo vyslovil, jako by měl na jazyku jed. „Věř mi.
Moc dobře to znám. Nic ti to nepřinese, Victore. Je to jenom planá naděje.
Odejdi a…“
 „Dost bylo keců!“ vyštěkl Victor. „Kdo půjde první? Ona?“ Namířil zbraň
na mě. „Nebo ona?“ Roztřásla jsem se, když namířil na Sierru. V sázce bylo
hodně. Damian nemohl riskovat útok na Victora, když nás měl obě ve své moci.
„Začni se mnou.“ Damian zvedl ruce a poklekl.
„Hned teď a tady. Napumpuj do mě tolik olova, co se do mě vejde. Skye a
Sierru nepotřebuješ.“
Srdce se mi strachem sevřelo. Damian to myslel vážně. Byl ochotný
obětovat svůj život pro mě a pro Sierru. Chtěl to udělat. Dával si za vinu, že nás
do téhle situace dostal. Kdyby zůstal v ústraní, já se Sierrou bychom tu nebyly.
Možná ze mě jednou bude hrdina, kterého si s mámou zasloužíte.
„Svědkové přinášej jenom samý komplikace, Damiane. Seš mrtvej muž,“
řekl Victor. „Vyber. Nebo já vyberu za tebe.“
Srdce se mi divoce rozbušilo z těch hrozných představ, které se mi honily v
hlavě.
„Co uděláš, Skye?“ Damianův hlas mě vytrhl z pasivní odevzdanosti.
Budu se bránit a nevzdám to.
Zvedla jsem injekční stříkačku, kterou jsem držela v ruce, a vrazila ji
Victorovi do stehna. Zaječel a odskočil ode mě. Ve stejnou chvíli se Damian
pohnul a srazil ho na kolena. Victor si vytáhl stříkačku ze stehna a postavil se na
nohy, stále s pistolí v ruce. Damian stál jako štít mezi ním a mnou. Věděla jsem,
co se chystá udělat.
„Nedělej to,“ řekla jsem.
Stejně to udělal – skočil přímo na Victora. Pistole vystřelila, ale Damian
odrazil Victorovu ruku, takže střela skončila ve stropě. Oba muži se vyřítili ze
dveří a dopadli na zábradlí vedoucí do vstupní haly. Byla tma, ale já slyšela, jak
se oba snaží získat převahu. Victor pořád držel zbraň, ale s ochrnutou rukou
nemohl Damianovi stačit. Pistole mu vypadla z ruky a skončila dole v hale.
Damian mu jednu vrazil. Byla to pořádná rána. Dvakrát do břicha. Victor se
začal svíjet bolestí. Když se narovnal, držel v ruce další pistoli.
„Vždycky mám jednu do zásoby.“ Samolibě se usmíval, ale když se snažil
pohnout, bolestí sebou škubal.„Myslím, že už toho bylo dost, co říkáte? Na
kolena. Oba!“
Stál na vrcholu schodiště s tváří obrácenou do pokoje.
„Nejdřív ona, potom ty a nakonec to dítě,“ řekl Damianovi.
Vymyslel to tak, aby měl Damian vždycky co ztratit. Věděl, že když míří na
mě, Damian se o nic nepokusí. Až mě zastřelí, bude mít v zásobě ještě Sierru.
Klečeli jsme s Damianem vedle sebe a drželi se za ruce. Nevím, kdy jsem
začala plakat, ale po tvářích mi stékaly slzy. Tady to kdysi začalo a tady to taky
skončí. Všichni tři přijdeme o život v jeden den.
 „Prosím, neubližuj jí,“ úpěnlivě jsem žádala Victora.
„Je to ještě malé dítě.“
„Má štěstí. Umře ve spánku,“ odvětil.
Damianovy prsty sevřely moji ruku tak pevně, že mi ji málem rozmačkal.
Ten stisk ho brzdil v tom, aby roztrhl Victorovi hrdlo. Kdyby po něm
vystartoval, riskoval by můj život. Ale kdyby čekal dál, riskoval by, že ztratí
Sierru.
„Na pět, Damiane,“ zašeptala jsem. Na zlomek sekundy vytřeštil oči. 5…
Chystali jsme se to provést společně. Bylo nám jedno, co se s námi stane,
hlavně že Sierra bude v pořádku.
4…
Viktor namířil pistoli na moji hlavu.
3…
Miluju tě, Estebandido. Jenom tebe a nikoho jiného. 2…
Miluju tě, güerito. Ničeho se neboj. Láska neumírá.
Pistole vystřelila dřív, než jsme mohli učinit jakýkoliv pohyb. Pevně jsem
sevřela oči při té ohlušující ráně. Čekala jsem, kdy ucítím bolest.
Nic nepřišlo.
Do prdele!!!!!!!!! Zastřelil Damiana.
Moje duše prožívala takové utrpení, jako by jí ta kulka opravdu prolétla.
Damianova ruka spočívala stále v mé, tak teplá a skutečná. Bolest byla tak
opravdová, že jsem na chvíli zapomněla dýchat a zalapala jsem po dechu. Část
mé bytosti si přála okamžitě zemřít.
Zastřel mě. Na co čekáš?
Ale moje druhá část, ta mateřská, se odmítala vzdát.
Sierra.
Pomyslela jsem na to bezbranné tělíčko. Prožívala jsem opravdová muka.
Vždycky jsem ji večer ukládala do postele, pokaždé jsem ji uspávala. Dnes jsem
to neudělala a už nikdy neucítím její sladký dech, tíhu její nohy na mé, abych jí
neutekla, už mi nikdy nebude ráno skákat po posteli.
Probuď se, probuď se, probuď se.
Ztratila jsem Damiana, teď jsem na řadě já. Odejdu s vědomím, že po mně
zemře i moje dcera. Copak může člověk, který je naživu, unést tolik bolesti?
Dobrý Bože, opatruj moji duši. A neopouštěj Sierru.
Nedokázala jsem pokračovat. Sebrala jsem se a potlačila v sobě bolest,
která mě drásala zevnitř. Sevřela jsem Damianovu ruku a očekávala další kulku.
On moji ruku zmáčkl. Vytřeštila jsem oči.
Damian stále klečel nezraněný vedle mě. Victor stál před námi a
nepřítomným pohledem hleděl přímo před sebe. Límec měl potřísněný krví.
Chvíli tam tak stál a potom přepadl dozadu. Jeho tělo se zřítilo ze schodů. Rafael
stál pod schody a v ruce držel pistoli, kterou Victor předtím upustil.
„Vrátil jsem se pro telefon,“ řekl.
Zírali jsme s Damianem jeden na druhého a pak jsme pohlédli na něj. Střelil
Victora zezadu do hlavy. „Složil jsi ho jednou ranou,“ řekl Damian a nespustil
oči z pistole v Rafaelově ruce, ze které se ještě kouřilo.
„Viděl jsem, jak jeden chlap zastřelil mýho otce a matku. Nechtěl jsem jen
tak stát a být svědkem toho, jak někdo provede to samý tobě a Skye.“
Damian si vydechl a objal mě. „Vybral sis zatraceně dobrej den na
návštěvu,“ řekl Rafaelovi. Naše těla byla tak napjatá, že chvíli trvalo, než se
dostavila úleva.
„Bez ženichova svědka by svatba nestála za nic.“
Chtěli jsme se zasmát, ale nějak nám to nešlo. Victorovo pokroucené tělo
leželo pod schody v tratolišti krve. Třásla se mi kolena, když mi Damian
pomáhal vstát.
„Myslela jsem si, že tě zabil.“ Chytila jsem ho za košili a vzlykala.
„Úplně jsem v něm viděl sebe. Jaký jsem býval.“ Tiskl mě k sobě tak
pevně, že jsem skoro nemohla dýchat. „Ty jsi moje jediná záchrana, Skye.“
Zůstali jsme v objetí a byli vděční za ten božský zázrak, že jsme zůstali
naživu.
„Musíme se podívat na Sierru,“ navrhla jsem.
„Zavolej policii,“ řekl Damian Rafaelovi. „A sanitku. Chci mít jistotu, že je
Sierra v pořádku. Victor jí dal nějaká sedativa.“
„Jdu na to,“ odvětil. „Ty se postarej o holky.“
„Jasně. A Rafaeli?“ Damian se na něho obrátil. „Ty jsi v pořádku?“
Rafael přikývl a odložil pistoli. „Jsem jen rád, že jsem přišel akorát včas.“
„Máš to u mě. I s úroky.“
„Tys mi zachránil život dvakrát, Damiane. Jen jsem ti to vrátil. Dva životy
za dva. Jsme si kvit.“
„Byli jsme tři. A neříkejte mi, že vám to poškodilo mozkové buňky, pane
matematiku.“
Rafael se pokusil o úsměv, ale všichni jsme byli příliš rozrušení. „Řekni
Sieře, že jsem připravený na odvetu.“
„Držím palce, Rambo. Ale mám pocit, že ti stejně nakope zadek.“
 TŘICET PĚT

DAMIAN si se Sierrou vzájemně házeli arašídy do úst.

Křup, křup, křup.
Křup, křup, křup.
„Bože můj. Mohli byste s tím přestat, vy dva? Já se z vás zblázním! S
takovou to tady nikdy nedáme do pořádku.“ Zametla jsem popadané arašídy,
které se kutálely po podlaze.
Byli jsme v Damianově domku na ostrově. Připravovali jsme ho, aby v něm
mohl Rafael se svou snoubenkou strávit líbánky.
„Víš, že nemusíš hnout ani prstem.“ Damian mi vzal koště z rukou a
postavil ho stranou. „Můžu najmout skupinu dělníků a rázem tu bude uklizeno.“
„Vždyť nám zachránil život, Damiane. To je to nejmenší, co pro něj můžu
udělat.“
„Je přece jedno, jestli to tu uklidí najatá firma nebo ty, pořádek tu bude tak
jako tak.“
„Vždycky jsi trval na tom, že domácí práce tu budu vykonávat já.“
„Tehdy jsem si myslel, že jsi sebestředná princezna.“
„A teď?“ Objala jsem ho kolem krku.
„Teď chci, aby ses plně soustředila na jiný úkoly.“ Zvedl ruku, vsunul prsty
pod ramínko mých šatů a políbil malou nakrabacenou jizvu.
Jemně jsem ho šťouchla a pokynula směrem k fascinované divačce. Sierra
na nás zírala jako na nějaký oblíbený film.
„Sierro…“
„Jasně, jasně.“ Skočila Damianovi do řeči. „Jdi si něco číst. Víš, kolik už
jsem tenhle týden už přečetla knížek? Vy dva se pořád jenom líbáte.“ Zašklebila
se, ale když odcházela, všimla jsem si jejího spokojeného úsměvu.
„Ta ložnice už je pro nás tři moc malá.“ Damian znovu přitiskl rty na můj
krk. „Myslím, že bychom to tu měli rozšířit. Možná přistavět další patro.“
„Anebo bys mohl spát v chatrči.“ Nehty jsem mu přejela po zádech.
„Ještě chvíli se mě takhle dotýkej a odnesu si tě do chatrče třeba hned teď.“
Jeho velká ruka se mi sevřela kolem pasu.
„Teď ne,“ řekla jsem a vymanila se z jeho sevření. „Až si půjde zdřímnout.“
„Ta nikdy nespí,“ zavrčel Damian.
„Jen když je unavená.“
„Dobrá.“ Zazubil se a chytil mě za ruku. „Tak ji musíme utahat.“
 Damian vystoupil z vln oceánu, jeho kůže se na slunci leskla a on zamířil
ke mně. Přála jsem si, aby byl mezi námi větší kus pláže, protože bych se na
něho takhle mohla dívat do nekonečna. Byl jako bronzová socha v pohybu, vlasy
měl mokré a rozcuchané a na nohy se mu lepil písek. Plácl sebou na ručník vedle
mě a nahnul se, aby mě políbil. Slané kapky na teplých rtech.
„Je jako pytel blech,“ řekl.
Položila jsem mu hlavu na hrudník a sledovali jsme Sierru, jak dovádí ve
vlnách.
„Nic nevidím,“ řekla jsem po chvíli.
„Nemůžu si pomoct,“ odvětil. Jeho erekce mi bránila ve výhledu.
Smála jsem se a podala mu lahvičku opalovacího krému. „Ještě dvacet
minut a bude utahaná jako kotě.“
„Otoč se.“ Damian seděl obkročmo a začal mi vtírat krém do zad. „Mám
pro tebe svatební dar. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení, ale potřebuju tvojí
spolupráci. Koupil jsem jeden pozemek v Paza del Mar. Dřív tam stával sklad.“
„Ten, co jsi vyhodil do povětří? Kde zemřel El Charro a jeho muži?“
„To je on. Chci tam postavit něco užitečného, něco přínosného.“
„Co máš na mysli?“
„Jak by se ti líbilo, kdyby sis rozšířila svou výrobu z Valdemoros? Měla bys
stálý místo, kde bys mohla zaměstnat svoje pracovnice po propuštění z vězení?
Mohly by vyřizovat tvoje objednávky a ty by ses mohla soustředit na školení a
vzdělávání. Mohla by sis nechat dílny ve Valdemoros, ale měla bys větší
základnu. Nic ti nebrání vyvážet i za hranice. Už mám v místě síť lodní dopravy.
Mohla bys část zisků posílat na charitu, kterou jste s Nickem založili, a zbytek
využít podle vlastního uvážení. Slušné platy, ubytovny pro ženy, klinika,
vzdělávací programy…“ Přestal mi roztírat krém po zádech a zarazil se. „Skye?“
„Škoda, že MaMaLu tehdy neměla takové možnosti,“ řekla jsem a utírala si
slzy. „Ani tys je neměl.“
„Hej.“ Přetočil se na záda a natáhl se vedle mě. „Někdy se všechno
rozpadne na malý kousíčky proto, aby z nich mohlo vzniknout něco lepšího.“
Přikývla jsem a pohladila ho po tváři. On byl toho dokonalým příkladem.
„Pojďme do toho,“ řekla jsem. „Pojďme vybudovat něco, nač bude Sierra
pyšná.“
Vyběhla z oceánu a velkými kroky se blížila k nám. Postříkala nás vodou a
sálalo z ní nadšení. „Podívejte!“ Zvedla nahoru mušli. „Tahle?“
Ukazovala jsem jí, jaké mušle vybírat na náhrdelník. Viděla můj náhrdelník
od Damiana a chtěla mít taky takový.
„Tahle je perfektní.“ Otevřela jsem piknikový košík a přidala ji mezi
ostatní, které už nasbírala. „Až jich bude dost, táta ti udělá náhrdelník.“
Damian si se Sierrou vyměnili záhadný pohled.
„Co to spolu máte?“ zeptala jsem se.
„Mám hlad!“ řekla. „Chci ceviche.“
Damian nám jídlo připravil do tří krabiček.
„Tahle je pro mě. Tahle pro tátu a tahle pro tebe.“ Podávala nám je a dívala
se na Damiana, jestli je to tak dobře.
On na ni mrkl.
Ona se usmála.
„Hej, a já dostanu jenom mušle?“ zeptala jsem se a zírala do své krabičky.
„Co to má znamenat?“ Moje oči sklouzly z ní na Damiana.
„Otevři to!“ Sierra byla tak nedočkavá, že ji musel Damian krotit.
Otevřela jsem krémově hnědou mušli. Byla vystlaná pískem. Uprostřed byl
posazený prsten se třemi blyštivými alexandrity.
„Líbí se ti? Líbí se ti?“ Sierra poskakovala kolem mě.
„Je nádherný.“ Usmála jsem se na Damiana. Náhrdelník mé matky leží
někde na dně oceánu, kam ho odhodil. Nikdy bych ho nedostala zpátky, ale teď
jsem měla něco vlastního.
„Děkuju.“ Naklonila jsem se a políbila ho.
On ten polibek prohloubil a zabořil prsty do mých vlasů. „Sierro…“
„Ale já jsem si sem nepřinesla žádné knížky!“
„Říkala jsi dvacet minut.“ Damian mi zasténal do ucha.
„Možná ještě dalších dvacet?“ Smála jsem se. „Kam jdeš?“
„Jdu si zaplavat,“ odpověděl. „Tam, kde je voda nejhlubší a nejstudenější.“
Sledovala jsem ho, jak se ode mě vzdaluje, jak proráží vodu ladnými,
půvabnými tempy.
Já a Sierra jsme dojedly oběd a vystavily se slunečním paprskům. Blondie,
Bruce Lee a Drsný Harry nás pozorovali ze své skály. Nevěděla jsem, jak dlouho
leguáni žijí, ale byla jsem ráda, že Sierra měla příležitost se s nimi skamarádit.
Damian ji pověřil úkolem pojmenovat ostrov a ona strávila celé dopoledne tím,
že se s nimi radila. Verdikt ještě nepadl.
Než se Damian vrátil, Sierra usnula. Upravil slunečník tak, aby byla ve
stínu a po špičkách přešel kolem ní na moji stranu. Z jeho mokré pokožky jsem
měla husí kůži, ale s teplotou to nesouviselo.
„Dej to na sebe,“ řekl.
 Zvedla jsem obočí. „Spíš bych čekala, že budeš chtít, abych to sundala.“
„Líbí se mi tvůj způsob uvažování, ale měl jsem na mysli ten prsten.“
Šibalsky se na mě usmál, když mi ho navlékal. „Chci vidět, jak ti vypadá na
ruce.“
Natáhla jsem ruku proti nekonečnému modrému obzoru. Duhové odlesky
odrážely naše tváře. Nebyl to jen prsten. Bylo to otevřené okno a papírová
zvířátka, chlapec s patnácti peso v ruce a dívka, co psala jahodové dopisy. Byl to
příběh dvou lidí, jejichž kruh se uzavřel. Byl celý zlatý a obepínal můj prst.
Co jsme my dva? ptal se Damian na té samé pláži.
Tady, v našem malém ráji, se Sierrou spící vedle nás, jsem na to konečně
přišla.
Jsme písek a skála, voda a obloha, kotvy lodí a plachty ve větru. Jsme cesta
na místo, které se mění pokaždé, když sníme, padáme, skáčeme nebo pláčeme.
Jsme hvězdy, které zdaleka nejsou dokonalé, ale přesto nepřestávají zářit a třpytit
se. Pořád budeme o něco usilovat, něco chtít, stále budeme mít víc otázek než
odpovědí, ale občas zažijeme chvíle jako je tahle, chvíle plné zázraků a
spokojenosti, kdy duše zalétnou až k Bohu a jednoduše ztratí dech.
EPILOG

MĚSÍC v novu putoval temnou oblohou, jemně stříbrný štíhlý srpek. Malá
skupinka hostů, kteří s námi oslavili náš velký den – Nick, Rafael, jejich
manželky, některé ženy, se kterými jsem pracovala, a několik Damianových
společníků – už odešla, ale zahradami Casa Paloma stále probleskovala světla.
Damian, Sierra a já jsme seděli u rybníčku.
„Kdo je Monique?“ zeptala jsem se a zvedla svatební přání opatřené tmavě
fialovým otiskem rtů.
„Ukaž mi to.“ Damian odložil svůj dort. Měl růžovou polevu s čerstvými
jahodami. Nebyl to typický svatební dort, byla to replika narozeninového dortu,
který nikdy nedostal. Smál se, když mu ho na servírovacím stolku přivezli. Na
vrcholku dortu byl posazený obrovský bílý zub, úsměvná vzpomínka na moje
narozeniny, kdy při potyčce vyrazil zub Gideonu Benedictovi St. Johnovi.
Prohlédl si blahopřání a zazubil se. „Monique je někdo, díky komu byl můj
pobyt ve věznici mnohem příjemnější.“
Založila jsem si ruce a čekala na vysvětlení.
„Nemrač se. To se k nevěstám nehodí,“ řekl.
„Nemluv o svých bývalkách v náš svatební den. To se zase nehodí k
ženichům.“
„Dokážu si představit několik věcí, které k ženichům patří, a já bych je s
tebou rád dělal.“
„Ani to nezkoušej.“ Odstrčila jsem ho. Ani trochu jsem se touhle Monique
necítila ohrožená, ale bavilo mě předstírat, že žárlím. Rafaelovi se nepodařilo
přesvědčit Damiana, aby si na sebe vzal smoking, ale v zářivě bílé košili a saku
ušitém na míru stejně vypadal neodolatelně.
„Dobrá. Někdy tě vezmu k Monique na návštěvu, ale pamatuj, že jsem tě
varoval.“ Odložil přání stranou a chytil mě v pase. „Něco pro tebe a pro Sierru
mám.“
Sáhl do svého saka pro MaMaLuinu plechovku Lucky Strike a otevřel ji.
„Určitě by si přála, aby byly tvoje.“ Podal mi její náušnice.
Zvedla jsem je nad hlavu: dvě hrdličky spojené zobáky ve tvaru kruhu, ze
kterých visely tyrkysové kamínky. Vybavila jsem si, jak se ty chladné
modrozelené kamínky zhouply po mé pleti pokaždé, když mi MaMaLu dávala
pusu na dobrou noc.
 „Ale no tak.“ Damian mě objal. Věděl, že to pro mě byl hodně emotivní
den. Chyběly mi otcovy tři polibky, jeho přítomnost v kostele, kdy mě měl vést k
oltáři. Sierra ho zastoupila. Vybrala si šaty podle sebe: zelené jako žabák Kermit,
doplněné novými teniskami. Jediným jejím svatebním ústupkem byla květovaná
čelenka ladící s jejími oranžovými tkaničkami do bot. Sierra neměla ani ponětí,
jakému nebezpečí jsme unikli, když přišla k sobě po injekci sedativ, kterými ji
Victor omámil. Odnesla to jen bolestí hlavy. Když jsem jen pomyslela, jak málo
stačilo ke zničení našeho štěstí, objala jsem Damiana ještě pevněji.
„Myslíš, že se jí bude líbit?“ zeptal se a vytáhl MaMaLuinu sponu do vlasů.
Byla ve tvaru vějíře, vyrobená z mušlí abalone a alpaky – hezká, ale ne
příliš dívčí.
Sierra si ji pozorně prohlédla a potom mi ji podala. Otočila se a ukázala na
vlasy. Tím dávala své tiché svolení. Spojila jsem dohromady dva prameny vlasů
po obou stranách a zajistila je uprostřed sponou.
„Co je to?“ zeptala se a rozložila novinový článek, který Damian po celé
roky uchovával:
MÍSTNÍ CHŮVA OBVINĚNÁ Z KRÁDEŽE RODINNÉ PAMÁTKY
„To je kousek papíru, který způsobil všechno to trápení,“ řekl Damian.
„Hele.“ Chytila jsem žlutý květ, jak noční větřík zašustil ve větvích. V
měsíčním světle vypadal skoro jako ze slonoviny, jako moje šaty. Damian mi ho
zastrčil za ucho.
„Už jsem ti řekl, jak jsi dnes nádherná?“
Měla jsem v plánu navrhnout si svatební šaty sama, ale potom Damian
našel louboutinky, které jsem nechala na ostrově, a jakmile jsem si je nazula,
věděla jsem, že se chystá velkolepá oslava. Firma WAM! si vedla dobře, a tak
jsem se rozšoupla a pořídila si šaty bez ramínek od Very Wang.
„Hele! Povedla se mi!“ Sierra seděla na okraji rybníčku a ukazovala na
něco ve vodě. Krásná papírová labuť plavala směrem od ní.
„Hezká.“ Damian se přikrčil vedle ní, ale v tu chvíli mu úsměv ztuhl na
rtech. „Není to… z čeho jsi ji vyrobila?“
„Z toho kousku papíru, který byl v té staré plechovce.“
Damian se natáhl a vylovil labuť z vody.
„Co se stalo?“ zeptala se Sierra.
Damian ten novinový článek uchovával tak dlouho, že prvním jeho
instinktem bylo ho zachránit. Držel papírovou labuť v ruce a díval se na mě. Oba
jsme si vybavili pohádku, kterou nám MaMaLu vypravovala, tu o kouzelné
labuti, jež je ozdobou Casa Paloma a spatřit ji je ten nejvzácnější poklad.
Ani jsem nedutala, když Damian posadil labuť zpátky na vodu. V tu chvíli
jsem si to uvědomila. Poklad nemusí být vždycky to, čeho se zuby nehty držíte.
Někdy se stane kouzlo až v okamžiku, když se ho vzdáte.
A Damian dával sbohem všem věcem, které v sobě tak dlouho živil. S
labutí odplouval vztek, pocity křivdy a hrůzy, kterých byl svědkem v Caboras,
pocity viny za skutky, které provedl. Sierra všechno poskládala a vypustila na
svobodu. Tiše jsme sledovali, jak labuť zmizela v neosvětlené části rybníčka.
Zůstala jen prázdná plechovka Lucky Strike.
„Co s ní budeš dělat?“ zeptala jsem se.
„Přesně to, co by se mělo udělat se smradlavou starou plechovkou od
tabáku.“ Naplnil ji kamínky a hodil ji do vody. Se zabubláním se potopila na
dno.
„Kdo z vás dvou doběhne nejdřív k domu?“ vykřikla Sierra.
„Hej, to není fér!“ Skopla jsem střevíčky z nohou a omotala si kolem sebe
spodní část šatů.
„Na pět!“ zvolal Damian.
5, 4, 3, 2, 1…
Obsah
JEDNA
DVĚ
TŘI
ČTYŘI
PĚT
ŠEST
SEDM
OSM
DEVĚT
DESET
JEDENÁCT
DVANÁCT
TŘINÁCT
ČTRNÁCT
PATNÁCT
ŠESTNÁCT
SEDMNÁCT
OSMNÁCT
DEVATENÁCT
DVACET
DVACET JEDNA
DVACET DVA
DVACET TŘI
DVACET ČTYŘI
DVACET PĚT
DVACET ŠEST
DVACET SEDM
DVACET OSM
DVACET DEVĚT
TŘICET
TŘICET JEDNA
TŘICET DVA
TŘICET TŘI
TŘICET ČTYŘI
TŘICET PĚT
EPILOG
 Table of Contents
JEDNA
DVĚ
TŘI
ČTYŘI
PĚT
ŠEST
SEDM
OSM
DEVĚT
DESET
JEDENÁCT
DVANÁCT
TŘINÁCT
ČTRNÁCT
PATNÁCT
ŠESTNÁCT
SEDMNÁCT
OSMNÁCT
DEVATENÁCT
DVACET
DVACET JEDNA
DVACET DVA
DVACET TŘI
DVACET ČTYŘI
DVACET PĚT
DVACET ŠEST
DVACET SEDM
DVACET OSM
DVACET DEVĚT
TŘICET
TŘICET JEDNA
TŘICET DVA
TŘICET TŘI
TŘICET ČTYŘI
TŘICET PĚT
EPILOG
 Table of Contents
JEDNA
DVĚ
TŘI
ČTYŘI
PĚT
ŠEST
SEDM
OSM
DEVĚT
DESET
JEDENÁCT
DVANÁCT
TŘINÁCT
ČTRNÁCT
PATNÁCT
ŠESTNÁCT
SEDMNÁCT
OSMNÁCT
DEVATENÁCT
DVACET
DVACET JEDNA
DVACET DVA
DVACET TŘI
DVACET ČTYŘI
DVACET PĚT
DVACET ŠEST
DVACET SEDM
DVACET OSM
DVACET DEVĚT
TŘICET
TŘICET JEDNA
TŘICET DVA
TŘICET TŘI
TŘICET ČTYŘI
TŘICET PĚT
EPILOG